Leo Rosten

Leo Rosten

PAN K*A*P*L*A*N MÁ

STÁLE TŘÍDU RÁD

Do češtiny převedl Antonín Přidal

Copyright © 1976 by Leo Rosten

Translation © Antonín Přidal, 1987

Preface © Antonín Přidal, 1987

HRA NA K*A*P*L*A*N*A

Rukověť pro začátečníky a mírně pokročilé,

kterou lze číst aţ po zdolání celé knihy,

anebo v její polovině,

ale také hned po první kapitole,

bude-li se čtenáři zdát jaksi podivná

ZAHÁJENÍ

ANEB TAH KLOPÝTAVÝM PĚŠCEM

Čtyřiadvacetiletý Američan neznámého jména napíše

povídku ze školního prostředí a nabídne ji netuctovému týdeníku,

kde být tištěn je pro zavedené autory vyznamenáním, pro

začátečníky snem. Redakce povídku zařadí jako ústřední prózu čísla

a povzbuzený začátečník napíše během dvou let dalších čtrnáct

povídek z téhoţ prostředí, s týmiţ hlavními postavami a pro tentýţ

časopis. Všechny jsou otištěny a posléze shrnuty do kníţky, která

autorovi vyslouţí trvalý věhlas a soustavný přísun čtenářských

dopisů se známkami tuzemskými i nejexotičtějšími.

Kníţka, vycházející od té doby v nových a nových vydáních, spatří

světlo vděčného světa v roce 1937 pod názvem Studia Hymana

Kaplana (The Education of Hyman Kaplan). Týdeník s vyběravou

redakcí se jmenuje The New Yorker a mladý autor se kryje

pseudonymem Leonard Q. Ross, protoţe právě pracuje na odborné

studii o washingtonských dopisovatelích a má strach, aby důstojnou

vědeckou instituci, která mu poskytla stipendium, nepobouřil tím, ţe

se zabývá humoristickým psaním. Pro klid svědomí vyhrazuje

humoru jen víkendy, všechny ostatní dny a večery zasvěcuje vědě,

od níţ si slibuje existenční zajištění. Leo Calvin Rosten, narozený

11.4.1908 v polské Lodţi — jen dva roky předtím, neţ se s ním

rodiče vystěhovali do Spojených států, kde pak vyrůstal jako

dvojjazyčné dítě, střídající jidiš s americkou angličtinou —

dostudoval totiţ na chicagské univerzitě krátce poté, co neslavným

„černým pátkem“ explodovala světová hospodářská krize, a tedy v

2

době, kdy započít dráhu profesionálního sociologa bylo ještě

nesnadnější neţ ucházet se o debut v New Yorkeru. Mladý bakalář

filozofie, pomýšlející na doktorát, si počátkem třicátých let

vypomáhá částečným úvazkem na jedné večerní chicagské škole, kde

učí anglicky přistěhovalce z různých koutů světa, zaměstnané vesměs

v konfekci.

Právě taková škola se stala scénou jeho první úspěšné povídky a

první slavné kníţky. Škola pro dospělé, přenesená však do New

Yorku … Světová literatura není nijak chudá na díla a dílka o vřavě

všeho druhu, kterou ve škole i za ní rozpoutává ţactvo nedospělé, ale

příběhy z lavic, do nichţ večer zalézají ţáci více neţ odrostlí, jsou v

ní vzácností. Rosten narazil v tomto námětu na nový, ještě

nevyčerpaný zdroj humoru. A vytrvale z něj těţil navzdory tomu, ţe

třída sloţená většinou ze znavených, upracovaných či jinak ztěţklých

matek, otců a praotců rodin je těleso značně statické a pramálo

způsobilé k bujným recesím, v jakých má tradice školního humoru

své nejspolehlivější pilíře. Začínající humorista objevil pilíře nové:

jedním je urputná váţnost, s jakou dospělí ke svému vzdělávání

přistupují (na rozdíl od urputné neváţnosti, s níţ nedospělí touţí

obrátit vyučování v absolutní psinu), a druhým je fakt, ţe o tuto

váţnost usilují jazykem, který neovládají, jak by měli. Jako by se

postarší účastníci plesu pokoušeli zatančit při swingové hudbě něco

velebně barokního, o čem se doslechli z rozhlasové přednášky.

Vznikly tak příhody, v nichţ se bláznivé situace přestěhovaly z

vnějšku dovnitř — do křehkých stěn studovaného jazyka.

Uklouznutí, kozelce, fanfarónská salta, pasti a šarvátky, to vše se

stalo dílem mluvidel, mluvnice a mluvy. A publikum bylo touto

ztřeštěnou akrobacií uchváceno. Ne ţe by se smálo slovním hříčkám

poprvé, Rostenova hra slov se však od kouzel virtuózních stylistů

citelně lišila — bylo to cosi propojeného s neumělostí, přehmatem,

náhodou, cosi při vší nadsázce blízkého kaţdodennímu údělu člověka

a jeho jazyka; zejména jazyka, který si do hlavy teprve vpravuje.

Čtenáři poznali v Rostenových příbězích záchvěvy tenkého lana, na

něţ museli vkročit, kdykoli opustili pevnou půdu mateřštiny, a které

zdolávali všelijak, třeba i ručkováním nebo zbrklými skoky do

neznáma, o pádech nemluvě. Přistěhovalcům, pro něţ bylo obstojné

3

zvládnutí angličtiny platidlem za státní občanství i za pocit

sebejistoty, mohl tento humor znít dokonce konejšivě: tak jako

Chaplinův tulák býval smolařštější neţ všichni smolaři a Laurel s

Hardym vrtáčtější neţ všichni vrtáci, Rostenovi cizinci v čele s

nezkrotným panem Kaplanem demolovali angličtinu hůř a zarputile

ji neţ všichni jazykoví greenhorni.

Ještě vděčnější čtenáře našla Rostenova prvotina mezi těmi, kdo uţ

měli jazyková úskalí za sebou, anebo je vůbec překonávat nemuseli,

protoţe se do angličtiny přímo narodili. Jak rádi se zkušení řidiči

(lyţaři, cvičenci, hráči) baví neobratností začátečníků … Ze

škodolibosti? I ta bývá rozbuškou smíchu, ale spíše v syrovém ţivotě

nebo ve sférách satiry neţ na hřišti humoru. Smějeme se snad

nešikovnému klaunovi proto, ţe si při jeho výstupu uvědomujeme

svou převahu? Anebo to v našem smíchu vybuchla radost z toho, ţe

jeho hra na nešiku je krásně vynalézavá a ţe jí dokáţeme být účastni

i my? V tom případě se patrně neopájíme převahou, ale náš smích je

štěstím z dorozumění a rovnováhy.

Leo Rosten alias Leonard Q. Ross předstoupil před obecenstvo s

hrou, která vystupňovala jazykovou neumělost natolik, ţe ji

proměnila v umění. A jeho brebtové se proměnili v klauny či v

komedianty, kteří radost z tohoto rozpustilého umění předávají dál.

Lze namítnout, ţe autor k těmto figurkám přišel za svého působení

na skutečné večerní škole; jenţe inspirace není totéţ co imitace.

Rosten sám po letech napsal v autorském vyznání, ţe rozdíl mezi

jeho modely a portréty „je tak velký jako vzdálenost mezi pávem a

jeho vejcem“ a ţe dokumentární, doslovný přepis komolené řeči je

spíše k zlosti a vzteku neţ k smíchu.

Proto upozorňuje: „Čtenáři, kteří tvrdí, ţe slečna Mitnicková nebo

pan Hruska, Olga Tarnovská nebo Casimir Scymczak jednají přesně

jako sousedé bydlící o poschodí výš, mají halucinace: lidé v těchto

příbězích bydlí opravdu o poschodí výš, ale jen v domě mé fantazie.“

Z téhoţ domu, z téhoţ vyššího poschodí představivosti vzešel také

jejich pitvorný jazyk, díky své nadţivotní grotesknosti komický a

někdy skoro roztomilý. Skuteční lidé neznámý jazyk lámou;

Rostenovi přistěhovalci jej rozmontovávali. Skutečný ţák v novém

jazyce přerývaně tápe; Rostenův pan Kaplan v něm o překot uháněl.

4

Jazyk pana Kaplana (jako krok Chaplinova tuláka) klopýtal, jak se

nikdy neklopýtá: s půvabnou bravurou.

PRVNÍ VARIACE

ANEB NA CIZÍM HŘIŠTI

Kníţka zabloudí do Prahy a počátkem čtyřicátých let

projde jako útěšně rozptylující četba rukama spisovatele a

překladatele Pavla Eisnera, který v těchto „letech spuštění a hrůzy“

pracuje na knize o češtině, nazvané Chrám i tvrz. Pobízen přítelem

Jiřím Poberem, aby zkusil „pozvat pana Kaplana do Čech“, pustí se

do projektu napohled absurdního, ale pro svou paradoxnost stále

vábnějšího: zamění angličtinu v ústech Rostenových přistěhovalců za

češtinu, aniţ je přestěhuje z newyorské večerní školy do Prahy. Aţ

potud je to princip a dávná konvence kaţdého překladu. Nemluví

snad u nás dánský kralevic Hamlet v anglické hře česky? Jenţe Shakespearovy dialogy se na rozdíl od Rostenových netočí kolem

gramatických a pravopisných pravidel. Problém Hymana Kaplana

není, zda být či nebýt, ale zda být či bít, případně byt. Pavel Eisner

rozřeší hlavolam jazykového Kolumba tak, ţe kolumbovské vejce

naťukne z druhého konce: v newyorské škole se pak naprosto

samozřejmě přetřásají problémy češtinářské. Ale protoţe se v lecčem

liší od potíţí angličtinářských, nevystačí se uţ s pouhým překladem.

Učební látku, která se v originále stala zdrojem nedorozumění a

komiky, musí Eisner zpracovat či převyprávět tak, aby mátla a

rozesmávala zádrhely českými. Vnější dějovou kostru a

charakteristiku osob zachovává, detaily promluv přetváří. Jeho

překvapivá, kongeniální variace na Rostenovo téma vychází v roce

1946 s názvem Pan Kaplan má třídu rád (doprovázena ilustracemi

C. Keelinga, na nichţ má pan Kaplan hruškovitou hlavu s

chocholkou vlasů na temeni) a stává se četbou tak populární, jako by

šlo o původní humoristickou kníţku. Kaplanovské výroky kolují jako

okřídlené citáty a neohmatané výtisky jsou brzy vzácností. Pan

Kaplan vstoupil na hřiště češtiny — které se prostírá mezi chrámem a

tvrzí — a zdomácněl tam.

5

POKRAČOVÁNÍ ANEB MUŠKETÝR

PO DVAADVACETI LETECH

Rok 1959 je rokem Návratu Hymana Kaplana (The

Return of Hyman Kaplan), označeného jedním anglickým kritikem

za „nejzávaţnější literární návrat od doby, kdy byl znovu přiveden na

svět Sherlock Holmes“. Tucet nových kaplanovských příběhů

vyvolává také některé komentáře skeptické: Nač nastavovat, co

mohlo zůstat památně vykrouţeným cyklem? Co nového se dá napsat

o postavách v podstatě dvojrozměrných? Není kaţdé pokračování

rozředěním původního nápadu?

Ale kníţka uţ je na světě a fanouškové Kaplanovy třídy za ni

Rostenovi nadšeně děkují. Chtěli svého hrdinu vidět v nových

půtkách a honičkách (tak jako oblíbené hrdiny filmových grotesek),

chtěli číst o nových jazykových šarádách a zločinech rozuzlovaných

pedagogickým detektivem. Ke Kaplanovým příznivcům přibyla

mezitím slavná jména spisovatelská (James Thurber, Edmund

Wilson, Evelyn Waugh), Svaz amerických ošetřovatelek posílá

autorovi petici, aby k obálkám kaplanovských knih bylo připevněno

varování, „protoţe někteří naši pacienti v pooperačním stavu se panu

Kaplanovi smějí tak silně, ţe by jim mohly prasknout stehy“, a jeden

švédský námořník obeplouvající právě mys Dobré naděje naléhá v

dopise: „Prosím vás, jen ať se profesor Parkhill z pana Kaplana

nezblázníš Nepochybně bylo dost čtenářů, kterým se humor

kaplanovské raţby nelíbil nebo rovnou protivil, ale ty Rosten svým

pokračováním získávat ani přesvědčovat nechtěl. Hra na Kaplana

měla své publikum — a vlastně uţ od počátku ukazovala, jak směšná

je nesnášenlivost dospělých na nepravém místě. „Proti gustu ţádná

disputace,“ ví Kaplanův dţentlmenský třídní.

KOMBINACE A ROZVINUTÍ

V roce 1963 podpisuje univerzitní profesor Leo

Rosten smlouvu na vydání obou kaplanovských kníţek v jednom

Svazku. „Co mohlo být snadnějšího? Nepotřeboval jsem nic

6

přepisovat, nic přidávat, nic vymýšlet. Stačilo zplodit svůdnou

předmluvu.“

A přece uplyne téměř třináct let, neţ rukopis nakladatelům

odevzdá. Na Broadwayi je mezitím uvedena muzikálová adaptace, v

níţ pan Kaplan a jeho třída zpívají a tančí; a také Rosten nakonec

překvapí své nakladatele adaptací. Kdyţ totiţ začal obě kníţky

revidovat, znelíbily se mu, protoţe si je přečetl staršíma a

zkušenějšíma očima; začal propadat střídavě depresím a snům o

jiných, lepších řešeních. Napadaly mu nové postavy (například

Nathan P. Nathan), lákaly ho nevyuţité moţnosti. Veškeré pilování,

doplňování a vylepšování skončilo tím, ţe všechny příběhy přepsal a

přidal k nim nové epizody. „Ve čtyřiceti je člověk lepší vypravěč neţ

ve dvaceti, v šedesáti má jistější ruku neţ ve třiceti. Čím více

spisovatel píše, tím více se učí …“

Neţ toto vyprávění „na vlastní motivy“ dokončí, je mu skoro

sedmdesát, a v roce 1976 je připojí takřka jako pointu ke svému

celoţivotnímu dílu, sahajícímu od sociologických studií k filmovým

scénářům, od novinářské a pedagogické práce k románům, od

filozofických témat k jazykozpytným. Ó Kaplane, můj Kaplane! (O

Kaplan! My Kaplan!) zní tentokrát název — jakoby pitvornou

ozvěnou k legendární Whitmanově básni Ó kapitáne, můj kapitáne!,

věnované zvěčnělému Lincolnovi. Pro středoevropské uši je to

prostořekost moţná aţ svatokrádeţná, ale v kronice samorosta

Kaplana patří ke vzpurně parodickému gestu napřaţenému proti

učebnicovým předpisům a čítankovým dějinám, do zpitomění

oslavným. Z Kaplanovy třídy se do chvalozpěvů na americkou

historii ozývají skřípavé brebty přistěhovalců, kteří jsou iluzemi o

Novém světě zahlceni právě tak jako zmatenými představami o svém

novém jazyce. Neţ budou rozpuštěni v „tavícím kotli národností“,

vzpírá se v nich stará přirozenost k nepoddajnosti alespoň jazykové,

a ten nejméně přizpůsobivý mezi nimi si dokonce vynalézá jazyk po

svém a tímto vynálezem (vţdyť o jeho osobě víme jinak minimum)

před námi stvoří sebe sama, svou nezapomenutelnost… Ach

Kaplane, můj Kaplane.

7

DALŠÍ VARIACE (A PŘIZNÁNÍ)

Kdyţ jsem novou Rostenovu knihu dočetl, lekl jsem

se jako herci, kteří měli hrát Hamleta po Vojanovi. Začínat si s

Kaplanem po Eisnerovi? Brát křídla okřídleným výrokům? První,

pietní nápad radil zpracovat nového Kaplana s pouţitím Eisnerovy

verze, neboli rozebrat ji a vmontovat do kapitol, kde zbyly formulace

z Rostenovy prvotiny. Jenţe pieta by zplodila hybrid. (Či bastarda,

jak se říkalo za Hamletových časů.) Proč nenechat starší verzi

nedotčenu, aby se k ní mohli vrátit všichni, kdo nebudou spokojeni s

novou? I čtenáři originálu mají přece na vybranou.

Tak začala vznikat další česká varianta, podnícená novou obměnou

originálu i proměnami, jimiţ prošla čeština bezmála za půl století od

převodu Eisnerova. Některé prvky, vštípené Kaplanovi jeho prvým

českým učitelem, zůstaly nevyhnutelně zachovány, ne-li doslova,

pak mezi slovy, v základech cizinecké mluvy. Nové přísady přibyly

jednak omlazením ţákovského slovníku, jednak tím, ţe čeština

komolená „po němečku“ zde ustupuje češtině komolené „po česku“,

po způsobu dětí, které si zpočátku osvojují jazyk tak, ţe si ho

přivlastňují, ţe s ním z moci své energie a dychtivosti zacházejí jako

s mechanickou skládačkou, ne jako s ţivým organismem. „Posůlej

mi ten chleba!“ kombinují tito začátečníci. „Jak se to pověšívá?“ „Na

trávě leze lezouk.“ „Dej mi tu čepici šéfem dozadu!“ „Zatroubni na

to hezkoučké troubadlo!“ „Pomiň, ţe sem to šecko nezametela.“

„Nesmějej se mi, nebo půjdu, půjdu, aţ se upůjdu.“ Není podobným

mechanikem řeči také Hyman Kaplan? (A není hra na Kaplana hrou

velkých dětí?) Princip střemhlavé ţvatlavosti navíc dovoluje vzdálit

se z úzkého pole chybné výslovnosti a putovat krajinou omylů a

novotvarů daleko nenadálejších.

I tentokrát je to ovšem expedice, která nemůţe sledovat originál

krůček za krůčkem a slůvko za slůvkem, nemá-li být česká verze

poseta stovkami poznámek o „nepřeloţitelných slovních hříčkách“ a

desítkami vysvětlivek k odlehlým reáliím. Vleklou svízel s

obouretným anglickým w na sebe musí vzít naše ř, za historickou

postavu u nás neznámou zaskakuje hrdina z pera Karla Maye,

angličtinářské horory se přepodobňují do češtinářských zhůvěřilostí,

8

ale ne na obrátku: slovní vtip klubající se z odlišné jazykové tkáně

vyţaduje změny a přesuny celých vět, jiný komentář, jiné ţákovské

reakce a chyby, ba někdy i novou situaci a jinak postavenou pointu.

Trasa jednotlivých kapitol se v zásadě nemění, ale přibývá odboček,

zastavení, ohlédnutí a výhledů, které se otvírají teprve cestou. Také

Rosten přiznává, ţe nemalou část svých slovních gagů nevynalézal

předem, ale ţe o ně zakopl při práci. Jazykový humor se ţiví

improvizací, a ta zase volností, vymezovanou jen moţnostmi nástroje

a hráče. Proto jsem si zkoušel představit, jak by asi vynalézal a

improvizoval autor pana Kaplana, kdyby si mohl zahrát na nástroj

(ne přístroj), zvaný čeština.

KONEC NEBOLI ZAČÁTEK

Jaký to má všechno smysl? Jako kaţdá hra také váţný

— podotkl ke své variantě Pavel Eisner a dodal: „Můj Kaplan je

úlitbou na oltáři Češtiny.“

Jsme sice zvyklí, ţe se naší mateřštině vzdávají holdy vznešenější

a jímavější, neţ je jazyková groteska, ale přes odlišnost cesty byla

Eisnerova vůle stejná jako u jiných obran a chval, kterých se češtině

kdy dostalo: ukázat na její pruţnost, vtipnost, bohatost,

nenahraditelnost, a zároveň na její nesamozřejmost.

Americký autor mohl vidět váţný smysl neváţné hry jinak,

protoţe angličtina zásluhou svého historického statutu přeţívala i bez

vlasteneckých obhajob a záruk; nepotřebovala pro svou sebejistotu

nové a nové důkazy. Proto ho na Kaplanových přemetech zaujalo

něco univerzálnějšího, totiţ záludnost bariér, které se stavějí do cesty

dorozumění právě překládáním — tím nejvšednějším překládáním v

lidském styku, kdy se slovo z jednoho kraje světa nahrazuje slovem z

jiného kraje světa, jako by spolu rozmlouvaly jen dva slovníky, a ne

dvě ţivé bytosti, z nichţ kaţdá vnímá svůj svět po svém. „Překládat,“

píše Rosten v předmluvě, „neznamená zápolit se slovy, ale s

významy. Ţádný jazyk se nedá odervat od své kulturní kostry nebo

od své psychologické kůţe.“

Taková úvaha není jen holdem jednomu jazyku, ale poctou (a

9

pobídkou) citlivému myšlení, zkoumavému a rozlišujícímu, bez

něhoţ jsou slova kterékoli řeči jen vznosnými nebo směšnými zvuky,

stéblem bez kořínku, jídlem bez chuti, stínem bez těla a světla. Ano,

slovo je víc neţ slovo.

Ale dosvědčují-li příhody Kaplanovy třídy, co dřiny a nezdarů

obnáší snaha dostat se jinému jazyku na kůţi a pod ni, vrhají nové

světlo také na ty, kdo tuto lopotu podstupují, ať uţ z nezbytí nebo z

pocitu nedostatečnosti, vţdycky však s rizikem přehmatů a

směšnosti. Takzvaný etnický humor, pověstně nemilosrdný k

nemotornostem a chybám jiných národností, byl díky Rostenovi

obohacen o tóny nezvyklé, protoţe účastné. Slabé, omylné

postavičky se na těchto stránkách utkávají s vesmírem jazyka, a je to

boj s přesilou, přesnou a krásnou, ba skvostnou — právě proto však

přesilou. Odtud náš smích, odtud naše sympatie: čteme kníţku

zaloţenou na nedorozumění i porozumění.

ANTONÍN PŘIDAL

10

Profesoru Parkhillovi

po tolika Waterloo

autor

Panu Kaplanovi

po tolika Slavkovech

překladatel

11

DÍL PRVNÍ

12

1

PONĚKUD ZAPEKLITÝ PŘÍPAD

H*Y*M*A*N*A K*A*P*L*A*N*A

„Pan Aaron Blattberg.“

„Zde“

„Slečna Carmen Caravellová.“

„Ste“

„Pan Karl Finsterwald.“

„Pšítomen!“

„Paní R. R. Rodriguezová.“

„Pan Wolfgang Schmitt.“

„Ja!“

„Yussel Spitz.“

Ticho.

Profesor Parkhill vzhlédl.

Yusella Spitze nebylo.

Z poslední lavice se ozvalo mručení pana Guse Matsukase a

skončilo oznámením: „On nechal studium. On vzdal. On nebude. On

ţikal mne, ať ţikám.“

Profesor Parkhill si udělal do prezenční listiny poznámku.

Popravdě řečeno, nijak zvlášť nelitoval, ţe pan Spitz na svůj sen o

vzdělání rezignoval. Pan Spitz byl ţivoucí ozvěna. Míval trapnou

potřebu opakovat kaţdou otázku, která mu byla poloţena. Jsa

dotázán „Jaké je mnoţné číslo od dítě?“, spolehlivě zarezonoval

„Jaké je mnoţné číslo od dítě?“ — ale odpověď ze sebe ţádnou

nevydal. A co horšího, byl vyladěn tak dalekosáhle, ţe často

opakoval otázky určené ţákům ve zcela jiných lavicích. A to je

znervózňovalo. Mnozí frekventanti začátečnické třídy si stěţovali, ţe

jejich odpověď je naprosto „zmrzáčena“ tím, jak pan Yussel Spitz

papouškuje otázku.

„Paní Slávko Tomasicová.“

„Mhm.“

„Olga Tarnovská.“

13

„Da, da.“

Kromě toho vyučující věděl, ţe předčasné ukončení studia na

newyorské Večerní přípravné škole pro dospělé není nic

neobvyklého. Ţáci přicházeli, ţáci odcházeli. Někteří zůstali v jeho

třídě půl roku i déle, jiní odešli po jediném večeru nebo týdnu nebo

měsíci. Někteří sem přišli, protoţe jejich otec nebo matka, jejich

partner nebo láska přesídlili na Manhattan nebo do Brooklynu či

Bronxu. Někteří odešli, protoţe se kvůli manţelovu zaměstnání nebo

manţelčině rodině odstěhovali do jiného obvodu nebo města. (Loni

zmizela po šestitýdenní svědomité docházce a chvályhodných

pokrocích v pravopise a výslovnosti jistá paní Ingeborg

Hutschnerová a nikdo nevěděl, kam se poděla a proč, ani jestli si dále

kouše nehty.)

„Slečna Mitnicková.“

„Ano, prosím,“ špitl plachý hlásek.

Pedagog také nikdy nezapomínal, ţe mnozí z jeho ţáků vstupují do

bran VPŠD v důsledku nejrůznějších otřesů: revoluce v Řecku, sucho

v Itálii, krize v Německu či v Karibském moři, štvanice a čistky tam

či onde — kaţdý mocenský záškub na neklidné zeměkouli se

odráţel, byť mikroskopicky, v příbytku či úbytku ţactva. Neboť

přistěhovalci nechodili do VPŠD jen proto, aby se naučili základním,

svízelným náleţitostem svého nového jazyka; učili se zde také

nejpodstatnějším věcem z občanské nauky, aby se mohli na městské

správě podrobit zkoušce, jeţ byla předehrou k události nanejvýš

významné, ba magické, totiţ k získání státního občanství.

„Paní Moskowitzová.“

„Joj.“

„Pan Kaplan.“

„Tady je Hyman Kaplan! Osopně!“

Profesor Parkhill si povzdechl. Pan Kaplan mu dělal těţkou hlavu.

Dělal mu těţší hlavu neţ kdokoli z třicítky ţáků v začátečnické třídě,

a to uţ od prvního písemného úkolu, který zněl „Napište dvacet

podstatných jmen v jednotném a mnoţném čísle“. Kdyţ tenkrát

opravil doma asi deset úkolů, dostal se k papíru, z něhoţ zářila slova:

Podstátní meno

Mnoš. č.

14

strom

stromy

pes

dá pesy

nemoc

dá nemocnice

lev

dá Löwi

Pedagog si to několikrát přečetl. Potom list s úkolem odsunul a

snaţil se utřídit své myšlenky. Připomněl si klasické dílo Jazyková

výuka cizinců, jehoţ autoři Plaut a Samish opakovaně varovali

učitele, aby si neutvářeli unáhlený závěr, ţe ţák je omezený, pomalý

nebo nepolepšitelný, dokud se nedopátrají skutečné příčiny

začátečníkových omylů, ať uţ je jakákoli. Někdy například ten, kdo

pomalu čte, potřebuje silnější brýle, nikoli přísnější vedení. Někdy

jsou pravopisné chyby projevem lenosti, nikoli hlouposti. (Jak

prokázal historický výzkum dr. Tylera B. Ponsonbyho, pravopis

nemá nic společného s inteligencí.) A někdy neplynou ţákovské

chyby z nevědomosti, ale ze zvukové záměny. Profesor Parkhill si

všiml, ţe někteří ţáci říkají ocet, kdyţ chtějí říct otec, a otec, kdyţ

chtějí říct ocet. Výsledné věty pak ovšem byly zcela zavádějící.

Vrátil se k tomu písemnému úkolu.

kost

kostra

etáš

vítach

trenér

dá trenýrky

Profesor Parkhill si odkašlal. Veškeré jeho pochyby se náhle

rozplynuly a měl jasno: nedostane-li se tomuto ţákovi včasné první

pomoci, mohl by snadno skončit jako „problémový případ“. Kaţdý,

kdo si myslí, ţe mnoţné číslo podstatného jména lev je Löwi,

potřebuje zvláštní péči. A pokud jde o proměnu podstatného jména v

podstatní…

Přelétl nezapomenutelný úkol očima. Hledal ţákovo jméno, ale

ţádné tam nebylo. To ho překvapilo, protoţe ţáci se vţdycky

podpisovali na horní okraj. Tento papír však nahoře podepsán nebyl

— ani uprostřed, ani v rohu.

Profesor Parkhill list obrátil. Ano, jméno bylo na druhé straně.

Nebylo napsáno, ale nakresleno, a to velkými, hrdými písmeny; tím

15

hrdějšími, ţe kaţdé bylo provedeno červenou pastelkou — a

obtaţeno modrou. Mezi kaţdými dvěma písmeny pak jiskřila pečlivě

nakreslená zelená hvězdička. Celek, triumfální jako slavnostní

ohňostroj, hlásal:

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

Při další hodině si profesor Parkhill pana Kaplana s neobyčejným

zájmem prohlédl. Byl to boubelatý muţ s jablíčkovými lícemi,

naţloutlými vlasy a veselýma modrýma očima; v náprsní kapse saka

měl vţdycky dvě plnicí pera. (Jiní muţi ve třídě inzerovali svou

gramotnost pouze jedním.) Daleko nejvíce však pedagoga zaujalo

něco jiného. Byl to páně Kaplanův úsměv — vlídný, bystrý,

dobrotivý. Jen zřídkakdy ţákovu tvář opouštěl. Ba zářil na ní i ve

chvílích, kdy byly jeho nositeli vytýkány nejstrašlivější chyby proti

výslovnosti nebo pravopisu nebo gramatice. Jako by byl pan Kaplan

pyšný, ţe se mýlí tak často a tak objevně.

Profesor Parkhill si vzpomněl na jednu hodinu věnovanou

rozšiřování slovní zásoby. Předříkával tenkrát ţákům nová slova,

která měli pouţít v mluvených větách.

Na slovo povinnost odpověděl pan Pinsky větou: „Kdyţ chceš být

dobrý občan, dělej tvou povinnost.“

Na přezdívku — slovo, které ţáci přivítali s potěšením —

reagovala slečna Kipnisová sdělením: „Jmenuji se Klára, ale

kamarádi mi říkají Zajda.“

Zato kdyţ na pana Kaplana připadlo slovo prášky, rozzářeně

pravil: „Já pučil kufr od mýho prášky.“

A jindy, kdyţ při procvičování slov s protikladným významem

vzbudila slečna Mitnicková obdiv dvojsloupcem, který krasopisně

napsala na tabuli,

táhnout

tlačit

pokazit

opravit

plakat

smát

a Wolfgang Schmitt sklidil ovace za své impozantní příklady

16

práce

odpočinek

správně

špatně

slunce

mněsíc

ohromil pan Kaplan vyučujícího dvojicemi

mlíko

šlehačka

ţivot

smrď

hlavní

pohlavní.

A v jednom slohovém cvičení líčil tento ţák, jak bytostně nenávidí

průmyslové magnety. Teprve po několika perných minutách svitlo

profesoru Parkhillovi, ţe píše-li pan Kaplan magnety, má zřejmě na

mysli magnáty.

Pokud o svéráznosti takového nakládání s jazykem byly ještě

nějaké pochyby, rozptýlily se, kdyţ byl pan Kaplan vyzván, aby

uvedl minulý a budoucí čas slovesa umřít. Bez nejmenšího zaváhání

odpověděl: „Umţít, umţel, funus.“

Profesora Parkhilla hryzalo svědomí. Určitě něco zanedbal; určitě

se případu Hymana Kaplana nevěnoval tak usilovně, jak by byl měl.

Kdyţ vyučující zjistil prezenci, zahájil hodinu sdělením: „Dnes

večer se, třído, budeme věnovat — mluvnímu cvičení.“

Z řad před ním zazněla symfonie souhlasu, protkaná zděšeným

sténáním a zoufalým úpěním. Většina ţáků měla mluvní cvičení

ráda, ale ti, kteří sténali, měli raději cvičení písemné (jako paní

Valuskasová, pocházející z Finska), a ti, kdoţ úpěli, povaţovali

kaţdé veřejné vystoupení za vyloţené mučení (jako Casimir

Scymczak, zedník z Gdaňska).

„Začne třeba pan — “ profesor Parkhill předstíral, ţe jde o volbu

naprosto spontánní — „Kaplan.“

Cherubín, usazený jako vţdy uprostřed první řady, vydechl: „Já?“

„Ano,“ usmál se profesor Parkhill. „Šel byste jako první?“

„Mílerád!“

„Tak pojďte,“ pokynul vyučující.

17

„Rádo stálo,“ řekl pan Kaplan.

Jako u vytrţení vstal, klopýtl o nataţené nohy pana Pereze (který

po latinskoamericku zaklel), vrazil do kolena paní Yanoffské (která

zasyčela „Hoţí, nebo co?“), omluvil se oběma spoluţákům bodrým

„Pomiňte“ a chvátal na stupínek. Profesor Parkhill se zatím vzdálil k

zadním řadám. (Při mluvním cvičení sedával vţdycky vzadu.)

U katedry se pan Kaplan otočil tváří k publiku. Jednou rukou se

opřel o slovník, jako by stál modelem v sochařském ateliéru, druhou

zvedl jako Říman přehlíţející své legie, nasadil ten nejslunečnější

úsměv a zvučným tenorem zadeklamoval:

„Pamprésor, tamyjapanóve, frekvákvanti sačátnické čídy. Za moje

tema vám povim o pět hyzdorickejch brézidentu této kolosál sémě.

Čislo jedna je Čoč Fošinton, skladatel flasti. Dalši pán na šatě je

Dţem Médisyn, prima stádnik. Za nim Ted E. Rózvald, kerej se

proslovil ve válce se Španijelama. Taky Futro Vilzón, kerej pojistil

demograciji. A nakonec muj oplípenej brézidentik, velkej lickej

podstava se slatym sersem na pravý straně — Ej Bí Linkón!… Těkuji

vás.“

Pan Kaplan se herojským krokem vrátil na místo.

„To má bejt cvičení mluvení?“ zaprotestoval pan Bloom.

„Zbohem, gramátyčko,“ vydechla pohřebně Olga Tarnovská.

„Joj!“ To byla paní Moskowitzová.

Profesor Parkhill si odkašlal. „Bylo to — ehm — velmi dobré,

pane Kaplane — po stránce obsahové. Ale bohuţel jste udělal

pováţlivé mnoţství chyb ve výslovnosti.“

„Jémináku!“ usmál se triumfálně pan Kaplan.

„Přistoupíme k opravám,“ zvolal pan profesor. „Kdo začne?“

Opravné připomínky pršely ze všech stran.

„Tolik vykroucených slov! Mně z toho točí hlava!“ hlásil Aaron

Blattberg.

„On vyslovuje b jako p — a p jako b!“

Slečna Rochelle Goldbergová doporučila panu Kaplanovi, aby byl

ostraţitější ve věci svých sykavek, „protoţe ste nás učil, pansore, ţe

sss nesmí snít jako zzz a zzz sase — raň bůh! — jako sss“.

Několik slečniných příznivců nadšeně zatleskalo. To podnítilo

Wolfganga Schmitta, který byl na vlastní sykavky velmi citlivý, aby

18

vykřikl, ţe semé je něco jiného něţ země a ţe „Linkón muzi ze vyzlovit zázadně Linkn“.

„Správně!“ zahřměl pan Bloom a lysá hlava mu zablýskala.

„Bravo!“ jásala slečna Caravellová.

„Kdo dál?“ Profesor Parkhill zahlédl nad lavicemi třepotavě

vzpaţenou ručku. „Slečna Mitnicková.“

Róza Mitnicková, nesporný primus třídy, stydlivě připodotkla:

„Myslím, ţe ţák můţe své mluvení polepšit, kdyţ bude dobře

poslouchat své samohlásky a souhlásky. Potom bude říkat na řadě, a

ne na šatě, proslavil, a ne proslovil, a Woodrow, ne futro. Poněvadţ

futro je část dveří, a ne prezidenta.“

Pedagog předstíral, ţe neslyší hurónský smích paní Tomáškové,

ani řehot slečny Gidwitzové. „Musím dát slečně Mitnickové za

pravdu, pane Kaplane. Čím pečlivěji budete vyslovovat jednotlivé

hlásky, tím lépe vyslovíte, co máte na srdci. Například frekvákvanti

navozují představu čehosi kvákavého, kdeţto vy jste měl na mysli

frekventanty naší školy. Podobně hyzdorický připomíná spíše nějakou

ohyzdnost neţli historii. Dţem není totéţ co Dţejms — a George

Washington byl zakladatelem, nikoli skladatelem.“ (Pan Kaplan se té

novince upřímně podivil.) „Proto je správná výslovnost tak důleţitá!

Vyslovíme-li Medysn, je to jméno prezidenta Madisona, kdeţto

řekneme-li, jako jste řekl vy, Médisyn, vypadá to, ţe mluvíme o

synovi nějakého médi.“

Nová vlna smíchu (a jízlivá poznámka Aarona Blattberga, ţe

prezident Madison nebyl lesní zvíře) přiměla vyučujícího, aby

urychleně vyvolal dalšího ţáka.

Ze všeho nejvíc ho však znepokojovalo, ţe během celé té ohňové

palby oprav a připomínek se pak Kaplan usmíval, uchichtával a s

nelíčeným obdivem přikyvoval. Nedalo se poznat, zda blahopřeje

svým kolegům k jejich vědomostem či zda si libuje, kolika

fascinujícími novotami jazyk obohatil. Vyučující tím byl silně

konsternován.

V dalších týdnech nevykazovaly jazykové znalosti pana Kaplana

ţádné zlepšení. Pokud se s jeho chybami vůbec něco dělo, pak se

mnoţily a zvětšovaly pod ţárem jeho nadšení. Právě tím, ţe pan

19

Kaplan byl ţák snaţivý, se obtíţnost pedagogova úkolu

zdvojnásobovala. Tento ţák studium zboţňoval. Nikdy nepřišel do

školy pozdě. Vţdy ze sebe vydával vše. Soustavně napínal mozkové

závity, pokaţdé odevzdal domácí úkol včas, a nikdy, nikdy nechyběl.

Jednou profesora Parkhilla napadlo, ţe by snad panu Kaplanovi

prospělo, kdyby mu prostě doporučil, ať tolik nespěchá s

odpověďmi, do nichţ se s takovým gustem (a dobrovolně) pouští.

Tato myšlenka v něm vzklíčila při probírání slovních druhů, kdyţ

pana Kaplana vyzval, aby uvedl nějaké podstatné jméno.

„Dveţe,“ řekl pan Kaplan.

Profesor Parkhill poznamenal, ţe dveře sice podstatné jméno jsou,

ale ţe je před chvílí uvedla slečna Zievová. „Mohl byste nám říct jiné

podstatné jméno?“

„Jiná dveţe,“ odpověděl pan Kaplan.

Ne, nedalo se říct, ţe by pan Kaplan dělal pokroky. Kdyţ měl

uvést opak přídavného jméno nový, opáčil: „S plešího trha.“ Kdyţ

měl utvořit větu se slovem strašný (které vyučující nanejvýš pečlivě

vyslovil), odvětil: „U brány stojí strášný a má vlevolver.“

A při procvičování místních jmen, poté, co jiní ţáci suše odříkali

příklady (Hlavní třída, Portoriko, San „Františko“), oznámil hlasem

prosáklým hrdostí: „Ottawa!“

„Výborně!“ řekl spokojeně pan profesor, ba dokonce to (pro

jistotu) napsal na tabuli: OTTAWA. A byl by ještě spokojenější,

kdyby pan Kaplan, podnícen svým úspěchem, nedodal: „Je na to

meno bázeň.“

„Proč bázeň, pane Kaplane?“

„Vlastně ne bázeň, pamprésor. Jen máloulinká báznička:

Sajíc seká Ottawu, liška pochrapuje, komár na fús nakládá, muška

vyšlapuje.“

Představa kanadské metropole protínané zaječí kosou a liščím

chrápáním pronásledovala profesora Parkhilla ještě po půlnoci, kdyţ

sebou v posteli zmítal z boku na bok, jako by leţel na strništi.

Nebo toho příjemného, měsíčního večera, kdyţ probírali

nejběţnější synonyma a antonyma. „Veselý … smutný. Snadný …

těţký. Lenivý … “

„Hepčí!“ kýchla paní Shimmelfarbová.

20

„Potrefpánbu,“ řekl pan Kaplan.

„Pane Kaplane,“ zalapal po dechu profesor Parkhill. „Správně se

říká pozdrav pánbůh nebo na zdraví. Pozor na ledabylou

výslovnost.“

„Spráfně, nastrafi, “ přisvědčil horlivě pan Kaplan.

„Ne nastrafi, ale na zdraví. Nemůţeme libovolně měnit hlásky —

znělou za neznělou, dlouhou za krátkou — to bychom změnili

význam celého slova! Je rozdíl, řeknu-li zdraví a řeknu-li stravy. Co

je zdraví, všichni víte — “

„Jístě.“

„Jásně.“

Ale mudrc v první řadě, povznesený nad lenivé přitakání, upíral

oči ke stropu a broukal si: „Zdrávi… zdrávi?“ Jeho přemítání bylo

slyšet aţ v poslední řadě. „Achá!“ zazářil na profesora Parkhilla.

„Zdrávi je půl čistoty.“

Pan profesor pobledl. „Čistota je půl zdraví, pane Kaplane … Ale

teď ke slovu stravy. Je to druhý pád podstatného jména — Zná je

někdo? Určitě jste se s ním setkali. Nebo aspoň se slovem strávník,

ţe?“

„Samosébně! Je zakasáno šlapat na strávník.“

„Probůh, to ne, pane Kaplane.“

„Neni zakasáno?“

„O to teď nejde. Vy myslíte trávník, odvozený od slova tráva,

kdeţto strávník — “

„Je od slova strava“ ozval se dívčí hlásek.

„Výborně, slečno Mitnicková! A co to slovo znamená?“

Pan Kaplan se nemínil dát upozadit. „Stráfa je osopa, kerá neni

marod!“

„Omyl!“ zvolala slečna Mitnicková. „ Strava je něco úplně jiného

neţ zdráva “

„Ták?“ podivil se pan Kaplan.

„Strava je jídlo!“ opáčila jeho odpůrkyně.

„Stráfa?!“

„Slečna Mitnicková má pravdu,“ rozsoudil jejich při vyučující.

„Strava je potrava, je to podstatné jméno, kdeţto zdravá je jméno

přídavné, které znamená ,zdravím obdařená, pro zdraví prospěšná‘.“

21

Pan Kaplan zpraţil slečnin úsměv bohorovným pohledem.

„Ale stráfa má bejt zdráfa.“

Ať se profesor Parkhill snaţil sebevíc, nedokázal v omylech pana

Kaplana vypátrat nějakou zákonitost. Ţák je ze sebe chrlil jako

naprosto nepředvídatelné a veskrze spontánní improvizace.

Například toho. večera, kdy třída pracovala na „slohovém cvičení

v rozsahu jednoho odstavce“. Pan Kaplan se přihlásil s prací tohoto

znění:

Dyš dva potkají na rohu (profesor Parkhill si všiml, ţe

ačkoli pan Kaplan píše správně „na rohu“, vyslovuje

vţdycky „na rochu“) a potom začnou loučívat, jeden poví

„Poděšení bylo na mou stranu“ a druhej otpoví

„Nádopotmě“.

Trvalo celých dvanáct minut, neţ třída tento odstaveček rozpitvala.

Největší ţár však v panu Kaplanovi rozdmýchávala mluvní a

řečnická cvičení: při těch vzlétal neohroţený školomil k novým a

děsivým výšinám. Jednoho večera se dal unést svou výmluvností

natolik, ţe nazval první dámu Spojených států „brezidentistkou“.

Profesor Parkhill musel vynaloţit všechny síly, aby ho přesvědčil, ţe

souvislost s dentistickou ţivností by pro Bílý dům nebyla zrovna

lichotivá.

Jindy pan Kaplan naslouchal chvalozpěvu, kterým mladý Vincente

Perez častoval Cervantesa, prý největšího autora „na celým

zeměkoulu“. A s opovrţením přičinil k Perezovým výlevům

vlastenecký dodatek: „Nejvěčí pisatelé sou z Júesej.“ Největší a „nej-

fantastyš“ spisovatelé (známí mu zřejmě z překladů) pro něj byli

„Ček Londýn s jeho Bílým Česákem, Valda Vítman, co psal verši Z

tepla trávy, a dvůrce dvouch kouselných kníšek pro velký a malý

hoši — Dobrý drušstvo Torna Šlajera a Dobrý drušstvo Chňapl-

kterýho Fina“.

Pan Kaplan vyloţil, ţe mezi své literární idoly nepočítá „Etkera

Alena Popa“, protoţe tento mág psal „detechtivky“, kterýţto ţánr prý

nemá v oblibě, ani „Hermína Melvila“, jelikoţ „ Bílá velkoryba je víc

22

o rybách neţ o člověkách“.

Tato epizoda vyplašila profesora Parkhilla natolik, ţe pana

Kaplana poţádal, ať po vyučování zůstane ve třídě, a probíral s ním

potom katastrofální proměny ou v o („Morek není mourek, pane

Kaplane, a mourek není morek!“), opakované zvraty ř v š, ţ či č

(„Ne, kočka rozhodně ţádnou myš nezvětší“), jakoţ i

politováníhodný sklon k záměně g za k a z za š (pan Kaplan prezentoval gáţi jako kaši a dokonce vytvořil kuriózní funkci

kárášmistra).

Na všechny tyto důrazné výtky odpovídal jeho ţák vřelými díky,

pokorně provinilým výrazem a horlivým slibem: „Já šecky ty

zlocviky odcviknu!“

V Plautově a Samishově knize nebyla jediná zmínka o studentovi,

jehoţ snaţivost by se snoubila s takovou nepoučitelností.

Všechno, ano, všechno — zjišťoval s obavami profesor Parkhill —

nasvědčovalo tomu, ţe pan Kaplan bude muset setrvat v začátečnické

třídě ještě jeden rok. Coţ by takový ţák mohl postoupit do třídy pro

pokročilé, kde profesorka Higbyová vyučuje větnou skladbu a

občanskou nauku? Tyto obavy ještě zesílily, kdyţ jednoho večera

předčítala paní Yanoffská z čítanky článek o chovu drůbeţe a

domácího zvířectva. (Paní Yanoffská, truchlomyslná ţákyně, chodila

stále v černém, ačkolik pan Yanoffsky zdaleka ještě nebyl

neboţtíkem.) Při debatě o článku profesor Parkhill vyrozuměl, ţe

paní Yanoffské není jasné, co farmářky dělají, kdyţ dávají kvočny do

posady; domnívala se, ţe jde o tiskovou chybu a ţe místo „do

posady“ mělo být v čítance vytištěno „do pozadí“.

Otočil se tedy k tabuli a velkými písmeny na ni napsal DO PO-

SADY. „Nuţe, třído,“ usmál se. „Setkal se někdo s tímto výrazem?“

Do vzduchu vzlétla ruka pana Kaplana.

„Ano?“

„Já sem čet, ţe zlej kapitán tlouknul do posády.“

Pedagogův úsměv pohasl. „Myslíte — posádku?“

„Po zádku?“ zarazil se pan Kaplan. „Po zádku né.“

„Tak po čem?“ zachechtal se pan Bloom.

„Řekl jsem possádku!“ zasyčel profesor Parkhill. „Znovu ten

významotvorný rozdíl mezi s a z! Procvičíme si jej na slovech, která

23

dobře znáte — do sadu a dozadu. Kdo je umí správně pouţít?“

A zatímco se třídou ozývaly příklady jako „Farmářka šla pro

jablka do sadu“ nebo „Sedla si v sále aţ dozadu“, pan Kaplan

urputně přemýšlel, jak si napravit reputaci.

„Sim, pamprésor,“ přihlásil se posléze. „Taky můše bejt, ţe far-

máška de dosadu dopšedu.“

„To sotva,“ ohradil se vyučující. „Buď jedním směrem nebo

druhým. Tak nebo tak.“

„No právě! Ták nebo ták!“ přisvědčil nedočkavě pan Kaplan.

„Buď má sad jablíčka vzadu, a farmáška de do sadu dozadu. Nebo

sou jablíčka vepšedu, a ona de do sadu dopšedu.“

Rozhlédl se v očekávání ohlušujícího potlesku.

Profesor Parkhill se pokusil získat čas. „Ehm … třído, vraťme se k

větě ,Farmářky dávají kvočny do pozadí‘. Chci říci ,do posady‘…“

A potom se pedagogovy obavy změnily v úděs.

Stalo se to při „volných dotazech“. Co byly „volné dotazy“?

Neformální beseda, vynalezená profesorem Parkhillem a věnovaná

vyjasňování všech jazykových problémů, na které ţáci narazili v

práci a kaţdodenním ţivotě. Začátečnická třída „volné dotazy“

milovala. A právě tak profesor Parkhill. Byl rád, ţe můţe svým

svěřencům pomoci s praktickými problémy, připadal si tak daleko

konstruktivnější. (Profesorka Higbyová říkala často slečně

Schnepfové, sekretářce ředitele VPŠD, ţe je-li někdo k odpovídání

„volných dotazů“ bytostně předurčen, pak profesor Parkhill.)

„Má někdo dotaz? Jakýkoli dotaz — na pravopis, mluvnici, vý-

slov —“

Gus Matsukas se ozval svým úvodním zamručením, pohlédl na

jakousi ohmatanou obálku a zahuhlal: „Leze na zdi fšečtán nebo

pšečtán?

„Vřešťan je … jistý druh opice,“ odpověděl vyučující, „kdeţto

břečťan je popínavá rostlina, která se plazí po zdi. Vřešťani jsou —

ehm — můţete je vidět v zoologické zahradě. Další?“

„Slovo ondatra — to zvíţe. Je to muský rod?“ zeptala se Bessie

Shimmelfarbová.

„N-ne,“ řekl pedagog a připomněl skloňování podle vzoru ţena.

24

(Paní Shimmelfarbovou patrně zmátla slabika on na počátku slova.)

„Další dotaz?“

„Co je Svaz bolících ţen?“ chtěla vědět slečna Gidwitzová.

„Svaz volících ţen,“ řekl profesor Parkhill, „je organizace, která…“

Jeho výklad ocenilo několik ţákyň potleskem.

„Co je to Pompaďour?“ zeptal se Oskar Trabish, pekař, jehoţ

mluva někdy připomínala hrubozrnný chléb.

„Madame Pompadour,“ odpověděl pohotově vyučující, „byla

slavná postava francouzských dějin. Byla to … abych tak řekl …

oblíbenkyně krále Ludvíka XIV. Měla —“

„Bombadúr je druh účesa!“ protestoval Barney Vinograd, který byl

kadeřníkem.

„Jistěţe,“ souhlasil okamţitě profesor Parkhill. „Byl tak nazván

podle madame Pompadour, která si dávala upravovat vlasy právě

tímto způsobem. A za své jméno jí vděčí i dámské kabelky, zvané

pompadúrky.“

„Je to mošný?“ vydechla Goldie Pomeranzová.

„Och, stělání, stělání,“ zářil pan Kaplan, vděčný za tolikeré divy

vzdělanosti.

„Snacha!“ To byla paní Moskowitzová.

„Jak prosím?“

„Snacha!“ opakovala paní Moskowitzová. „Proč nevyslovuje tak,

jak píše?“

Pedagog rozpačitě zamţikal. „Ale snacha se píše přesně tak, jak se

vyslovuje, paní Moskowitzová.“ Napsal na tabuli SNACHA.

„Vidíte!“

„Vidim, ale takový slovo ja nikdy sem neviděla. Ja myslím

snachu, kterou mam v naši škole.“

„Snahu!“ zvolal profesor Parkhill. „Ale to je úplně jiné slovo, paní

Moskowitzová.“ Zvedl křídu a ke SNAŠE přibyla SNAHA.

„Joj,“ vydechla Zelda Moskowitzová.

„Další dotaz? … Pan Kaplan.“

Pan Kaplan se zeptal: „Pamprésor, jaký vícnam má šišbardón?“

Profesor Parkhill byl zvyklý, ţe jeho ţáci nereprodukovali

zaslechnutá slova zcela přesně; právě pan Kaplan si nedávno lámal

hlavu, proč mu jeden známý doporučil, aby si přečetl pozpátku větu,

25

která údajně zněla Opilá má malý bot. („Dyš čtu zpátky, nic

nepočtu,“ stěţoval si svému učiteli.)

„Pozor, správně se říká bombardon. Jistě jste všichni slyšeli a

viděli dechovou kapelu.“ Většina ţactva přikývla. „Říkáme jí

dechová, protoţe se v ní téměř výhradně — s výjimkou bubnu a

činelů — hraje na nástroje, které hudebníci rozeznívají dechem.

Rozumějí mi všichni?“ Plénum přikývlo. A profesor Parkhill,

povzbuzený chápavostí svých posluchačů, vyuţil příleţitosti, aby je

poučil důkladněji. „Dechové nástroje dělíme na dřevěné, to je

například klarinet, a plechové, k těm patří trubka, lesní roh, tuba — a

právě tubě se původně říkalo bombardon.“ Pan profesor napsal na

tabuli BOMBARDON. „Proč? Inu proto, ţe její tóny jsou nejhlubší a

znějí jako bom — bom — bom. Dnes uţ se tubě, která hraje v

dechové kapele, říká helikón —“ znovu pozvedl křídu k tabuli, „ale

někdy, jak dosvědčuje také dotaz pana Kaplana, můţete slyšet i

název původní. Je vám to všem jasné?“

Třídě to bylo nad slunce jasnější. Jen pan Kaplan nerozhodně

pomrkával.

„Nevysvětlil jsem to dost jasně, pane Kaplane?“ lekl se pedagog.

„Krásně jasně, pamprésor! Špičkově! Jedničkově! Jasná facka!.. .

Jenom nerosumim, proč sem neslyšel bom — bom — bom …“

„Zvuk nástroje lze vyjádřit hláskami jen přibliţně, pane Kaplane.

Někdo slyší bom — bom — bom, někdo zase pom — pom — pom a

někdo jiný don — don — don —“

„Já slyšel šiš — bar — don,“ řekl pan Kaplan.

„Tak to byl bombardon, kterej šišle!“ uchechtl se pan Bloom.

„Nebo je šíšatej!“ přisadil si pan Blattberg a třída se rozesmála.

„Klid, prosím!“ zvolal profesor Parkhill a dal se do výkladu o tom,

jak můţeme nezvyklá slova vnímat zkresleně, zejména v hlučném

prostředí, kde navíc hraje dechová hudba. Znovu upozornil, z kolika

halasivých nástrojů se taková kapela skládá. Tentokrát rozšířil svůj

výčet o malý bubínek, triangl a pozoun, jemuţ se říká také trombón.

Pan Kaplan mu visel na rtech, ale při výkladu o trombónu zavrtěl

hlavou.

„Copak, pane Kaplane?“

„Pomiňte, pamprésor, ale asi sem jásně nedotázal. Proto já tetka

26

vypodrobním prosčedí, kde sem to slofo slyšel. To prosčedí je

chotník, ale neni tam ţádnej dechovka. Sem tam já a du. Po tom

chotníku. Du a du a potkám mýho pšítelu. Tak já stop, udělám

zástavku na kousek ţeči nebo jazyka. Strávim tě, jak máš, jak šiješ,

né? A dyš spolu kápinku pokecnem, tak de ňákej vedledoucí —“

„Kolemjdoucí —“

„Po chotníku nemůše kolem, pamprésor, jenom nohama pěšky. A

ten ňákej vedledoucí de a de a nedopáčením udělá do mě ţuch. Tak

on lekne a ţekne: ,Pomiňte mě.‘ Ale někdy, a to byl muj volnej

dotázek, on ţekne: ,Šiš — bar — dón!“

Profesor Parkhill ztratil na chviličku zábrany a zauvaţoval, zda by

mu svědomí přece jen nedovolilo, aby pana Kaplana pustil do vyšší

třídy. Vţdyť další měsíce strávené mezi začátečníky nebudou pro

tohoto ţáka ničím jiným neţ ztrátou času.

27

2

VRAŢDA TŘETÍHO STUPNĚ

Představa, ţe by se pobyt Hymana Kaplana v začátečnické třídě

měl prodlouţit, byla pro pana profesora týden od týdne

nestravitelnější. Ale nechat ho postoupit do třídy pro pokročilé,

vedené profesorkou Higbyovou, nepřicházelo vůbec v úvahu. Uţ jen

připustit si takové pomyšlení byla bláhovost. (Protoţe to bylo

pomyšlení lákavé, chvílemi si je připouštěl, ale nebyl tak bláhový,

aby je hned zase neodháněl.)

Kaţdý úkol, který pan Kaplan vypracoval, obsahoval nějakou

novou a ohromující reformu studovaného jazyka. (V poslední

slohové práci tento ţák napsal: „Poslanci zprávydelně propírají

národní hospodáctví.“) Profesor Parkhill si musel beze všech okolků

přiznat, ţe pan Kaplan není obyčejný ţák. Ba co víc, ţe není ani

obyčejný člověk. Jeho hlad po vědění se prudce střetával s jeho ţízní

po originalitě. Pedagog si uţ dokonce začal klást otázku, zda v

odváţných inovacích Hymana Kaplana nejsou ztajena semínka nové

gramatiky (nemluvě o novém slohu, pravopise a systému vý-

slovnostním). Někdy míval pocit, ţe jeho svěřenec je apoštolem

zbrusu nového způsobu myšlení.

Pro pana Kaplana se například nástroj nejčastěji pouţívaný v

klempířství nazýval „klempadlo“ (a klempíři jím „klempírovali

blechy“), mýlka v řeči byla způsobena „pšeceknutím“ a záporný tvar

slovesa být zněl „být pryč“. Jak by si jeho učitel mohl zastírat, ţe

postup takového ţáka do vyšší třídy je nemyslitelný? Tento člověk

byl, řečeno bez obalu, stvoření sui generis.

Uţ dva večery se profesor Parkhill snaţil nemyslet na to, ţe pan

Kaplan bude muset napsat na tabuli svou další slohovou práci. V

seznamu ţáků měl odškrtnuta všechna jména kromě tří: Tarnovská,

Caravellová, Kaplan. Ostatní přepsali své domácí úkoly na tabuli v

první půli týdne.

Bystrost, jakou se vyznačovaly ţákovské diskuse, byla potěšující.

28

Jak pohotově rozluštila slečna Mitnicková ve slohovém úkolu pana

Trabishe, ţe jeho dcera, která „myslí jenom na dávky“ není účetní

ani narkomanka, ale prostě dívka zaměřená na vdavky. Jak neomylně

rozeznala paní Slávko Tomasicová odchylku od biblického textu,

kdyţ Shirley Zievová napsala, ţe „Adam a Eva nosili pikové listy“.

A s jakou sţíravostí upozornil pan Aaron Blattberg, ţe výrazem „můj

chám“, kterého ve svém úkolu podvakrát pouţil pan Finsterwald, se

zřejmě nerozumí ţádný jeho nevolník, nýbrţ právoplatný tchán.

Ano, takové vyučovací hodiny byly profesoru Parkhillovi

skutečným povzbuzením. Nicméně kompozice pana Kaplana ho

teprve čekala. Přesněji řečeno, čekala ho kompozice pana

H*Y*M*A*N*A K*A*P*L*A*N*A, protoţe kdykoli na tohoto

nezaměnitelného ţáka pomyslel, vytanul mu před očima i jeho

nezaměnitelný podpis. Zpočátku to červenomodrozelené a

ohvězdičkované jméno povaţoval za obdobu firemní značky či za

neškodný výraz hrdosti. Ale časem mu došlo, ţe jde o něco daleko

hlubšího: písmena vyvedená barevnými tuţkami nebyla jménem,

nýbrţ proklamací (pan Kaplan touţil být v mládí „primášem ve

špitále“), byla symbolem individuality, byla vyhlášením nezávislosti

na poutech konvencí. Vţdyť právě před týdnem prohlásil pan

Kaplan, ţe podstatné jméno manko má tyto pády: „Manko, manko,

manko, pátej pád voláme mankote.“

Dnes večer osudová hodina udeřila. Nic uţ nemohlo páně

Kaplanovu slohovou práci odsunout, nic nezavdávalo důvod k

naději, ţe Hyman Kaplan odejde z učebny před koncem vyučování:

tento snaţivý frekventant nepřišel nikdy ani o minutu později a

neodešel nikdy o vteřinu dřív.

„Slečna Tarnovská …“ slyšel profesor Parkhill svůj hlas. „Slečna

Caravellová … Pan Kaplan … Myslím, ţe dnes je řada na vás, takţe

napište svůj úkol na tabuli.“

Carmen Caravellová radostně zvolala „Bene!“, slečna Tarnovská

bolestně zasténala „Góspodi…“, Hyman Kaplan vydechl jásavé

„Jémináku!“

Slečna Caravellová křepce vyrazila k tabuli. Slečna Tarnovská se

tam vlekla, jako by šla pod gilotinu. Pan Kaplan pochodoval územím

slečny Tarnovské k poslední volné tabuli a — profesoru

29

Parkhillovi to neuniklo — broukal si jakýsi blaţený popěvek.

Prozkoumal několik kříd, kaţdou zavrhl, a kdyţ konečně našel pisa-

dlo hodné svého úkolu, napsal na tabuli:

MÁ PRÁCE

Kompos.

H*Y*

„Na tabuli se podpisovat nemusíte,“ zvolal rychle pedagog.

Páně Kaplanův obličej se proměnil v trychtýř úţasu.

„To … kvůli úspoře času,“ zajíkl se pan profesor.

„Já mám fůra času!“

„Mám na mysli čas ostatních ţáků.“

Pan Kaplan zamţikal. „Ale muj podpis páčí nudně do mýho

kompozicu.“

„Jak myslíte.“

Kdyţ si autor kompozice zajistil důstojné podmínky, dokončil svůj

hvězdnatý podpis. Povzdech, jenţ se mu vydral z prsou u

závěrečného N, svědčil o mukách, jaká zakouší, kdyţ nemůţe

pouţívat barevných kříd.

Zatímco vedle něj kmitala píšící ruka Carmen Caravellové a

kvílela křída Olgy Tarnovské, drţel v levici šustivý papír a přenášel z

něj domácí úkol na tabuli, která se pod jeho pravicí ani nezachvěla. Z

koutku úst mu při psaní čouhala špička jazyka, loket výmluvně

krouţil, zápěstí zdobně baletilo sem tam. Malíček pravé ruky se však

povzneseně odtahoval jako prst-aristokrat, na nějţ robotí čtyři

zbývající. Celou tuto elegantní operaci doprovázelo tlumené, ale

radostné pokvokávání a hrdé pomňoukávání.

Slečně Tarnovské, zabrané do psaní, cinkaly houpavé náušnice a

okázalé náramky. Pan Kaplan se na tyto pohoršlivé artefakty

zamračil. „Tarnovská, píšete úkolu, nebo dáváte koncert?“

Pohled, kterým po něm střelila slečna Tarnovská, by zabil chrta

barzoje. „Sem dáma!“ odsekla.

„Podle zvuka bych ţek, ţe ste orchestra.“

„Ale přátelé…“ vloţil se mezi ně profesor Parkhill. „Přece byste…“

„Ať ty svý schvosty sundá, nebo naládí,“ doporučil pan Kaplan.

30

„Góspodi!“ To přiškrcené zaklínadlo bylo — jako ostatně na Olze

Tarnovské všechno, havraní vlasy i saténové šaty, parfémovaný

kapesníček i horečnaté oči — mementem časů, kdy bývala hvězdou

monackého baletu. (Slečna Tarnovská nejednou naznačila, ţe v

oněch dobách se za památným Casinem utkávali v soubojích

opravdoví princové, uhranutí její krásou.) „Góspodi!“

„Sme tady v kostelu nebo kde?“ zavrkal pan Kaplan.

„Pane Kap — !“

Siréna s baletní minulostí šlehla ke Kaplanovu boku kapesníčkem

jako nejjemnějším bičíkem, dopsala svůj úkol a majestátně odplula k

lavici. Profesor Parkhill si přečetl, co napsala.

Má práce teď: Módistkou

Já dělám klobouky. Ony pěkné. Všechny ostiny.

Ţenštiny přichodí z celého New Yorku koupit sebe.

Ale to ne má láska. Má láska to balet. Ach balet, balet.

Smutno mě.

O.T.

Slečna Caravellová uzavřela svou obětinu větou: „Jak Bella Bella

je Roma!“ óda, kterou sepsala na krásy Říma, neměla ani deset

řádek, a přece do ní směstnala dva triumfální oblouky, tři náměstí a

značný počet fontán.

Pan Kaplan dopsal jako poslední a s váhavým „fajn“ si jemně otřel

prsty. Přimhouřenýma očima prostudoval svůj výtvor, velebným

pokývnutím mistrovské dílo schválil a vrátil se do lavice krokem

člověka očekávajícího korunovaci.

„Třído, nejdříve si přečtěte kompozici slečny Tarnovské…“

oznámil nepřítomně pan profesor, neboť oči uţ mu pádily opusem

pana Kaplana.

MÁ PRÁCE

Kompos.

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

31

Shaksper píše jaká Plázen je člověk! Tak to já sítím

dyš myslim na má práce ve fabrik na rohu 38 ul. a 7 av.

Proč máme třít jako kolejnici v takovým tmu pod póvl

šárofkami, kde je šecko rozpářený a ţádnej vítrník? Pro

komu? Pro ňákýmu šéfovi, kerej má velký banděro a

přebichovou bouračku a myslí dycky jenom na něho?? Já

ptám se! Já odpovědám: Protoţe sme upláčené pracovníci

světa. Och jak sou ty šárofky nahoupec! Och ta

rozpářenost! A dyš já povím na majstr, ať polepší

pracovní okolí, on hulákuje: „Kaplan, vy ste pod

vrátník!!“ Já sem ne. Já sem člověk jako vy a já.

Panu profesorovi Parkhillovi začalo bušit ve spáncích.

No tak tetka drţim ústa. Ale pšíde den a odpory

vyhrájou!! Po tom Kaplan udělá šéfa pracovníkem a dá

mu číhat ty nejzlejší čihy! Správnědlivost.

Má práce je číhač na pánský saky.

K-O-N-E-C

„Takţe, třído… “ Na víc se profesor Parkhill nezmohl. „Začneme

kompozicí slečny Tarnovské… Kdo se hlásí?“

Do vzduchu se vymrštilo čtvero rukou.

„Pan Blattberg.“

„Ostiny jsou špatně,“ hlásil Aaron Blattberg. „Má být odstíny.“

„Výborně.“ Pan profesor smazal ostiny a nahradil je odstíny.

„Slečna Kipnisová?“

„Neříká se ţenštiny, ale ţeny“ upozornila slečna Kipnisová alias

Zajda. „Ţenštiny jsou škaredý.“

Slečna Tarnovská se chtěla zákaznic svého podniku zastat, ale

profesor Parkhill ji předešel. „Slečna Kipnisová chce říct, ţe jde o

hanlivý výraz, kterým rozhodně neoznačujeme slušné dívky a ţeny.

V minulosti se sice slovo ţenština pouţívalo ve významu ,domácí

paní’, ale dnes je vyhrazeno jen pro ţeny s jistými povahovými nebo

mravními kazy či chybami —“

„Sou ţeny, kerý nadělají fůra chybů,“ ušklíbl se pan Kaplan na

32

Olgu Tarnovskou.

„— takţe říkáme například vypočítavá ţenština nebo zpustlá

ţenština nebo … ale to stačí.“

Třída spokojeně zašuměla nad novým poznatkem, ale Rochelle

Goldbergová se zeptala: „Co snamená skustlál Ţe má v zubách velký

skus?“

„Zpustlá!“ zvolal z plna hrdla pan profesor. „To znamená

zanedbaná nebo zkaţená.“

„Neboska ţena?“ vykulila oči slečna Goldbergová. „Co snamená

neboska?“

„Neřekl jsem neboska zena, řekl jsem nebo zkaţená. Musíte

pozorně poslouchat.“

„Á, skašená! To znám,“ oddechla si slečna Goldbergová. „Děkuji

vám.“ A sáhla do kabelky pro cukrátko. (Slečna Goldbergová s

oblibou odměňovala svou píli bonbónem.)

„Další připomínky? Slečna Valuskasová.“

Gerta Valuskasová odmítla souhlasit s nešťastnou formulací slečny

Tarnovské, ţe zákaznice přicházejí do jejího podniku „koupit sebe“.

Vyjádřila pevné přesvědčení, ţe si tam přicházejí koupit klobouky.

Třída její bystrost důrazně ocenila. „To je pravda!“ „Jásně!“

„Správný připomínka!“

„Výborně, slečno Valuskasová… Je vám to jasné, slečno Tar-

novská?“

„Ne.“

Profesor Parkhill si odkašlal.

„Podívejte — napsala jste, ţe kupují sebe. To by znamenalo, ţe

nepřišly pro klobouk, ale pro sebe. Takţe —“

„Čeba Tarnovská prodává ke kloboukám taky ţenštiny —“

„Pane Kaplane!“ ozval se co nejostřeji vyučující. (Nemohl

připustit, aby se ţáci v jeho třídě označovali za obchodníky s bílým

masem.) „Správně měla věta znít: ,Ţeny přicházejí z celého New

Yorku, aby si koupily náš model.„ Teď uţ tomu rozumíte, slečno?“

„Och! Já přepletla pády!“ vzdychla Olga Tarnovská.

„Hlásí se ještě někdo? Pan Schmitt…“

„Já ze zajímám, kolik ze platí za jednu pozdel.“

Pedagogovi se stáhlo hrdlo. „Za jakou postel?“

33

„U slečny Tarnovské.“

Profesor Parkhill litoval, ţe svůj výklad o zpustlých ţenštinách

podstatně nezkrátil. „Ale jak jste přišel —“

„Vy rţíkal, ţe tam kupujou motel. Já ze zajimám, kolik ze platí za

„Probůh ne!“ Pedagog rychle napsal na tabuli MODEL.

„Schmitta by neměli pouštívat nakupovat,“ poznamenal pan

Kaplan.

Hodiny ukazovaly 21.30. Čas utíkal. Profesor Parkhill řekl:

„Podívejme se na kompozici pana Kaplana.“

„Joj,“ zaprorokovala paní Moskowitzová. (Pro Zeldu Mosko-

witzovou nebylo joj pouhé slovo. Byl to celý slovník.)

Pan Kaplan řekl: „Asi budou chypy …“

„Ehm … ano, pane Kaplane. Bohuţel ano.“

„To proto, ţe snáším dát chlupoký myšlenky.“

Profesor Parkhill zváţil své vnitřní zdroje. „Tedy především

bychom, třído, mohli říct, ţe pan Kaplan se popisem své práce příliš

nezabýval —“

„To neni šádná sajimavá práce —“

„— a ţe nenapsal ani tak slohový úkol jako — ehm — úvodník.“

„Úfotník? Tak já píšu úfotníky?“ zaradoval se pan Kaplan.

„Chce-li se někdo časem pokusit o politický článek,“ pravil pan

profesor přísně, „musí se nejdříve soustředit na jednoduchá slohová

cvičení.“

„Tak podruhý šádný myšlenky?“ zeptal se pan Kaplan. „Jenom

sprostý fakty?“

„Jen prostá fakta, pane Kaplane.“

Obličej pana Kaplana nenechával nikoho na pochybách, ţe jeho

majiteli byla přistřiţena orlí křídla.

„A smím se vás, pane Kaplane, zeptat, proč o sobě v závěru

kompozice mluvíte ve třetí osobě? Proč jste místo , Kaplan udělá šéfa

pracovníkem‘ nenapsal, já udělám šéfa— ‘?“

„Já, prosím, sem nechtěl, aby čtenáš myslel, ţe píšu jednoustraně.

Tak sem tu nepšítelskou naráţku na muj šéfa udělal, jako ţe ji má v

hubě četí osoba.“

Profesor Parkhill vyzval ţáky k připomínkám.

34

Nad lavice se vymrštil les paţí, dlaní, tuţek, per, pravítek,

zápisníků.

„Slečna Mitnicková.“

Slečna Mitnicková nasbírala celý věrtel chyb — pravopisných,

interpunkčních, slovních, skladebných — a jednu po druhé uváděla

na pravou míru, jako kdyţ bičem mrská. „— tetka se správně píše

teďka a ústa nemají krouţek, ale —“

„Nemají kroušek?“ našpulil zamyšleně rty pan Kaplan.

„— čárku, protoţe je to na začátku slova, a drţet ústa se neříká,

říká se to jinak —“ Slečna Mitnicková zrudla. „— ale to není

slušné!“

„Velmi správně,“ řekl pan profesor.

„Špíčkově!“ zajásal pan Kaplan k slečnině úţasu.

„Pan Bloom …“

Norman Bloom vypálil salvu na osm špatně pouţitých slov, šest

zmrzačených vět, devět deformovaných vazeb a dvě vykloubené

časovací přípony. Tento masakr zakončil slovy: „— a píše se

uplakaný, né upláčený!“

„No Bloom,“ usmál se pochvalně pan Kaplan, „vy se poţád

zlepšováte!“

„Já?“ bránil se pan Bloom a utíral si zpocenou leb. „Teď nejsou

připomínky na mě, ale na vaši úlohu!“

„A čipomínkama se zlepšováte!“

„Ten čelověk,“ sténala slečna Tarnovská, „ten čelo věk… “

„Pan Matsukas.“

Gus Matsukas pohoršené opravil bouračku na bouráka, saky na

saka a ohnivě odsoudil to, ţe „správnědlivost“ osiřela bez pomoci:

„Jedno slovo — ţádná věta!“ rozhodl. A nikdo se s tímto

Platónovým potomkem neodváţil polemizovat, kdyţ byla v sázce

spravedlnost.

Poté prohlásila slečna Gidwitzová, a dosti důrazně, ţe pan Kaplan

zřejmě nemyslel upláčené, ale utlačené pracující.

„Dyš sou utláčené, tak sou taky uplácené,“ opáčil pan Kaplan.

„Pan Blattberg?“

Masakrování páně Kaplanovy kompozice neustávalo ani

neochabovalo. Pan Blattberg ze sebe vychrlil dlouhou řadu jízlivých

35

oprav. Paní Tomasicová se přihlásila s otrávenou kyticí chvály: „Pan

Kaplan má velkou fantazii, ale podívejte, jak napsal špatně

Shakespearovo měno!“ Do líté řeţe se vrhl i Casimir Scymczak a

jeho útok byl na rozdíl od sloţitosti jeho jména zcela jednoduchý.

„Proč Kaplan píše odpory? Jsou odbory. A proč vrátník? Je vrátný.“

„Bravo!“ vykřikla krveţíznivě slečna Caravellová.

A kdyţ rozpálení ţáci vyčerpali své vědomosti i své pohoršení,

ujal se slova profesor Parkhill. Bylo neuvěřitelné, kolika chyb se pan

Kaplan dokázal dopustit na ploše tak omezené. Pedagog změnil

slovesné tvary, doplnil čárky, odstranil nadbytečné otazníky a

vykřičníky, nahradil špatné pády správnými a vysvětlil, ţe je chybné

psát „Já jsem člověk jako vy a já“, protoţe začíná-li věta „Já jsem“,

je druhé „já“ nadbytečné.

Během celé té dlouhé palby neupadl pan Kaplan ani na chvíli do

pasivity nebo deprese. Naopak, povzdychával, pokašlával,

pomlaskával, zavíral oči, chytal se za hlavu a ve strategických

intervalech vykřikoval „Jémináku!“ nebo „Kch!“ nebo „Je to

mošný?“ Chytáním za hlavu dával najevo úděs, lítostivým

pomlaskáváním sebekritičnost, ale obdivnými výkřiky si hojil své

ego.

„Nakonec vás chci, třído, upozornit na jednu chybu — velmi

závaţnou chybu — které si nikdo nevšiml.“ Profesor Parkhill projel

ukazovátkem pod slovy oznamujícími, jaký osud čeká Kaplanova

mistra, bude-li tento tyran někdy v budoucnu nahrazen panem

Kaplanem:

… a dám mu číhat ty nejzlejší čihy!

„Ţe zde má být stříhat a střihy, to uţ víme. Ale všimněte si,

prosím, toho přídavného jména. Nejzlejší je, třído, tvar zcela

nesprávný! Slovům začínajícím předponou nej říkáme superlativy…“

„Joj.“ zaúpěla paní Moskowitzová.

„Slova superlativ se nemusíme vůbec bát,“ řekl odhodlaně

pedagog. „Jde o to, ţe tvar přídavného jména se různí podle toho, zda

nějakou vlastnost prostě označujeme, zda ji s něčím srovnáváme

nebo zda chceme vyjádřit její prvenství mezi vším, s čím ji chceme

36

srovnat.“

Nové jojjj signalizovalo, ţe paní Moskowitzová se nebojí, ale

přímo trne hrůzou.

„Podívejte, jak je to jednoduché!“ zvolal vyučující. „Například

někdo je silný. ..“ Napsal na tabuli SILNÝ, a třída ho ještě nikdy

neviděla psát tiskací písmena tak rychle. „To je první stupeň neboli

pozitiv. Chceme-li říci, ţe, někdo — nazvěme ho třeba Jan —je

silnější neţ například jeho sestra —“ zasvištěla křída a SILNĚJŠÍ

zastínil SILNÉHO, „— je to druhý stupeň neboli komparativ. A

chceme-li říci, ţe Jan je silnější neţ všichni v jeho rodině nebo

nějaké jiné skupině — to znamená, srovnáváme-li více neţ dvě osoby

nebo věci — řekneme, ţe je nej silnější!“ NEJSILNĚJŠÍ rychle

přerostl své blíţence. „A tento tvar s předponou nej se nazývá —

superlativ čili třetí stupeň! Chápete?“

„Já chápu!“ zruměněla slečna Mitnicková.

„Jo,“ řekl pan Scymczak.

„Jémináku!“ rozzářil se pan Kaplan.

Slečna Goldbergová shltla pralinku.

„A teď si, třído, ukáţeme, ţe je to snadné i u jiných přídavných

jmen. Například — z ámoţný. Zámoţný — zámoţn ější —

nej zámoţnější… “ Předvedl mohovitou trojici na tabuli. „Štíhlý —

štíhlejší — nejštíhlejší… “

Třída byla uchvácena. Radostnými výkřiky pozdravila další div

vzdělanosti.

„Viďte, ţe je to snadné?“

„Snadné!“ ozvala se ozvěnou paní Yanoffská, pro kterou bylo

snadné jen máloco.

„Hráčka!“ zubil se Sam Pinsky.

„Vy ste páječnej!“ plesal pan Kaplan.

Profesor Parkhill měl z nadšení třídy takovou radost, ţe si dovolil

odpovědět skromným úsměvem. „Zkuste uvést další příklady sami.“

„Nemocný, nemocnější, nejnemocnější,“ zapěla slečna Mitnick-

ová.

„Dobře!“

„Hloupý, hloupější, nejhloupější,“ přispěl pan Feigenbaum.

„ Velmi dobře.“

37

„Enerdţický, enerdţickejší, nejenerrdţickejší,“ zadrnčela Carmen

Caravellová.

„Totiţ… v podstatě ano,… ale říkáme energičtější a nejenergičtější,

protoţe u některých přídavných jmen dochází při stupňování k

hláskovým změnám. O tom aţ příště, dnes vás chci upozornit na

některé výjimky —“

Jen co to zlověstné slovo zaznělo, třída zasténala. K takzvaným

výjimkám z pravidla se začátečníci uţ dávno naučili přistupovat se

strachem — ne, s nenávistí. Byla to kletba ohroţující jejich studium,

had číhající v zahradě poznání. (Jeden ze zaslouţilých pedagogů

VPŠD, profesor Krout, kdysi oţivil schůzi sboru prohlášením, ţe

„plíţivé mnoţství výjimek z pravidla je fatálním monstrem strašícím

na hradbách gramatiky“. Profesor Parkhill kolegovu formulaci

hluboce obdivoval. Obdivoval ji téměř tolik jako odpověď ředitele

Robinsona: „Vřele s vámi souhlasím, kolego Kroute. V mluvnici je

tolik výjimek co v Bagdádu zlodějů!“ Lze na takové přirovnání

zapomenout? „Avšak změnit mluvnická pravidla nemůţeme, ani —

abych tak řekl — vyhostit všechny výjimky… Nevzdávat se! To je

povinností nás všech. Nevzdávat se!“ A pokud profesor Parkhill po

svých předcích něco zdědil, pak schopnost nevzdávat se.

„Ne, třído,“ řekl, „není to vůbec tak sloţité, jak si myslíte.

Například přídavné jméno dobrý. Neříkáme přece dobrý — dobřejší

— nejdobřejší, viďte, ţe ne?“

„Jistěţe ne,“ přisvědčila slečna Mitnicková.

„Nikdy!“ zvolal neochvějně Norman Bloom.

„To by bylo do smíchu!“ zasmál se pan Kaplan.

„Přesně tak. Dobrý — dobřejší — nejdobřejší by bylo jen k

smíchu … Co tedy říkáme? X je dobrý, Y je —“

„Kdo to je, ten Iks?“ chtěla vědět paní Moskowitzová.

„X je jen symbol,“ řekl pan profesor, „znak, který zastupuje

jakékoli jméno nebo jakoukoli věc… Takţe X je dobrý, ale Y je — “

„Kdo je Ypsilon?“

„Jinej cymbol!“ zasyčel pan Kaplan. „Proboha všivýho, Mos-

kowitz, vy nerosumíte, ţe je to načiklad?“

„Mně z toho bučí v hlavě,“ zaúpěla paní Moskowitzová.

„Nebučí, fučí,“ opravil ji pan Kaplan. „Tak si dejte od pamprésora

38

porodit.“

„Po ra dit, pane Kaplane!“ zaklepal pedagog rezolutně ukazovát-

kem. „Znovu, prosím. Říkáme, ţe někdo je dobrý“ zesílil hlas, „a ţe

někdo je ještě —“ Zvedl obočí.

„Lepčí,“ zívl pan Trabish, mistr pekařský.

„Správně! A chceme-li pochválit někoho, kdo je ještě lepší neţ

ten, kdo je lepší, řekneme o něm, ţe je — ?“

„Špíčkový!“

Páně profesorovo ukazovátko zůstalo trčet ve vzduchu. „To ne,

pane Kaplane.“

„Né špíčkový?“ Pan Kaplan nemohl uvěřit svým uším.

„Ne. Řekneme o něm, ţe je nejlepší. A teď se vrátíme k vašemu

výrazu nejzlejší. Jak zní druhý stupeň přídavného jména zlý? … Víte

to někdo? No tak. Zlý —“

„Horší,“ osmělila se Goldie Pomeranzová.

„Výborně! A třetí stupeň?“

„Horšejší?“

„Nnne, slečno Pomeranzová. Ale určitě na to přijdete. Kdyţ X je

zlý a Y horší, tak Z je —“

„Čí zeť?“ Paní Moskowitzová měla oči navrch hlavy.

„Zet jako Z! Ještě jednou. Něco je zlé … něco je horší… a kdyţ je

něco tolik zlé, ţe uţ to horší být nemůţe, je to —“

„Ahá!“ vykřikl pan Kaplan. „Já mám ho!“

„To jsem rád.“

„To spráfný slofo!“

„Tak je řekněte.“

„Průsr!“

Ukazovátko vypadlo panu profesorovi z ruky. Sehnul se pro ně,

opatrně je poloţil na katedru, zatápal po křídě a napsal na

zpustošenou tabuli N-E-J-H-O-R-Š-Í.

Při všech těchto úkonech mu bušil v hlavě nejnovější vynález páně

Kaplanova nevyzpytatelného ducha: „Zlý … horší … průsr. Zlý …

horší … “

Z chodby úlevně zazněl zvonek. Co záleţelo jeho bezcitnému

kovu na tom, ţe „Bella, Bella, Roma, Roma“ slečny Caravellové

zářila dále z tabule, nepoctěna chválou ani kritikou?

39

3

HRŮZY SOUZVUKU

Poprvé to profesora Parkhilla napadlo, kdyţ paní Yanoffská

napsala v textu diktované básně:

Jaro se vrací, poslyšte,

co v zahradě zpívá koz!

Od toho dne si stále připomínal, ţe začátečnická třída

bezpodmínečně potřebuje poučení o slovech stejného znění a

různého významu čili o homonymech. Přísně vzato, u slov kos a koz

by se spíše neţ o homonymii mělo mluvit o homofonii, protoţe tato

dvojice splývá jen ve své podobě mluvené, a nikoli téţ psané, jak je

tomu u dvojice kos — kos, kde první slovo slovo označuje ptáka a

druhé je povelem ke kosení. Ovšem kos a kos jsou spíše slova

homoformní, protoţe se shodují jen v některých svých tvarech, a

nikoli ve všech, jak tomu bývá u pravých homonym typu travička —

travička a u takzvaných homografů, kde se shoduje pouze podoba

grafická, kdeţto výslovnost se liší, viz panický — panický.

Ať uţ byl profesionální ţargon jakýkoli (a profesor Parkhill si

dával obzvláštní pozor, aby své ţáky nemátl děsivými termíny jako

homonymie či homofonie), nebylo nejmenší pochyby, ţe výklad o

slovech, která se různě píší a stejně vyslovují, anebo stejně píší, ale

liší významem, třídě neobyčejně prospěje.

V dalších hodinách bedlivě sledoval, kdy někdo z jeho ţáků

nesprávně pochopí souzvučné slovo. Jeho chvíle nadešla, kdyţ

slečna Pomeranzová v jinak zdařilé kompozici napsala:

Ze zbouraniště odvezli hromady cihel a rumu.

Pan Matsukas pohotově zavrčel: „Do malty nedává rum. Rum

dává do čaje.“

40

„Ale prózim vas,“ namítl Wolfgang Schmitt, „proč jenom do čaje?

Kdo pije meltu, dá rum do melty.“

„To je blebina,“ zívl pan Trabish. „Nekazte rum.“

„Moment!“ vloţil se mezi ně profesor Parkhill. „Narazili jsme na

velmi zajímavý problém. Slečna Pomeranzová pouţila slovo, které

má dva různé významy, a připomínka pana Matsukase nás na to

upozornila. Ano, rum, to jsou vlastně dvě různá slova, která se píší

úplně stejně!“

Třídu zaplavila vlna úţasu. Někteří by od slečny Pomeranzové

takovou virtuozitu nikdy nečekali, jiní ustrnuli nad dalším

odhalením, dosvědčujícím proradnou obojetnost gramatiky.

„Dvě slova a jedno písání?“ zaúpěla Olga Tarnovská.

„Tarnovská, učit, a né stěţovat!“ okřikl ji pan Kaplan. „Vy v

baletu netančila dvě tanci na jednu muziku?!“

„Přesně tak!“ přistoupil pan profesor k tabuli. „Dávejte pozor,

třído.“ Napsal velkými písmeny:

RUM

RUM

„Písmena se do jednoho shodují. Ale první rum znamená rozpadlé

zdivo na zbořeništi nebo na rumovišti —“

„Achá!“

„— kdeţto druhý rum je alkoholický nápoj.“

„Vrťan!“ dal se slyšet pan Matsukas.

„Sme ve škole, né v hospodinci!“ pokárala ho slečna Zievová.

„Víte co, třído?“ zvolal pan profesor nadšeně. „Myslím, ţe by bylo

nesmírně zajímavé, kdybychom zbytek hodiny věnovali právě

takovým slovům!“

„Pro mě uţ zajímavé bylo,“ ujistila ho paní Rodriguezová.

„Dobrej nápad,“ prohlásil pan Pinsky.

A pan Schmitt zvolal: „Zákva, to zi muzim zapízat!“

„Slyšim tady čmeláci,“ utrousil pan Kaplan.

Profesor Parkhill na něj káravě pohlédl. „Takové poznámky do

třídy nepatří. To se snad rozumí samo sebou.“

„Dyby Schmitt ţek ,samo sebou‘, tak bysme mysleli, ţe tu syká

41

pepiňák!“

„Papiňák,“ řekl pan profesor přísně. „Ale je to výraz nespisovný a

„Prej pepiňák!“ zařehtal se pan Bloom. „Kaplan, vy vaříte na

měkko ňákou Pepinu?“

Lavice se otřásaly smíchem. Slečna Tarnovská třepetala kapes-

níčkem. Pan Blattberg byl u vytrţení. Jak bylo panu Kaplanovi,

nedalo se poznat. Vţdycky, kdyţ byl zahnán ke zdi, kterou nemohl

zdolat důmyslem ani lstí, nasadil důstojný obličej, plný opovrţení k

lůze, jejíţ nepřístojnosti nesahají lepšímu člověku ani po paty —

„No tak, třído… třído…“ Pedagogovo ukazovátko konečně rozruch

utišilo. „Poslouchejte mě co nejpozorněji. Řekl jsem, ţe některá

slova, například rum, se vyslovují naprosto stejně, ale mají různý

význam. Jiná slova se stejně píší, ale různě vyslovují —“ Bleskově

napsal na tabuli:

1. PANICKÝ

2. PANICKÝ

„První je odvozeno od slova panic, které označuje nezkušeného

mládence, kdeţto druhé od slova panika, jistě vám všem známého —“

„Jak to jeden pozná?“ zachrčel Jacob Marcus.

„Podle kontextu,“ vysvětlil ochotně pan profesor. „Neboli ze

souvislosti, v jaké je slovo pouţito. Jakmile vám to vejde do krve —“

„Mně nikdy nepůjde do krve!“ vykřikla prorocky slečna

Kipnisová.

„Ale půjde … vlastně vejde,“ ujistil ji pan profesor. „Naučit jsme

se to museli všichni. A teď třetí skupina. Patří do ní slova, která se

stejně vyslovují, ale různě píší. Podívejte.“

Třída zírala na tabuli, kam přibyla dvojice

PLOT

PLOD

„Jistě tato podstatná jména znáte, jde však o to, abyste je dovedli

správně pouţít. Chce to někdo zkusit?“

42

Přihlásila se slečna Mitnicková. „Se stromu spadl plod a…“

„Co dělal plot na stromu?“ zamračil se pan Trabish.

„On … tam rostl,“ řekla slečna Mitnicková.

„Plot? Nikdy,“ řekl pan Trabish.

„Pozor, pane Trabishi,“ přispěchal slečně na pomoc pan profesor.

„Slečna Mitnicková mluví o části rostliny, která —“

Pan Trabish se zakabonil ještě víc. „Ona myslí plot, co je ţivej

plot?“

„Jistěţe myslím ţivý plod,“ zachvěla se slečna Mitnicková.

Pan Trabish řekl: „Ale ţivej plot nemůţe spadnout.“

„Jak to, še nemůše?“ vloţil se do sporu pan Feigenbaum. „Kdyţ

dosrá, spadne.“

„Zivej plot spadne, jen dyš ho číháte nůţkama,“ odpověděl pan

Trabish.

„Trabish, vy číháte jabka nůţkama?“ podivil se pan Kaplan.

„Sem cvok?“ opáčil pan Trabish. „Co sem mícháte jabka,

Kaplan?“

„Jabka míchá Mitnick!“ pohodil hlavou pan Kaplan. „Vy mícháte

nůţky.“

Profesor Parkhill chtěl všechno napravit, ale nakvašený pan

Trabish ho nepustil ke slovu: „Já nejsem blebec, aby mně padal ţivej

plot ze stromu! Mně nerostou na stromu ploty!“

„Slyšeli jste? Ploty! “ chytil se stébla pan profesor. „Pan Trabish

mluví o plotech, kdeţto slečna Mitnicková o plodech, ale v prvním

pádu jednotného čísla je výslovnost obou slov stejná. Takové

nedorozumění by bylo vyloučeno, kdyby se dorozumívali písemně!“

Pedagog znovu připomněl, jak důleţité je znát pravopis, ale na panu

Trabishovi bylo vidět, ţe jakýkoli písemný či jiný styk s ţenou, která

nerozumí plotům, pro něj nepřipadá v úvahu.

„A teď se, třído, dostáváme ke čtvrté skupině — ke slovům, která

se stejně píší, stejně vyslovují, ale —“

„Ale co?!“ neudrţela se Bessie Shimmelfarbová.

„Jjjj.. .“přemáhala paní Moskowitzová své zděšení.

„— patří k různým slovním druhům!“

„Joj!“ zazněl zoufalý sten naplno.

„Je to nesmírně zajímavé,“ řekl rychle pan profesor a právě tak

43

rychle přiloţil křídu k tabuli.

l. ŢAL

2. ŢAL

„Vidíte, třído, ţe písemná i zvuková podoba obou slov je naprosto

shodná. Přesto však —“ na chviličku se odmlčel, protoţe si

uvědomil, ţe důvěrou některých ţáků a ţákyň to otřese, „— přesto

však slovo číslo jedna znamená něco naprosto jiného neţ slovo číslo

dvě a naopak.“

Stěny se zachvěly. Nebyl to otřes, ale učiněné zemětřesení.

Nevěřícné výkřiky, vzpurné skučení, uraţené výčitky zhrzených,

ţalostivé repetění obětí, které by se nejraději spasily útěkem.

„Slovo číslo jedna,“ vznášel se nad tou vřavou hlas profesora

Parkhilla, „je totiţ podstatné jméno, kdeţto slovo číslo dvě je —“

„Né!“

„To je choror!“

Rochelle Goldbergová hltala rozinky, jako by to byl penicilin.

„Prosím vás, poslouchejte mě!“ Profesor Parkhill zaťukal na první

ŢAL ukazovátkem. „Toto je první pád podstatného jména ţal, které

znamená hoře, smutek, zármutek, a toto —“ zaklepal hůlkou u

druhého slova, „je minulý čas slovesa ţnouti, které znamená totéţ co

síci.“

„Psíci?“ vytřeštila oči slečna Kipnisová.

„ Síci! Neboli sekat kosou, případně srpem.“

Panu Pinskému svitlo. „Do jetele?“

„Kdo je tele?“ vyjevil se pan Scymczak, ale to uţ pedagog

vysvětloval: „Ano, sekat jetel nebo obilí — čili kositi, síci, ţnouti.“

Zauvaţoval, nemá-li ţáky upozornit také na tvar ţíti, který ovšem

nesouvisí jen s kosením, ale zároveň s ţivotem… Ne, nesmí dopustit,

aby se jim souzvučnost slov stala postrachem. „Podívejme se na

jinou takovou dvojici.“ Křída zakmitala po tabuli, jako by měla

křídla:

1. PIL

2. PIL

44

„První slovo nám říká, ţe někdo hasil svou ţízeň tekutinou —“

„Pil — pil — aţ se vypil!“ zahlaholila slečna Caravellová. „Aţ se

upil,“ řekl téměř omluvně pan profesor. „Kdeţto druhé slovo je tvar

podstatného jména — ví někdo kterého? Vzpomeňte si, co pouţívá

dřevorubec, kdyţ řeţe strom.“

Všichni se zamysleli. Pan Matsukas vyhrkl: „Rum?“

„Pouţívá nástroj zvaný pila, popřípadě více — pil. A to je právě

naše slovo číslo dvě.“

„Já to nemůšu věřit!“ zakroutil hlavou pan Feigenbaum.

,,Já jo,“ zubil se pan Kaplan.

„Ţevorupec pila více pil?“ huhlal pan Wilkomirski, který se často

zaplétal do neřešitelných větných konstrukcí.

„Ale jak poznáme, ţe je to nástroj, a né pijatyka?“ poškubával pan

Blattberg řetízkem od hodinek, na kterém měl připevněn mléčný

zoubek svého vnuka.

„Podle celé věty,“ odpověděl profesor Parkhill.

„A nemůţe číslo jedna znamenat číslo dvě a číslo dvě znamenat

číslo jedna?“ zeptala se Goldie Pomeranzová.

„To je jasný, ţe můše!“ Pan Kaplan přivítal tuto kalamitu, jako by

to bylo poţehnání.

„Můţe, slečno Pomeranzová. Ale o to mi právě jde. Vidíte-li to

slovo samo o sobě, nepoznáte, jestli je to pil ve významu jedna, nebo

pil ve významu dvě. Teprve větný celek, ve kterém je toto slovo

pouţito, nám zcela jednoznačně poví, o který význam se jedná.

Řekneme například: Dřevorubec pil mléko. A to je přece něco úplně

jiného, neţ kdyţ řekneme: Dřevorubec měl v lesní chatě mnoţství

pil.“

„Ách, lesní chaty,“ zasnily se italské oči slečny Caravellové, „to je

dţúdţo.“

„Špíčkovej číklad,“ pochvaloval si pan Kaplan.

„V těchto větách si nikdo nemůţe splést pil ve významu jedna a pil

ve významu dvě. Viďte, ţe ne?“

„Né!“

„Nikdy!“

„Hlavní je věta, a ne slovo!“ zruměněla slečna Mitnicková.

„Přesně tak. A teď jeden hezký příklad na závěr!“ Pan profesor

45

potěšené přistoupil k nepopsanému okraji tabule a pomyslel si, ţe v

pedagogice platí stejně jako v ţivotě: poznané strašidlo —

přemoţené strašidlo. Napsal:

1. RYS

2. RYS

Pátá dvojice homonym znovu rozdmychala poţár chaosu.

„To je cu moc!“

„To neni fér!“

„Já — ne — sou — hlá — sím!“

Tentokrát zaznělo „Jojj!“ paní Moskowitzové jako zasípění ţeny v

posledním taţení.

„Nebojte se, je to docela zábavný příklad,“ nadlehčil pan profesor

svůj tón. (Plaut a Samish soustavně zdůrazňovali, ţe učitel má

jednotvárnou výuku zpestřovat humorem.) „Rys číslo jedna je

narýsovaný výkres — a rys číslo dvě je bystré lesní zvíře s typickými

štětičkami na uších!“ Zvedl prsty k svým boltcům. Ukazovátko se

mu tyčilo nad hlavou jako paroh. Nikdo se však nezasmál.

Pan Pinsky namítl: „Proč nemůţe být rys číslo dvě výkres a rys

číslo jedna ten s těma —“ Přiloţil si ruce k boltcům.

„Ale jistěţe můţe!“ zvolal pan profesor. „Správně jste to pochopil.

Rozdíl mezi těmito slovy poznáme teprve z toho, jak byla pouţita.

Slyšíme-li například větu Se stolu spadl rys, hned je nám jasné, ţe je

řeč o výkresu, kdeţto věta Se stromu seskočil rys je pro nás informací

o zvířeti. Chápete uţ, jak jednoznačně se význam určí celou větou?“

„Jasně!“

„Úplně!“

„Pamprésor je genyjál,“ prohlásil pan Kaplan.

Profesor Parkhill odloţil křídu, z níţ zbýval pouhý pahýlek.

„Vidíte, třído, jak velký pokrok jsme zase udělali!“

Zavládla radost, byť ne bezmezná.

„Mám dotázek!“ Ano, byl to hlas pana Kaplana.

„Prosím,“ připravil se pan profesor na nejhorší.

„Já rosumim kaţdou číkladu, kerou ste nám tak páječně vyjásnil.

Ale jedna věc dělá mně starost…“

46

Profesor Parkhill si otřel křídový prach z prstů. „A-ano?“

„Můše člověk dát rys čislo jedna a rys čislo dvě pohromádně?“

Pedagog zkrabatil čelo. „Nechápu, oč —“

„Dám číkladu,“ řekl pan Kaplan. „Můše rys seţrat rys?“

Profesora Parkhilla rozbolela hlava.

„Faul!“ vybafl Norman Bloom.

„Škándal … škándal …“ opakovala slečna Tarnovská jako

umíráček.

„Já se vystoupnu ze školy!“ oznámil pan Scymczak.

„Já rači vemu jeda!“ soptila Carmen Caravellová.

„Pan Kaplan má, třído, pravdu,“ řekl profesor Parkhill. „Oba

významy se skutečně mohou vyskytnout v jedné a téţe větě. Rys je

sice šelma masoţravá, takţe by si na papíru nepochutnal, ale mohli

bychom říci… například … ehm … Rys vyskočil na stůl, na kterém

leţel rys.“

„To znamená, ţe na stole sou dvě zvíţe?“ lekla se slečna

Schneidermanová.

„Né, jenom jedno a pápir,“ uklidnil ji pan Kaplan. „Dyby pápir byl

zvíţe, nelehne na stůl, ale na větvu.“

„Kaplan za chvilku bude chtít tři významy!“ varoval Aaron

Blattberg.

„Vám sou dvojčata málo, Kaplan?“ šklebil se pan Perez. „Vy

cejtite na trojčata? V gramatyce nejsou!“

Profesor Parkhill nevěděl co říct. Jistěţe trojitá homonymie (či

spíše homofonie) existuje. S potěšením by své poutníčky provedl

vábivými proměnami jediné slabiky, která zní lup. Představil si tu

krásu na tabuli:

Lupiči ukryli svůj lup.

Hodináři pouţívají při práci silných lup.

Postranní stěna houslí se nazývá lub.

Jako přídavek by mohl zařadit „Lup! luplo, to, kdyţ odloupli lub“,

ale to by pro začátečníky bylo příliš. Na druhé straně by je asi

pobavilo, kdyby vykouzlil rozkošnou „trojčlenku“:

47

S pomocí silných lup ukryli svůj lup za houslový lub.

Dokonce mu projela hlavou dávná studentská hříčka „Pro její

objetí mu objetí celého města nebylo ţádnou obětí“, ale to uţ slyšel svůj ukázněný hlas: „Myslím, ţe slova s trojím významem si

necháme na později, snad na některou z hodin závěrečných.“ Proč

pokoušet osud? Proč na něj spěchat? Plavbu mezi Skyllou a

Charybdou přeţil. Ale Poseidonův trojzubec má hroty strašlivé …

„Otevřete si, prosím, učebnici na straně šedesát jedna …“ Někdy

profesor Parkhill litoval, ţe se nestal učitelem matematiky.

48

4

NEUVĚŘITELNÉ ZROZENÍ

NATHANA P. NATHANA

„Pan Aaron Blattberg.“

„Tady!“

„Slečna Fanny Gidwitzová.“

„Zde.“

„Pan Matsukas.“

„Hmff.“

„Pan Nathan P. Nathan.“

„Ano prosím! Dobře naladěn, k práci připraven.“

Profesor Parkhill s úsměvem vzhlédl. Mladý muţ jménem Nathan

P. Nathan mu dělal radost. Mezi začátečníky zavítal zatím jen třikrát,

protoţe se do školy zapsal téměř dva měsíce po zahájení výuky. Ale

na tom nebylo nic neobvyklého. Večerní přípravná škola si zakládala

na své pruţnosti.

Nathan P. Nathan rozhodně nebyl ţádný jazykový zelenáč. Mluvil

plynně, suverénně pouţíval nejrůznější rčení a nešetřil hovorovými

výrazy. Nelekal se nástrah mluveného jazyka, které byly pro tolik

ţáků v začátečnické třídě utrpením, ani domorodých zvláštností,

kvůli nimţ tolikrát propadali zoufalství.

Všem spoluţákům se líbil. Bylo mu něco málo přes dvacet, byl

energický, rusovlasý, rozevlátých způsobů, mrštného jazyka. A smál

se. Pořád se smál. Vypadal jako nejšťastnější mladík na světě. A jeho

smích byl nakaţlivý. Dokonce i Hyman Kaplan, který zrovna

nenosíval srdce na dlani, přizvukoval smíchu Nathana P. Nathana

kamarádským pochechtáváním.

Pan Nathan se od ostatních spoluţáků lišil i jiným svérázným

rysem. Ať byla venku jakákoli teplota, nosil vţdy jen lehký svetřík,

nikdy sako nebo plášť. (Na pravém boku měl dva svislé ţluté pruhy a

na levé kapse tlustě vyšité TOŢ — coţ byly iniciály jeho

basketbalového muţstva, jehoţ název, „Team odváţných ţraloků“,

49

se mu v plném znění skvěl na zádech.) Jakmile překročil práh

učebny, okamţitě si svetr svlékl. Při vyučování seděl — nabit

vědomostmi a elánem — v košili s krátkými rukávy. Pod okrajem

zkrácených rukávů se mu klenuly bicepsy zvíci bramboru, svaly tak

utěšeně mohutné a ztepilé, ţe se k nim co chvíli stočil touţebný

pohled slečny Tarnovské.

Jediné, co profesora Parkhilla na mladém Nathanovi

znepokojovalo, bylo to, ţe nikdy nevypracoval domácí úkol.

Vţdycky měl nějakou věrohodnou omluvu: „Pracoval jsem přes čas.“

„Onemocněl mi strýček.“ „Musel jsem navštívit sestru.“ A kdyţ byl

vyvolán k tabuli, vţdycky nějak zdůvodnil, proč tam nemůţe jít:

„Vymkl jsem si zápěstí.“ „Děsně mě bolí kuří oka.“ „Včera večer

jsem se přetáhl na košíkové.“ (Vynechat basketbalový zápas v Lef-

kowitzově lize bylo pro pana Nathana stejně nemyslitelné, jako bylo

nemyslitelné pro slečnu Goldbergovou zříci se oblíbené mléčné

čokolády. Měl největší absenci z celé třídy, a slečna Schnepfová ze

sekretariátu ředitelství napsala na toto téma několik ostrých přípisů

jak jemu, tak profesoru Parkhillovi.)

Dnešního večera se uţ potřetí od začátku roku zabývali mluvním

cvičením. Minule věnoval profesor Parkhill všechen čas pře-

chodníkům, ale pro jeho ţáky bylo mluvní cvičení daleko větším

martyriem neţ všechny přechodníkové koncovky. Předstoupit s

projevem před třídu bylo něco hluboce osobního. Vyţadovalo to

jistotu a sebedůvěru, vyţadovalo to regenerativní pohotovost jedince,

podrobeného veřejné pitvě. Neboť kdykoli došlo na kritický rozbor

cvičného projevu, bývala třída nemilosrdná.

Večer začal docela dobře proslovem pana Wolfganga Schmitta o

Goethovi, jehoţ básně („zloţené zámozebou v originál němčině“)

vychválil řečník jako něco zcela bezkonkurenčního. Pana Schmitta

vystřídala „Zajda“ Kipnisová s vervním vyprávěním o nepříjemnosti,

kterou zaţila v jednom zastrčeném krámku, kam chodí nakupovat,

kdyţ se jí nechce do „nóblových“ obchodů. Slečna Gerta

Valuskasová přednesla finsky jakousi jímavou báseň a přeloţila ji s

tak výmluvnou gestikulací, ţe třída ani nedutala. (Ale protoţe nikdo

z přítomných neznal finsky, nebylo jasné, nakolik je překlad přesný,

a nemělo proto smysl slečnin výkon hodnotit.) Pan Finsterwald

50

referoval o tom, ţe mají v domě brejlovce, který sní aţ dvě kuřata

najednou, a je proto tak tlustý, ţe sotva leze do schodů. Teprve v

závěru vyšlo najevo, ţe obézní „brejlovec“ je oční optik.

Náhle se profesor Parkhill rozhodl, ţe vyvolá pana Nathana. S

povzbudivým úsměvem mu řekl: „Pane Nathane, nemyslíte, ţe je

načase, abyste k nám promluvil také vy?“ A rychle dodal: „Pokud se

na to cítíte.“

„Já jsem fit jako fík a rád vyhovím,“ zasmál se Nathan P. Nathan.

Za toto prohlášení sklidil mnoţství překvapených „ach“ a „och“ a

nádavkem pochvalu od pana Kaplana: „Pašík! Šecky vám fantíme!“

Pan Nathan se znovu zasmál. Jeho rusá hlava prolétla mezi

lavicemi, a na stupínek se vyšvihl skokem překáţkového běţce. (O

jeho zdraví vskutku nemohlo být pochyb.) „Zdravím vás, váţení

vespolek!“ zahlaholil. „Budu mluvit stručně a k věci. Jmenuju se

Nathan P. Nathan, je mi štyryadvacet a narodil jsem se ve vlaku —“

Paní Yanoffská okouzleně vzdychla.

„— moje máti byla peřímo anděl, pámbu jí dej věčnou slávu —“

„Alejchem šolom,“ uctil neboţku pan Pinsky.

„— a táta byl koţešník v Oděse, ale utek do Turecka a potom do

Anglie, kde poznal a vzal za ţenu mou matku, pámbu jí dej věčnou

slávu, a do školy jsem začal chodit v New Yorku, ale my byli chudí,

tak jsem musel v šesté teřídě peřestat a jít dělat a pomáhat a nosit

kaţdý pěťák matce, která byla světice a dnes je v nebi —“

„Ať odpočívá v pokoji,“ zvolala paní Shimmelfarbová.

„— a dělal jsem různě, nejdeřív jsem tahal vozejk v konfekci,

potom jsem balil zboţí u jednoho šéfa, hotovýho vraha, a teď vy-

cepávám polštáře, cepu do nich kapok, to jsou takový jako chlupy,

perostě celý hory kapoku, osum hodin denně a půl dne v sobotu —“

„Skandál,“ zasyčel pan Marcus, muţ krajně zboţný, a proto ctící

den sobotní.

„— ale mně to nevadí, protoţe mě dobře platějí a sou tam samí

bezva kluci. Teď chodím do téhle školy, protoţe — no protoţe i kdyţ

si myslíte, ţe mluvím dobře —“

„Jako zdejši roták!“ vykřikla slečna Gidwitzová.

„— číst tak dobře neumím a na pravopis kulhám. Tak se chci

naučit správně číst a psát, aby na mě táta byl pyšný. Doufám, ţe

51

všichni další kripli v naší teřídě to zvládnou taky a budou perefektní.

Děkuju vám, dámy. Děkuju vám, pánové. Děkuju vám, pane

parafesore, upeřímně.“ Bujarý mladík se zasmál a boxerským

poskokem odhopsal na své místo. Za ním povívaly krátké rukávy.

„Prímovej projev!“ zvolal pan Kaplan.

„Och, ten pan Nathan …“ vydechla slečna Mitnicková.

„Bravo!“ zapěla Carmen Caravellová. „Bravissimo!“

„Delikates!“ zajásala paní Moskowitzová, která se výjimečně

vynořila z říše věčných chmur.

„Bylo to vynikající, pane Nathane —“ začal pan profesor, ale k

rozjařenému Nathanovi uţ se otočil Hyman Kaplan, jehoţ energie

dosud neměla konkurenci, a prohlásil: „Proměsamě buďte naroděnej

čeba v pocemce, mladej, vy ste udělal ţeč, za kerou musíte bejt

chrtej! Ale neţikejte, ţe sou ve čídě kripli. To není chesky. Rači

ţikejte zelináči. Ale já stejně —“

„Pane Kap —“

„ — vám kráduluji, Nathan. Kráduluji čídě, ţe máme takovýho

studentíka! Kráduluji škole, ţe ji náštěvuje zdejši roták! Krádulu —“

Kolika dalším osobám a institucím hodlal pan Kaplan gratulovat,

zůstalo tajemstvím, protoţe zvonek ohlašující přestávku ho přerušil

svým slavičím trylkem.

Po přestávce byly komentáře k řečnickému vystoupení Nathana P.

Nathana (alespoň zpočátku) právě tak stručné jako hojné.

„Byl to krásný projev,“ červenala se slečna Mitnicková, „i kdyţ

není třeba říkat peřímo místo přímo a cepu místo cpu.“

„A pan profesor není parafesor,“ poznamenala puntičkářsky

slečna Zievová.

„Proč dávat na kaţdý slovo extra slabiku?“ zlobil se Gus

Matsukas.

„To je zvyk,“ smál se Nathan P. Nathan.

„Tak odvykat!“ odsekl pan Blattberg.

„Já se to naučil od otce. On tak mluví.“

„Tak neodvykat! Ctít otce svého!“ zvolal pan Pinsky. „Ţádná

škoda pro jazyka.“

„Kolik je starý pan otec?“ zeptala se dychtivě paní Tomasicová.

52

„Třído —“ ujal se slova pan profesor. „Myslím, ţe —“

„Kam jel ten flák?“ vypískl Vincente Perez.

„Jaký flák!“ zeptala se slečna Schneidermanová.

„Ten flák, co ste na něm narodil!“

„Já nevím,“ zasmál se pan Nathan.

Třída vyvalila oči.

,,Vy nevité, kde ste narodil?!“ zasténala paní Moskowitzová.

„Nikdo vám neřek, jestli ste Turek, Ţvýcar nebo Holanďák?“

zeptal se pan Vinograd.

„Nikdo to nevěděl,“ řehonil se Nathan P. Nathan. „My hrozně

spěchali. Otec vlez do perevního vlaku, kam se rodina vešla.“

„V jakém státu?“ naléhala slečna Gidwitzová.

„V Kanadě.“

,, Aţ ?!“ vyjekl pan Scymczak, který si spletl Kanadu s Austrálií.

„Tak on neni Američan!“ Zklamání slečny Goldbergové bylo tak

veliké, ţe snědla dva dílky plněné tyčinky.

„Tak on je Kanadyján!“ zvolal pan Kaplan. „To si dám líbat!“

Profesor Parkhill musel několikrát zabubnovat na stůl, aby

rozvášněné fórum utišil. „Myslím, třído, ţe bychom se měli vrátit k

jazykové stránce proje —“

„Neni státní občanství důleţitější neţ ňáký extra slabiky?“ To se

ozval Norman Bloom, pichlavý jako vţdy.

„Totiţ —“

„Ať Natan Pé Natan ţekne,“ vyjelo náhle z pana Kaplana, „co má

v národním listu!“

„V rodném listu, pane Kaplane —“

„Já rodný list nemám,“ smál se pan Nathan.

„Có?!“

„Né!“

„Champa!“

„Ať stydějou!“

Sympatie s mladým Nathanem se mísily s trpkou kritikou úřadů ve

Washingtonu, Ottawě a několika zcela nezúčastněných metropolích.

„To je ale zločin, dyš nedají rodnej papír miminovi, kerý

narodilo.“

„Víme, jestli nenarodil v Aljašku?“ namítl pan Blattberg. „Víme,

53

jestli neni Eskymáč?“

„Kdepak, náš vlak přes Aljašku nejel,“ smál se pan Nathan. „Jeli

jsme přes Niagarské vodopády. A zrovna nad nimi jsem se narodil.“

Takovou senzaci by nevyvolal ani velbloud hrající na dudy.

„Nad Nyjakárem? Co je jeden z divu světa?“

„Vy ste roděnej na mostu?!“ zvolal pan Pinsky.

„Třído —“

„Je to mošný?“

„Vy neblaznějte,“ ušklíbla se paní Moskowitzová, veteránka dvou

porodů. „On u porodu nemoh vidět —“

„Dámy, prosím vás —“

„Moţno ţe viděl!“ zanyla Olga Tarnovská. „Moţno ţe první, co

viděl, byl Nyjakár!“

„Já začal vidět aţ v druhým měsíci!“ zubil se pan Nathan.

„Ani jeden kouk za okno?“ špulila rty slečna Tarnovská.

Pan Nathan se prohýbal smíchy. „Nezapomínejte, ţe kdyţ jsme jeli

přes Niagaru, nevěděl jsem, jestli jsem v máti nebo z máti ven!“

„Majnkot!“ zanaříkal pan Feigenbaum.

„Má pravdu,“ řekla paní Yanoffská.

„Góspodi, Góspodi,“ sténala Olga Tarnovská.

„Třído —“

„Momentik!“ vyskočil pan Kaplan a po způsobu slavných rétorů

sevřel v hrsti klopu svého saka. „Nátan Pé Nátan, poslechněte moje

slofo! Myslejte. Myslejte silně. Kde česně —“

„Pane Kaplane —“

„ — ste nadech první dech?“

„Uperostřed mostu,“ zabublal pan Nathan.

V tápajících zeměpiscích zápolilo ohromení s pochybami. Třída se

zmítala mezi posvátnou hrůzou a neschopností uvěřit.

„Prosím vás, dámy … Pánové …“

„Copak někdo můše bejt občan mosta?“ vydechl pan Kaplan.

„Most neni štát!“ protestovala slečna Valuskasová. „Kaţdý se

musí narodit v nějakom štátě!“

„Já si nevybíral,“ smál se pan Nathan.

„Někdo rodí na lodích!“ vyhrkla paní Yanoffská. „Malej Sammy

od mýho bratra rodil na palupě —“

54

„Moje sestra narodila ve stuchu! Letecky!“ vykřikl pan Perez.

„Třído —“

„Ticho!“ zahřměl pan Bloom. „To sou sprklý závěry. Jak můţe ten

mladej vědět, ţe udělal první dejch ve vlaku! Dyť byl malý mrňo! A

jistě řval jako dur. Kdo mu řek, ţe začal dejchat akorát na prostředku

—“

„Průvodčí,“ zazubil se pan Nathan.

„Průkopčí?“ nechtěla věřit svým uším paní Moskowitzová.

„Průvodčí, co proved porod!“ zvolal pan Kaplan.

„Kdepak,“ smál se P. Nathan. „Porod provedla matka sama.“

„Vlasnoručně?“

„Ţádnej dochtor? Ţádný sestřičky?“

„A co otec?“ zeptal se pan Kaplan. „Neţek vám to otec? Dyť byl

čítomnej!“

„Otec omdelel. Hned jak máti dostala porodní bolest.“

„Tak zeptejte matky!“ zařval pan Blattberg.

„Jak můše ptát matky, dyš matka je v nebi!“

„Alejchem šolom,“ pravil velebně pan Pinsky.

„Třído, já musím trvat na tom, abychom se nazabývali touto —

touto tematikou!“ Profesor Parkhill klepal kotníky prstů do ţidle, aţ

ho z toho rozbolely ruce. „Otázky spojené s narozením pana Nathana

jsou sice velmi zajímavé a podnětné — to v nejmenším nepopírám

— ale myslím, ţe je načase, abychom se vrátili k učební látce.

Proberme si projev pana Nathana jako takový. Podívejme se na

chyby, které jste si při poslechu poznamenali — a uvaţme, co by se

na něm dalo zlepšit.“

Odtrhnout dospělé ţáky od vzrušujících záhad porodu

proběhnuvšího na mostě přes Niagaru a přitáhnout je k všedním

prohřeškům proti výslovnosti nebylo věru snadné — zvláště kdyţ

projev Nathana P. Nathana prokázal tak kosmickou šíři záběru i

slovníku a tak plynulé ovládání nemateřského jazyka, ţe kaţdý ve

třídě by si s tímto ţákem ochotně vyměnil místo.

„Kdo by tedy chtěl zahájit celou diskusi znovu?“ zeptal se profesor

Parkhill. „Pan Trabish?“

Pan Trabish celé drama Nathanova neobvyklého zrození pro-

dřímal, a kdyţ ho teď pan Scymczak rýpl do ţeber, zeptal se pouze:

55

„Kolik je hodin?“

Profesor Parkhill se zamračil. „Paní Shimmelfarbová?“

Paní Shimmelfarbová řekla: „Mně se nelíbí, ţe pan Nathan nadává

svýmu šéfovi vrah.“

„Však to byl taky gauner,“ smál se pan Nathan. „A šel bručet. Do

basy.“

„Slečna Gidwitzová?“ řekl rychle pan profesor. (Kdoví, jaké

furore by se kvůli někdejšímu zaměstnavateli pana Nathana mohlo

rozpoutat.)

„Pan Nathan říkal v projevu bezva“ řekla slečna Gidwitzová. „A

bezva je slánkové.“

„Ano,“ řekl profesor Parkhill. „Je to slovo slangové —“

„Já mám slang rád,“ rozzářil se pan Nathan.

„Já mám ráda slovo pošuk, ale ve škole je nemluvím!“ řekla paní

Yanoffská.

„Co je pošuk ?“ zahučel pan Wilkomirski.

„Třído!. .. Slečna Pomeranzová?“

„Pan Nathan mluvil velmi hezky, jedno dobré slovo po druhém,“

vzdychla slečna Pomeranzová. „Ale já myslím, ţe nemá dělat celý

projev razdvatři a mluvit tak dlouhé věty.“

„To byly správné věty,“ osmělila se slečna Mitnicková.

„Ale má odstavit aspoň odstavec!“ stěţovala si slečna

Pomeranzová. „A má počkat na čárku, středník a nápodobně.“

„To je velmi uţitečná připomínka,“ řekl pan profesor. „Máte totiţ,

pane Nathane, tendenci hovořit příliš rychle.“

„To je fakt!“ zachechtal se pan Nathan. „Proto chodím do školy. Já

se nikdy nenaučil dělat odstavce nebo počkat u čárek, protoţe doma

mluvíme takovým fofrem, ţe by se jeden nedostal ke slovu.“

„Takovým tempem“ opravil ho pan Parkhill.

„ Tempem?“ zaradoval se pan Nathan. „Zase jsem se něco naučil!“

„Nátan!“ zvolal pan Kaplan, který téměř pět minut mlčel. „Byl ste

někdy povolenéj volit?“

„Jistě. Jsem přece Američan.“

„Jak můţete vědět, ţe nejste Jiţní Afričan?“ ušklíbl se pan Bloom.

„Tetka ptám já,“ řekl pan Kaplan. „Nátan, u volení musí kaţdej dát

podropný výdaje —“

56

„Podrobné údaje jsem uvedl.“

„Tak dyš chtěli místo narodění — co ste řek?“

„Pullman.“

Třídou zazmítala nová smršť.

„To je město?“

„Americký?“

„Nebo stát?“

„Pán profesor!“ zahořekovala OlgaTarnovská. „Je takové místo ?“

Profesor Parkhill řekl: „Kdyţ pan Nathan uvedl jako místo svého

narození Pullman, myslel tím zřejmě, ţe se narodil ve vlaku.“

„Jeţkový oči!“

„Vlaky mají mena?“ zamţikal pan Schmitt.

„Jednotlivým vozům se jména dávají,“ vysvětlil profesor Parkhill.

„Často jsou pojmenovány po některém národním hrdinovi nebo

podle nějakého indiánského kmene —“

„Hyndyjáni mají vlaky?“ uţasla paní Yanoffská. „Já myslela, ţe

mají koni a kvikvany!“

„ Vigvamy, paní Ya —“

„Tak proto on menu je Nátan P. Nátan!“ zvolal pan Kaplan. „To P.

snamená Pullman!“

„Správně!“ smál se pan Nathan.

„To snamená, ţe Nátan P. Nátan mluvil čistokrefnou pravdu,“

prohlásil pan Kaplan. „On narodil v Pullmanu! A Pullman je jeho

naroděniště!“

„Počkat!“ vybuchl pan Blattberg. „Existuje na světě město

Pullman? Nebo dává vláda občanství postelům a vagónům a —“

„Třído!“ Hlas pana profesora zazněl od poličky, na níţ byl uloţen

objemný a málokdy pouţívaný lexikon. Právě do něj nahlédl. „Ano!

Existuje město Pullman! Je ve státě Washington. A jmenuje se tak i

jedna čtvrť v Chicagu, kde se původně vyráběly Pullmanovy lůţkové

vozy!“

„Huráá!“ vykřikl pan Kaplan. „Nátan P. Nátan neni ţádnej

švindlák! Můše si vyprat! Můše narodit do Čikáku —“

„Na to je moc mládej —“

„— nebo do Fašiktónu. Já sem pro Fašiktón!“

Pan Nathan se třásl smíchy. „Uţ se stalo. Kdyţ jsem volil po-

57

perevé, coţ bylo loni, a zeptali se mě na místo narození, odpověděl

jsem: ,Pullman.‘ Úřednice řekla: ,Aha, ve státě Washington. Odtud je

můj manţel.‘ A já se s ní nehádal.“

„Chýtrej hlava!“

„Prima!“

„A potom se zeptala, jestli mám rodný list.“

„Och!“

„Né!“

„Co vy dělal?“

Pan Nathan se znovu rozesmál. „Řek jsem, ţe ho má otec, coţ je

pravda. Ale řek jsem, ţe je v Kanadě, coţ fakticky byl, protoţe

verecholila koţešinová sezóna.“

„Pomalu!“ zabouřil pan Blattberg. „Nathan chytračil, ale já říkám,

ţe to neni legál. Kdyţ se kluk narodí ve vlaku a nad vodou, a né na

fest půdu Spojenejch států —“

„A kojenáč naroděnej ve fláku nemá práfo?“ zvolal pan Kaplan.

„Miminek je pytel prampor? My —“

„Pane Kap —“

„— máme ústafu! Jestli Nátan P. Nátan narodil jednu píďu za lajnu

—“

„Tak dost, Kaplan!“ vzplanul Norman Bloom.

„Kaplan, do toho!“ zvolal loajální Sam Pinsky.

„Nátan,“ pokračoval pan Kaplan, „vy mně odpovězejte jednu věc.

Stichnul ste se porodit v Júesej? Můšete bejt roděnej občan?“

„To právě nikdo neví,“ smál se pan Nathan.

„Třído —“

„Tak propasenej šanc! Dybyste pospíchnul jednu minutku —

maximal šferotinku!“ („Šferotinka“ bylo páně Kaplanovo označení

pro čtvrthodinu.)

„Třído, skutečně nerad uzavírám tuto diskusi!“ oznámil pan

profesor. „Ale za chviličku nám skončí hodina a mám několik

drobných připomínek k projevu pana Nathana. Pokud si dobře

vzpomínám, řekl jste, pane Nathane, ,na pravopis kulhám‘.

Správnější by bylo —“

„Mám ho!“ vykřikl Hyman Kaplan. „Mám šešení! Nátan —“

„Pane Kap —“

58

„— ten váš flák! Myslejte! Šel on do Júesej, nebo od Júesej?“

Pan Nathan se radostí plácl do stehna. „Jeli jsme z Kanady, takţe

jsme jeli do Ameriky!“

„Fajn! Stáčí! Dyš bude počeba, odvoláme na Nejfiší soud!“ Tolik

úřadomilovnosti pan Kaplan ještě nikdy neprojevil. „Dyš flák někam

de, kaţdej basaţér čepokláduje, ţe ho donese aţ tam! Dybyste

narodil, neţ je chrániční čárka, tak je malér. Nejste chráněnej. Ale

dyš ste narodil, aţ je chrániční čárka, tak vaše rodiči čepokládali, ţe

narodíte na americkým půdu. A čepoklád je směroplatnej! Proto —“

Co na tom, ţe do páně Kaplanova průniku pohraničním územím

zazněl zvonek? Nikdo jej neslyšel, nikoho nezajímal.

„— ste ţádnej občan, poněvač ste roděnej v Júesej! Kráduluji vám,

ţádnej občane Nátane P. Nátane!“

Pan Nathan se smál, aţ se za břicho popadal. „Teda, pane Kaplan,

vy ste kanón. Vy ste bezva kluk! To musím říct tátovi.“

„Kaplan je roděnej advokát!“ prohlásil pan Pinsky.

„Advokáti sou ksindl,“ zahučel Norman Bloom.

„Ksindl?“ řekl pan Kaplan. „Jak z kerý strany.“

Zvonek ještě autoritativně vyzváněl, ale rozpálená a rozštěbetená

třída se uţ hrnula z učebny. Uprostřed houfu gratulantů kráčel

Nathan P. Nathan, na jeho konci uzarděle cupitala slečna Mitnic-

ková. Kdosi vykřikl: „Tak zajímavá hodina eště nebyla!“

„Tík,“ řekl pan Kaplan.

Profesor Parkhill klesl na ţidli. V učebně zavládlo úlevné ticho.

Pomalu si sundal brýle. Promnul si oči. Byl zcela vyčerpán.

A také zaskočen. Jak mohl, probůh, tušit, ţe věc tak prozaická,

jako je procvičování mluveného projevu, přeroste v bouřlivou kauzu

— Kaplan versus Přistěhovalecký úřad?

59

5

PADESÁTKA PROFESORA PARKHILLA

Pan profesor přišel do třídy v 18.30, celou hodinu před začátkem

vyučování. Přišel by ještě dříve, ale školní „správce“, pan Janowitz,

absolutně nesnášel, aby mu někdo překáţel při zametání podlahy a

mytí tabulí.

Nemohl se těch tabulí dočkat (a při čekání na chodbě měl pocit, ţe

se jich nedočká nikdy). Sotva nevrlý pan Janowitz zavrčel „Je to

hotovka“, vrhl se do třídy. Vytáhl z aktovky sloţku nadepsanou

PŘÍPRAVY a přistoupil k nablýskaným černým plochám. Kdyţ

zvedl v prstech zbrusu novou křídu, vzrušením se mu tajil dech. (Na

počátku týdne dával pan Janowitz na konzoly u tabulí nové křídy —

a od jisté doby jen na počátku týdne. Ředitel Robinson totiţ na jedné

schůzi svému sboru vytkl: „Kvantum křídy, které se spotřebuje v

našich třídách, by stačilo na zbudování bílých útesů doverských!“

Jen málokterý představený by byl schopen formulace tak názorné.)

A dnes začínal nový týden. Po celý víkend zastiňovala všechny

pedagogovy myšlenky jedna jediná … Velkými písmeny napsal do

levého horního rohu první tabule:

SLOVESNÉ TVARY

A s úsměvem začal přepisovat ze sloţky, kterou drţel v levici:

1. dávat

2. dávám

3. dával jsem

4. byl jsem dával

5. budu dávat

6. dával bych

7. byl bych dával

8. dávej

60

9. dávaje

Profesor Parkhill postoupil k další tabulí.

10. dávat se

11. dávám se

12. dával jsem se

13. budu se dávat

14. dával bych se

15. byl bych se dával

16. dávej se

17. dávaje se

Postoupil k třetí tabuli.

18. být dáván

19. jsem dáván

20. byl jsem dáván

21. budu dáván

22. byl bych dáván

23. byl bych býval dáván

24. buď dáván

25. jsa dáván

Na řadu přišla čtvrtá tabule.

26. dát

27. dám

28. dal jsem

29. byl jsem dal

30. dal bych

31. byl bych dal

32. dej

33. dav

34. dát se

35. dal jsem se

61

36. dám se

37. dal bych se

38. byl bych se dal

39. dej se

Pan profesor přestal psát a mnul si strnulý ukazovák. Pak pozvedl

křídu k rohové tabuli, která s popsanými tabulemi svírala pravý úhel,

a pustil se do dalšího sloupce:

40. být dán

41. jsem dán

42. byl jsem dán

43. budu dán

44. byl bych dán

45. byl bych býval dán

46. buď dán

47. jsa dán

48. dávávat

49. dávával jsem

50. dávával bych

Rozjařeně i trochu zmořeně uloţil pahýlek křídy do truhlíku.

Padesát příkladů! Rychle je přelétl očima, ne bez hrdosti. Celá

padesátka! Profesor Parkhill zatouţil, aby dnes večer přišel do třídy

ředitel Robinson, libující si v neohlášených inspekčních výpravách.

Padesát příkladů — zamyslil se pedagog — a to mezi ně nezahrnul

tvarové varianty jako dejţ nebo budiţ dán, nemluvě o tom, ţe

pominul tvary 2. a 3. osoby čísla jednotného a všechny tvary čísla

mnoţného. S těmi by počet příkladů dosáhl téměř tří set. A kdyby

přidal tvary pro ţenský a střední rod (například budu dána, budu

dáno), bylo by to na devět set příkladů, to znamená … ano, skoro

dvě stě na jedné tabuli. Nepřidal je však, protoţe z celého srdce

souhlasil s výmluvnou pasáţí, v níţ píší Plaut a Samish:

… začátečníci jsou zhusta odrazováni a někdy silně

deprimováni přemírou příkladů. Tak jako zkušený lékař

62

podává pacientovi i nejlepší lék v odměřených dávkách,

protoţe zná nebezpečí plynoucí z většího (či dokonce

smrtelného) mnoţství medikamentů, musí se také učitel

vyvarovat neuměřenosti, která ho svádí neméně neţ

lékaře k tomu, aby pouţil „houfnici“ tam, kde obezřelost

velí vystačit s málem. A vskutku, méně je častokrát více!

Padesát příkladů … Profesor Parkhill doufal, ţe se svým optimis-

mem nedal unést. On přece vůbec nepouţil „houfnici“, dělo, jeţ

kdysi metalo celý „houf“ stejných kamenů na jediný cíl. Kaţdý

příklad na těchto tabulích se od ostatních liší, kaţdý je případem

svého druhu, stojí na vlastních nohou a má svůj přesný význam.

Coţpak je moţné — argumentoval profesor Parkhill v duchu — aby

se správný přehled slovesných tvarů vyhnul času předminulému nebo

ignoroval přechodníky? A lze podat studentům lepší důkaz, jak

úţasné, jak bohaté a tvárné jsou zdroje jazyka, kterému se tak

statečně a usilovně učí?

Vtom ho vyplašil jakýsi podivný zvuk — jako by za ním

zachroptěl skrčený člověk. V zamyšlení ani neslyšel, ţe do třídy

vešel jeden z jeho ţáků. Byl to pan Scymczak. Neseděl však na svém

obvyklém místě (v třetí řadě na kraji), ale opíral se o stěnu a jeho

obličej měl barvu pomněnky.

„Dobrý večer,“ usmál se profesor Parkhill.

Táhlý chropot nepřerušila jediná smysluplná slabika. Pan

Scymczak svíral v jedné ruce klobouk, z druhé mu bezvládně visela

učebnice.

„Pane Scymczaku …“

Branou bezkrevných rtů se prodralo sípavé tremolo.

„Pane Scymczaku!“ vykřikl profesor Parkhill vylekaně.

Fasádník z Gdaňska obrátil oči v sloup a s tichým zasténáním či

zaštkáním odvrávoral z učebny.

„Pane Scymczaku! Neodcházejte, prosím —“

Pedagog zaslechl uţ jen chvatné kroky po chodbě. Sesul se na

ţidli. Co se proboha … Vţdyť měl pana Scymczaka docela rád. Ze

by snad —

„Brývečer!“ zanotoval ve dveřích bujarý tenor.

63

Profesor Parkhill vzhlédl.

„Dobrý večer … pane Kaplane.“

Pan Kaplan s obvyklou vervou zamával a pobroukávaje rázoval ke

svému nezadatelnému trůnu uprostřed první řady. Posadil se, vytáhl

na lavici slohový sešit, srovnal si tuţky a pastelky a vesele pohlédl na

tabuli. Poté viděl profesor Parkhill, jak jeho ţák sjíţdí po sedátku a

rychle pozbývá úsměvu.

„Pane Kaplane! Co je vám?“

Zdrcenému ţákovi zaklokotalo v hrdle. Skelný pohled mu klouzal

po slovesných tvarech číslo deset aţ sedmnáct a hlava rotovala.

Znenadání se v otevřených dveřích objevil obličej profesorky

Higbyové. „Pane kole —“ Nedopověděla. Takovou proměnu v jejích

rysech profesor Parkhill dosud nezaţil. Vypadala jako čerstvě

nabalzámovaná neboţka. Nedívala se však na něj. Třeštila oči na

popsané tabule.

Rychle řekl: „Chci ţáky přehledně seznámit s různými slovesnými

tvary —“

„S padesáti?“ zalapala po dechu jeho kolegyně.

„— abych jim ukázal pozoruhodnou šíři —“

„Tak to jste ukázal! To tedy ano!“ Bez jediného dalšího slova mu

hodila na stůl růţový oběţník a odpádila.

Profesor Parkhill se zachmuřil. Přitiskl záda k opěradlu ţidle.

Hodiny na stěně tikaly tak hlasitě jako buchar bušící do kovového

plátu. Obličej George Washingtona na ušlechtilé litografii strnul

hrůzou, oči účastného Abrahama Lincolna byly plné děsu.

Pedagog si odkašlal. Pohlédl na pana Kaplana, který teď zaujímal

polohu téměř horizontální. „Ehm — pane Kaplane —“ řekl a s

nelibostí si uvědomil, ţe chraptí.

Sluch pana Kaplana byl právě tak ochablý jako jeho údy.

„Pane Kaplane,“ přidal profesor Parkhill na hlase.

Sesutá postava v první řadě se zachvěla.

„Pane Kaplane, smím se vás na něco otevřeně zeptat?“

Kandidát otevřeného dotazu sebou zazmítal, jako by se

vyprošťoval ze svěrací kazajky, a tato aktivita vdechla jeho

bezbarvým lícím odstín ovesné kaše.

„Pane Kaplane, myslíte si — ale zcela upřímně, prosím — ţe jsem

64

to s těmi příklady — přehnal?“

„Sou páječný .. .“

„Děkuji vám. Ale myslíte si, ţe je jich příliš mnoho?“

Pan Kaplan zamţikal. Naprázdno polkl. V hrdle mu cosi zabu-

blalo, ale vtom se otevřely dveře a na prahu stanula Rochelle

Goldbergová, ţena právě tak neohroţená jako statná.

„Goldbergová, neomdlejte!“ zvolal pan Kaplan.

„Co?“

„Nedívejte k tabulám!“

To stačilo, aby se slečna k tabulím obrátila.

„Slečno Goldbergová —“ začal profesor Parkhill. „Já — slečno

Goldbergová!!“

Slečna Goldbergová neomdlela. Ba ani nezavrávorala. Jen jí

poklesla brada a z rukou jí vypadly učebnice, kabelka a sáček

ovocného ţelé. (Proč se zrovna toho večera zásobila posilující

výţivou v podobě ovocného ţelé, a ne obvyklými nugáty,

karamelkami či mentolkami … Profesor Parkhill věděl, ţe se to

nikdy nedoví. Kdyby mu v té chvíli blesklo hlavou, ţe cesty boţí

jsou nevyzpytatelné, nikdo by se mu nemohl divit.) Pekelné oválky

se na podlaze rozletěly do všech stran a poskakovaly jako dětské

kuličky: ţluté, růţové, bílé, hnědé …

Pan Kaplan vykřikl: „Já vás fároval!“ a padl na kolena. Slečna

Goldbergová také. A pan profesor se v situaci tak naléhavé nemohl

nepřidat. Všichni tři lezli po zemi a lapali bonbóny, kutálející se pod

ţidlemi a lavicemi, jako by třída byla obrovský hrací automat.

„Nezlobte se, prosím vás —“ koktala nebohá slečna. „Já moc

omlouvám —“

„Nic se nestalo,“ řekl pan profesor.

„Já taky něco pokasím,“ přiznal pan Kaplan.

„Já tolik stydím!“

„Nemáte proč, slečno Goldbergová. Ani v nejmenším —“

„Podruhý sypejte švejkačku,“ radil pan Kaplan. „Ta neskáká cik

cak.“

„Ţvýkat ve škole je neslušnost,“ zakňourala slečna Goldbergová.

„Neslušnost je udělat pamprésorovi strakatou kalhotu!“

Kolena profesora Parkhilla se vskutku začínala podobat lepkavé

65

paletě. „To nic, to nic. Uţ dávno jsem ten oblek měl dát do čistírny.“

Konečně se třem párům silných rukou podařilo podlahu uklidit.

Pan profesor se postavil a statečně se usmíval. Zvedl se i pan Kaplan

a kysele pohlédl na slečnu Goldbergovou, která se zvedla a oznámila:

„Já musím do vé cé.“

„Ale vraťte se, slečno,“ zaprosil profesor Parkhill.

„Póvinost je póvinost!“ zamračil se pan Kaplan.

Ale to uţ byla slečna Goldbergová v půli cesty ke svému útočisti.

Pan profesor si začal oprašovat kalhoty a otírat upadané ruce. „Jak

jsem říkal před tímto nešťastným nedopatřením… “ Odmlčel se.

„Mám pocit, ţe jsem toho na tabuli napsal příliš.“

Pan Kaplan vzdychl.

Jeho učitel náhle řekl: „Myslíte, ţe by bylo moudré něco smazat?“

„Ty numery,“ odpověděl ţák.

„Prosím?“

„Dejte pryč numery.“

Profesor Parkhill na něj zaraţeně hleděl. „Vy myslíte, ţe bych měl

smazat všechny číslice?“

„Jasně! Dyš Moskowitz — dávám čiklad — bude vidět numeru

padesát, lepne ji pepka.“

„Proboha.“ Profesor Parkhill si upravil brýle. „Co kdybych

vypustil čísla vyšší neţ — řekněme čtyřicet.“

„Já návrhuju šecky.“

„ Všechna?“ opakoval nešťastně profesor Parkhill.

„Komplet.“

„Ale —“

„Dívejte, pamprésor,“ řekl pan Kaplan trpělivě, „dyš perete dítě

ven, neţikáte: ,Pocem, dáme si 10 km!‘ Ten dítě by ţek: ,Có?! 10

km? Já nemůšu!‘ Tak vy mu ţikáte: ,Pocem, dáme si vyházku —

prima vyházku, mošna dlouhanáckou vyházku …‘ “

Profesor Parkhill přistoupil beze slova k tabuli. Udělal sérii

svislých tahů houbou a během devíti sekund smazal jedenadeva-

desát číslic. „Ano, tak je to skutečně lepší… Budu — budu vám

vděčný za všechny další návrhy. Opravdu vděčný.“

Pan Kaplan zářil. „Je pro mě čest.“

„Můţete to posoudit přece jen … objektivněji neţ já.“

66

„Já nesoudím! Vy ste špíčkovej učitel! Já nejsem kondementní,

abych —“

„Chtěl jsem říct, ţe si utváříte celkový dojem z jiného hlediska neţ

já. Vidíte nejen stromy, ale i les. Co byste tedy ještě navrhoval?“

Pan Kaplan omluvně zkřivil ústa. „Já nechci dělat, ţe sem větší

kecpert neţ pamprésor …“

„Mluvte, prosím, zcela upřímně!“

Mudrc zavřel jedno oko. „Já bych odmásnul eště fůra čikladu.“

„Fůru?!“

„Eště víc neţ fůru. Celej majlant!“

Pan profesor dlouze vzdychl. „Které příklady byste smazal?“

Pan Kaplan se poškrábal na bradě. „Co počebujou začátníci pro

sloveso? Cítomnej čas, minulej a pudoucí. To stačí na celej šifot.“

Profesor Parkhill se snaţil zakrýt své zděšení. „Vy byste smazal

všechno kromě tvarů minulého, přítomného a budoucího času?“

„Míle rád.“

„Ale ty ostatní tvary jsou . .. jsou přece velmi uţitečné!“

„Fáči sou taky ušitečný,“ meditoval pan Kaplan, „dyš krevácíte.

Ale dyš nekrevácite ani v jednom palců, proč fáčovat celou ruku?“

Pedagog se s chřadnoucí láskou a vadnoucí pýchou díval na

impozantní dvojici: na vznosné byl bych dáván a na skvostné byl

bych býval dáván. Bylo mu strašně. „Ale kdyţ smaţu všechny

příklady mimo —“

„Čítomnej, minulej, pudoucí.“

„— zbudou jen tři tvary!“

Pan Kaplan pokrčil rameny. „No á? Hladovej nepočebuje puší-

rovat. Někdy je centvič lepčí neţ pankejt!“

„Chcete říct banket“

„Tíky.“

Profesor Parkhill se otočil k tabuli. „Nemohli bychom nechat víc

neţ tři tvary? Alespoň několik dalších? Myslím ty nejpotřebnejší —

„Kerý?“

„Například dal bych. To je velmi důleţitý tvar. A dej. A —“

„Jo,“ souhlasil pan Kaplan, „to je ušitečný.“

„Ty dva bychom snad zachovat mohli, ne?“ řekl pedagog úpěnlivě.

„Schváluju,“ odpověděl pan Kaplan.

67

Mohutnými, rozmáchlými tahy houby, byť se srdcem těţkým a

zarmouceným, smazal profesor Parkhill kaţdou slabiku, kterou na

patero tabulí napsal. Pak vyměnil houbu za křídu a za pochvalného

Kaplanova pobroukávání napsal:

dávám

dal jsem

dám

dal bych

dej

Přiloţil křídu ke rtům a soustředěně se zadumal. „Takhle je to

určitě jednodušší…“

„Špičkový!… A tetka tam dejte numery.“

„Čísla?“

„No jasně!“

„Ale proti číslům jste původně byl, ne?“

„Já byl proti číslu těch číslů. Ale tetka sou jenom pět. A úvodně

byly padesát!“

„Ale —“

„Padesát je rána do palic. Ale pět? To dá čídě naděju!“

Profesor Parkhill připsal na tabuli 1, 2, 3, 4, 5.

Teprve kdyţ večerní výuka skončila (a toho večera šlo všechno

jako po másle), vzpomněl si, ţe si musí přečíst růţový oběţník, který

mu kolegyně Higbyová předala docela nedávno, a přece tak dávno,

dávno …

Všem členům sboru

17. t. m. jsem zdůraznil, ţe je třeba radikálně sníţit

spotřebu křídy při výuce. Opomněl jsem dodat, ţe

sníţená spotřeba křídy se výrazně odrazí v prodlouţené

ţivotnosti našich mazacích hub!

Věřím, ţe kaţdý člen sboru na to bude ode dneška

pamatovat.

Leland Robinson, ředitel

68

6

PAN K*A*P*L*A*N ZÁPASÍ

S HÁČKOVANÝM R

Profesora Parkhilla trápilo ř. Uţ celé týdny mu bylo jasné, ţe s

výslovností této hlásky bude muset něco udělat — něco radikálního.

Neboť ze všech hříchů, kterých se jeho začátečníci na zvukové

stránce jazyka dopouštěli, mu nejvíc drásalo nervy lehkomyslné

vytlačování ryzího r nekalými náhraţkami; nemohl přenést přes

srdce, ţe se řeky mění v „šeky“ a dřepy v „čepy“, ţe koření je

uloţeno v „koţenkách“ a panovníci panují v jakýchsi „šíších“.

Uvědomoval si, ţe u některých ţáků jsou celoţivotní výslovnostní

návyky téměř nezměnitelné. Pan Kaplan například říkal flek, kdyţ

myslel vlek, a fenku, kdyţ chtěl říct venku. Říkal tuší místo tuzí a tuší místo duší. Vyslovoval víly místo vily a čily místo čilý. Profesoru Parkhillovi bylo obzvlášť nepochopitelné, proč tento ţák vytrvale

zaměňuje hlásky, z nichţ kaţdou dovede bez potíţí vyslovit (jenţe

obvykle na nesprávném místě). Zůstával mu nad tím rozum stát.

Ne ţe by sloţité důvody scestné přistěhovalecké výslovnosti

nechápal; vţdyť jeho ţáci byli dospělí lidé, jejichţ rty, jazyky, zuby a

hrtany se po léta utvářely tak, aby co nejlépe slouţily hláskám

rodného jazyka. Takové navyklé reflexy většinou nezmění ani

nejhouţevnatější učitel, a nezbývá mu neţ je s politováním snášet.

Pan Kaplan ostatně nebyl hříšníkem nejhorším. Například pan

Pinsky nedávno pronesl větu: „Udělal tu práci zadem.“ Zaměnil totiţ

dásňovou nosovku n za nosní retnici m a podstatně tak zkreslil

výpověď o práci vykonané za den. Jindy, při četbě článku o

administrativní organizaci, musel pedagog vyslechnout tyto

znetvořeniny slova sekci:

sechci (pan Trabish)

zekci (pan Schmitt)

sexy (slečna Tarnovská)

69

Někdy se v duchu ptal, zda výslovnost slečny Tarnovské není

zakořeněna spíše v jejím libidu neţ v její mateřštině.

Choval opravdu hluboké sympatie k novousedlíkům, kteří si

museli zvykat nejen na novou řeč, ale snad ještě převratněji na nový

ţivot v zemi, kde se — jak slyšeli předpojatýma ušima — maţe na

chleba „máslo z duráků“, chroupají bramborové „šupinky“, dělají

vdolky z „tukuţice“ a mlsá „lavorový“ sirup. Zrovna nedávno si

liboval pan Kaplan, ţe při této javorové pochoutce poslouchal přenos

opery „Adam Pátrvlaj“, ba co horšího, označil za jejího tvůrce

skladatele „Herr Švína“. A při procvičování vlastních jmen uvedl

mezi severoamerickými státy Micipipy, Burizónu a Sakransas.

Sympatie ovšem nemohou nahradit výchovné působení: úkolem

profesora Parkhilla bylo učit, nikoli projevovat soustrast. Často si

říkával, ţe pro ţáka je cesta ke vzdělání těţší neţ pro učitele —

vţdyť pedagog je odměněn dvojnásobně: Doce ut discas! Uč, aby ses

učil sám! Jak moudrá to pravda. A jak posilující v těţkých hodinách.

Například úţinové souhlásky retozubné. Co se s těmito labio-

dentálními konstriktivami natrápil! Jeho třída byla učiněným

hřbitovem nesprávně pouţitých f a v („Ráda fařím vazole“) a někdy

jako by se učebnou proháněla vichřice pomýlených s a z. („Zilva

pokasila sip na zukni.“)

Nebo to zoufalé h. Profesor Parkhill často ţasl, jaké následky

mělo, kdyţ některý ţák nerespektoval jemný, leč zásadní rozdíl mezi

úţinovým hrtanovým h a úţinovým zadopatrovým ch. Lidem, kteří

se nezabývají jazykovou výukou, se to můţe zdát příliš akademické,

ale v praxi to znamenalo, ţe ţáci zhusta měnili svislé vzdálenosti

(hloubky) ve vlasovité útvary (chloupky).

Ti, v jejichţ mateřštině se h nevyskytovalo, se této hlásce učili tak

usilovně, ţe se jí málem zalykali, ale výsledek býval přinejmenším

sporný. Řekla-li slečna Tarnovská „já nesnáším chlad“, nebylo jisté,

zda chce vyjádřit svůj odpor k hladu, anebo antipatie k lidem, kteří

— jak specifikovala později — „mají studené šumáky“. Vzhledem k

její slabosti pro muţné ctitele bylo právě tak nejednoznačné, kdyţ

zavzpomínala na jednoho barona, který měl „velkou chuť“; záhy

však vyšlo najevo, ţe se ve volbě hlásky zmýlila, protoţe řečený

70

obdivovatel byl majitelem huti. Ale ani jeho osudová spjatost s

uţitnými kovy nemohla ospravedlnit další slečnino tvrzení — ţe totiţ

měl „chromový pás“. Profesoru Parkhillovi bylo jasné uţ podle

hlubokého tónu, jakým slečna Tarnovská tato slova vyslovila, ţe

chtěla vzdát hold baronovu hromovému, šaljapinovskému basu.

Potíţe s hrtanovou a zadopatrovou dvojicí souhlásek však

pronásledovaly i ţáky, kteří h a ch ze své mateřštiny znali, ale

nedovedli je vţdy patřičně uplatnit. Tak uţ před lety šokovala třídu

jistá paní Freda Gottschalková, kdyţ vyprávěla o sestřenici, která se

rozvedla, protoţe její muţ „po svatbě schrupl“. Tento výrok

rozpoutal zuřivou diskusi, zda zchrupnutí po svatbě můţe být

dostatečným důvodem k zrušení manţelského svazku, a hádka

skončila, teprve kdyţ jeden bystrý ţák zvolal: „Ona myslí zhrubl!“

(Táţ paní Gottschalková se zapsala do pedagogovy paměti

slohovou prací o filmové veselohře, jejíţ hrdina prý „dával pusu na

potkany“. Pozdviţení, které touto větou ve třídě vyvolala, nebylo o

nic menší neţ v případě „schrupnuvšího“ příbuzného a stupňovalo se

aţ do chvíle, kdy se ozval osvícený výkřik: „Ona myslí na potkání!“)

Nebo třeba slabikotvorné souhlásky, husté jako srst, záludné jako

vlk a nedobytné jako tvrz. Kdo je slýchal a vyslovoval od dětství,

nepochopí, co je na nich záludného a nedobytného; kdyby však

proţil dětství jen o pár poledníků či rovnoběţek dál, lámal by si na

nich nejen jazyk, ale málem i zuby. Kdyţ jednou paní Moskowitzová

nahlas četla z učebnice a náhle začala zběsile prskat, myslel si pan

profesor v první chvíli, ţe jí snad vlétla do úst moucha. S hrůzou

čekal, kdy se její mohutné tělo skácí bez dechu na podlahu, ale paní

Moskowitzová se uprostřed svého prskavého záchvatu nadechla a

zakrákorala: „… sacaváraklá táranka!“ Znělo to jako cizokrajná,

moţná maďarská kletba. Profesor Parkhill si však vzápětí vzpomněl,

ţe ve větě, s kterou paní Moskowitzová tak urputně zápolila, je řeč o

„scvrklé trnce“, a pochopil. „Scvrklé trnky“ bývají pro cizinecká

mluvidla právě tak těţko stravitelné jako „hrsti plsti“ či „ztrpklé

mrkve“, nemluvě uţ vůbec o „ztvrdlých dršťkách“ a „zmrzlých

krtcích“. Proto hned ţákům doporučil vynikající pomůcku k

otuţování a zpruţňování artikulačních orgánů: Strč prst skrz krk.

A třída se rozprskala jako stádo křečků. „Ssst, psst, ccct…“ Ve

71

vzduchu jiskřily spršky slin. Některé tváře mrtvičně brunátněly. Krky

nabíhaly, jako by se jimi draly skutečné prsty. A nad tímto dramatem

se zvedla do výše ruka pana Kaplana, ohlašujícího svůj zlepšovací

návrh: „Simpamprésor, já by rači ţek: Dej ukazováč do kerka!“

Při pohledu na obličej šťastného vynálezce si profesor Parkhill

uvědomil, ţe sotvakdy bude moci vyzvat třídu, aby si tříbila mluvidla

na jazykobrusné větě Náš pan kaplan v kapli plakal.

Pokud šlo o ţáky z karibských ostrovů a Brazílie, říkával o nich,

ţe svým novým jazykem ani tak nemluví, jako zpívají. Jejich věty

mívaly neuvěřitelně melodickou intonaci: „Dudo opcho dú proka

vú.“ Pro ucho byly tyto kouzelné kadence lahůdkou, do systému

dorozumívání však vnášely váţné poruchy.

Ţáci z latinskoamerické oblasti říkali bitr místo vítr a ţen místo

jen. Vypadalo to, ţe paní Rodriguezová (nebo pan Perez) se nikdy

nenaučí vyslovovat jiţní jinak neţ jako ţíţní.

Jeden novousedlík z Venezuely kdysi uchvátil třídu vypravováním

o jasnovidkyni, od níţ si dal hádat z ruky na palubě mořského

parníku, a nakonec pravil: „Nikdo neměl tuţení, se kere sisi sémě je

táto táţemná síganga.“

Třída ohromeně mlčela, ale pak zvolal profesor Parkhill: „ Ci-

kánka! To jste chtěl říct, ne síganga!“

Ano, variace, které tyto děti cizích kultur dovedly ze svého nového

jazyka vyloudit, byly nevyčerpatelné. Profesor Parkhill nikdy

nezapomene na Holanďana jménem Cornelius Hoogenhagen, který

nedokázal vyslovit název svého bydliště jinak neţ jako „Manhadán“

a stejně neústupně tvrdil, ţe o cestující v letadlech se starají

„ledušky“. Ani s vynaloţením veškerého pedagogického důmyslu

nebylo moţné odlákat pana Hoogenhagena od jeho oblíbeného, ba

posvátného d. Jako klíště se drţel zemské „díţe“, a oznamovací věty

byl ochoten zakončit jen „dečkou“ nebo „dvojdečkou“. Profesor

Parkhill věděl, ţe „vytrvalost hory přenáší“ — ale výslovnost

bohuţel nepatřila mezi hory.

V jiné třídě se musel utkat se slečnou Antoinettou Duvrierovou,

která div nezešílela, kdyţ se snaţila vyslovit jiné r neţ chrčivé

francouzské. Nakonec se rozhodla překonat tuto bariéru tak, ţe se

kaţdému r vyhýbala. Marně jí profesor Parkhill vysvětloval, ţe bučet

72

není totéţ co bručet. Trvala na svém, ţe věta „Ve Fancii je mnoho

hadů“ je zcela jednoznačná pro kaţdého, „kdo má Fancii ád“, neboť

jen zavilí nepřátelé by této staroslavné zemi přáli mnoţství

odporných plazů, a nikoli krásných hradů. S nepřáteli vlasti je ovšem

— jak dodala „těţká páce“. Profesor Parkhill se jí pokoušel dokázat,

ţe jsou věty, které její úhybná výslovnost promění v nesrozumitelnou

změť, jako například „Rojí se rorýsi“. Antoinette Duvrierová však

obratem zašveholila „ó-i-sé ó-i-sí“ a tvrdila, ţe větě dokonale

rozumí. Snaţivý pedagog se tedy v nejlepším úmyslu uchýlil ke lsti a

zeptal se jí, zda by rozuměla slovům „ebaboa“ nebo „domedá“.

Francouzka zesinala a celý týden pak nepřišla do školy.

Kdyţ se konečně ukázala, měl z toho profesor Parkhill takovou

radost, ţe pohotově osvěţil vyučování dalším ortoepickým cvičením:

Šla Prokopka pro Prokopa,

pojď, Prokope, sníst trochu úkropa.

Nato slečna Duvrierová sebrala svou síťovou tašku a odešla ze

třídy. Proslýchalo se pak, ţe přesídlila do Quebecu.

Někdy si profesor Parkhill připadal jako Sisyfos. Mnohdy se

nemohl rozhodnout, nač svůj pedagogický nápor soustředit: klonil se

však stále více k názoru, ţe jeho pomoci je teď nejnaléhavěji

zapotřebí hlásce ř, vytlačované parazitními polosykavkami či rovnou

surovými sykavkami. (Nejpřiléhavěji by snad mohly být nazvány

šišlavkami.)

Jednou o přestávce se zkusil poradit s profesorkou Higbyovou.

Slečna Higbyová, dlouholetá vychovatelka dospělých, vypadala

mnohem mladší, neţ ve skutečnosti byla. Měla hladkou pleť, růţové

tváře a rudé vlasy, stočené do drdolu. Byla to pedagoţka nezdolného

temperamentu; její řeč připomínala rachot kulometu. Profesor

Parkhill jí často záviděl její neohroţenost, ale někdy byl nesvůj z její

sebejistoty.

„Paní kolegyně,“ přešel rovnou k věci, „dělá mi starosti ř.“

Profesorka Higbyová bez nejmenšího zaváhání odpověděla, ţe

ţádná jazyková insuficience ji nestála tolik bezesných nocí jako de-

fektní artikulace této vibranty. (Byla doktorkou pedagogických věd.)

73

„Mým ţákům jako by vůbec nevadilo, ţe tak důleţitou hlásku

neumějí správně vyslovit.“

„A dokonce ji nahrazují neadekvátními sibilantami. Sibilanty

nepodceňujme.“

„Ani v nejmenším,“ ujistil ji profesor Parkhill.

Profesorka Higbyová si zabubnovala prsty na skráň. „Cvičit!“

„Prosím?“

„Řekla jsem cvičit… Tvrdě cvičit, tvrdě cvičit! To je jediný

způsob, jak ta líná mluvidla odnaučíte pohodlným návykům!“

Profesor Parkhill si posunul brýle. Naposled se pokusil o

intenzívní nácvik při probírání dvojic kohout— slepice, kůň— kobyla

a podobně. Tenkrát ho k tomu přinutila samozřejmost, s jakou slečna

Kipnisová tvrdila, ţe jeleni zápasí o jelenici. Pan Finsterwald se

tenkrát přidal s domněním, ţe beran se páří s beranicí, a slečna

Goldbergová byla ochotna spárovat krávu s „kravákem“. Pozadu

nezůstal samozřejmě ani pan Kaplan, který se mezi promrskáváním

zvířecích dvojic zeptal, zda „manţelka od ducha je duchna“.

„Je bezpodmínečně nutné,“ najeţila se profesorka Higbyová a

pohlédla kolegovi rovnou do očí, „aby si nedokonalou a konfúzní

artikulaci zlepšili dřív, neţ je necháte postoupit do mé třídy.“

Nepochopit tuto naráţku nebylo moţné.

„S tím souhlasím,“ vzdychl profesor Parkhill. „Jen si nejsem jist,

nakolik lze —“ zvonění jim konzultaci přetrhlo, neţ stačil

dopovědět: „ — naučit stará vrata nově vrzat.“

Kdyţ vcházel do třídy, slyšel, jak profesorka Higbyová ze dveří

své učebny volá: „Tvrdě cvičit! Tvrdě cvičit!“

„Děkuji vám,“ řekl. Byl by raději, kdyby jeho kolegyně volila

přístup méně bojovný. Míval v takových chvílích dojem, ţe jí vlasy

hoří plamenem.

Na to, aby s někým „tvrdě cvičil“, neměl profesor Parkhill povahu.

Ale kdyţ mu smysl pro odpovědnost přikázal napřít se jistým

směrem, neznala jeho vytrvalost mezí. Jen co se naskytla příleţitost

popadnout ř za rohy, chopil se jí.

Stalo se to při procvičování slovní zásoby, kdyţ vyzval pana

Kaplana, aby utvořil větu se slovem čepelka. „Čepelka letěla kolem

74

komína,“ vyhověl pan Kaplan.

„Ehm — nezmýlil jste se, pane Kaplane?“

„Já, pamprésor? Já né.“

Norman Bloom zahučel: „Kaplan, vy holíte na komíně?“

Hyman Kaplan opáčil: „Bloom má špatný ucho. Já neţikám, ţe

holím, já ţikám, jak je v děckym šikátku: Čista čicet číprnejch

čepelek letělo čes čista čicet číprnejch čech.“

„Ale pane Kaplane! To jsou přece křepelky! Vidíte, kam zavádí

nedbalá výslovnost? Ani jedno ř v té větě jste nevyslovil správně!“

„Ani jedno jaksepačí?“

„Ani jedno, jak se patří“ zdůraznil s bolestným výrazem pan

profesor.

Pan Kaplan začal předstírat astmatický záchvat.

„Slyšeli jsme od vás — asi toto.“ Profesor Parkhill si odkašlal.

„Ţikám jako v dětském šikadle —“

„Šikátku,“ ozval se pro přesnost pan Kaplan.

„Šikátko nic není. Správný tvar je šíkadlo.. . tedy říkadlo,“ opravil

se pedagog. „Prostě jste místo kaţdého ř vyslovil jinou hlásku.“

Hyman Kaplan vyslechl výtku beze vší zkroušenosti či lítosti. Jen

skromně vzdychl: „To moje háčkovaný r je chrosný, pamprésor. Ale

budu snášit, aby čiště —“

„Příště! Další chyba!“

Pan Kaplan zakroutil hlavou. „Já pokráčím čim dal huš.“

„Hůř!“ vykrkl pan profesor téměř zoufale. (Pouštět se do opravy

tvaru „já pokráčím“ nemělo v takové chvíli smysl.)

„A huš neni fupec nic?“ zamţikal pan Kaplan.

„Huš?“ zarazil se profesor Parkhill. Kdesi na dně paměti mu

zaznělo další říkadlo, spojené s otloukáním píšťaliček: Huš, huš, huš,

vrazím do tě nůţ. „Ne,“ řekl, „není to nic, co by se hodilo do této

situace.“

„No tak je to mimošátná situace,“ konstatoval pan Kaplan hrdě.

„Pozor, zase chyba!“ škubl sebou pan profesor. „Třído, je vám

jasné, oč mi jde?“

Třídě to bylo nad slunce jasnější.

„Kaplan obrací všecko zhuru nohama!“ prohlásil plešatec Bloom.

„Kaplan, ustupte o píďu!“ zaprosila paní Shimmelfarbová.

75

„Ten čelověk, ten čelověk,“ sténala Olga Tarnovská.

„Pan Kaplan není ve třídě jediný,“ dodal profesor Parkhill, „kdo ve

výslovnosti ř chybuje …“

„Pro mě je rš jako nůš v ústách!“ přiznala paní Yanoffská.

„Já nevyţeknu i, dyby mě zabil!“ zvolal pan Schmitt. „Po

německu ze nikdy neţiká!“

„Tak vraťte do Německu,“ navrhl pan Kaplan.

„Klid, klid,“ zaťukal pan profesor ukazovátkem. „Já vím, ţe se to

zdá těţké, ale věřte mi, ţe je v silách kaţdého z vás, aby tuto hlásku

zvládl. Jestliţe postavíte špičku jazyka tak, aby na ní mohl vzniknout

správný rozkmit, potom —“

„Rostmif?“ zeptal se pan Matsukas.

Profesor Parkhill si prohlíţel kotníky prstů. „Pane Matsukasi, vy se

nepamatujete na hodinu, kdy jsme si povídali o různých polohách a

pohybech mluvidel?“

„Ne.“

„Nepamatujete …“ Profesor Parkhill rozvaţoval další tah. „Na

podrobné opakování nemáme čas, pane Matsukasi, ale připomenu

aspoň to nejpodstatnější. Máme-li vyslovit hlásku ř, musí být

výdechový proud vzduchu silnější neţ u hlásky r, takţe rozkmit

jazyka —“

„Já myslel, ţe rostmif je se špeta,“ zakabonil se číšník z Athén.

„Z jakého špeta?“

„Se špeta, co má kráva na zádách.“

„Ale … to je rostbíf, pane Matsukasi! Maso z hovězího hřbetu!

Vidíte, jak je výslovnost důleţitá?“

„Neni to maso taky rošťanda?“ zeptal se Vincente Perez.

„Roštěnka, pane Perezi! Ale vraťme se k našemu ř. Jeho

nedokonalá výslovnost totiţ vyvolává dojem šišlavosti i u toho, kdo

ostatní hlásky vyslovuje správně. A co je šišlavost, všichni víte.“

„Já vím,“ řekla paní Tomasicová. „Moje teta šišlala.“

„Já chci nešišlat, ale š je pšišerně velky ošišek,“ zanaříkal pan

Vinograd.

„Joj!“ paní Moskowitzové bylo univerzálním doznáním hříchů

proti správnému rozkmitu jazyka.

„Majn got!“ neudrţel se pan Kaplan. „Vy chcete trefit do pam-

76

présora infart? Nešišlujte mu poţád!“

„Po řád, ne po ţád.“

„Já budu uţ pořřád ţikat pořřád,“ usmál se pyšně pan Finster-

wald. „Ve dne v noci.“

„Vy se slyšíte, dyš spite?“ opáčil pan Kaplan.

„Třído! Přece byste se nehádali … Dávejte pozor, prosím. Sledujte

má ústa.“ Profesor Parkhill si navlhčil jazykem rty. „Nejdříve

vyslovím r.“ Otevřel ústa, přitiskl boční okraje jazyka lehce k patru,

zhluboka se nadechl, a právě kdyţ se chystal rozkmitat hrot jazyka

do zvučného rrr, třesklo kýchnutí pana Scymczaka a rozmetalo

posvátnou atmosféru.

Profesor Parkhill zavřel ústa.

„Pardon,“ zahuhlal nešťastně pan Scymczak.

„Tak znovu, třído. Všimněte si: protáhnu rty do délky —“ poklepal

si prsty na ústa,“— zvednu jazyk k tvrdému patru, jako bych chtěl

vyslovit ţ, ale hrot jazyka nechávám uvolněný — zhluboka se

nadechnu —“

„— pčíí!“ kýchl pan Scymczak podruhé.

Profesor Parkhill se nuceně usmál. „Hrot jazyka nechávám

uvolněný — a pozor —“

„Čimčak, vytršet!“ křikl pan Kaplan.

Vyučující se obrátil k tabuli a sáhl po křídě. Průřez mluvidly snad

bude názornější. Nakreslil tedy profil nosu a horního rtu, vyklenul

křídou ústní dutinu, naznačil zdvih jazyka. Otočil se k třídě,

vytřeštěně zírající do hlubin lidské anatomie.

„To je hlava od mrtvola?“ ozval se podezíravě pan Trabish.

„To je nárys hlavy, která je ţivá a schopná správně artikulovat,“

chopil se pedagog ukazovátka a přiblíţil je k načrtnutému jazyku.

„Tak proč má vyrašený zuby?“ nedal se pan Trabish.

Profesor Parkhill ukázal na obrys chrupu za horním a dolním rtem.

„Zuby jsou tady.“

„Jenom dvě?“ podivil se pan Trabish.

„Je to jen schematický, tedy značně zjednodušený průřez. Bylo by

zbytečné kreslit všech dvaatřicet zubů, kdyţ —“

„Hlavně ţe sou pročesaný,“ přikývl pan Kaplan.

„Prořezány, pane Kaplane. Ale neodbíhejme, prosím …“ Pedagog

77

se dal do výkladu a ukazovátko v jeho ruce putovalo schématem

ústní dutiny, poslušně se přesunujíc, přimykajíc, kmitajíc. Zdálo se,

ţe bílá ústa na černé tabuli se kaţdou chvíli rozhýbají a vychrlí

dokonalé r, přecházející v řinkot vytouţeného ř.

„Zkuste si to sami!“ vyzval posléze pan profesor třídu a učebna se

rozzurčela zprvu nesmělými, ale stále urputnějšími pokusy o to, co

odborná literatura popisuje jako „rychle po sobě následující

uvolňování výdechového proudu, který po předcházejícím útlumu

svými nárazy na sblíţené zuby vyvozuje sykavý šum, takţe oba

zvukoví činitelé, hrčení i sykavost, splývají v jednotný dojem“.

„Rrrrr …“

„Ţţţţţ …“

„Šrrrr …“

„Ţrrrr…“

„Šr … šr … šřřřřř …“

Bylo to takřka neuvěřitelné, ale podařilo se to. V tom zápalu a ţáru

byly ukuty řeřavé řetízky břeskného ř. Řinkaly, břinkaly, přetrhávaly

se, řídly, a znovu o sebe křesaly, jiskřily, zářily, křepčily a čiřikaly.

„Ř … řřř …“

„Řřř … ř …“

„Ř … ř … ř …“

Vířilo to třídou jako řetízkový kolotoč.

„Hurááá!“

„Mně povedlo!“

„Mně taky!“ .

„Slyšeli mě ste? Řřřřřřř!“

Byli nadšením bez sebe, triumfálně se usmívali, smáli, natřásali,

tančili na vrcholu Parnasu. Konečně to — zázrak nad zázrak! —

dokázali. Vyrvali té kmitavé hlásce, té děsivé vibrantě její spletité a

nepolapitelné tajemství, takţe uţ se jí nikdy nebudou muset bát.

Profesor Parkhill byl dojat, silně a nepokrytě dojat. „Vydrţte!

Vydrţte!“ volal.

„Řřřřřříí!“ tetelila se slečna Mitnicková.

„Rřřřřřóó!“ jásal Oscar Trabish, jako by slavil Silvestra.

„Vynikající!“ volal pan profesor.

„Přřekřřásné!“ rozplývala se slečna Tarnovská.

78

„Dívejte na mě!“ vykřikoval pan Pinsky. „Řřřin! Řřřin!“

„Pamprésor je genius!“ zalykal se blahem pan Kaplan. „Špíčkovej

genius!“

„Výborně, třído! Vý-bor-ně. Vidíte, jak je to jednoduché? Teď uţ

víte, kam s jazykem a co s jazykem, takţe můţete bezvadně vyslovit

kterékoli slovo!“ Napsal na tabuli

ŘEŘICHA

„Nebojte se, třído. Princip se nemění, jen přibývá slabik. Zkusme

si to všichni společně … Řřře —“

„Řřře —“ vystříkly gejzírky ze snaţivých úst.

„— řřři —“ předříkával povzbudivě pan profesor.

„— řři —“ zařinčela napjatě třída.

„— cha!“ dokončil předříkávač.

Mnohonásobné „cha“ se rozlehlo učebnou jako vítězný smích.

„Pří — mě — ří!“ pokračoval pedagog.

Třída skandovala po něm jako na demonstraci.

„Pře — řa — dit!“

Zuby blýskaly, jazyky kmitaly, tváře hořely.

„Vzpomeňte si na další slova!“ zvolal pan profesor.

„Ve — přři!“ ohlásil pan Vinograd.

„Krá — vy!“ přidal se pan Scymczak.

„Jen slova s hláskou ř, prosím,“ řekl trpělivě profesor Parkhill.

Pan Scymczak byl zaskočen. Otřel si čelo a vyhrkl: „Vepš.“

To byla vítaná příleţitost, jak třídu upozornit na ř neznělé (které

nelze ani v nejmenším podceňovat). Profesor Parkhill si pomyslel, ţe

kolegyně Higbyová by měla z jeho důslednosti radost. Promluvil

tedy o tom, jak ř na konci slov je vyslovováno bez hlasu, nezněle, a

můţe proto při nedbalé výslovnosti sklouznout mezi polosykavky š a

ţ. Pro názornost napsal na tabuli

VAŘ – VAŢ

Slečna Mitnicková hravě rozlišila výslovnost i význam. Stejně

dobře si poradil pan Blattberg s dvojicí VĚŘ — VĚŢ. Ale třída

79

bezradně mlčela, kdyţ se na tabuli objevil třetí příklad:

MAŘ – MAŢ

„Maţ je přece rozkazovací způsob od slovesa mazat,“ napověděl

profesor Parkhill, „a mař je rozkazovací způsob od slovesa — ví to

někdo?“

Konečně zareagoval aspoň pan Kaplan. „Mazat ven!“

Profesor Parkhill ukázal znovu na tabuli. „Sloveso mazat, pane

Kaplane, má rozkazovací způsob maţ.“

„Spráfně,“ přikývl pan Kaplan. „Dyš chci, ať někdo maše, rozkáţu

maš! A dyš chci, ať maše ven, roskášu marš!“

Uvést věc na správnou míru nebylo snadné, ale vyučující ne-

skrblil silami. „A teď si zkusíme celou větu!“ řekl, kdyţ vykázal

marš na patřičné místo. Křída v jeho prstech se rozlétla po tabuli:

Kmotře Petře, nepřepepřte

Pedagog se zarazil. Křída mu sklesla k boku. Druhou rukou

smazal, co napsal, a začal větu znovu. Jeho ţáci si zaslouţí příklady

nenásilné, příklady z kaţdodenního ţivota.

Přísný kuchař svěřil popravu zvěřiny přednedávnem

přijaté kuchařce s připomenutím: „Přesně odměřte pepř,

ať večeři nepřepepříte.“

„To je moc eř najednou!“ komentoval pan Perez.

„Jen moc?“ vykřikl pan Kaplan. „Cha! Tam sou samý! Dyš

pamprésor dá do eřů, tak dá do eřů!“

„Joj,“ zaštkala paní Moskowitzová.

Profesor Parkhill vesele zavrtěl ukazovátkem. „Uvidíte, ţe vyslovit

takovou větu je docela jednoduché. Zkuste to pomalu. Třeba vy,

slečno Kipnisová.“

Slečna Kipnisová vstala, polkla, prozkoumala přepepřenou větu

jako zvěd, jemuţ neujde ţádná léčka, a poté — zatímco páně

profesorovo ukazovátko popolézalo od slova ke slovu — rozkmitala

80

na špičce jazyka všech patnáct ř, aniţ udělala jedinou chybičku.

„Grátuluju, Zajdo!“ vykřikla paní Shimmelfarbová.

„Dřikrát sláva pro Kipnis!“ jásal pan Kaplan.

„Skvělé,“ usmíval se pan profesor. „Teď to zkusí —“ Pan Kaplan

zběsile třepetal rukou.“ — slečna Tarnovská.“

Olga Tarnovská vstala a přikládajíc si parfémovaný kapesníček k

horečnatým rtům, ohledávala očima děsivá úskalí věty Přísný kuchař

svěřil přípravu zvěřiny přednedávnem přijaté kuchařce s připome-

nutím: „Přesně odměřte pepř, ať večeři nepřepepříte.“ Pak odváţně

vyrazila. U šestého ř klopýtla. U devátého zbledla. U jedenáctého

zalapala po dechu a u třináctého zakvílela: „Stáčí! Aţ později.“

Pan Kaplan zahlaholil jako polnice při útoku: „Tarnovská, ne-

kapitolujte! Spomeňte na Kipnis!“

Slečna Tarnovská zamihotala řasami, čichla si arabského odéru,

rozevřela rty a zdolala dvě poslední ř.

„Výtečně!“ zvolal profesor Parkhill.

„Kou kej,“ připustil Hyman Kaplan. („Dřikrát slávu“ si Olga

Tarnovská nezaslouţila; zbaběle v boji zakolísala.)

„Další —“ rozhlédl se pan profesor po třídě.

Ale další chtěl být kaţdý a zvednuté ruce se vlnily jako obilný lán.

„Další bude —“

Ruka pana Kaplana kmitala jako signál na ţelezničním přejezdu.

„Simpamprésor! Simpamprésor!“ Bylo jasné, ţe bude-li mu upřeno

místo na slunci, na místě pukne.

„— pan Kaplan.“

Nad lavicí vyrostl celý semafor. „No né!“

„Pane Kaplane, opatrně,“ pospíšil si pan profesor. „Čtete pomalu.

A pamatujte, ţe ř není sykavka!“

„Já nebudu sikat, já budu mitat s jázykem ťip ťap!… Kou kej.“

Zaklonil hlavu a zaútočil. „Břřřřřísný! Guchářřř! Zvěřrřil! Břříbravu

…“ Všichni ve třídě seděli na krajíčku ţidle. „Svěřřiny! P-p-

řřřednedávnem! Řřřijaté! Guchářřce! S řřípomenutím!“

„Dobře, pane Kaplane!“

„Břřesně — odměřřte — pe-peřř — ať — fečeřři — nepe-přře-

peříte!“

„Výborně, pane Kaplane!“

81

„Bella, bella!“

„Ďjúúú!“ pan Pinsky se na počest svého favorita plácl dlaněmi do

lící.

„Vidíte, třído?“ smál se profesor Parkhill. „Není to nic těţkého!

Stačí, kdyţ si dáte záleţet, a určitě to šišlavé /a z překonáte. Jen je

třeba cvičit, cvičit, cvičit —“

„Břřesně!“ přisvědčil břeskně pan Kaplan. „My fřřichni řřáci a

řřáčky budeme tak řříleně snářřit, řře uř nikdy v řřivotě nebudeme

řřiřrlat jak ňáký řřářřci a v řřátným slovu nedáme řřpátně háčková—“

Zbytek té rytířské přísahy profesor Parkhill neslyšel. Dokonce uţ

pana Kaplana ani neviděl. Před oči mu spadla jakási černá opona.

82

7

PAN K*A*P*L*A*N A HOUBY

Navzdory páně Kaplanově krkolomné výslovnosti, scestné

gramatice a barbarskému pravopisu byl profesor Parkhill odhodlán

jednat s ním tak, jak jednal s kaţdým jiným ţákem. To, ţe pan

Kaplan mluvil o feudální šlechtě jako o „feduální šplechtě“ nebo ţe z

dechového kvinteta udělal „dýchavý kvikneto“, nebyl přece důvod,

aby mu při vyučování nevěnoval právě tolik času jako ostatním.

(Pedagogovo odhodlání však přece jen maličko povadlo, kdyţ pan

Kaplan prohlásil, ţe protiklad slovesa „vdechovat“ je „mrtfol“).

Teď stál tento student na stupínku vedle katedry a s úsměvem se

chystal vychrlit na své spoluţáky (s nimiţ někdy jednal jako se

svými ţáky) tříminutový referát. (Profesor Parkhill často ţasl, jak

mohou být tři minuty mluvního cvičení dlouhé.)

„Mluvte, prosím, pomalu,“ nabádal ho pan profesor. „Pamatujte,

pane Kaplane, ţe nezáleţí na tom, jak rychle mluvíte nebo kolik toho

stihnete říct.. . Snaţte se mluvit přesně, prostě, bez odboček. A

vyslovujte co nejzřetelněji.“

Zářivý oblouček na cherubově tváři se rozšířil.

„A pozor na znělé a neznělé souhlásky! Stále je zaměňujete,

protoţe jejich artikulaci nevěnujete patřičnou péči.“

„Pamprésor, já dnes věnuju takovou péču,“ vzepjal se pan Kaplan

jako kůň na startu, „ţe budete čekápnutej.“

„Říkáme: překvapen, pane Kaplane … Třído, pokud budete chtít

něco opravit, můţete referát kdykoli přerušit.“ Nechat třídu, aby do

mluveného projevu zasahovala, bylo velmi blahodárné. Nejenţe se

tím pozornost poslouchajících udrţovala na maximu, ale

promlouvající si dávali co nejvíc záleţet. Opravy od spoluţáků místo

od vyučujícího jim totiţ připadaly jaksi potupné. „Tak prosím, pane

Kaplane. Můţete začít.“

Pan Kaplan ztuhl pýchou a zajiskřil ušlechtilostí. Miloval řečnická

cvičení. Miloval domácí úkoly, které mohl napsat na tabuli. Po

83

pravdě řečeno miloval všechno, co mu umoţňovalo být středem

pozornosti. Přimhouřil oči, škubl manţetami a upřel zrak do vesmíru.

„Tamyjapanóve — myslim, ţe tak se má oslovi důvodem —“

„Oslovit úvodem,“ ozval se pan profesor.

„Spráfně,“ přisvědčil pan Kaplan. Pak vykrouţil gesto hodné

kardinála. „Poněvač dnes máme treperáty, vypral sem za moje tema

„Referáty, pane Kaplane,“ přerušil ho vyučující, „a za své téma.“

„Vypral sem za své tema můj — né, svůj — volný čas!“

Profesor Parkhill potěšené přikývl.

Pan Kaplan odpověděl přikývnutím ještě potěšenějším. „Meno na

svůj referát je: Moje houby.“

„Vaše co?“ vyvalila oči Fanna Gidwitzová.

„Moje houby.“

„Neřika se houby, ale usta,“ poučila ho Olga Tarnovská.

„Usta nejsou houby,“ odrazil ji pan Kaplan.

„A houby nejsou usta!“ křikla oponentka.

„Myslíte huby, slečno Tarnovská,“ zasáhl profesor Parkhill, „coţ

je skutečně slovo nepatřičné, pokud jím označujeme lidská ústa. Ale

to pan Kaplan nedělá. Má na mysli houby lesní, viďte, pane

Kaplane.“

„Česně tak,“ zdrtil pan Kaplan slečnu Tarnovskou opovrţlivým

pohledem. „Houby lesní a čírotní.“

„Přírodní.“

„Spráfně. Moje houby sou šecky mošny důry. Lesni důry, loučni

důry, horsky důry, prostě cik cak do číroty. Jak míle je venku teple a

slůně —“

„On myslí hobby“ zvolala slečna Mitnicková.

„Hroby?“ zívl Oscar Trabish, právě procitnuvší z obvyklého

zchrupnutí.

„A túry,“ dodala slečna Mitnicková.

„Tak budu ţikat hoby.“ Pan Kaplan akceptoval kritickou

připomínku s velkorysým úklonem hlavy. „Jedna nul pro Mitnick.“

Vypjal hruď. „Ta oplocha! To sluníčko! Ten úblněk! Ty souchvostí!“

„ Ta souhvězdí!“

„Ty opláčky! Ten čistej stuch do plíců! Ty paţidy pod nohama! Ty

84

cvrky nepeskýho ptákovstva —“

„Nebeského ptactva“ vylekal se pan profesor. „A cvrlikání, ne

cvrky.“

„ — ty cvrlikání nebeskýho ptactva a šmeláci a kobylinky, to

šecko sou zásraky číroty.“

„Přírody,“ ohrnula ret slečna Valuskasová.

„A zázraky“ kabonil se Vincente Perez.

„Jaký kobylinky?“ ušklíbl se pan Marcus. „Kobylky!“

Hymana Kaplana tyto hnidopišské připomínky nezastrašily.

„A fáţíme to, my lictvo? Víme to ušít? Cha? Né!“ (Slečna Mit-

nicková, kterou bard provrtával pohledem, jako by za lidskou

lhostejnost k přírodě byla osobně odpovědná, sklopila hlavu.) „Proto

já dělám moje hoby z čírotních tůrů … Tamyjapanóve! Sítili vy

někdy sici korporátně nebo jednoplivně, sítili vy ve vašem nitru ty

stromy, ty ptáčky spíváčky, ty tráfy, ty flusy, ty —“

Protoţe se ozvalo dvojí ţenské zachichtání a jedno pobouřené

„Flusy?“, byl nucen větu přerušit, ruku však nechal řečnicky před-

paţenu.

Pan profesor si odkašlal: „Jakého slova jste to pouţil, pane Kap- ?“

„Já šecky mošny.“

„Ale bylo mezi nimi jedno —“

„Flusy!“ vyletělo z paní Moskowitzové. „To slovo nesmi se šikat,

kde sou dámy! Flusy sou v blivátku, a ne v širotě!“ Jako zralá ţena a

matka se paní Moskowitzová mohla ozvat i v situacích, které byly

pro křehčí stvořeníčka ve třídě příliš choulostivé.

„On asi myslí řeky“ osmělila se nesměle slečna Mitnicková.

„Nemíchejte dvě jazyky, Kaplan!“ zaburácel pan Blattberg, aţ se

mu na vestě rozhoupal řetízek, na kterém nosil zoubky svých

vnoučat.

Profesoru Parkhillovi, který se domníval, ţe „flusy“ snad vznikly

zkomolením výrazu „v luzích“, náhle došlo, ţe v páně Kaplanově

mateřštině znamená Fluss řeku.

„Pomiňte, Moskowitz, tíky, Mitnick, já peru zpátky flusy,

Blattberg, a dávám šeky.“

„Řeky,“ vzdychl pan profesor.

„Já je míluju! Já míluju čistej pozoun. Já míluju všeholení ptáčků

85

„Šveholení! Musíte pečlivě artikulovat.“

„Všeholení ptáčků?“ zachechtal se Norman Bloom. „Odkdy maj

ptáci fousy?“

Jízlivý výpad trubadúrovi nevadil. „A dyš ti ptáčkové ššševeho-

lejou, tak je mátinka čírota — jak se ţiká — krása nevítaná!“

Profesor Parkhill si mnul spánky. Ano, epea pteroenta, okřídlená

slova — jenţe na křídlech příliš vratkých …

„Minulej tejden sem vyvez mou Sáru do venkova. Já ţek: ,Sára, ty

musiš rekrejovat. Ty musiš jen spávat, pušírovat a vyházet do číroty.

A ráno poválej v postelu, jak dlouze se ti líbne.“

„Jak dlouho se ti líbí.“

„Ale má sena? Poválela ona? Né. Vyházela ona? Maličko. Dyš sou

dlouholepý cviky — kdo odcvikne raz dva?… Kaţdý ráno má Sára

vstála v šest, ať bylo hodin kolik chce.“

Třídou otřásla exploze.

„Chyba!“

„Mišmaš!“

„Krávina!“

„Já umřu!“

„Třído … no tak třído!“ prosil pan profesor. „Musíme se přece

ovládat! Pokud chcete něco opravit — ano, slečno Mitnicková?“

S tváří zruměnělou, ale hlasem neochvějným odpověděla Róza

Mitnicková: „Jak můţe pan Kaplan říci, ţe paní Kaplanova vstala

kaţdé ráno v šest, ať bylo hodin kolik chce?“

Vybledlými stěnami zazmítala salva smíchu.

„Správně mu pověděla!“

„Ať nedělá chlupáky!“

„U toho čelověka je chyb jako pisku na pláţi!“ jásala Olga Tar-

novská.

„Tarnovská,“ zeptal se pan Kaplan povzneseně, „máte čipominku,

nebo čednášku?“

„Kaplan!“ osopil se Gus Matsukas. „Vy by měl slečně Mitnick

děkovat!“

„Já pošlu slečně telekrám.“

„Zlečna Tarnovská má zvatou pravdu!“ zabzučel Wolfgang

86

Schmitt.

„Tak jí dejte metáliji.“

„Třído —“

„Ustupte o píďu, pane Kaplan,“ úpěla Bessie Shimmelfarbová. „O

jednu píďu!“

„Já nedělám píďalu, ale reperát,“ opáčil pedant.

„Třído! Soustřeďme se, prosím, na to podstatné. Pane Kaplane,

já…jsem přesvědčen, ţe to, co jsme slyšeli ve vaší poslední pasáţi,

jste myslel jinak.“

„O kerou pasáţi jedná?“

„Slečno Mitnicková,“ řekl pan Parkhill, „zopakujte, prosím, svou

připomínku.“

„Já jsem řekla, ţe určit přesný č-čas v šest“ zakoktala slečna, „a

potom říct ať bylo hodin kolik chce — to nejde!“

Pan Kaplan na ni shlédl z výše Olympu. „Pro někerý šeny mošná

nejde. Ale moje sena pudila ráno tak prso, ţe vstávala v šest, ať bylo

hodin kolik chce!“

Výraz slečny Mitnickové byl vskutku srdceryvný. „Ale pane

Kaplane, kdyţ —“

„Nebuďte palíčatej, Kaplan!“ zahřměl pan Bloom. „Kdyţ je šest,

tak víte, kolik je hodin, né? Tak jak můţete říkat —“

„Achá!“ zvolal pan Kaplan. „Děláte stejnou chrupku s Mitnick!

Součeďujte na muj smysl. Má šena spí jako pačes. A najednou je

šest. Fajn. Ona vstáne. Ale jak mochla vědět, kolik bylo hodin? Vy

by věděl, ţe je v šest, dyby vy spal jako pačes?“

Pan Bloom zařval, slečna Mitnicková zasténala, pan Pinsky

zanotoval „Ďjúúú!“ a na počest svého idolu se plácl do tváří.

„Pane Kaplane!“ přemohl profesor Parkhill své zoufalství. „Vy

obcházíte jádro věci. Uvedete-li přesný čas, pak je prostě nesprávné

dodat ať je hodin kolik chce. To je vyloţený protimluv!“

Tvář pana Kaplana na vteřinu zkameněla, ale pak znovu oţila

sebevědomím. „Dyš je to protibluf, tak to neni opyčejná chrupka.

Chápáte, Bloom, ten postátnej rostíl?“

Pan Bloom protestoval proti tak nestydaté sofistice. Slečna

Goldbergová se dusila bonbónem. Slečna Mitnicková si frustrovaně

hryzala ret i tuţku. (Nebohá slečna Mitnicková: vţdycky měla

87

pravdu, a nikdy nezvítězila.)

„Kaplan!“ zakvílela Olga Tarnovská. „Za to vás poslat na Sibiš!“

„Neučíme tady seměpis,“ poznamenal pan Kaplan.

„Pane Kaplane!“

Řečník se znovu vnořil do své rapsodie. „Kolik vás měskejch lidů

vidělo vyházet slunce počirým nebem? Kolik vás dítků číroty vůnělo

do nosu tráfu, skapanou od rosy? Kolik —“

Nikdo se uţ nikdy nedověděl, kolik „kolik“ měl pan Kaplan ještě v

zásobě, protoţe na chodbě se rozdrnčel zvonek. Cicero začátečnické

třídy znehybněl s rukama ve vzduchu.

„To je pro dnešek vše,“ řekl pan profesor. Jen síla charakteru mu

umoţňovala zakrýt, jak se mu ulevilo.

Pan Kaplan se sklonil před neoblomností času. „Tak to musí bejt

konec treperátu, kerej čipravil Hyman Kaplan!“

A profesor Parkhill to jméno náhle uviděl. Bylo to samozřejmě

absurdní, bylo to nesmyslné, ale jakousi prapodivnou transmutací

sluchových vjemů ve zrakové se mu zjevilo tak, jak je tento ţák

vţdycky vymaloval: H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N. Je moţné, aby

někdo vyslovil své jméno červenomodrozeleně?

Ţáci se trousili ze třídy, ale pedagog seděl nehnutě za katedrou a

bezradně vraštil čelo.

88

8

PAN K*A*P*L*A*N

VŢDY SUPERLATIVNÍ

Teprve po dlouhém sebezpytování a na radu kolegyně Higbyové

(která přece byla ve výuce dospělých ostřílenou borkyní) se profesor

Parkhill rozhodl, ţe v začátečnické třídě přikročí k novému tématu: k

psaní dopisů. Vţdyť ţádná jiná instruktáţ nemůţe být jeho ţákům

prospěšnější, ţádnou jinou nezuţitkují v praktickém ţivotě rychleji.

A tak jednoho příjemného večera, kdyţ dlouhý soumrak obléval

třídu barvou šafránu, zahájil hodinu výkladem o formě a obsahu

soukromých dopisů: jak se píše adresa, kam umístit datum, jak

formulovat oslovení, jak se v závěru rozloučit. Málokdy naslouchalo

jeho stádo tak pozorně, ba ještě nikdy neprojevovalo takovou

dychtivost prozkoumat nový terén.

A teď zářily první plody jeho pedagogického úsilí z černých tabulí.

Šest šťastlivců na ně přepsalo zadaný úkol: „Dopis manţelovi nebo

manţelce, příbuznému nebo příteli.“ Slečna Mitnicková

zkomponovala, jak profesor Parkhill předpokládal, přímo vynikající

dopis, kterým zvala svou sestru na zábavný večírek u jisté Lily

Edelcupové. Pan Bloom napsal bratranci do Los Angeles a vylíčil mu

pamětihodnou neděli strávenou mezi atrakcemi newyorského

lunaparku. Pan Trabish napsal kamarádovi ţijícímu ve státě „Ma-

sačůzec“. Paní Rodriguezová informovala svou matku, jak se jí

cestuje newyorskou podzemní dráhou: „Rychlo, ale horko, kraval,

binec, tlačenka.“ Paní Moskowitzová se dala unést sladkým sněním a

předstírala, ţe je na dovolené v „luxus hotele v Miami na Frolidě“, a

důtklivě upozorňovala manţela, ţe „Micuška musi mit kaţde rano

nove mliko“. (Paní Moskowitzová svou „Micušku“ tak zboţňovala,

ţe toto upozornění opakovala čtyřikrát, a nezbylo jí proto dost místa

na popis přírodních krás v Miami.) Pan Kaplan … Při pročítání

dopisu z poslední tabule se panu profesorovi stáhlo hrdlo.

„To je mýmu prátru,“ vysvětlil pan Kaplan.

89

Profesor Parkhill roztrţitě přikývl.

„On pidlí ve Varšavě.“

„Mhm.“

„Mošna bych měl číst mýho dopisa nachlas.“

„Můj dopis, pane Kaplane.“

„Achá! Tak mošna bych měl číst můj …“

„N-ne, obávám se, ţe nemáme dost času.“

Pan Kaplan si nad nelítostností času hořce povzdechl.

„Třído, přečtěte si, prosím, dopis pana Kaplana co nejpečlivěji…“

Společnost badatelů poposedla na dubových ţidlích a lačně se

zaměřila na poslední tabuli. Slečna Mitnicková si začala rychle dělat

poznámky. Pan Blattberg se tvářil, jako by měl před očima něco

neskonale uráţlivého. Pan Pinsky vychutnával kreaci svého hrdiny a

s extatickým „Čjúúú!“ se popleskával po lících. Pan Matsukas,

zmatený obdivnou reakcí pana Pinského, se naklonil co nejvíc

dopředu, jako by zkrácením vzdálenosti chtěl naostřit své kritické

schopnosti. Paní Moskowitzová na tabuli ani nepohlédla; místo toho

si vyčerpaně ovívala tváře. (Tolik pomyslných dobrodruţství za

jediný večer bylo nad její síly: pozvání na zábavný večírek,

vzrušující den v lunaparku, projíţďka podzemní dráhou — pro Zeldu

Moskowitzovou to byl rovnou masopustní rej.)

A pan Kaplan seděl na své ţidli jako na vladařském stolci,

rozzářen pýchou, blahosklonností a předstíranou skromností. Kosým

pohledem přelétl všechny, jimţ bylo dovoleno popatřit na jeho dílo, a

blaţeně se zahleděl na pana profesora .. . Kdyţ si pedagog přečetl

jeho dopis poprvé, pokryly se mu tváře pavučinou vrásek; kdyţ četl

tuto epištolu podruhé, vypadal, jako by nebyl s to uvěřit vlastním

očím.

9. desátý.

TĚBUCH MAX ! ! !

Musim ti napísnout jak pokrokávám. V škole mi de

fajn. Dělám kapku chip, to je jásny. Taky dělám nejtěši

úkoly, ůblně samý, jak špicovy ţáci. Někerý ţáci sou

Blum, Moskowitz, Mitnick — ale neni přípustná s

Mitnick ve Waršawě.

90

Max! Ty musíš naplout beton do N. Yorka a tady páčit

na mou školu!

(Na tomto místě, při pomyšlení, ţe by měl do začátečnické třídy

patřit další pan Kaplan, se oči pana profesora mrákotně zastřely.)

Daříš se fajn? Ja myslim ţe jo. Je šecko kou kej?

Koukej začít učit říkat kou kej. V Americe musíš na

šecko říkat kou kej. Po časý je kou kej, fláda je kou kej,

pejsbol kou kej, ztrávování kou kej.

(Obličej pana profesora tonul v hluboké konsternaci.)

Jaxemá tvůj darlink Anča? Buch ji pochovej.

Tak naschle!

S pesmesnym náčenim

Tvůj vitál. prátr

H*Y*M*I*E

Profesor Parkhill se obrátil ke svým ovečkám. Chtěl si odkašlat,

ale málem dostal záchvat kašle. „Uţ jste — všichni dočetli?“

Hlavy poskočily nahoru a dolů jako nedočkavé pěnkavy. To bylo

přinejmenším povzbudivé. Ale tlumený řehot a kousavé úšklebky,

poťouchlé pomrkávání a culení a pohihňávání, to vše věštilo, ţe

nadcházející diskuse nebude shovívavá ani milosrdná.

„Tak začněme. Jeden po druhém, prosím. Kdo bude první?“

Vzduch se proměnil v palisádu: vymrštila se pera, tuţky, pravítka,

ruce, prsty, ba kmital mezi nimi i hřeben.

„Ehm — paní Tomasicová.“

„Nemá se měsíc v datumu psát číslicou?“ vyjelo z paní Tomasi-

cové. „Jedničkou a nulou?“

„Dobrý!“ pochválil ji pan Marcus.

Profesor Parkhill opravil datum na tabuli. „Pan Finsterwald?“

„Chyba je napísnout, správně je napsat —“

„Bravo!“ zatrylkovala Carmen Caravellová.

„— chyba je pokrokávám“ pokračoval Karl Finsterwald, „správně

91

je pokračuji“

Pan Kaplan se obrátil ke svému oprávci. „Pokračuji můše bejt

správně, ale já nepíšu, jak pokračuji, já píšu, jak pokrokávám.“

„Jenţe to právě děláte chybu!“ vzplanul pan Finsterwald.

„No právě,“ odvětil s naprostým klidem Hyman Kaplan. „Já

pokrokávám, i kdyţ dělám chypu.“

Neţ se třída vzpamatovala, ujal se slova profesor Parkhill: Chcete-

li, pane Kaplane, vyjádřit, ţe dosahujete jistých pokroků, musíte

pouţít dvou slov.“ A napsal na tabuli:

Dělám pokroky.

„Dvou slof,“ přisvědčil pan Kaplan, polichocen, ţe na jeho studijní

úspěchy nestačí slovo jediné.

„Se slovem dělat se ve slovních spojeních setkáváme často,“

pokračoval pedagog, „a to nejen v původním významu ,pracovať

nebo ,zhotovovať, ale i ve významu obecnějším, například ,dělat

radost‘, ,dělat dojem‘ —“

„Dělat potíţe,“ ozval se pan Blattberg.

„Výborně,“ pochválil ho pan profesor.

„Dělat zkoušku,“ přidala se slečna Pomeranzová a po ní, k potěše

pana profesora, i další vnímaví ţáci: „Dělat vtipy — dělat starost —

dělat drahoty — dělat čest…“

Pak přispěl svou troškou do mlýna pan Trabish, mistr pekařský.

„Dělat vola,“ pravil.

Profesor Parkhill se musel bleskově rozhodnout. Pojednat „vola“

jako vulgarismus a otevřít takřka bezednou kapitolu? Anebo se

ošemetné půdě vyhnout?

„Ano,“ zamanévroval. „Například dělat… z komára vola. Nebo z

komára velblouda. Neúměrně nějakou věc zveličovat, ţe? … Ale

vraťme se k dopisu pana Kaplana. Kdo má další připomínku?“

Slečna Mitnicková opravila slova de a chip a jásny.

„Výborně … Paní Yanoffská?“

„Jak on má pravopis v tom ůblně já z toho zblázním!“ vykřikla

dáma v černém.

„Proč?“

92

„Je to špatně.“

„A jak to má být správně?“

„Já nevim.“

„To je čipominka za šecky bráchy,“ procedil mezi zuby pan

Kaplan.

Profesor Parkhill opravil inkriminované slovo křídou.

„Proč před zou zhází j?“ ptal se výhruţně Wolfgang Schmitt.

„Tak chnusně psát baseball?“ vyskočil dotčeně mladý sportovec

Vincente Perez.

„Co dělá ve vládě f?“ najeţila se slečna Valuskasová.

Rozhořčené připomínky stíhaly jedna druhou: trestuhodně

zkomolené patřit, chybná vazba daříš se, nesmyslné psaní slov

počasí a stravování, zmasakrované jak se má.

„Kaplan nasekl tolik chyb,“ vykřikl pan Feigenbaum, „ţe z jeho

dopisa můţeme nadělat učebnici na špatný pravopis!“

„Je to mišmaš!“ soptil pan Blattberg. „Všeho druhu, velikosti a

mnoství!“

„Moje šeč!“ hučel pan Matsukas. „Dávejte šiklady!“

Norman Bloom, vyčkávající zatím na křídle, vyrazil s příklady do

útoku. „Kaplan myslí ,Bůh ji zachovej‘ — né ,Bůh ji pochovej‘, to

by znamenalo, aby šla do hrobu, a něco takový přát vlastní švagrový

je sprostý!“

Spolubojovníci odměnili pana Blooma ovacemi.

„On dokonce — špatně — napsal — moje — méno!“ vybuchl pan

Bloom a z jeho pobouření bylo zjevné, ţe tento omyl je ze všech

Kaplanových omylů nejneodpustitelnější.

„Škandál!“ pěnila Olga Tarnovská. „Napsat někomu špatně méno!

Kaplan, Kaplan …“

„Já mám v mým ménu dvojitý o, a né u! Já nejsem ţádnej bluma!“

zvolal pan Bloom a očistiv čest rodu, ušklíbl se opovrţlivě na svého

hanobitele.

„Ste dobrej, Bloom!“ zahlaholil pan Kaplan, a zmátl tak své

protivníky. „Ste tim dál čim lepčí, dyš najíte tolik chyb!“

„Kdyţ umíte najít tolik chyb!“ zvolal vyučující.

Pan Bloom byl tak zaskočen, ţe ho začala svrbět pleš.

Hyman Kaplan se napůl postavil. „Já kráduluji panu Bloomu za

93

jeho zlepčováni z kramatyky.“

„To je od vás hezké,“ poznamenala paní Shimmelfarbová.

„Hezké?“ vypálil od boku pan Pinsky. „Pan Kaplan je velkej! Jen

velký muţi usnají malý chyby!“

„Šechna čest Kaplanovi!“ zašvitořila „Zajda“ Kipnisová.

Pan Bloom z toho byl jelen. To muţné gesto přece Kaplan

neudělal z čirého kavalírství: vţdyť jím odvedl pozornost od svých

hrubek k sokovým pokrokům. Proto Norman Bloom nevěděl, má-li

být polichocen, nebo rozlícen. Ale ješitnost v něm zvítězila nad

ukřivděností. „Děkuju, Kaplan.“

„Poděšení na mé straně, Bloom,“ zaševelil Machiavelli.

Pan Nathan se rozesmál.

Profesoru Parkhillovi došlo, proč předchozí palba nijak nepo-

šramotila páně Kaplanovo sebevědomí (ostřelovaný si při ní pilně

nabíjel zbraně), a ruka s ukazovátkem mu poklesla. „Další opravy?“

Slečna Mitnicková zruměněla. „Místo přípustná má být příbuzná,

místo naplout má být připlout.“

Pan Blattberg se zahihňal. „A co ten beton? Pan bratr má beto-

nářství?“

„Taky kou kej je špatně,“ pokračovala bystrozraká slečna

Mitnicková. „Píšeme vţdycky O. K., protoţe je to zkratka.“

Pan Kaplan se usmíval tím nejdobráčtějším úsměvem. (Copak má

za lubem teď? přemýšlel profesor Parkhill.) „Ste dobrá, Mitnick,“

„Adresát by se neměl oslovat těbůh, ale nazdar.“

„Dobrý, Mitnick.“

Povzbuzena rytířskou odezvou, vrhla se slečna Mitnicková do

skryté pasti. „A co ty tři vykřičníky za Maxem? To je chyba.“

„Achá!… Proč?“

„P-protoţe jeden vykřičník je aţ moc.“

„Pomiňte, Mitnick,“ řekl sladce pan Kaplan, „vaši jiný čipomínky

byly O.K. Ale vám radim, vy rozmýšlejte, co ste ţekla o čech

vyčičníkách …“

„Pane Kaplane,“ zasáhl profesor Parkhill nekompromisně, „slečna

Mitnicková má naprosto pravdu. Obvykle oddělujeme oslovení v

dopise čárkou, ale pokud cítíte, ţe musíte pouţít vykřičník —“

pojišťoval se pro kaţdý případ, „— pak jeden opravdu stačí.“

94

,,Na to, co já sítím k mýmu prátru?!“ Tímto vraţedným výpadem,

jednoduchým, ale rafinovaným, pan Kaplan de facto obvinil slečnu

Mitnickovou (za prvé) z emoční nevyzrálosti a (za druhé) z pokusu o

narušení pevného citového pouta mezi pokrevními sourozenci.

„Pomalu, Kaplan!“ vyrazil na obranu slečny Mitnickové pan

Bloom. „Tři vykřičníky?!“

„Max je muj nejmilejší prátr!“

„I kdyby to byl váš nejmilejší fátr!“ rozlítil se pan Bloom.

„Muj fátr uţ nešije, a dyby šil, tak neumí číst dopis v cizím ţeču.“

„Kaplan, vy nevykroucejte!“ zahřměl pan Blattberg. „Drţte svýho

bratra a —“

„Pro nejmilejší prátra vy chcete napsat jeden maličkej vyčičník?“

opáčil pan Kaplan. „Pcha! Ten já píšu cicincům!“

Pan Blattberg zaskučel, slečna Mitnicková zasténala, o pana

Blooma se pokoušela mrtvice a Rochelle Goldbergová shltla dva

nugáty.

„Třído —“

„Kaplan má moţná pravdu,“ mínil Sam Pinsky. „Bratr zaslouţí víc

vykřičníků neţ cizá osoba.“

„Já souhlasím,“ řekla slečna Gidwitzová.

„Třído —“

„A co náčenim?“ nedala se slečna Mitnicková. „Správně se píše

nadšením! A od kdy se na konec dopisu dává S bezmezným

nadšením?!“

„Můše bejt, ţe neni spráfně napsaný,“ připustil pan Kaplan. „Ale

je spráfně ušitý. Poněvač já píšu mýmu prátru s jaksepačí náčenim!“

Podtext byl jednoznačný: Róza Mitnicková patří k nevděčníkům,

kteří zkaţeni newyorským blahobytem, nechávají své bratry za

mořem hladovět.

„Pane Kaplane,“ nemohl to uţ vydrţet profesor Parkhill, „já —“

„Já míluju moje prátr víc neţ vy!“ zaútočil Gus Matsukas.

„Tak mu písněte s čárkou,“ pokrčil rameny pan Kaplan.

„Kaplan, ustupte o píďu!“ kvílela Bessie Shimmelfarbová. „O

jednu píďu!“

Ale vytrvalec se jen ohnal po jakémsi neviditelném komárovi.

„Pane Kaplane —“ pokusila se slečna Mitnicková naposled

95

apelovat na jeho rozum, „— a co slovo vitál? To má být Tvůj vitální

bratr Hymie? To je snad správně?“

„Není,“ řekl profesor Parkhill bez obalu. „Slovo vitální se do

takové věty vůbec nehodí.“

Pan Kaplan úţasem zašilhal. „Já sem to slofo našel ve slofniku.

Snamená ,plný šivota‘ A to sem já, dyţ píšu mýmu prátru.“

Slečna Mitnicková se zhroutila.

„O to teď nejde,“ řekl pan profesor přísně. „Říkáme, ţe někdo má

vitální sílu nebo elán nebo ţe … ţe symfonie je plná vitální energie,

ale —“

Pan Kaplan vypoulil oči. „To musim hrát v symfonickým kapelu,

abych byl plnej vitálního cita?“

„— ale Tvůj vitální bratr do dopisu nepíšeme!“

Zatřaskal potlesk protikaplanovské klaky. Na granátníky Hymana

Kaplana padl smutek.

„Své city můţete v závěrečné větě projevit slovem vhodnějším,“

dodal rychle pan profesor. „Co třeba — oddaný? Tvůj oddaný bratr

— ehm — Hyman.“ (Hymie mu nešlo z úst.)

„Odaný?“ Pan Kaplan zavřel oči a přenechal ten choulostivý

problém své múze. „Odaný… šeptal. „Tvůj odaný prátr Hymie.“

Zavrtěl lítostivě hlavou. „Odaný je krásný slofo, pamprésor — ale

nevystíhá mýho čita.“

„A co upřímný? Tvůj upřímný bratr — atakdál.“

Pan Kaplan se znovu pohrouţil do niterné konzultace. „Učimný…

učimný … Tvůj učimný prátr Hymie.“ Zakyselil se. „Učimný je moc

opyčenský.“

„A co třeba —“

„Cha!“ vykřikl pan Kaplan. „Uţ mám ho! Krásný! Špičkový! To je

slofo!“ Svým úsměvem by mohl osvětlit celou vesnici.

„Které slovo, pane Kaplane?“

„Řekněte nám,“ naléhala Shirley Zievová.

„Povězte nám,“ ţebronil Sam Pinsky.

„Superlatývní!“ řekl Hyman Kaplan.

Třída oněměla. Tvůj superlativní bratr Hymie. Výkon vskutku

mistrovský.

Všechny hlavy se otočily k panu profesorovi. Ten si odkašlal. „Ne-

96

ne, pane Kaplane. Slovo superlativní je bohuţel zcela nevhodné.“

Na chodbě zaznělo poslední zazvonění. Začátečnická třída jako na

povel povstala a sklízela si papíry, sešity a tuţky, aniţ přestávala být

rozdělena na dva tábory; jeden označoval pana Kaplana za

nehorázného „podrásníka“, druhý vychvaloval jeho vynalézavost a

originalitu. Nathan P. Nathan, milující ţivot natolik, ţe se nikdy

k ţádné straně nepřidal, konejšil rozesmátě slečnu Mitnickovou a

hladil ji po ruce. „Vţdyť je to jenom škola, Rózo. Příště ho

převezete!“

Poslední odcházeli z učebny pánové Pinsky a Kaplan.

„Kaplan,“ zubil se pan Pinsky. „Dneska ste byl úšasnej. Kde ste

slyšel takový bezva slovo?“

„Superlatývní?“ vychutnával pan Kaplan ty zvučné slabiky.

„Krásný slofo …“

„To bych řek!“ lebedil si pan Pinsky. „Parátní. Šůţový! Ale jak ste

ho našel?“

„Jak? Já dívám a čemýšlím. A dyš vidím, jaký lidi moh muj prátr

mít za prátry — tak mezi nima su perla.“

97

9

HOJ, TY ŠTĚDRÝ VEČERE

Kdyţ si profesor Parkhill všiml, ţe slečna Mitnicková, pan Bloom

a pan Kaplan nejsou ve třídě a kdyţ za běţnými zvuky,

předcházejícími začátku vyučování, zaslechl tajemný cvrkot,

uvědomil si, ţe se v tomto roce schází se svými ţáky naposled a ţe

vánoce jsou vskutku za dveřmi.

Rok co rok kupovala kaţdá třída VPŠD vánoční dar svému učiteli

nebo učitelce. Profesor Parkhill znal ten rituál nazpaměť. Před

několika dny byl zřejmě vyvinut kolektivní nátlak na ty, kdo zatím

na dar nepřispěli. A teď patrně vánoční výbor na poslední chvíli

nakupuje u firmy Mickey Goldstein, diskutuje, jestli by se slušelo

darovat pyţamo, zkoumá barevné kombinace košil a vázanek a hádá

se, zda by vyučující dal v hloubi duše přednost trepkám lemovaným

koţešinou nebo onyxovým knoflíčkům do manţet.

Profesor Parkhill si odkašlal. „Dnes se zaměříme na procvičování

pravopisu.“

Ţáci se zasvěceně usmívali, kradmo pokukovali po třech

prázdných ţidlích, potutelně na sebe mrkali, tlumeně se

pochichtávali. Paní Moskowitzová se na něco chtěla zeptat paní

Tomasicové, ale hněvné „Pšša!“ pana Blattberga jí zardousilo slova

na rtech. Rochelle Goldbergová si s významným zahihňáním vybalila

čokoládový bonbón, ale místo něj polkla jen svůj smích, protoţe pan

Perez ji ostře pokáral.

„Do konce hodiny musíme stihnout — čtyřicet slov!“

Borci a borkyně nehnuli ani brvou.

Poslední lekci před vánocemi věnoval profesor Parkhill pro-

mrskávání pravopisu uţ tradičně. Spiklence to plně zaměstnávalo,

tlumilo to jejich rozrušení nad tím, co mělo záhy vypuknout,

nevyţadovalo to ţádné projevy a diskuse, při kterých by se mohlo

drahocenné tajemství vyzradit, a především to byla úleva pro

vyučujícího, protoţe nemusel narychlo vymýšlet různé lsti, jak

98

zakrýt své rozpaky. „Jste všichni připraveni?“

Sbor hodný Händelova Mesiáše přisvědčil.

„První slovo zní — boby.“

Zmlkl šepot, zhasly úsměvy. Z bobů začaly rašit úponky písmen.

„Fantazie…“

Za skřípotu per a šustotu tuţek se boby rozrostly o fantazii.

„Průzkumník… to je člověk, který provádí průzkum.“ Všechna

obočí se stáhla (nic nedeptalo tato jazyková holátka tak jako zrádný

sykot nevyzpytatelných sykavek — nic kromě zrádného zvuku

nevyzpytatelných i a y). Ţáci zápolili s průzkumníkem.

„Úpění…“ zaúpěl téměř pan profesor. Třída mu připadala neúplná

bez své hvězdy, slečny Mitnickové, a bez svého unikátu, Hymana

Kaplana. (Pan Kaplan nedávno prohlásil, ţe Shakespearův smysl pro

humor se nejvíce projevil v komedii „Zhroucení zlé ţeny“.)

„Půvab… kobyly…“ Kobylí půvaby však profesoru Parkhillovi v

hlavě neleţely. S neodbytnou úzkostí si představoval, co ho

zanedlouho čeká. Sotva zazní zvonek, vyřítí se třída na chodbu. Tam

bude čekat vánoční výbor. Třída jej podrobí tak hlasitému kříţovému

výslechu, ţe učitel nabude dosti určité představy o zakoupeném daru.

A sotva bude přestávce odzvoněno, přihrne se ţactvo s rudými

tvářemi a jiskřícíma očima do učebny, semknulo kolem jednoho z

členů výboru (toho, který ponese vánoční balíček), aby osudový dar

zakrylo před pohledem vyučujícího.

Všichni se nezvykle rychle usadí a utiší. Ve chvíli, kdy bude chtít

učitel pokračovat v diktátu, povstane předseda výboruj omluví se, ţe

ruší, přistoupí ke katedře, poloţí na ni balíček a přednese pečlivě

připravené blahopřání.

Profesor Parkhill bude předstírat, ţe mu překvapení vzalo dech, a

pronese několik přerývaných vět. Jeho stádo se bude usmívat, zubit a

nedočkavě vrtět, načeţ ten nejodváţnější vykřikne „Rozbalte“ nebo

„Podívejte do daru“ Obdarovaný tedy rozváţe načechrané mašle,

vybalí krabici, zvedne víko a — zatímco ţáci budou blaţeně

pobublávat — vyloví dar z jeho schránky a vykřikne „To je krásné!“

nebo „To se mi určiti bude hodit!“ nebo (slova nejoblíbenější)

„Právě tohle jsem potřeboval!“

Třída se dá do bouřlivého potlesku, na který obdarovaný odpoví

99

dalšími díky a ještě usilovnějším předstíráním spontánní vděčnosti.

(Zhostit se úlohy překvapeného pro něj nebylo vţdy lehké; bylo to

dokonce těţší neţ předstírat, Ţe je na vrcholu blaha. Jednou mu

výbor, jemuţ předsedal pan David Natkowitz, předal porcelánovou

nymfu-trpaslici, která tančila fandango, přestoţe měla v pravé ruce

tlakoměr a v levé teploměr.)

Kdyţ konečně doděkuje a ve třídě dozní volání „Není zač!“ a

všeobecný rozruch opadne, vrátí se k diktátu a hodina bude po-

ksačovat aţ k závěrečnému zazvonění.

„Výři…“ diktoval. „Všimněte si, prosím, ţe říkám výři. .. Ne víří.

Dejte na to všichni pozor a nepřeslechněte ten rozdíl: výři… tykev…“

Aţ se zvonek ozve naposled, celá třída zakřičí „Veselé vánoce!

Šťastný nový rok!“ a radostně ho obklopí, aby se zeptala, jestli se mu

dárek skutečné líbí, a upozornila ho, ţe kdyby se mu nehodil

velikostí nebo barvou (pokud to bude něco na oblečení) nebo tvarem

a účelem (pokud to na oblečení nebude), beze všeho si jej můţe

vyměnit. Volba výboru pro něj není závazná, dárek lze vyměnit — za

cokoli! A je to domluveno přímo s vedoucím obchodu panem

Goldsteinem.

Takto vypadal zaběhaný a neměnný rituál poslední předvánoční

hodiny.

„Roztrţitý.. . hroch… fialky.. . “

Ručička na nástěnných hodinách se blíţila k osmičce hlemýţdím

tempem. Profesor Parkhill se snaţil pohledem vyhnout výmluvně

prázdným ţidlím slečny Mitnickové, pana Blooma a pana Kaplana.

V duchu viděl, jak tito tři zástupci třídy zakoušejí v Goldsteinově

obchodním domě poslední muka rozhodování mezi elektrickými

hodinami, vycházkovou holí, kamašemi a „věčným plnicím perem“.

Profesor Parkhill sebou škubl. Uţ po dvakrát byl obdarován „věčným

perem“, jednou i jeho protějškem „věčnou tuţkou“. Diskrétně si tyto

nezničitelné dary vyměnil: jednou za vlněnou vestu, podruhé za

hezké klapky na uši. Doufal, ţe letos plnicí pero nedostane.

Nebo kuřácký kabátek! Nikdy nedokázal pochopit, proč výbor

hned v prvním roce jeho působení na VPŠD zvolil právě kuřácký

kabátek. Profesor Parkhill nekouřil. Vyměnil jej tedy za rukavice

lemované koţešinou. (Tenkrát pan Goldstein řekl, ţe učitelé si

100

vánoční dárky od ţáků vyměňují vţdycky: „Proč ti pitomečci nedají

kantorovi pár otázek předem a nedovtípí se, co skutečně potřebuje?“

Pana Goldsteina taková neplánovitost pobuřovala.)

„Koblíţky… chirurg… výbor —“ V poslední chvíli, kdyţ viděl,

kolik hlav se vyděšeně zvedlo, katastrofu odvrátil:,,— ný. Výborný! “

Hodiny tikaly.

Profesor Parkhill nadiktoval ještě „sardinky… drahocenný …

zapomnění“ — a trylek zvonku konečně ohlásil přestávku.

Třída se zběsile vrhla ke dveřím. V čele pádil pan Pinsky.

Otevřenými dveřmi pak doléhal z chodby do učebny hlahol hlasů.

Nathan P. Nathan hrál na foukací harmoniku. Profesor Parkhill začal

psát na tabuli boby, aby si ţáci mohli po přestávce diktát opravit.

Snaţil se brebentící fórum neslyšet, ale hlasy za dveřmi cvrlikaly

jako vrabčí zpěv.

„Ahoj, Mitnick!“

„Bloom, co ste koupili?“

„Je to pro oblíkání?“

„Co ste mu vybrali, Kaplan?“

Profesor Parkhill slyšel, jak slečnino „Koupili jsme —“ bylo

vzápětí rozdrceno páně Kaplanovým přísným „Mitnick! Nevysratit!

A šichni potichánku, nebo takovej šef pamprésor uslyší!“

„Koupili ste věčny pero s celošifotnim zarukem, jak sem ţekla?“

To byla paní Moskowitzová. (Chudinka paní Moskowitzová. Její

dobročinnost neoplývala fantazií o nic víc neţ její slohové úkoly.)

„Moskowitz, mein Gott! “ Tentokrát se výkřik vydral z pana

Kaplana. „Vy čičíte jak lampač! Čído, poťme do druhýho koncu

chodby!“

Hlasy začátečnické třídy slábly při pochodu „do druhýho koncu

chodby“, jako kdyţ odchází do zákulisí sbor v Aidě ( hraný ostatně

panem Nathanem na foukací harmoniku, byť falešně).

Profesor Parkhill napsal na tabuli koně, pak výři… víří a začal si

šeptem zkoušet „Děkuji vám … vám všem … Právě to jsem

potřeboval!“ Jednou zapomněl říct „Právě to jsem potřeboval“, a

slečna Helga Pedersenová, tehdejší předsedkyně vánočního výboru,

byla svými spoluţáky kaceřována málem do konce ledna.

Připadalo mu jako věčnost, neţ gong svolal ţáky do učebny. Vtrhli

101

tam vskutku masově. Skrývali své rozrušení za napjatými obličeji a s

předstíranou leţérností usedali na místa.

Profesor Parkhill psal na tabuli tykev a zůstával k třídě obrácen

zády. „Srovnejte si, prosím, slova na tabuli s tím, jak jste je napsali

—“

Ozvalo se rozhorlené zašeptání: „Stávat, Mitnick!“ To byl pan

Kaplan. „Vy musite stávat taky!“

„Celej výbor,“ zachrčel pan Bloom.

Slečna Mitnicková, gazela ochromená studem, zřejmě nedokázala

zmobilizovat své vnitřní síly a „stávat“ se svými druhy.

„Máte zastoupávat čídu!“ zlobil se pan Kaplan. „Myslíte, ţe vás

volám kůli mně? Mitnick, stávat!“

„Já nemůţu,“ zasténala slečna Mitnicková.

Profesor Parkhill napsal fialky.

„Poslední šanc!“ štěkl pan Kaplan. „Běţte se mnou a s Bloomou!“

Oči trpící panny se zamţily. Neviděla, neslyšela — dokonce ani

povzbudivé „Rózi!“ z úst pana Nathana.

„Třído …“ začal profesor Parkhill.

Tu jako by proťala vzduch břeskná polnice: „Pomiňte, pampré-

sor!“

A bylo to tady.

„Ehm — ano?“ Profesor Parkhill spatřil pány Blooma a Kaplana,

jak stojí bok po boku před ţidlí slečny Mitnickové. Kaţdý drţel

jednu stranu dlouhého balíčku zabaleného v zeleném celofánu a

ovázaného širokými červenými stuhami. Spodní stranu daru svíraly

dvě útlé ruce, jejichţ majitelka zůstala skryta za krabicí.

„Ty ruky sou Mitnick,“ vysvětlil pan Kaplan.

Pan profesor nehnutě zíral na ţivý obraz. „Ehm — ano?“

„Deme,“ zašeptal pan Kaplan.

Ruce slečny Mitnickové zmizely.

Zmenšený výbor vykročil s balíčkem vpřed. Úsměv pana Kaplana

byl andělský. Chřípí pana Blooma se zachvívalo. Věrná dvojice

společně předpaţila a přistrčila balíček k prsům vyučujícího.

„Pamprésor, sem postěnej,“ prohlásil současně pan Kaplan, „ţe jako

čeceda výboru pro nakoupení a dání daru pro pamprésora vám

prezentuju tento krásnej balík!“

102

Pan Bloom udělal dva kroky vzad (bylo to tak dobře secvičeno, ţe

se to podobalo výměně stráţí) a hleděl upřeně před sebe.

Profesor Parkhill zakoktal: „Ale propána! Tak děku—“ Pan

Kaplan ho však nenechal dopovědět. „Nejčiv musim povědět pár

slovíček!“ Pootočil se k publiku. „Mitnick, eště furt máte čás

spoluprácnout s výborem!“

Slečna nevnímala.

„Je omdlená!“ vykřikla paní Yanoffská.

Nebyla to pravda.

„Je ztrámovaná!“

To pravda byla, byť chybně vyslovená.

Pan Kaplan znechuceně zakroutil hlavou a znovu se obrátil k

vyučujícímu, uhladil si papír vytaţený z kapsy a začal číst: „Našemu

drahýmu učitelu. (To je úfot.) Sme na prachu velkýho svátka.

Samosébně sou v Júesej šecky mošny svátky, širokej sortiment.

Stádní svátky, kostelní svátky a normál svátky. V únoru má

naroděniny Čoč Fošinkton — krásnej svátek. Taky Abram Linkón,

eště lepči. V červenci je čiroseně Štvrtej červenec, stádní naroděniny,

taky krása… Dál máme Svátek práce, Den tíkustání (za prvni

vystěhováky do Ameriky) a svátek na památku války je Den

přímoří.“

Profesor Parkhill upřel oči na křídu. „Příměří —“

„Končit, Kaplan,“ zavrčel pan Bloom.

Pan Kaplan byl v takové chvíli povznesen nade všechny netrpělivé

připomínky. „Ale v tomto ročním sezónu máme úblně jinýho svátka,

áno, špecijelitní pohoudku — vánoce. Ten svátek je svícenej na

celým světu. Poněvač vánoce je pro některý lidi, jako je pro jiný lidi

Chanuka — nejveličejší svátek, co je na skladě.“

(„Největší, pane Kaplane —“)

„Dyš deme do ulic a ony sou pod sníhem a mrzne jen to práská!“

Jediným máchnutím zapudil pan Kaplan zimní strasti. „Dyš v

kaţdým výlohu sou stromečky a na nich blinkají červený a zelený

čárovčičky… Dyš se vypravujou báchory o tom fousovatým dědu-

lášovi —“

(„Báchorky…“ )

„— jak přišupituje od severního póla na parohatým zobu a slízne

103

komínem do punčochů a dělá tam nádivku pro malý capardy. Dyš

slyšíme krásný myšlenky o třech mutrcách, jak se ţenili čes poušť za

velkou věstou do Bettelheima.“

(„Pane Kaplane… !“)

„Dyš lidi volaji ,Časný a veselý! Hodně stravy a kuspěchu! Krásný

prošití do celýho roku!‘ — potom sítíme sici né teplo, ale stráţnej

hic, jak nám do vnitra topí láska na celý lictvo, kerý si má bejt prátr,

a né vlk! My víme, ţe vy to tak sítíte, pamprésor, já to tak sítím,

Caravellová, Matsukas, dokonce Mitnick —“ pan Kaplan nebyl z

těch, co nechávají věrolomnost nepotrestánu — „to tak síťujou.“

„Já cejtim v noze mravenci,“ zabručel pan Bloom.

„A jak se menuje, co šici síťujeme?“ zvolal pan Kaplan. „Kouslo

vánoc!“

(„Kouzlo, pane Kaplane, kouz—“)

„Tetka du do toho daru.“

Třída se naklonila vpřed. Profesor Parkhill se napřímil.

„Pamprésor, poněváč vy ste špíčkovej pedakok a my šici sme vám

zaváznuti, jak nám vysvětláváte ty nejpotíšnější partaje kra-matyky,

správopisu a fízlovnosti, a víme, ţe je to berná práce, kdyţ učíte

takový zelenoušové, jako je naše čída, my sici sme síťovali, ţe

musíte dostat ňákej chmatatelnej úkaz naší — naší —“ pan Kaplan

rychle obrátil list — „Achá! Naší centimentality! Proto menem

začátechnické čídy Večerní čípravné školy pro vyspělé vám dávám

čekvapení pro našeho senzačního, nenakraditelného vyučovacího,

pro pamprésora Pakila!“

(„Nenahraditelného, pane Kaplane, a vyučujícího… „)

Nastalo hrobové ticho.

Profesor Parkhill chtěl říct „Děkuji vám, pane Kaplane .. . Děkuji

vám, třído …“, ale byla to slova tak otřelá, tak nicotná, ţe mu uvízla

v hrdle. Beze slova rozvázal širokou červenou stuhu, rozbalil zelený

celofán, zvedl víko krabice, hrábl do labyrintu vnitřního obalu.

Vytáhl dar z krabice. Byl to kuřácký kabátek. Černozlatý kuřácký

kabátek. Černý samet, zářivě zlaté klopy. Na náprsní kapse jiskřil

jakýsi exotický znak. A přes celá prsa a záda byl vyšit drak. Jeho

jazyk šlehal aţ přes rukávy.

„Horyjendální štyl,“ svěřil mu pan Kaplan.

104

Profesor Parkhill si odkašlal. Ve třídě začínalo být dusno. Přes

rameno pana Kaplana nahlíţel pan Bloom, otíral si lysou hlavu a

pomlaskával jako pašík. Paní Moskowitzová seděla jako uhranutá.

Vlhkooká Olga Tarnovská vydala jeden za svých nejvášnivějších

vzdechů.

„J-já vám děkuji,“ vykoktal konečně profesor Parkhill. „Děkuji

vám — vám všem — z celého srdce.“

Pan Bloom zahučel: „Dejte zhůru, ať kaţdej vidí.“

Pan Kaplan se k němu obrátil. „Čeceda sem já!“

Róza Mitnicková cosi zahuhlala.

Slečna Goldbergová si rozlouskla pistáciový oříšek.

„Já … vám ani nemohu říct, jak velmi… si vaší pozornosti váţím.“

Vyučující si všiml, ţe drak má zelené oči.

Pan Kaplan zazářil. „Tak, prosím, ruce schůru, ať kaţdej vidí.“

Pan profesor zvedl kabátek do výše, aby všichni viděli. Symfonie

obdivných „Ách!“ vyvrcholila páně Kaplanovým extatickým

„Jémináku!“.

„Je . .. krásný,“ řekl profesor Parkhill.

„Potočte laskavě na druhou stránku,“ navrhl pan Kaplan.

Jak pan profesor zvolna kabátkem otáčel, drak se v záhybech

zasvíjel.

„Umělácký dílo!“ zapěl pan Pinsky.

„Nepomýlili sme?“ zašeptal Hyman Kaplan.

„Prosím?“

„Čeba nekouţíte. Ţikala Mitnick. Ale já ţek: Samosébně ţe

pamprésor kouţí. Ve čídě ne, to je jasný. Ale doma kouţí. Aspoň

julku!“

„Ne, ne, nezmýlili jste se. Já opravdu — tu a tam — kouřím.

Lulku!“ Profesor Parkhill si odkašlal, aby ulevil sevřenému hrta-nu.

„A — právě tohle jsem potřeboval!“

Třída vybuchla radostí.

„Hurá!“ smál se pan Trabish.

„Já sem věděl!“ zaburácel pan Blattberg a roztočil zoubek svého

vnuka.

„Hurá,“ zamručel Gus Matsukas.

„Bravo!“ hlaholila slečna Caravellová.

105

„V právoslavné cerkvi pějem ve všech kostelách,“ zakvílela Olga

Tarnovská. „Ale v jiným datumu.“

„Abyste ho stravě ušil!“ zvolal pan Kaplan.

„Děkuji, věřím, ţe uţiji. Třído, bylo to od vás úţasné. Děkuji vám.

„Neni záč!“ odpovědělo shromáţdění.

A tím obřad skončil.

Profesor Parkhill začal ukládat draka znovu do jeho doupěte. Pan

Bloom zamířil ke svému místu, sklízeje cestou pochvalu, jakou

zaslouţí znalec za svůj podíl na takovém výběru. Ale pan Kaplan

přikročil ještě blíţ ke katedře.

„Ehm — děkuji vám, pane Kaplane,“ řekl profesor Parkhill.

Předseda výboru přešlápl, natáhl krk a — vlastně poprvé, co ho

profesor Parkhill znal, byl na rozpacích.

„Něco není v pořádku?“ zeptal se s obavami pedagog.

Pianissimo, aby to neslyšely jiné uši neţ páně profesorovy, pravil

Hyman Kaplan: „Mošná sem mluvil moc dlouze nebo škrobově. Ale

pamprésor, kaţdý slovíčko, kerý sem ţek, mě vyskáklo z chloupi

tuše!“

Přes všechno jazykové kacířství, pomyslil si profesor Parkhill,

promluvil pan Kaplan jako jeden ze tří biblických mudrců.

106

10

SUPLENT

Okenní tabule oblévala plískanice. V učebně bylo cítit mokré

kabáty, schnoucí nad radiátory, a promoklé klobouky a zvlhlé šály z

věšáků na boční stěně, u níţ se krčilo mnoţství galoší, blyštivých

jako skřítci s mosaznýma očima. U zadní stěny odkapávala voda z

otevřených i zavřených deštníků a nad nimi hleděly do bezútěšného

počasí litografie George Washingtona a Abrahama Lincolna.

Byl ošklivý večer, večer promočených střevíců, bolavých krků,

potahujících nosů a náhlých kýchnutí. Čtvrtina ţidlí osiřela, protoţe

ti, co na nich sedávali, zůstali doma. Patřil mezi ně i profesor

Parkhill.

U jeho stolu a na jeho místě promlouval k začátečnické třídě

mladý suplent, překypující misionářským zápalem (byl povolán k

záskoku za indisponovaného vyučujícícho teprve podruhé v ţivotě).

Přesně řečeno, suplent stál před stolem. (Kaţdý absolvent

pedagogické fakulty ví, ţe v pozici před katedrou se navazuje

kontakt snadněji neţ z pozice za ní; stát před symbolem autority je

psychologicky účinnější neţli stát za ním. A posadit se přímo na ţidli

zastupovaného učitele je „necitlivý vstup“, před nímţ Plaut a Samish

nezkušené varovali, neboť „mění suplujícího v uzurpátora. Převzít

řízení výuky tak razantním způsobem je pro loajalitu některých ţáků

uráţlivé — a u jiných to můţe vyvolat rovnou odpor.

V mistrovské kapitole, nazvané „Úskalí provizoria“, stanovili

Plaut a Samish toto:

Učitelův stůl je víc neţ stůl. Je to katedra, je to

kazatelna, je to tribuna. Nechť ţádný vyučující

nezapomíná, ţe chová-li se jako soudce, mění třídu v

soudní síň, v níţ se jeho výroky stávají ortelem a jeho

úsudek rozsudkem.

107

Nikdy to nikdo nevyjádřil lépe.

„— takţe profesor Parkhill dnes večer bohuţel nepřijde. Ale

vynasnaţím se, abych —“

„On má nemoc?“ vydechla jedna ţákyně.

„Pan profesor je v postelu?“ zhrozila se druhá.

„Snad nebude nic vašnýho!“ zahlaholil ţák sedící přesně uprostřed

první řady.

„Ne, jsem přesvědčen, ţe je to obyčejné nachlazení.“ Suplent se

široce, vstřícně usmál.

„Sláva!“

„Profesor Parkhill mi řekl, ţe příští pondělí bude uţ určitě ve

škole, pane — ?“

„Kaplan.“

„— pane Kaplane.“

„Hyman Kaplan.“

„Pane Hymane Kaplane,“ opakoval pedagog a se zájmem si ţáka

prohlédl. Byl to sympatický, kulaťoučký muţ s jiskřivýma modrýma

očima, naţloutlými vlasy a jaksi raráškovskými, nicméně uhlazenými

způsoby. Uhlazeného raráška mladý suplent ještě nikdy neviděl. A

kdyţ se rarášek usmál, coţ právě udělal, rozsvítil se září takřka

andělskou.

Zkoumavému pohledu podrobil také ţák suplenta. „Měl bejt

delší,“ usoudil (mladík byl menší neţ profesor Parkhill) „a ščílejší“

(vzhledem k daleko větší tělnatosti pana Kaplana to byla výhrada

kuriózní) a „měl mít kaţdopatně víc vlasů na bradě!“ (Tato kritika

byla namístě, protoţe suplující rozhodně fousatostí nevynikal.)

„Mohu vás všechny ujistit,“ pokračoval suplent, „ţe profesor

Parkhill se k vám vrátí jako rybička.“

„Pamfesor spadnul do rybníka?“ vykřikla jakási paní v černém.

„Ale kdeţ!“ zvolal suplent. „To je jenom takové obrazné rčení,

které znamená, ţe se vrátí dokonale zdráv!“

„Jásněše,“ řekl pan Kaplan.

„Deštopampuch,“ dodal kdosi ze vzdálenějších řad.

„To mi spad kámen!“ prohlásil jeden muţ s knírem.

„Váţený pane,“ opáčil suplent, „chtěl jste asi říct ,To mi spadl

kámen ze srdce’!“

108

„On ţíká dţákovi váţený pane?“ zeptala se snědá bruneta své

sousedky.

„Je čentlmen,“ zašeptala sousedka.

„Takţe se, třído, budeme drţet plánu profesora Parkhilla a —“

Zvedla se ruka pana Kaplana.

„Ano?“

„Pomiňte, ale můšeme vědět vaše meno?“

Suplent chlapecky zruměněl. „Ale jistěţe. Promiňte, ţe jsem se

nepředstavil… Jmenuji se Jennings.“

Podle toho, jak se pan Kaplan zatvářil, to zřejmě znělo jako jméno

nějakého Hotentota. „Ţenichs?“

„Ne, prosím. Jennings“ Vyučující přistoupil k tabuli a rychle

hláskoval křídou J-E-N-N-I-N-G-S.

„Achá!“ přikývl zasvěceně pan Kaplan. „Čenichs! Já myslel, ţe

ţikáte Ţenichs!“

„N-ne, prosím, určitě jsem řekl Jennings.“

„Pane Šemiks,“ prohlásil pan Kaplan, „buďte vítanej! A nebuďte

nervézní!“

Suplent ohromeně polkl. „E… děkuji vám… Takţe podle pokynů

profesora Parkhilla se budeme věnovat volným dotazům. Slyšel

jsem, ţe si během týdne poznamenáváte nejasnosti, na které se

chcete zeptat. Máte-li tedy nějaké dotazy, co nejstručněji je

probereme …“

Ze sloţek, kabelek, aktovek a jednoho košíku se vynořily

zápisníky, lístky a útrţky papíru, ba dokonce jakási krabička a dvě

obálky. Jen pan Kaplan — k suplentovu údivu — do ţádných

zápisků nenahlíţel. Místo toho nachýlil hlavu k rameni, zavřel obě

oči a šeptal hlasem slyšitelným všem a kaţdému: „No tak sačneme

volný dotázky!.. . Tři boty. První bot, ptát péro —“

„Jak prosím?“ přerušil ho pedagog „Neslyšel jsem, co říkáte.“

Pan Kaplan otevřel jedno zrakové čidlo. „Já neţikám, já myslím.“

„Ach tak. Promiňte.“

„Nic nestálo.“ Pan Kaplan se znovu hlasitě zamyslel. „Dotázka

číslo dvě, ptát nepotento.“

Suplenta Jenningse začínaly svrbět uši.

„A číslo či je nejvěčí dotázka, ptát —“

109

„Tak do toho!“ zvolal vyučující. „Budeme se ptát po pořádku

a začneme — začneme u toho pána v poslední řadě, prosím.“ (Tak

přijde pan Kaplan na řadu téměř na konci hodiny.)

„Poslední řada de první?“ vykřikl pan Kaplan zhrzeně.

„Tak prosím,“ trval na svém suplent. „Pan — ?“

„Scymczak, Casimir Scymczak.“ Nositel toho nesnadného jména

si pohladil na jeţka ostříhanou hlavu, posmrkl, omluvil se a vyslovil

dotaz, proč klavírovat mohou i osoby, které hru na klavír neovládají.

„Je to podle bontóna?“ zeptal se nádavkem.

„Rozumím.“ Mladý pedagog zvesela vysvětlil rozdíl mezi klaví-

rováním a hrou na klavír. Vysvětlení bylo tak vtipné, ţe tři ţáci se

panu Scymczakovi vysmáli.

Slečna Rochelle Goldbergová, která přišla na řadu jako druhá (a

podle všeho ţvýkala lékořici), potřebovala poradit, jak se správně

píše jméno města Cincinnati, kde ţije její bratr. „Já uţ pětkrát dívala

do slovníka, ale Činčinaty tam není!“

„Víte, slečno,“ odpověděl pan Jennings, „slovník není bohuţel nic

platný, kdyţ v něm člověk hledá tam, kde nemá. Podle toho, jak to

jméno vyslovujete, mám váţné podezření, ţe jste je hledala pod Č.“

„Jak ste poznal?“ uţasla slečna Goldbergová.

„Kolberk, vy měla kuknout pod S!“ poradil pan Kaplan. „Synci—“

„Nene, pane Kaplane! Ani pod S neměla slečna co hledat.

Cincinnati se sice vyslovuje ,sinsinety“, ale píše se s C…“ Napsal to

na tabuli. „Další?“

Jistý Karl Finsterwald se přiznal, ţe mu není jasné, kdy se má říkat

vpředu a kdy pouze vpřed.

„To je nesmírně zajímavý dotaz,“ řekl pan Jennings a podrobil

problém tak brilantní analýze, ţe pan Blattberg, pro něhoţ byl tento

rozdíl novinkou, naslouchal s otevřenými ústy.

Slečna Gidwitzová nevěděla, čím se liší nájem od pronájmu a

pronájem od podnájmu.

Pedagog prosvětlil toto houští s pohotovostí, kterou třída ocenila

četnými „ach“ a „och“ a jedním „achá!“ (pocházejícím od pana

Kaplana).

Pan Oscar Trabish vznesl dotaz vpravdě kuriózní. „Co je tele-

man?“

110

„Cóó?“ zahučel nevěřícně pan Bloom.

Pan Trabish opakoval otázku, ale suplent uţ měl ve věci jasno.

„Ano, rozumím,“ usmál se. „Dalamánek — dříve nazývaný také

dalamán — je druh podlouhlého pečiva. Je to menší, protaţená

houska, která —“

„Houska né,“ zívl pan Trabish, mistr pekařský. „Teleman je

chlap.“

„Kdyţ ho snáte, tak ze neptejte,“ uchichtl se Wolfgang Schmitt.

„Já ho neznám,“ řekl pan Trabish.

„Tak volejte informace,“ doporučil jízlivě pan Bloom.

Vtom si pedagog vzpomněl. „Váţený pane, pakliţe to slovo je

jméno, patří jednomu hudebnímu skladateli, současníkovi velkého

Johanna Sebastiana Bacha.“

„Ách, Bách!“ vzdychla táhle Olga Tarnovská. „Mně smutno, ţe

nepísal balet. Já velmi ráda by tančila ho —“

Pan Kaplan věcně utrousil: „Bach neměl času do baleta, Bach

skladoval fuky. Havraní fuky.“

„Ano,“ ujal se rychle slova profesor Jennings, „varhanní fugy,

kantáty, sonáty a tak dále. A v téţe době ţil a tvořil Telemann, ba

dokonce byl tenkrát oceňován víc neţ Bach. Nedávno jsem slyšel

několik jeho skladeb z rádia, a tam jste zřejmě zaslechl jméno tohoto

komponisty také vy, pane Trabishi.“ Suplent se chopil křídy a

vítězně napsal na tabuli:

GEORG FRIEDRICH TELEMANN

Skřípání křídy zaniklo v příboji obdivných povzdechů. A utonula v

něm také slova pana Trabishe, šeptajícího svému sousedovi:

„Teleman není muzika, ale ňáká firma. Jeden chlap mně řek: „Vy ste

známá firma. Vy koukáte jako Telemanový vrata.“

Dotazy pokračovaly. Dáma v černém, která se představila jako

„paní Yanoffská“, chtěla vědět, není-li něco divného na otázce „Kdy

si se přišla, drahoušku?“

Profesor Jennings se s obrovským nadšením pustil do výkladu o

záludných slůvkách se a si, která nejeden začátečník pouţívá tam,

111

kde nejsou namístě, zatímco na místech, kdy by namístě byla, je

vynechává. Promluvil o tom, ţe u některých sloves se zvratná

zájmena vyskytují jako jejich stálá součást (ptát se, stěţovat si),

zatímco u jiných se jejich připojením nebo odpojením pozměňuje

význam (zabít — zabít se, přát — přát si). Připomněl, jakou úlohu

má se v neosobních vazbách (jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá)

a jak jemných významových odstínů lze dosíci s pomocí si (Ať si jde!

Polez si!).

Třída, která uţ mnohokrát zaţila, jak tuto líchu orá profesor

Parkhill, zvedala suplentovo sebevědomí čiperným přikyvováním a

veselým přizvukováním. „Všimněte si, ţe díky těmto dvěma

nenápadným slovíčkům nabývá naše řeč daleko větší významové

bohatosti, neţ kdyby zvratná zájmena neexistovala!“ Zdálo se, ţe

pomyšlení na takovou kalamitu jeho posluchače přímo šokovalo.

„Například: Nezdrţuj s tím! — Nezdrţuj se s tím! Nebo: Zajeďte do

lesa! — Zajeďte si do lesa!“

Profesora Jenningse nesmírně těšilo, jak byla třída jeho

přednáškou zaujata, jak málo ţáků pokašlávalo, kýchalo nebo

poposedalo a jak mnoho si jich dělalo poznámky s oním zvláštním

úsměvem a pobroukáváním, které je neklamnou známkou hrdého

porozumění. „Pro názornost si zkusíme utvořit několik vět. Kdo

začne?“

„Zlomila si nohu tankem,“ vyhrkla slečna Zievová.

„Zlomila si… ji při tangu, ţe?“ dovtípil se mladý pedagog.

„Výborně?’

„Člověk si musí dát mázla,“ přihlásil se pan Pinsky.

„Gramaticky správně, ale raději říkejte ,dát si pozor’.“ Pedagog

leknutím polknul pochvalu.

„Ona se šla umyt se,“ nechtěla zůstat pozadu paní Moskowitzová.

„Ne, ne, prosím. Jedno z těch zájmen je nadbytečné, musíte je

vypustit. Zkuste to znovu.“

„Šla se umýt se,“ vypustila jedno ze zájmen paní Moskowitzová.

Kdyţ ji suplent opravil, uvědomil si, ţe delší dobu uţ nepromluvil

pan Kaplan. Kromě poznámky o Bachovi se vlastně ještě neozval.

Neměl ţádný dotaz, nepřispěl ţádným příkladem, nevyvíjel

sebemenší iniciativu. K aktivitě rozvířené zvratnými slovesy zůstával

112

netečný jako socha a pohnul se jen jedenkrát, kdyţ s neskrývanou

netrpělivostí poposedl.

„Kdo je na řadě?“

Na řadě byl Gus Matsukas. Otázal se, zda šmudly jsou druh nudlí.

Pan Perez vyprskl nad tímto dotazem tak mocně, ţe mu z lavice

odlétly dva papíry, chichot slečny Kipnisové skončil málem

škytavkou a paní Tomasicová se tak smála, ţe si musela přidrţovat

umělý chrup.

„Váţený pane,“ odpověděl pedagog Jennings vzdor všemu veselí,

„slovem šmudla označujeme nepořádnou, ne právě čistou osobu,

někoho, kdo je ušmudlán, kdo se ušmudlal nebo kdo něco šmudlá, to

jest neobratně, ne dost čistě dělá.“

„Někdo šmudlá nudle,“ řekl pan Kaplan.

„A-ano … i to by se dalo říct, i kdyţ obvykle říkáme, ţe si někdo,

nejčastěji dítě, šmudlá nos nebo obličej —“

„Nebo nudle,“ řekl pan Kaplan.

„Nudle se neţmudlá na nosu, nudle se ţmudlá na stolu,“ ohradila

se paní Rodriguezová.

„Nudle můţe bejt i na nosu,“ opravil ji pan Bloom. „Kdyţ se

děcko šmudlá, teče nudle z nosu.“

„Neodpíchejte od věci,“ vloţil se mezi ně chladně pan Kaplan.

„Matsukas ptal dotázku a počebuje jasnej odpověď.“ Hned na tom

začal pracovat. „Matsukas, děláte nudle?“

„Ne.“

„Tak je dělá kucháč. Vy ste šíšnik, vy poslouháváte hosti. Je

pravda?“

„Jo“

„A poslouháváte taky nudlami?“

„Pane Kap —“

„Jo“

„A dyš vám nudle padnou z táca na zem, tak sou ušmudlaný?“

„Ne.“

„Jak to, ţe né?“ zvolal pan Kaplan.

„Mně z táca nepadnou,“ řekl Gus Matsukas.

„Ale dyby padly!“

„Nepadnou!“

113

„A jinýmu padnou?“

„Pane Kap —“

„Jo. Jinýmu padnou.“

„Achá!“ Inkvizitor dorazil k cíli. „Dyš padnou nudle jinýmu, tak je

ušmudlá! A je šmudla!“

„Co je mně po tom, ţe padnou jinýmu!“ vykřikl Matsukas.

„Co je vám po tom?“ rozhodil pan Kaplan rukama. „Vy ptal, esli

sou šmudly druch nudlí. A já ţikám, nejsou druch, sou nepšítel!“

„Pánové!… Třído!“ Suplent by se ani ve snu nenadal, ţe se z

volných dotazů můţe vyvinout guerilla. „Pokračujme! Na řadě je

paní … ?“

„Moskowitzová. Zelda L. Moskowitzová.“ Korpulentní matróna,

která ještě nikdy nenaznačila, ţe její jméno zdobí iniciála, předvedla

širokou škálu těţkotonáţních vzdechů, načeţ se zeptala, jestli se dřez

někdy píše jazz.

„Ne, prosím, to jsou dvě naprosto rozdílná slova. Dovolte, abych

vám to vysvětlil.“ Suplent to udělal, ale viděl, ţe paní Moskowitzová

je tak jemným rozlišováním zmatena. Rychle se proto obrátil na

dalšího ţáka. „Pan …?“

„Perez. Vincente Perez. Proč se s ní píše dohromady? Profesor

Parhill nás učil psát přednoţky separátně.“

„Jistě, jenţe sníte něco jiného neţ s ní. A dokonce to můţe

znamenat. ..“ Suplent napsal na tabuli tiskacími písmeny:

ON SNÍ

SNÍ S NÍ

SNÍ, CO SNÍ SNÍ

Jásavé výkřiky, tryskající vůkol, by byly poctou i pro polární zář.

Mladý pedagog byl tímto nadšením tak polichocen, ţe si vůbec

neuvědomoval, co riskuje, kdyţ vyvolává pana Kaplana.

Vyvolaný povstal a úsměv na jeho tváři neměl daleko k extázi. Aţ

dosud při dotazu nikdo nevstal, ale u pana Kaplana to působilo jako

naprosto přirozený úvod k oslovení fóra. Učebnou zavanul jakýsi

šum a svit (náhlého tušení? tasených dýk? připínané zbroje?).

„Tamyjapanóve a pamprésor Ţenichs, kerej tak páječně zaskokáváte

114

v tomto výnimečným situacu —“

„Neřečnějte!“ okřikl ho Norman Bloom.

„Stačí!“ přidal se Stanislaus Wilkomirski.

Pan Kaplan plebejce ignoroval. „Kde já du, tam já dívám, tam já

poslouchám —“ přimhouřil oči, aby jeho dívání a naslouchání bylo

co nejvěrohodnější, „— co by sem naloţil, aţ budou volný dotázky.“

To vše, jak suplent záhy zjistil, byla jen předehra.

„Proto moje první dotázka je: Jak se dává hlava do péra?“

„Jak se dává hlava do pera?“ Suplentův obličej pobledl.

„Do pera.“

„Joj!“ zabasovala paní Moskowitzová. „To muše ptat cvok!“

„Perfekt otázka!“ jásal Sam Pinsky a plácl se do tváře.

„Hlava do pera,“ opakoval suplent, aby získal čas. „Pero do hlavy

… si dávají Indiáni jako vyznamenání za přemoţení nepřítele …

Prostě si je vetknou do vlasů, ale … hlava do pera …“ Náhle mu

pohaslé tváře zasvítily inspirací. „Patrně jde o nějakou speciální

součástku psacího pera, které se mezi odborníky říká hlava. A ta se

do pera dává … uţ při výrobě … prostě tak, aby funkci pera

zajišťovala,“ skončil svůj výklad krasobruslařskou piruetou.

Norman Bloom se ušklíbl: „Stejně je to uhozená otázka.“

„Vášenej Bloom,“ zaševelil pan Kaplan, „uchozenou dotázku ptají

jenom uchozený lidi.“

„Já sem uhozenej?!“ vzepjal se pan Bloom. „Vy ste —“

„Pane Kaplane,“ zasáhl spěšně mladý pedagog, „snad byste nám

mohl povědět, kde … tedy v jaké souvislosti jste ten výraz slyšel.“

„Mílerád. Já ho slyšel v ţeči pana Skolskyho, co pidlej nad náma,

o pani Nelsonovy, co pidlej pod náma. Pan Skolsky mě ptá: ,Víte, Ţe

Nelsonova chce rozvíst?‘ Samosébně naloţím dotázku: „Jak víte

vy?“ A Skolsky ţekne: ,Stěţoval mně Nelson. Má hlavu v péru.‘

„Hlavu v pejru!“ zvolal vyučující. „Ale jistě! To je překrásné

lidové rčení. A slovo pejr je skutečně zajímavé, hned vám je

vysvětlím —“

Pan Kaplan ostřeloval triumfálními pohledy Normana Blooma,

tlukoucího se pěstmi do stehen, a opovrţlivě se šklebil na paní

Moskowitzovou, která vypadala, jako by spadla do hydrantu.

Kdyţ suplent vyloţil, jak je to s pejrem a pýrem, pan Kaplan

115

zajásal: „Jémináku! Špičkový vysvětlení.“

„A váš další dotaz?“

„Slyšel sem takový slovo, kerý legračně sní. Legračně —“ vyslal

varovný pohled k panu Bloomovi, „ — né uchozeně … Jaký vícnam

má nepotento?“

Suplent na něj nešťastně zíral. „Nepotento?“ opakoval opatrně.

„To je výraz dosti běţný, ale po pravdě řečeno . .. prostě je to

způsob, jak se vyhnout výrazu vulgárnímu.“ Suplent se odmlčel a

doufal, ţe ho někdo nějakým komentářem zachrání. Jeho naděje však

utonuly v tichu. „Podívejte se, třído … jak bych vám to řekl …“

Nevěděl, lze-li vysvětlit vulgarismus, a přitom jej nevyslovit.

(Profesor Mullenbach na pedagogické fakultě svým svěřencům

vštěpoval, aby nazývali věci pravým jménem, ale s tímto případem

zřejmě nepočítal.) „Mluvit vulgárně znamená — mluvit hrubě,

obhrouble, neslušně.“

„Pane Kaplane …“ vydralo se ze slečny Mitnickové, která hrůzou

zatajila dech.

„Fuj,“ odprskla si slečna Tarnovská, „fuj!“

Rochelle Goldbergová zaštítila svou cudnost marcipánovou

tyčinkou.

„Zkusím to vysvětlit takhle, třído. Řekněme, ţe Jan chce říct něco

nepěkného —“

„Kdo je Jan?“ zeptala se paní Moskowitzová.

Suplent si otřel dlaně. „Kdokoli. Nikdo konkrétně. Pouţívám to

jméno jen pro příklad.“

„To je jako X a Y, Moskowitz,“ blýskl očima Hyman Kaplan. „Vy

sapomněla, jaký krásný číklady dal pamprésor Pakil s X a Y?“

„Mně nelíbí X aY ani Jan!“

„Vám nelíbí nic! Od Á do Ţ!“

„Pane Kaplan, mějte serce!“ zasténala paní Shimmelfarbová.

„Ustupte o píďu …“

„Třído … dávejte pozor. Řekněme, ţe někdo — kdokoli —“

pokračoval statečně suplent, „— chce říci něco nehezkého o někom

jiném —“

„Tak má dršet hubu!“ vybuchl pan Blattberg, svíraje v prstech

zoubek svého vnoučka, jako by ho chtěl uchránit před světskou

116

zkaţeností.

„A dyš ji dršet nemůše?“ vypálil pan Kaplan.

„Pane Kap —“

„O to tady běhá! A pan Čenichs nám snáší pomoct, jak to vy-

lousknout! Kdyţ někdo chce ţeknout něco nefajn —“

„Tak má kousat do jazyka!“ odsekla slečna Zievová.

„Kousat do jazyka můše potom!“ rozhodl Mistr.

„O jednu píďu, Kaplan,“ naléhala paní Shimmelfarbová. „O jednu

píďu!“

Zásadový pan Kaplan hlasatelku kompromisu odbyl. „Základní

oţech, kterej nám chce pan vyučovací vysvětlit, je — jak ţeknout

nefajn věci fajnově!“

„Přesně tak!“ přisvědčil pan Jennings. „Výborně jste to vystihl.“

Ať si obličeje Kaplanových nepřátel bledly či rudly sebevíc — jeho

důmyslné vysvětlení zachránilo situaci. „Kdo nechce pouţít

uráţlivého nebo vulgárního výrazu, můţe například říci ,Pozor, aby

vás to dítě nepotento‘ místo aby řekl —“ Mladý pedagog si

uvědomil, ţe zašel příliš daleko, ale bylo uţ pozdě. „Místo aby řekl

— “

Ţáci se napjatě nahnuli vpřed.

„— místo aby —“ Suplentovi ztuhl jazyk v ústech.

„Aby ţek ,Pozor, to mimino je mokrý nebo zakalený!’„

„Ano, pane Kaplane! Přesně!“ Suplent se téměř zalykal vděčností.

„Přesně tak se výrazu nepotento pouţívá! Vznikl vlastně zkrácením

slovesa nepotentovat, které znamená … které v podstatě znamená

nepošpinit.“

Nad lavicemi zašuměly poryvy obdivných „och!“. Mladý pedagog

zauvaţoval, má-li po tomto úspěchu seznámit ţactvo také s výrazy

tentononc a tentočky, ale vtom zazněl protest pana Blooma: „To eště

neznamená, ţe Kaplan dal slušnej dotaz! Ve třídě sou dámy!“

„Ve čídě sou taky lampy,“ odrazil jeho útok pan Kaplan. „A to

snamená, ţe nebudeme mluvit o sluncu?“

„Mein Gott!“ neovládl se Wolfgang Schmitt.

„Nehádejte o slovička!“ soptil pan Marcus.

„O píďu,“ ţebronila Bessie Shimmelfarbová. „O píďu vám nic

neudělá —“

117

„Dámy! Pánové!“ zvolal suplent. „Zachovejme přece dekorum!“

Dekórum však nepatřilo k slovní zásobě ani k základním

pravidlům rozkuráţených bojovníků. Slečna Tarnovská se postavila

na stranu bloomovské slušnosti a bodala do pana Kaplana jedovatými

pohledy. Pan Scymczak se přihlásil pod Kaplanův prapor

protiútokem: „Ve škole má být šecko na rovině!“ Paní Rodriguezová

zaječela: „V čistým domě nepačí sfinstvo!“ A robustní pan Pinsky

odpověděl hlasem přeskakujícím do fistule: „Dyby Kaplan neptal,

tak jak byste dověděli, ţe je svinstvo?“

„Kaplan, hanba!“ vykřikl Karl Finsterwald.

„Kaplan, ţivijó!“ opáčila slečna Zievová.

Slečna Goldbergová při té mele zkonzumovala nejméně dva sáčky

bonbónů a slečna Mitnicková lomila rukama, marně usilujíc o smír.

(Nathan P. Nathan ji bohuţel svým smíchem povzbudit nemohl,

protoţe nebyl ve škole. Právě v této chvíli dribloval ke koši kolem

nebezpečného protihráče zvaného „Pepi“ Martino.)

„Třído, prosím! Copak nedokáţeme respektovat jeden druhého a

— “ Suplent byl v této situaci právě tak platný, jako kdyby zůstal

doma s nachlazením.

„Kaplan nesmí nosit do čídy ţeči z ulice!“ běsnila paní Tomasi-

cová.

„Fuj, Kaplan, fuj!“

„Chá!“ bránil se zvučně pan Kaplan. „Tarnovská, ve stělání nejsou

ţádný fujfuj dotázky! Jenom studlivý mozky mají studlivý násory!“

„Ssázzadně nezouhlazim!“ zabzučel Wolfgang Schmitt.

„Slyšim šmeláky,“ utrousil pan Kaplan.

„Chodíme sem naučit chesky mluvit!“ protestovala „Zajda“

Kipnisová.

„Chodíme sem naučit šecko!“ hlaholil udatný Kaplan.

„JjJoj!“

A právě kdyţ se nové útoky na páně Kaplanovu beztaktnost

střetly s novou obranou jeho bezelstnosti, zvedl původce toho

dopuštění imperátorskou ruku. „Já omlouvám. Je má vina. Já

pomýlil!“

Tak rychle by nepřemohl své protivníky ani Caesar. Pan Kaplan ţe

se omlouvá? Pan Kaplan ţe přiznává svůj omyl? Rázem klesly

118

znepřátelené prapory. Utichly hlasy bojujících. Vášně se rozplynuly

v šepotu.

„Ano, já udělal velkou chypu!“ přiznal pan Kaplan. „To nepo-

tento, kerý sem slyšel, asi nebylo nepotento, kuli kerýmu nás hádá-

me.

„Pozor, bude blaf!“ varoval pan Vinograd.

„Já nevěřím mýmu uchu!“ řekla paní Yanoffská, ač měla uši dvě a

nadmíru veliké.

„Ţádnej blaf,“ vzdychl pan Kaplan. „Opyčenský nedorosumění.

Povím, jak stálo. Minulej tejden du podívat do kamaráda. Vencl

Kovarsky jeho meno. Neni muj velkej kamarád, jen malej — známe

eště z domovu. Ale fajn chláp … No a ten Vencl vypadal číšerně.

Fouskově ţlutý tváţe. Smutný koukadla. Ţádnej glanc. Ţádnej šprnc.

Jako dyš vyteče chrobákovi z lopaty.“

Mladý pedagog Jennings byl sérií zkomolenin tak konsternován a

líčenou příhodou tak fascinován, ţe zcela zapomněl na svou

povinnost a neopravil jedinou chybu.

„Tak ţikám, Vencl, ty koukáš, jako dyš deš operákovi na nůš! Jak

sítíš? Vencl mně odcekne: Průměr. Já ţikám, co to je průměr? Venci

ţekne, no neskáču v luftu, neleţím v rakvu. Ten Vencl! On je takovej

typ, co dyš ptáte, kolik je hodin, on poví, mošna pět, mošna šest. On

umí ţeknout jedním zdechem Ano a Né a Mošna a Proč ptáš?!“

„Kraťte to!“ vybuchl Norman Bloom.

„Končit!“ zasténal pan Matsukas.

„Tolstoj stichl Vojnu a mir rychleji!“ ušklíbla se slečna Tarnov-

ská.

Suplent se vzpamatoval. „Ano — k věci, prosím.“

Pan Kaplan otevřel dlaně, aby dav uklidnil. „Já měl sem do Vencla

velkej soucit, já měl sem velkou … prezenci … né, účast!“ Znázornil

své sympatie širokým rozpaţením. „Já mu ţek, Vencl, ty musiš

nechat tebe prohlídnout! Ledvinky, játro, ţalud, šecko! Ty musíš do

renkena, aby dochtor viděl do kuše! Ty musiš píchnout krev a

kápnout, ať můšou ti počítat lehkocity! A výděr z krka, esli máš na

mandlech ňákej vír! Venci, dej rozum do ruky a nehrej se zdrávím! A

co na to ţek Venci? Co mně odpáčil? Kouknul namíchaně a ţek: Furt

někdo do mě houká. Buď má stará, nepo tento.“

119

„Nebo tento!“ zvolal suplent Jennings. „Ne nepotento! No ovšem!

Nebo tento! Tím myslel vás, pane Kaplane! Chápete?“

„Chápám,“ zářil pan Kaplan.

„Ďjúúú!“ vydechl obdivně pan Pinsky a plácl se do tváří.

Pan Bloom si otřel čelo a řekl cosi nesrozumitelného.

Zvonek se rozezněl jako umíráček. Z lavic se zvedl proud ţáků,

brebentících a klevetících, zápolících s kabáty, shánějících galoše,

protřepávajících deštníky. Venku lilo.

Suplent nehybně stal a přemýšlel. Dokáţe někdy na tento

ohromující večer zapomenout? Dokáţe jej věrně a přesvědčivě

vylíčit profesoru Mullenbachovi? … Usedl a rychle si dělal

poznámky. Moţná by zůstal za stolem profesora Parkhilla dlouho do

noci, kdyby ode dveří nekřikl jakýsi hrubián s mopem a kbelíkem:

„Šéfe, to tady chcete nocovat, nebo co?“

„Ne. Promiňte.“

„Musím zamknout školu, ne?“

„Jistě.“

Nezdvořák se poškrábal na bradě. „Helejte, mladej, není vám

něco? Jste ou kej?“

„Prosím? … Jistěţe jsem!“ Suplenta polil pot. Dovrávoral aţ na

pokraj odpovědi, která by byla případnější. Zněla by: „Jen se

nepotento.“

120

11

K*A*P*L*A*N*Ů*V

NEPOSKVRNĚNÝ PRAPOR

Profesoru Parkhillovi připadalo zcela logické, aby poté, co své

ţáky seznámil s úskalími osobního dopisu, zasvětil třídu také do

korespondence obchodní. Vţdyť tento typ komunikace můţe být

začátečníkům ještě uţitečnější: moţná budou někdy písemně ţádat o

místo nebo podávat reklamaci — a tak podobně.

Zatím toto téma odkládal, ale kdyţ si prostudoval učební plán

hodin, které do konce začátečnického kursu zbývaly, zjistil, ţe

neprobraná látka se neúnosně hromadí. Další odklady by byly

nemoudré. „ Tempos fugit rychleji, neţ si člověk uvědomuje,“ uzavřel

svou úvahu.

„V obecných rysech se forma obchodního dopisu shoduje s formou

dopisu osobního,“ řekl energicky. „Také v obchodním dopise musí

být datum, oslovení a závěrečný pozdrav — či jak někdo říká,

zdvořilostní fráze.“ Vysvětlil, ţe obchodní dopis je samozřejmě rázu

oficiálnějšího, ţe vlevo nahoře uvádíme adresu osoby nebo instituce,

na kterou se obracíme, a ţe při oslovení a závěrečném pozdravu

pouţíváme ustálených formulací — jako „Váţený pane“, „Váţení

pánové“, anebo „Jsem s pozdravem“, „Zůstávám s úctou“ či prostě

„S úctou“. Objasňoval problematiku obchodní korespondence velmi

trpělivě.

Všechno šlo hladce, tak hladce, ţe s velkými nadějemi vzhlíţel i k

domácímu úkolu, nazvanému „Krátký obchodní dopis“. Pět ţáků teď

přepisovalo svou práci na tabuli. Chvályhodně ctiţádostivá slečna

Valuskasová ţádala o místo sekretářky u ředitele zoologické zahrady.

(Slečnu Valuskasovou všichni spoluţáci obdivovali pro její krásný

vztah ke zvířatům.) Pan Feigenbaum si objednával „1 tucet košil mé

velikosti“ z obchodního domu, kterému dal název „Luxus“. Pan

Norman Bloom, duch praktický, stroze připomněl firmě „S. Levin,

velkoobchod“, ţe mu dluţí 217 dolarů 75 centů za zboţí „potracené

121

při tranzitu“. (Dluh byl samozřejmě imaginární: pan Bloom se ţivil

tím, ţe šil kapsy na nepromokavých pláštích.) Slečna Fanny

Gidwitzová psala na tabuli zdvořilou objednávku sportovního pláště

a „dvouch rukaviček“, které si přála obdrţet „na odbírku“.

V rohu učebny, hned u dveří, měl své stanoviště Hyman Kaplan.

Jeho úsměv zdobila zář přímo zářivková a v jeho postoji bylo cosi

rembrandtovského. Tabuli by klidně mohlo nahradit malířské plátno,

neboť pan Kaplan s levicí za zády pravidelně poodstupoval, aby

přimhouřenými zraky zhodnotil divy, které pravicí přenášel na

černou plochu z notesu, umístěného na římse pod tabulí. Profesora

Parkhilla ten úsměv a postoj znepokojoval. Sotva pan Kaplan svůj

obchodní dopis dopsal, pedagogovy oči jej nedočkavě prolétly:

OBCH. DOP.

459 3. ulice

N. York

8mýho ledna

Josef Mandelbaum

l.a Nábytek Comp.

741 Broadway

N. York

Stát N. Y.

USA

Vysokostěný pán Mandelbaum!

Sára a já by rády koupily hladničku. Dycky ona do mě

pouštívá: „Hymie, ta naše hladnička je šíšera. Stará. A

kapavá.“ To je fakt.

Jelikoš ste v nábytku, tak na vás du. Kolik moc koštuje

nová hladnička? Ale nesmí v ní bejt slabej výtvarník. Náš

je furt mokrej, nic neudrší. Já pověděl mý ţeně: „Takovej

výtvarník je smetek!“

Tak prosim koukněte do vašich zásobu. Dyby vám

spadlo oko na prima zboţí, tak je nezapomnějte.

S mou Úctou zůstávám doma

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

(Adr. na hoře)

122

PS. Nejsrdečně zdraví Sára

Zachrop milující

H*Y*M*I*E

Kdyţ poslední člen vybraného druţstva odešel od tabule, řekl

profesor Parkhill: „Myslím, ţe bychom nejdříve měli rozebrat dopis

pana Kaplana.“ (Obvykle opravoval práce na tabulích zleva, ale

tentokrát se svého zvyku nedrţel: chtěl mít to nejhorší za sebou.)

„Já du první?“ Pan Kaplan byl v transu.

„Ano.“

„Jémináku!“ S rajsky blaţeným úsměvem se vrátil k tabuli.

„Damyjapanóve, já chtěl v mým úkolu —“

„Pouze přečtěte svůj dopis, pane Kaplane,“ přerušil ho vyučující.

„Není třeba ţádného — ehm — úvodu.“

Jen pýcha nad tím, ţe byl vyvolán první, pomohla panu Kaplanovi

unést tak drtivé odmítnutí. „Pomiňte.“ Obrátil se k dopisu.

„Vysokostěný pán Mandelbaum …“

„Róm do toho!“ vybuchl Norman Bloom. „Vysokostěný?“

„To bude z vyzokejch dezedi dizíc,“ uchechtl se Wolfgang

Schmitt.

„Kaplan je nóbl!“ smál se pan Wilkomirski.

Profesor Parkhill rychle zaklepal ukazovátkem. „Veškeré

připomínky probereme, aţ pan Kaplan svůj úkol dočte.“

Pohled, kterým pan Kaplan mrštil po panu Bloomovi, by odrovnal

i Apače. „Vysokostěný pán Mandelbaum,“ opakoval. „Sára a já by

rády koupily hladničku.“

„Cóó?“ zasípěl pan Finsterwald.

„On myslí letnici!“ zvolala slečna Pomeranzová.

„Ten ji zkazí, jen do ní šáhne!“ prorokovala paní Rodriguezová.

„Dycky ona do mě pouštívá: ,Hymie…”„ Hluchý k hučení a

protestům davu, četl pan Kaplan důstojným hlasem dál. Závěrečná

slova vyslovil tesklivě: „Zachrop milující Hymie.“ Rysy mu zjihly

předstíranou skromností. „To je šecko.“

„Vála bohu,“ zasténala Olga Tarnovská.

„Sbohem, gramatiko!“ zaskučel pan Blattberg. (Pan Blattberg

předpovídal smrt gramatiky, kdykoli pak Kaplan začal nebo skončil

123

nějaké své veřejné vystoupení.)

„Třído,“ řekl profesor Parkhill. „Na všechny připomínky se

dostane. Ale nejdříve dovolte, abych se pana Kaplana zeptal:

Myslíte, ţe je to — ehm — skutečně obchodní dopis?“

„Je psanej do obchoda …“

„Ale některé obraty, některé zcela osobní pasáţe i závěrečný

pozdrav —“ Profesor Parkhill se odmlčel. „Poţádám třídu o

připomínky. Kdo začne?“

Začít chtěl kaţdý. Pan Bloom koulel očima a divoce mával rukou,

slečna Valuskasová se hlásila oběma rukama najednou, pan

Matsukas mručel jakési záhadné opravy, pravítko paní Tomsicové

vířilo jako větrný mlýn.

Profesor Parkhill pominul všechny krvelačné; zkušenost ho

naučila, ţe není radno začínat hlasy nejhorlivějšími. Rychle se

rozhlédl … a s radostí uviděl útlou, klidnou dlaň Rózy Mitnickové,

povzbuzované mrkáním Nathana P. Nathana.

„Slečna Mitnicková!“

„Podle mého názoru,“ začervenala se rozváţná slečna, „dopis pana

Kaplana není obchodní. Protoţe v obchodním dopise nepíšeme o

manţelce křestním jménem. A neposíláme nejsrdečnější pozdravy. A

,za hrob milující‘ patří jen do osobního dopisu!“

„A dyš je to dopis psanej osopně?“ řekl lišácky pan Kaplan.

Slečna Mitnicková se na chviličku zarazila, ale pak tuto sofistiku

rozmetala. „Není, pane Kaplane. Já myslím, ţe je nesprávné dávat do

obchodního dopisu rodinné věci! Obchodní firmu nezajímá, co říká

manţelka manţelovi nebo manţel manţelce!“

„Výborně, slečno —“

„Mitnick,“ upozornil pan Kaplan, „vy zapomníváte, pro komu já to

psal —“

„Na tom nezáleţí,“ zasáhl profesor Parkhill. „Slečna Mitnicková

má naprosto pravdu. Detaily z osobního a rodinného ţivota nelze

probírat při obchodní korespondenci — ta je přece adresována

organizacím a lidem zcela cizím.“

„Mandelbaum,“ vydechl pan Kaplan, „je muj strejček.“

Dvacet osm hrdel vydalo dvacet osm výkřiků, pod jejichţ náporem

se pan Trabish vyplašeně probral z dřímoty. „Ďjúú!“ uţasl pan

124

Pinsky nad chytrostí svého favorita. Nebohá slečna Mitnicková

voskově zbledla a zaúpěla. Pan Nathan se jí na chvíli zpronevěřil a

mohutně se rozřehtal.

„Pane Kaplane!“ vykřikl profesor Parkhill. „Pokud jste ten dopis

napsal opravdu svému — ehm — strýci, pak jej v ţádném případě

nemůţete vydávat za dopis obchodní!“

„Na to já taky měl starost,“ přiznal pan Kaplan. „Dyš kupovám

hladnici —“

,,Lednici!“

„— tak obchod je obchod. Proto první podstavce —“

„Odstavce, pane Kap—“

„— sem psal studený, formál, nafouknutý.“ Pak Kaplan zvedl nos,

aby svou „nafouknutost“ znázornil. „Ale potom sem sítil, ţe je čas na

teplý číbusenský stahy. Strejček je strejček! Tak sem dal ,Nejsrdečně

zdraví Sára —’„

„A je takový pozdrav správný do obchodního dopisu?“ zakoktala

slečna Mitnicková.

„Správopisně je správný,“ opáčil pan Kaplan.

„Kaplan!“ zavyla Olga Tarnovská.

„Táhne nás za nos!“ zasoptil Norman Bloom.

„Ustupte o píďu, pane Kaplan,“ zanaříkala paní Shimmelfarbová,

„jenom o píďu —“

„Neustoupí ani o deka,“ zubil se pan Pinsky.

„Vyhýbá ze zázadní věci,“ prskal Wolfgang Schmitt.

„Jeho Ano je Mošná a jeho Né je Promězamě,“ burácel pan

Blattberg.

Profesor Parkhill zarachotil ukazovátkem o katedru. „Pane

Kaplane … Ty námitky jsou namístě. Jak správně řekla slečna

Mitnicková, nelze směšovat dva různé útvary. Buď píšeme dopis

obchodní, nebo píšeme dopis osobní!“

Pan Blattberg spokojeně zavrněl, paní Tomasicová se zachichotala,

slečna Caravellová nadšeně zatleskala.

Profesor Parkhill poradil panu Kaplanovi, aby v budoucnu psal

osobní dopis jen přátelům a příbuzným a obchodní dopisy lidem

naprosto cizím. „Teď přejděme k dalším chybám, kterých je — dá se

říci — nemálo.“

125

„Kaplanovy chyby sou, jako kdyţ roztrhne pytel!“ zvolal Norman

Bloom. „Sára a já by rády koupily má být Sára a já bychom rádi

koupili. Dycky má být Vţdycky. A ta hladnička je fakt příšera. Je

přece od toho, aby chladila, a né aby hladila.“

Větší veselí by nevyvolal ani šleh Oscara Wilda.

Slečna Zievová vypískla, ţe pouštívá se neříká. Karl Finsterwald

dodal: „A koštuje taky ne.“ Slečna Valuskasová kousavě

poznamenala, ţe úcta uprostřed věty se píše s malým ú, i kdyţ je to

úcta velká. Pan Markus ironicky pravil, ţe pan Mandelbaum je asi

natolik moudrý, ţe by našel páně Kaplanovu adresu i bez pokynu,

aby ji hledal „na hoře“. Nelítostné pitvy se zúčastnila i netečná paní

Yanoffská. „Já vím jedno,“ řekla, uhlazujíc si černé šaty. „Výtvarník

maluje pastylkama nebo olejovkama pod širokým nebem, v lesu

nebo v rybníku, ale v lednicu né!“

„Vy nevyznáte elektrický zašizení,“ zaútočil pan Kaplan.

„Já vyznávám elekčinu, plín, svíčky, všecko!“ jala se vypočítávat

paní Yanoffská. „Ale výtvarník do lednicu nevlezne!“

„Do vašeho lednicu mošna nevlezne,“ začal pan Kaplan, „ale —“

Profesor Parkhill zaťukal ostře na stůl. „To, co myslíte, pane

Kaplane, není výtvarník, ale výparník“ Napsal oba výrazy na tabuli.

„Jsou to dvě naprosto různá slova.“

„Ale potopa je velká,“ poznamenal pan Kaplan.

Pan Nathan se popadal za břicho.

„Zjistila jsem další chyby!“ hlásila slečna Mitnicková. „V

posledním odstavci je věta ,Dyby vám spadlo oko na prima zboţí, tak

je nezapomnějte’. Na začátku má být kdyby a na konci nezapomeňte.

Ale to není všechno.“ A slečna Mitnicková větu důrazně zopakovala:

„Kdyby vám spadlo oko na prima zboţí, tak je nezapomeňte.“

Třída se svíjela veselím. Smích, posměch a výsměch slavily orgie.

Profesoru Parkhillovi bylo divné, ţe pan Kaplan snáší to nepokryté

zesměšňování s takovou povzneseností. Pak si všiml, ţe jeho úsměv

je tak podšitý, ţe podšitější si ani nelze představit.

„A co je v tom špatný, Mitnick?“ otázal se autor dopisu. „Co je v

tom domýlený?“

„Vy nevidíte zzám?“ křikl pan Schmitt.

„Né …“ zubil se pan Kaplan.

126

Norman Bloom (ačkoli mu bohorovný klid protivníkův měl být

varováním) zakokrhal jako kohout. „Kdyby vám spadlo oko na prima

zboţí, tak je nezapomeňte? To oko?“

Pan Kaplan vynesl svůj trumf. „Muj strejček,“ řekl, „má jedno oko

skleněný.“

Ústa pana Blooma se otevřela dokořán. Paní Moskowitzová se

zhroutila. Slečna Mitnicková vydala tenounký sten. Pan Nathan se

dusil blahem. Olga Tarnovská vychrlila několik ruských kleteb. Pan

Pinsky zvolal: „Kényjus! Kaplan je absolutní kényjus!“

A úsměv pana Kaplana byl pokojný jako úsměv dítěte,

pohrouţeného v líbezný sen. Porazil nectné šiky. Rozdrtil své

hnidopišské nepřátele. Znovu zvítězil ve chvíli, kdy se zdálo, ţe vše

je ztraceno. Jeho neposkvrněná čest nad ním vlála jako sněhobílý

praporec.

127

12

SMRT JULIA CAESARA

Byl to nápad profesorky Higbyové. (Tím to aspoň, říkal si profesor

Parkhill, začalo.) Jednou o přestávce poznamenala, jaká je škoda, ţe

ţáci postupují do její třídy, aniţ co vědí o ušlechtilejší stránce jazyka,

o jeho kráse a vznešenosti, o „nestárnoucích skvostech naší

literatury“. „Nic přece nebrání tomu,“ zvolala, „aby začátečnická

třída alespoň okusila, jak chutná Longfellow nebo Tennyson nebo —

dokonce Shakespeare!“

Profesor Parkhill nemohl popřít, ţe názor slečny Higbyové má

něco do sebe. Jeho ţáci jsou přece dospělí lidé, pocházejí ze zemí

proslulých básníky, učenci a spisovateli, a nejeden z nich se občas

odvolává na některého klasika evropského písemnictví. Pan Mat-

sukas při všem svém záhadném mručení a morousovství někdy s

pozoruhodnou vroucností utrousí to či ono jméno z Iliady. Slečna

Tarnovská (schopná vyrozumět něco nekalého i z telefonního čísla)

si málokdy nechá ujít příleţitost, aby nezapěla chvalozpěv na

Tolstého či Gogola či Lermontova. Wolfgang Schmitt, který

absolvoval několik tříd gymnázia v Ulmu, pronesl jednou vášnivou

obhajobu Thomase Manna. („Pán nebo Mán,“ ohrnul tenkrát nos pan

Kaplan, „nikdo vám ho nepere.“) A řada dalších začátečníků viděla

někdy — v překladu do své mateřštiny — inscenaci Hamleta nebo

Višňového sadu, Cyrana z Bergeracu nebo Nory, jejíhoţ autora

identifikoval Nathan P.Nathan nedopatřením jako „Henryho

Gibsona“).

Nezávisle na podnětném návrhu slečny Higbyové si profesor

Parkhill uvědomil, ţe jeho ţáci se svému novému jazyku učí uţ delší

dobu; rozšířili si slovní zásobu o stovky dalších slov a obratů a jejich

vyjadřovací schopnosti dosáhly úrovně, jakou by na začátku kursu

jen málokterý učitel povaţoval za moţnou.

„Poezie přivede vaši třídu k preciznější výslovnosti,“ pokračo-

vala profesorka Higbyová, „a vytříbí její smysl pro stylistické

128

nuance!“ Slečna Higbyová, jak dosvědčovala uţ její dizertační práce

o básníkovi Coventrym Patmorovi (1823—1896), prostě poezii

milovala.

Profesor Parkhill tenkrát podotkl: „Nevím, jestli se moji

začátečníci básnického textu nezaleknou —“

„Nesmysl!“ opáčila promptně profesorka Higbyová. „Plaut a

Samish přece v závěrečné kapitole jednoznačně píší, ţe …“

To byl vrcholný argument. Imperativy z klasického díla Plauta a

Samishe byly závazné pro kaţdého, kdo měl co dělat s jazykovou

výukou cizinců.

Tak se stalo, ţe příštího úterý — byl krásný večer, vonný jara čas

— přinesl profesor Parkhill do třídy svého jednosvazkového

Shakespeara. Láska profesorky Higbyové k poezii byla nicotná ve

srovnání s láskou, kterou choval profesor Parkhill k Shakespearovi.

(Kolik uţ je to let, co hrál na fakultě Polonia?)

„Dnes večer, třído,“ usmál se pedagog, „si uděláme takový malý

— experiment.“

Třicet hlav se vymrštilo. Šedesát očí zostraţitělo. Začátečnická

třída se naučila přijímat veškeré inovace s neblahým tušením.

„Vypravíme se na malý výlet do říše poezie — velké poezie — z

pera toho největšího mistra, jaký kdy jazykem vládl … “ Profesor

Parkhill pronesl kázáníčko o zvláštní kráse poezie, o její úchvatnosti,

úspornosti a přesnosti, o tom, jak vyjevuje nejvzletnější myšlenky a

city lidstva. „Myslím, ţe to pro nás všechny bude vítaná úleva od

našich — ehm — prozaických cvičení. „ Souhlasná přikývnutí a

zabručení ho nesmírně povzbudila. „Tak tedy … napíšu na tabuli

několik slavných veršů. Pak vám je přečtu. A potom, jako při našich

cvičeních mluvního projevu, vystoupíte s krátkými promluvami, při

kterých vám tyto verše budou — jakoby odrazovým můstkem k

vlastnímu výkladu: k vlastním představám a myšlenkám a úvahám.“

Uţ dlouho nezaţil, ţe by nějaké sdělení vyvolalo v lavicích takový

rozruch.

„Bravo!“ zapěla Carmen Caravellová.

„Má matka milovala hajného,“ vzdychl pan Finsterwald, a myslel

ovšem Heinricha Heina. Slečna Mitnicková zruměněla pýchou a

úţasem zároveň. Pan Bloom zamlaskal — ale zdrţenlivě. Paní

129

Rodriguezová ohrnula nos: nedávno se do vyšších sfér vrhla sama,

kdyţ pronesla chvalořeč na Brooklynský most. A pan Kaplan — s

úsměvem zářnějším neţ kdy jindy — zasypával profesora Parkhilla

obdivnými pohledy a šeptal: „Poézije! Tetka bude poézije!

Jémináku! To sme dostali daleko!“

„Ty verše,“ řekl profesor Parkhill, „napsal Shakespeare.“

Ani úder blesku by třídu nezasáhl tak mocně jako kouzlo toho

jména.

„Shakespeare?“ opakoval ozvěnou pan Perez. „É-ja-ja!“

„Největší majstr péra?“ vydechla slečna Zievová.

„Čestáv si!“ ţasl pan Kaplan. „Vilém Čespír!“

„Shakespeare, pane Kaplane!“

Profesor Parkhill vzal zbrusu novou třídu a křišťálově čistými

písmeny napsal na tabuli:

A zítra zas a zítra, zítra zas

titěrným krůčkem krade se den po dni

k poslední hlásce vědomého času:

včerejšky naše osvítily bláznům

cestu v smrt prašnou.

„Fandastický!“ zářil pan Kaplan.

Zhasni, zhasni, svíčko!

Ţivot jen stín je jdoucí, herec ubohý,

jenţ prochvástá svou chvíli na jevišti,

a pak uţ neslyšíš ho: blekotavá

je to zvěst blba, samý hluk a vášeň,

nadobro beze smyslu.*

„Právda,“ zasténala Olga Tarnovská. „Smútná, ale právda.“

Světský ruch ustoupil zboţnému šepotu. Otevřená ústa a zadrţený

dech, uţaslé polykání a uchvácené vzdechy, to vše umocňovalo

pohledy vpité do nehynoucích veršů nesmrtelného barda. Dokonce i

* Shakespearovy verše jsou citovány v upraveném překladu P. Eisnera.

130

Nathan P. Nathan seděl zcela důstojně.

Profesor Parkhill si odkašlal. „Přečtu celý úryvek nahlas.

Poslouchejte, prosím, pozorně, aby vám Shakespearova slova —

vím, ţe některá nejsou snadná — utkvěla v paměti … A zítra zas a

zítra, zítra zas…“ Profesor Parkhill přednášel znamenitě; a dnes dal

do kaţdého slova tolik, ţe by ho obdivovala i profesorka Higbyová.

„Zhasni, zhasni, svíčko!“ Obličej slečny Mitnickové tonul v údivu.

„Ţivot jen stín je jdoucí,.. .“ Čelo Guse Matsukase potemnělo

hlubokými brázdami. „Blekotavá je to zvěst blba…“ Líce pana

Kaplana se rozţhavily do běla. „ … samý hluk a vášeň … „ Oči pana

Trabishe byly zavřeny. (Vyučujícímu nebylo jasné, zda pan Trabish

podlehl kouzlu boţského Shakespeara, anebo náruči boha snů

Morfea.) „… nadobro beze smyslu.

A teď — přečtu všechno ještě jednou.“ Pedagogův hlas zazněl tak

zvučně a jasně, ţe zburcoval pana Trabishe z komatu. „A zítra zas a

zítra, zítra zas …“

Kdyţ nedostiţnou pasáţ znovu zarecitoval, rozhlédl se slavnostně

po svém stádu. „Jistěţe jsou zde i výrazy, které některým z vás

připadají — ehm — nesnadno srozumitelné. Neţ vás poţádám,

abyste přednesli svůj výklad, můţete se na cokoli zeptat, a nebojte se

toho, prosím.“

Nebojácné dotazy jen pršely. Paní Tomasicová se zeptala, zda

slovo titěrný má , tentýţ význam jako ve větě „Náš dědeček je stále

ještě titěrný“. Wolfgang Schmitt chtěl vědět, proč ve slově hláska

není háček. (Tento puntičkářský řezník se zhusta dostával do styku s

výrazy nespisovnými a slangovými.) Paní Shimmelfarbovou

zajímalo, zda slovo prochvástá souvisí s výrazem prochlastá. Slečna

Gidwitzová, zapálená pro vše, co souviselo s garderóbou, byla

zvědavá, můţe-li se říct „blekotavá flitra“ (protoţe flitry zdobily její

nově pořízenou „toaletku“).

Na kaţdý dotaz pan profesor trpělivě odpovídal. Kdyţ vyloţil paní

Tomasicové rozdíl mezi titěrností a čiperností, zamyslila se a pravila,

ţe jejich dědeček je čiperný a titěrný zároveň. „Hlásky, pane

Schmitte, jsou zvuky, ze kterých se skládají slova.“ (Zatímco hlášky

jsou zvuky, které se skládají ze slov, napadlo ho, ale nahlas to

neřekl.) „Prochvástat, paní Shimmelfarbová, znamená promarnit

131

tlacháním, nikoli nemírným pitím … A blekotavý, slečno Gidwitzová,

neznamená blikotavý, nýbrţ blábolivý, takţe mluvit o blekotavých

flitrech by bylo poněkud … blábolivé … Ještě někdo?“

Do vzduchu vyletěl ukazovák Casimira Scymczaka. „Proč ve slově

blba není c před a?. Neni to pravopisně zle ?“ Profesor Parkhill se v

jeho problému bleskově zorientoval. „Pravopis je zde naprosto v

pořádku, pane Scymczaku.“ Znenadání si uvědomil, ţe se začíná

potit. „Vsunutím c před a by vznikl nesprávný tvar podstatného

jména blbec, které v druhém pádě zní blbce, kdeţto Shakespearovo

jméno je blb.“ S hrůzou polkl. „Tedy Shakespearovo jméno

podstatné … Je to zkrácený tvar slova, které máte na mysli vy.“

Pana Scymczaka to rozesmutnilo.

„Můţeme přistoupit k výkladu, třído?“

„Ne!“ vzplála slečna Tamovská. „Tu celou ideju ukradnul

Shakespeare Dostojévskomu!“

Neţ mohl profesor Parkhiíl udusit tento blud v zárodku, prudce se

otočil pan Kaplan. „Ste na mozku? Mluvíte o Čespíru!!“

„O Shakespearovi, pane Kap —“

„Já mám těch čízemních poznámku dost! Rači výkladujme!“

Profesor Parkhill si otřel dlaně. (Vlastně byl panu Kaplanovi

vděčný.) „Takţe, třído . .. začne slečna Caravellová.“

Slečna Caravellová se vrhla ke stupínku. „Ta basňa je dobra vě-

ca!“ prohlásila. „Ona má krásna vyraza, bella, jako velká a lupoka

muzika, lupoka filozofíja. Shakespeare je jako Dante Alighieri,

nejvěčijo poeta italiano — „

„Co?!“ najeţil se pan Kaplan. „Vy rovnáte Ţespíra na ňáký ali-

gátory? Ţespíra?! Cha!

„Pane Kaplane, slečna Caravellová jen vyjádřila svůj názor.“

„To neni násor, to je zločin! Jak můţe rovnat Ţespíra na ţivou-

čicha?!“

„Dante Alighieri nebyl nikdy ţivoučich!“ běsnila slečna

Caravellová.

,,A co byl?“ zavrčel pan Kaplan. „Mrtvoučich?“

Slečna Caravellová odsekla cosi ošklivého ve své mateřštině a

hnala se na místo, mumlajíc nactiutrhačnosti hodné satirika Ju-

venála. Paní Shimmelfarbová ji účastně konejšila. Slečna Goldber-

132

gová jí nabídla kyselý bonbón.

Profesor Parkhill pocítil závrať.

„Nějaké připomínky?“

Kromě ospalé poznámky pana Trabishe, upozorňující na tendenci

slečny Caravellové přidávat koncové a ke všem moţným a

nemoţným slovům, zazněl pouze nevrlý postřeh pana Pereze, ţe

bella je cizí slovo a „my tu nechodíme učit italijánsky“. Jiných

kritických výtek nebylo.

Další vyvolaná, paní Yanoffská, začala slovy: „Ty verši mají

velice vysokou myšlenku.“ Oči však upírala stále k zemi. „Kdyţ

někdo nezná jazyk velice, je pochopit těţko všecko. Ale já líbím to.“

„Vy líbíte?!“ zaplál pan Kaplan. „To je málo, Yanoffska! Ţespira

musí se milovat!“

„Pane Kaplane …“

Paní Yanoffská klopýtavě zdolala několik vět svého nehluboké-ho

výkladu a odpotácela se do bezpečného zátiší své lavice.

Jako třetí promluvil Norman Bloom. Pan Kaplan sténal. Jak se

dalo čekat, byla řeč pana Blooma břitká, důrazná a jasná jako jeho

pleš. Jen její závěr byl nečekaný: „Ale Shakespearovy myšlenky sou

moc pesimistický. Já sem optimist. Ţivot má mít naději a bejt

šťastnej!… Proto pozor — je to báseň od velkýho melancholikéra! Já

řikám: ,Pane Shakespear, proč nekoukáte na kaţdou horší stranu taky

z její lepší strany, kterou má na druhý straně?‘ “

„Blúúúúm!“ zaúpěl bolestně pan Kaplan. „Vy sapomněl, ţe Čespír

je absolutní pravdomluvka! On je pesimist, poněvač šivot je

pesimist!“

„Muj ţivot né!“ zašklebil se pan Bloom.

„Eště vy neumţel,“ poznamenal pan Kaplan ne bez lítosti.

Nathan P. Nathan vyprskl.

„Ale pánové!“ Profesor Parkhill začínal být váţně znepokojen.

Bylo jasné, ţe pan Kaplan se s velkým básníkem dokonale ztotoţnil

a ţe nestrpí sebemenší zneváţení svého druhého já. Jak nasadit uzdu

borci tak lítému? Jak ztlumit plamen šlehající k oblakům? Snad bude

nejlepší (pedagog potlačil všechna neblahá tušení) vyvolat pana

Kaplana hned.

Kdyţ opravil několik mluvnických prohřešků v projevu pana

133

Blooma a upozornil, ţe tvar Melancholiker je vlastní jen němčině,

řekl: „Pane Kaplane — ehm — zřejmě se vám rojí v hlavě plno

myšlenek — nechcete nám je přednést?“

Úsměv, který zasvítil na páně Kaplanově obličeji, by mohl

konkurovat duze. „Vášně já?“ Nevinné, překvapené zamţikání, upej-

pavě rozechvělé řasy — jen málokdy se vidí skromnost tak šalebná.

„Ano.“

„Teď začne cirkus!“ ohlásil se smíchem Nathan P. Nathan. „Rózi,

peřiperav si všecky tuţky a papíry!“

„Do toho, Kaplan,“ zubil se pan Pinsky.

„Trable, trable,“ sténala Olga Tarnovská.

„Proboha, mluvte krátko!“ zavrčel pan Blattberg.

„Dejte mu šanc!“ vypískla „Zajda“ Kipnisová.

„Ojjj,“ věštila paní Moskowitzová.

Pan Kaplan povstal důstojně a zvolna, jako by se nemohl

odtrhnout od hlubin vpravdě nevýslovných. Majestátním krokem

vystoupil na stupínek. Po způsobu velkých řečníků zasunul palce za

klopy. Ještě nikdy nevypadala jeho kulatá postava tak vznešeně, ještě

nikdy si nebyla tak nápadně vědoma svého historického poslání.

Mlčky a zamyšleně se rozhlédl po řadách přes sebou, jako by

uvaţoval, jak odít majestát do slov srozumitelných plebejstvu.

„Pánenanepi!“ hučel pan Blattberg.

„Začnout!“ kabonil se pan Matsukas.

„Čekáte na fanfáru?“ zaryla si slečna Valuskasová.

Pan Kaplan si uštěpačného davu nevšímal. „Vášení milovníci

krásnýho slofa. Stítelé nesmrdelné poézije.“

„Nesmrtelné,“ ozval se profesor Parkhill. (Nepřekvapilo by ho,

kdyby pan Kaplan spustil: „Přátelé, Římané, rodáci.. .“) „A ctitelé,

ne stítelé. Kdybyste zkusil mluvit pomaleji, pane Kaplane, určitě

byste dělal méně chyb.“

Pan Kaplan milostivě přikývl. „Tak sačnu snová … Tamyjapa-

nóve … Slyšeli sme krásný vykládky od našich spoluštudentuch na

tyto úšasný slofa … slova … od Šespír. Ale uskopojily vás?“

„ Uspokojily, pane …“

„Mě né. Mě absolutně neuskopojily. Poněváč pro mě ty páječný

slova na tapuli nejsou slova! Pro mě sou drahokameny! Pro mě sou

134

dyjamandy.“

„Ďjúúú!“ zatetelil se pan Pinsky.

„Myslejte o tom, čído. Myslejte pod a za věty, kerý Šespír dal do

ústu — koho? To je důlešitý! Kdo proslovuje? Muš, kerej má stráţný

problémy. Zkousněte čedstavit, jak ten muš, Július Kajzr, sítil -“

„Pane Kaplane, to n e b y l Julius —“

Chvalořečník neslyšel. „— v ta historická noc! Poněvač těma

kvosnejma větama na této vopyčenské tapuli —“ vymrštil pravou

paţi jakoby zpod tógy a ukázal na osudové verše, „ţíká Julius Kajzr

— “

„Ale pane Kaplane! Ten úryvek je z Makbetha!

Pan Kaplan znehybněl. Podíval se na vyučujícího jako na kata.

„Né z Júliusa Kajzra?“

„Jistěţe ne!“

Pan Kaplan polkl. „Já byl česvěčenej —“

„Je to monolog z Makbetha, pane Kaplane. A neříká se Kajzr, ale

Caesar.“

Řečníkův obličej, ještě před chvílí rozdychtěný, potemněl ţalem.

„Pomiňte mě. Ale kajzr je cézar, ne?“

„Kaiser byl císař německý, cézar byl císař římský. Jenţe vy říkáte

římskému jako německému a německému jako římskému.“

„Jémináku!“ uţasl pan Kaplan nad svou virtuozitou.

Profesor Parkhill byl otřesen. Nemohl si odpustit, ţe hned na

začátku neoznámil, ze které hry úryvek pochází. „Smím se vás, pane

Kaplane, zeptat, proč jste si myslel, ţe je to monolog z Julia

Caesara!

„Protoše to šecko vidim na moje dvě oči! Celou tu cenu — jako v

pijáku. Sme ve stáně velkýho Júliusa. Je postní noc a ráno má bejt

korunkovanej na šímskýho krále. No to se ví, ţe má rozcuchaný

nervy a nemůše uspat —“

„Usnout —“

„— tak leţí v jeho postelu a pomyslívá: ,Sejtra sás a sejtra sás, furt

jenom to sejtra a sejtra, to neni spráfnej vojáckej krok, jenom samej

krůček, samý tititi. To mi krádne čas!’„

Neţ stačil profesor Parkhill namítnout, ţe slova „krade se den po

dni“ neznamenají „krádeţ času“, pan Kaplan, nabitý novou energií,

135

pádil dál: „A pomyslívá: ,Dyť já du k poslední lásce, a šecko to běhá

pomalu jak šnek.‘ “

„Pane Kap — “

„ ,A čerejšky naše?‘ ptá Julius Kajzr. Cha!“ Panu Kaplanovi

zajiskřily oči. „ ,Čerejšky naše, taky nic extra, ty se daj rovnat leda s

ňákou svíťavou brašnou, kerou maj v plázinci pro smrtelný čípady“

„ V smrt prašnou! To znamená —“ Mohutný příval však nemohla

zastavit ţádná přehrada.

„A Julius Kajzr je šíleně umlátěnej a chce spát, tak zaţve prosí-

těnym hlasem: ,Házni se, svíčko!‘ “

Profesor Parkhill se sesul na ţidli.

„Tak ona se házne.“ Páně Kaplanův hlas přešel do šepotu. „Ale

sladkej spánek furt pro Júliusa nejde. Tetka mu kousá do svědomí

celková myšlenka na šivot. ,Co je šivot v klopále?‘ pomyslívá Julius

Kajzr. A sám podá odpověď! Tento část monokloku míluju nejvic!“

„Monologu,“ hlesl pan profesor.

„,Šivot je šášour, co chvilku chvístá na jeviště — a jak tam

prochvístá, dostane kopáčky! Šivot? Cha! To je směs blbá — ‘ “

„Zvěst blba — !“

„,Šecko pátý na devátý, tady kluk, tady višeň — ‘ “

„Hluk a vášeň!“ vykřikl zoufalý pedagog.

„,Šivot je strašnej míchanina, a kde má smyslu? Smysla je nadobro

bzz bzz!‘… Tak Julius zamkne fest jeho oči —“ Pan Kaplan názorně

předvedl, jak se oči zamykají, „ — a bác, je po něm ámen!“

Síní poznání teď pulsoval ţalozpěv ticha. Řečníkova výmluvnost

přimrazila k ţidli dokonce i slečnu Tarnovskou, pana Blatt-berga a

roztěkanou slečnu Gidwitzovou. Nathan P. Nathan drţel slečnu

Mitnickovou za ruku. Slečna Goldbergová dumlala mátový bonbón.

Pan Kaplan filozoficky pokýval hlavou. „Áno, Kajzr, velkej Kajzr

si vypustil duši.“ Pak z posvátného pódia sestoupil. Ale neţ se znovu

posadil, přičinil ke svému proslovu tuto doušku: „Tak sem to viděl

já. Ale bohopytelně je to šecko domýlený, poněváč nám pamprésor

vysvětlil, ţe to ani kapku neni o Júliusovi Kajzrovi.“ Hluboký

povzdech. „Je to o ňákým Irčounovi, kerej se menuje MacPet.“

Profesor Parkhill měl pocit, ţe uběhla celá věčnost, neţ se mu

podařilo dojít k tabuli, a celá další věčnost, neţ se dokázal soustředit

136

na páně Kaplanovo památné dílo. Jen těţko, přetěţko dovlekl své

myšlenky k chladnému světu tvarosloví a větné skladby. Tak jako

jeho ţáci, ani on se nemohl odtrhnout od historického stanu před

branami Říma, kde „Julius Kajzr“, zmučený nespavostí, rozjímal o

čase a ţivotě, aţ se náhle a záhadně ufilozofoval k smrti.

Při vzpomínce na kolegyni Higbyovou pocítil profesor Parkhill

výraznou nevoli.

137

13

SLOVA, SLŮVKA, SLOVÍČKA!

„Ano, to především,“ říkal si profesor Parkhill v duchu. „Musím

jim pomoci, aby si rozšířili slovní zásobu.“

A měl zřejmě pravdu. To, co začátečníci potřebovali nejvíc a co

mohli okamţitě pouţít, byla bohatá zásoba slov: slov, kterými lze

pojmenovat běţné předměty, formulovat jednoduché otázky,

popisovat kaţdodenní záţitky. Kdyby někdo srovnal význam slovní

zásoby a řekněme pravopisu (coţ profesor Parkhill mnohokrát

svědomitě udělal), musel by uznat, ţe prvnímu by se mělo věnovat

více času neţ druhému. Jakkoli je pravopis věcí základní (a pro pana

profesora Parkhilla nebylo nic základnějšího), přece jen ho mimo

třídu není zapotřebí tak naléhavě, protoţe dospělí ţáci píší v běţném

zaměstnání a ţivotě jen málokdy.

„Koneckonců,“ vyjádřil se jednou před profesorkou Higbyovou,

„na to, aby člověk mohl jazyka pouţívat, nepotřebuje znát pravopis!“

„Toho jsou naši studenti nesporně důkazem,“ odpověděla

profesorka Higbyová.

A znalosti gramatiky? Profesor Parkhill strávil celý víkend

úvahami, zda je důleţitější slovní zásoba či mluvnice. Dospěl k

závěru, ţe při výuce nováčků je třeba preferovat slovní zásobu. Jeho

ţáci potřebují znát slova, obraty, idiomy, na které by mohli znalosti

mluvnice aplikovat. Vţdyť k čemu je gramatika, nemá-li se na čem

uplatnit? Gramatika beze slov je jako — ano, jako zbytečná kostra. A

teprve kdyţ zná člověk slovo kostra, můţe říci, co vlastně kostra je.

„Slova jsou základní kameny,“ řekl profesorce Higbyové, „a

gramatika je dům.“

Slečna Higbyová na něj obdivně upřela oči. „To vás napadlo právě

teď?“

„Zřejmě.“

„Ale to je znamenité!“ zvolala slečna Higbyová. „Tak názorně to

138

nedokázali vyjádřit ani Plaut a Samish!“ (Coţ byla téměř nejvyšší

chvála, jaké se někomu mohlo od profesorky Higbyové dostat.)

A co výslovnost? Ta měla na své straně argumenty skutečně

pádné, ba víc neţ pádné. (Právě v úterý pan Hyman Kaplan lyricky

zjihl, kdyţ popisoval svá oblíbená jídla, kterými jsou „roštpif,

oplošená topinka a počemované chlívanečky“.) Profesor Parkhill si

často pohrával s neblahou představou, ţe správná výslovnost je

moţná něco, čeho někteří jeho svěřenci prostě nejsou schopni.

Třeba takové sykavky. Můţe být něco jednoduššího? A přece pan

Wolfgang Schmitt mluvil před svým zápisem na VPŠD tolik let

německy, ţe koordinace jeho zubů a jazyka se stala ţelezným

návykem, který mu bránil vyslovit s před samohláskou jinak neţ jako

z. Jeho výroky o „zadaření“, „kozočtvercích“ a velmi chutných

„mazových konzervách“ začínaly jít profesoru Parkhillovi silně na

nervy. Nebo takové ř! Někteří ţáci je zřejmě do smrti budou měnit v

sykavku nebo v kříţence mezi hláskou dásňovou a zadopatrovou.

(Jednou se vůbec nedalo rozeznat, zda si pan Finsterwald, ţák jinak

velmi schopný, vybral za téma svého proslovu řípy, šípy, cípy nebo

chřípí.) Nebo takový pan Kaplan. Profesor Parkhill si povzdechl.

(Kdykoli mu vtrhl do úvah pan Kaplan, automaticky si povzdechl.)

Byl to ţák snaţivý a pilný. Ale přes neustálé pedagogovo nabádání,

aby vyslovoval co nejpečlivěji, nedávno prohlásil, ţe jedna filmová

herečka má „supy jako perličky“; kdyţ mu bylo vytknuto, ţe

nerespektuje znělost souhlásek, odhodlaně slíbil: „Uţ budu dycky

ţíkat, ţe má zuby jako berličky.“ A jak omylný byl také jeho sluch,

dosvědčoval další příklad; jsa vyzván, aby utvořil větu se slovem

sviţně, odvětil: „Koukal, jako by spadnul s viţně.“

V tomto bodě svých úvah objevil profesor Parkhill důleţitou

spojitost mezi slovní zásobou a výslovností: zlepšování jednoho by

mohlo druhotně působit na zlepšování druhého! Té noci pak uţ

nedokázal pořádně usnout, tak plnou měl hlavu různých metodických

postupů, kterými vylepší slovní zásobu svých svěřenců natolik, ţe

konečně poznají zásadní rozdíl mezi duhou a tuchou, šíjí a říjí — či

dokonce mezi čiperným a stříbrným. (Bylo silně matoucí, kdyţ jedna

z ţákyň promlouvala o tom, ţe by se po mnohaletém souţití se svým

partnerem ráda dočkala čiperné svatby, neboť pedagog nemohl tušit,

139

ţe dáma hovoří o svatbě stříbrné.)

Slovní zásoba! Z úvah profesora Parkhilla zmizel poslední stín

pochyby. Nemohl se uţ dočkat večera …

„ … takţe dnes večer vám přečtu seznam slov, jednoduchých,

uţitečných slov, která vám mohou poslouţit v kaţdodenním ţivotě.

Kaţdému přidělím tři. Vy pak napíšete do sešitu tři věty a v kaţdé

jedno pouţijete … Slečna Valuskasová? Ano, slovník pouţívat

můţete … Aţ budete hotovi, půjdete k tabuli a věty na ni přepíšete.“

Třída, jak bylo vidět, rozšiřování slovní zásoby uvítala. Asketická

bledost slečny Mitnickové se proměnila v růţovou dychtivost. Pan

Bloom vyjádřil svůj kladný postoj nahlas: „Já mám slovní zásobu

rád!“ Paní Moskowitzová dokonce otevřela sešit bez jediného

prorockého joj. Mladý pan Nathan se culil. A pan Kaplan otevřel

svou krabičku pastelek, usmál se jako sluníčko, nalistoval si v sešitě

čistou stránku a dávno před tím, neţ vyučující došel podle

abecedního pořádku k jeho jménu, ji nadepsal:

SLOVNÍ ZÁSOPA

(Cvičit do sešita. Potom k tabuli a na ni)

Napsal

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

Profesor Parkhill vyvolával: „Pan Blattberg: cukr… fotoaparát…

snídaně… Pan Bloom: činka … lahodný… vyhledat …“

Jeden po druhém se ţáci vrhali do práce. Čela se krabatila, dlaně

přejíţděly po bradách, prsty vjíţděly do vlasů, slovníky šustěly.

„Pane Kaplane, vaše slova jsou krajáč … páv … sepraný“

Profesor Parkhill si všiml, ţe k myšlenkovému procesu Hymana

Kaplana patří přimhouření jednoho oka, nachýlení hlavy k rameni,

vyslovení kaţdého slova zvlášť a posléze vynoření z hluboké

meditace a ozkušování slova ve větě, šeptané tak hlasitě, ţe ji bylo

slyšet po celé třídě. „Krajáč … krajáč …“ pobroukával pan Kaplan.

„Krajáč, co je na mlíko? Můše bejt… A krajáč na chlepa nemůše?

Můše taky. Achá! Má dva vícnamy! Číklad: Nalila na mě krajáč

mlíka. Nebo: Ten krajáč je tupej jak koleno.“

140

Náhle vyučujícímu došlo, ţe páně Kaplanova samomluva není

zlozvyk, ale válečná lest. Kdyţ totiţ s přivřeným okem broukal své

příklady, druhým okem pedagoga sledoval. A z výrazu jeho obličeje

se pokoušel vyčíst, který výklad krajáče je správný! Profesor

Parkhill nechal své rysy neutrálně ztuhnout.

Zanedlouho se studenti hrnuli k tabuli, přepisovali na ni utvořené

věty a vraceli se do lavic. Kdyţ svou trojici dopsal Hyman Kaplan,

pyšně zvedl oči k panu profesorovi (který sice předstíral, ţe je zabrán

do textů na tabuli, koutkem oka však pana Kaplana bezděky

sledoval) a pospíšil ke stupínku.

„Takţe,“ řekl vyučující, kdyţ byly tabule do posledního cípku

popsány, „začneme — ehm — z tohoto konce. Pan Bloom.“

Norman Bloom přečetl sviţně a rázně své věty.

1. Činka posílí bicepy.

2. Ta polévka je lahodná.

3. V sobotu jsem vyhledal stráţníka.

„Výborně!“ řekl pan profesor. „Nějaké dotazy?“

Nebylo dotazů.

„Nějaké — ehm — opravy? … Pan Bloom napsal jedno slovo

nesprávně.“

Nebylo ani oprav. Pan profesor tedy změnil bicepy na bicepsy a

pokusil se pobavit ţáky poznámkou, ţe v bicepsu je ukryt cep.

(„Jémináku!“ zvolal pan Kaplan.) Cvičení pokračovalo.

Vcelku to šlo překvapivě dobře. Aţ na to, ţe si pan Nathan

nesprávně vyloţil pasáka („Voják zdraví lam pasáka“) a pan

Blattberg nešťastně naloţil s dubem („Budeme zpátky co by dub“),

byly věty docela dobré. Rozšiřování slovní zásoby se bezesporu

vydařilo.

„Další je … pan Kaplan.“

Vyvolaný povstal. „Tamyjapanóve, pamprésor —“ beze své

úvodní fanfáry by byl pan Kaplan jako ryba na suchu, „— moje

zásopa čislo jedna je krajáč. Já to slovo ušívám k tomuto větu: ,Au,

ten krajáč je ostrej jak bţitva!‘ “

Profesor Parkhill zaváhal. „Pane Kaplane … zadal jsem vám slovo

141

krajáč, ne kráječ.“

„Pamprésor, ale moje slovo je —“

„Není. Kdyţ říkáte, ţe krajáč je ostrý, myslíte ve skutečnosti

kráječ!“

Pan Kaplan se poradil se svou múzou. „Ale dyš krajáč rozbijete, je

ostrej a můše pošísnout ruku —“

Profesor Parkhill zaťal zuby. Dal se vlákat do pasti: Hyman

Kaplan si pojistil obě slova tím, ţe jedno z nich rafinovaně nastraţil.

„Přečtěte svou další větu.“

„Moje čislo dvě,“ zadeklamoval Hyman Kaplan, „je páf — a věšte

mne, tamyjapanóve, ţe je to těsně těšký slofo! Muj věta je: ,On na ní

tak mluvil, ţe z toho byla páf.‘ “

„Pane Kaplane … Slovo, které jsem vám zadal, má na konci v, a i

kdyţ je to koncovka neznělá —“

„Ale já koukal do slofníka a slofník píše f !“

„Protoţe jste nehledal na správném místě. Paf a páv jsou dvě různá

slova, a ne náhodou se od sebe liší délkou své samohlásky. Paf je

expresívní, citově zabarvený a nesklonný výraz, kterým v hovorové

řeči můţeme označit zvuk výstřelu nebo úţas, zatímco páv je

okrasný pták nádherného peří a tak vznosného kroku, ţe k němu

bývají přirovnáváni pyšní lidé. Zkrácením nebo prodlouţením

samohlásky se ovšem celý rozdíl setře. Teď je vám to doufám jasné a

zkuste, prosím, pouţít slovo páv v nějaké jiné větě.“

„Míle rád.“ Pan Kaplan se zamyslel a řekl vyučujícímu s

přesvědčením: „Sem na vás pyšnej jako pávvv.“

Profesor Parkhill ho poţádal, aby přečetl třetí větu.

„Moje čislo či je sepraný.“

„Neříkáme či, ale —“

Pan Kaplan se však uţ vrhl na svůj vrcholný výtvor: „ Jedenást let

sou spolu sepraný a poţád jim to klapá.‘ “

„Omyl!“ zacvrlikala slečna Mitnicková. „Pan Kaplan si spletl dvě

slova. Sebraný a sepraný. Sebraní mohou být manţel a manţelka, ale

seprané můţe být jen prádlo.“

„Prima, Rózo!“ pochválila ji slečna Pomeranzová.

„Výborně, slečno Mitnicková,“ řekl pan profesor. „Slovo sebraní

ve smyslu ,sezdaní‘ se ostatně vyskytuje jen v nářečích. Chápete, v

142

čem jste chybil, pane Kaplane?“

Pan Kaplan, který slečnu vyslechl se zdvořilou útrpností, pokrčil

nosem.

„Zkuste slovo sepraný v nějaké jiné větě.“

„Někerý lidi nemají prádlo sepraný —“ zpraţil slečnu Mitnic-

kovou Kaplanův pohled, „— poněváč sou jedenást let sebraný a

poţád jim to klapá!“

Slečna Mitnicková se kousla do rtu. Pan Nathan na ni povzbudivě

mrkl, ne bez úspěchu.

„Kaplan nikdy nevzdává!“ zakokrhal Pinsky.

„Kaplan neustoupí o píďu!“ hořekovala Bessie Shimmelfarbová.

„Joj!“ hněvala se paní Moskowitzová.

„Další, prosím.“

Při vystoupení zbývajících ţáků seděl pan Kaplan nezvykle tiše.

Neobtěţoval se komentovat zaráţející přemet, který provedla paní

Yanoffská se slovem zebra („Ryba dýchá ţebrama“). Neťal po

Carmen Caravellové, kdyţ se přehmátla se slovem štkát („Štkadlena

štkala plátno“). Přešel mlčením i do nebe volající faux pas, kterého

se dopustil Casimir Scymczak s hádkou („Hádka je samica od

hada“).

Při ţivých diskusích rozpoutaných těmito scestnostmi měl rty

zapečetěny nevyzpytatelným úsměvem. V duši mu zřejmě doutnala

vzpomínka na poníţení, kterého se mu dostalo od Rózy Mitnickové.

Pana profesora to znervózňovalo. „Slečno Mitnicková, vy jste

myslím poslední…“

Slečna uzarděle vstala a rozechvělým hláskem přečetla: „Při

přípravě omáčky jsme pouţili kopru“

Vzápětí zazněl hlas pana Kaplana: „Chrupka od Mitnick!“ Byl to

spíše válečný pokřik neţ upozornění. „Cha! Ona dává do omáčky

jedovatou kopru? A smiji né? Nebo hroznouše?“

„To slovo zní kopr“ řekl přísně profesor Parkhill, „ne kobra.

Slečna Mitnicková se nedopustila nejmenší chyby.“

Pan Kaplan vypadal, jako by ho někdo bodl do zad.

„Jedna nul pro slečnu Mitnick,“ zasmál se pan Vinograd.

„Fúj, Kaplan!“

Pan Kaplan byl pokořen tak velice, ţe na další slečniny věty

143

nezaútočil. (Po pravdě řečeno, dalo by se jen těţko útočit na větu

„Muţi jsou sobci v kaţdém století“ či na slečnino touţebné „Přála

bych si hrát na jakékoli piano“)

Poslední věta slečny Mitnickové byla přímo virtuózní: „Kaţdému

kdo má rád jemné maso, přijde vhod uzenáč.“

„Chrupka od Mitnick!“ vykřikl pan Kaplan.

Profesor Parkhill se ho pokusil odrazit. „Schází jedno interpunkční

znaménko, slečno Mitnicková …“

„To neni muj chrupka!“ Pan Kaplan se cítil poškozen.

„Já jsem —“ zrudla slečna Mitnicková, „— zapomněla udělat

čárku před kdo!“

„Správně!“ Pan profesor to křídou napravil. „Velmi dobře, slečno

Mitnicková.“

„Muj chrupka je jinde!“ prohlásil pan Kaplan. „V uzenáču!“

„To slovo je naprosto v pořádku. Slečna Mitnicková je správně

pouţila —“

„Ale né správně napsala!“ řekl pan Kaplan. „Uzenáč má mít na

konců háčkovaný r.“

Profesor Parkhill vysvětlil rozdíl mezi uzenáčem a uzenářem a

trpce, leč důrazně poukázal na to, jak zavádějící můţe být nepřesná

výslovnost, kdyţ si na ni zvykneme. S potěšením si však uvědomil,

ţe se mu naskytla příleţitost procvičit s třídou jak podstatná jména

označující různé profese, tak výslovnost koncového r. A třída se

rozezvučela.

„Cukrářř —“

„Pekařř —“

„Ţţemenářř —“

Uţitečných slov utěšeně přibývalo, koncové ř bylo čím dál

jednoznačnější a profesor Parkhill čím dál pyšnější na svoji metodu.

Důmyslně přiváděl ţáky k tomu, aby si názvy různých zaměstnání

odvozovali z označení výrobků nebo pracovišť, takţe slovní zásoba

třídy se rychle rozrůstala o filmaře, košíkáře, brankáře, knihaře,

ţelezničáře — a byla by se hladce rozrostla i o dokaře, kdyby se

neukázalo, ţe nikdo ve třídě neví, co jsou doky.

„Opravdu nikdo?“ podivil se pan profesor. „Napovím vám. Kdyţ

jste připlouvali do Ameriky, nemohly vám přece doky ujít.

144

Nevzpomenete si? Přemýšlejte, třído.“

Třída ze všech sil dolovala v paměti. (Paní Moskowitzová si

vybavila svou mořskou nemoc, a zanechala pátrání.) Pan Perez se

škrabal na hlavě, aby své paměťové schopnosti stimuloval. Slečna

Goldbergová povolala na pomoc burákový oplatek. Pan Pinsky,

zabraný do sešitu kreslených seriálů, nereagoval vůbec. A pan

Kaplan, zoufale touţící po úlovku, kterým by se rehabilitoval, se s

horečným šepotem hrabal ve svých asociacích: „Doky… dyš sem

čiplouval… starý loď … silný vlnopití… zem na opsoru …

K ničemu to nevedlo. Slečna Kipnisová vraštila čelo marně. Oscar

Trabish usnul. Norman Bloom patrně na doky úplně zapomněl (ve

skutečnosti vzpomínal na mariáš, ve kterém na lodi vyhrál čtyři a půl

dolaru) a jen si otíral klenutou pleš.

„Zkusme to z jiného konce,“ chtěl jim to usnadnit pedagog.

„Moţná jste slyšeli mluvit o tom, kdo tam pracuje. Dokař. Neříká

vám to nic? Dokař! “

Hyman Kaplan k němu pohlédl z oparu vzpomínek.

„Vzpomeňte si, třído. Co znamená dokař?“

Ozvalo se radostné zaskučení. „Já mám ho! Samosébně! Tak

jednotuchá věc! Cha!“ Pan Kaplan střelil jedovatým šípem po Róze

Mitnickové. „To se divim, ţe ţáčka jako Mitnick nezná tak lechký

slofičko! Pamprésor, mám to vyšešený — „

Profesor Parkhill zatouţil, aby se přihlásil někdo jiný — kdokoli

jiný. Rychle přehlédl své řady. „Slečna Valuskasová?“

Slečna Valuskasová seděla jako hromádka neštěstí.

„Paní — Shimmelfarbová?“

Paní Shimmelfarbová vypadala jako po nemoci.

„Pan Matsukas?“

Gus Matsukas ho vůbec neslyšel. Byl hypnotizován rukou pana

Kaplana, kmitající ve vzduchu jako metronom.

Profesor Parkhill se postavil tváří v tvář nevyhnutelnému. „Takţe

… pan Kaplan.“

„Pamprésor, já slyším dokáš, co sem vystoupnul z palubu na tvrdej

zem, já slyšim to slofičko poţád a měl by slyšet kaţdej, aby pro něho

ţikalo, co ţiká pro mě.“ Pan Kaplan se nadechl. „Dokáš — co

umíš!“

145

I ve chvíli, kdy mrazivě zavrtěl hlavou, aby dal panu Kaplanovi

najevo, ţe je naprosto vedle, si pedagog pomyslel: „Slovní zásobu.

Především musíme rozšiřovat slovní zásobu.“

146

14

KAPITÁN K*A*P*L*A*N

Profesora Parkhilla vůbec nepřekvapilo, kdyţ první tři ţáci

přednesli referáty s názvy „Abraham Lincoln“, „Jak se malý George

Washington odnaučil lhát“ a „Sláva vlasti“. Během kaţdého února se

učebny Večerní přípravné školy pro dospělé rozhořely vlasteneckým

zápalem a jeho ţárem bývala prodchnuta i nemalá část března.

Důvod byl prostý: ředitel školy Robinson nikdy nedopustil, aby

výročí Lincolnova a Washingtonova narození proběhlo bez oslavy. O

kaţdém z těchto svátků se veškeré ţactvo natěsnalo do Franklinovy

síně k slavnostnímu obřadu. (Profesor Parkhill vţdycky hluboce

litoval, ţe se neoslavuje také výročí Franklinovo.)

Při shromáţdění na počest Abrahama Lincolna pronesl ředitel

Robinson kaţdoročně projev nazvaný „Velký osvoboditel“. („Jeho

jméno je navěky vepsáno do knihy dějin zlatými písmeny!“) Pak

vystoupil primus z některé vyšší třídy s proslovem, opraveným

profesorkou O’Hallohanovou. Pak zarecitovala profesorka Higbyová

Whitmanovu báseň „Ó kapitáne, můj kapitáne“. Nikdo nedovedl

přednést „Ó kapitáne, můj kapitáne“ tak jako profesorka Higbyová;

kdyţ z jejích úst zazněly závěrečné verše

… se smutkem v očích svých

sám bloudím tam, kde kapitán můj leţí

chladný, mrtev, tich …

stěny Franklinovy síně se pokaţdé otřásaly ovacemi.

Program Washingtonovy oslavy byl v podstatě týţ. Projev ředitele

Robinsona měl název „Nesmrtelný otec vlasti“. („První ve válce,

první v míru, první v srdcích svých spoluobčanů — ano, ale daleko

více neţ to. Jeho jméno bude navěky plápolat v srdcích opravdových

Američanů, starých i nových, jako zářící pochodeň, připomínající

jeho nehynoucí činy!“) Primusovská řeč obvykle jásala nad

„Přechodem přes řeku Delaware“, anebo truchlila nad „Krutou zimou

147

ve Valley Forge“. Pak zarecitoval profesor Krout co nejpatetičtěji

slova národní hymny. A obřad skončil tím, ţe profesorský sbor spolu

s ţactvem hymnu zazpíval.

Byly to rituály tak dramatické, ţe ještě celé týdny potom se na

kaţdého učitele VPŠD hrnuly záplavy slohových prací o Lincolnovi

nebo Washingtonovi, referátů o válce Severu proti Jihu nebo o

vyhlášení americké nezávislosti, ba dokonce veršíků oslavujících

Lincolna a Washingtona zároveň. Večer co večer se v učebnách

rozeznívala zaklínadla jako „slavný rok 1776“, „poctivý Abe“,

„vzpoura proti britské nadvládě“. Slečna Schnepfová, sekretářka

ředitele, nazvala tyto kaţdoroční rituály „únorovými a březnovými

idami“. (Šestnáct let ve sluţbách ředitele Robinsona přidalo

ostrovtipu Louelly Schnepfové na ostrosti.)

Také letos, týden po oslavách, nepřestávala třída hýřit chvalozpěvy

na své nové hrdiny. Jako předposlední vystoupila slečna Caravellová.

„Ma řeča je o jedna persona, co je to sámo jako Georgio Washington

— o velkom Giuseppe Garibaldi!“

Po přívalu chvalořečí na Washingtona a Lincolna pocítil profesor

Parkhill nesmírnou úlevu. Neměla trvat dlouho.

„Garibaldi! Perrvy ve válci, perrvy ve míry, per primo ve serci pro

tutti občány!“

Její spoluţáky to nijak nevzrušilo. Byli přesyceni. Wolfgang

Schmitt točil palci mlýnek. „Zajda“ Kipnisová si nabrala ze

zásobnice slečny Goldbergové hrst „Veverkových oříšků“, pan Tra-

bish klímal tak intenzívně, ţe by klidně mohl být někde v Mexiku.

„Kaţda písmena — jak řikal pan řidytelo Robinson — blábolá

navěky. Kaţdá! G, A, R, I…“ Slečna Caravellová nadšeně

hláskovala jméno muţe, jenţ osvobodil Sicílii. Paní Yanoffská zívla.

Uţ při předchozích projevech si profesor Parkhill všiml, ţe pan

Kaplan na svém neotřesném trůně v první řadě pohekává, popo-

sedává, pokašlává a pofrkává. To bylo divné. Nudí-li se Hyman

Kaplan, kdyţ je řeč o Washingtonovi a Lincolnovi, nevěští to nic

dobrého; své vlastní meditace měl teprve přednést.

„A ja sema objevila, ţe Giuseppe Garibaldi, Commandante od

Cacciatori delle Alpi, byl tady, ve Amerika!“

Pan Kaplan poposedl a přimhouřil oči.

148

„On byl výrobecem sviček!“

Nedůvěra pana Kaplana se zdvojnásobila jeho zdviţeným obočím.

„A ja sema objevila, ţe Garibaldi — byl občáno U.S.A.! Proto urá

Georgio Washingtono! Viva, Giuseppe Garibaldi! Viva, viva, viva!“

S tímto trojitým vlasteneckým provoláním odhopkala Carmen

Caravellová do lavice.

Slečna Mitnicková vzdechla: „Och, Carmen!“

Nathan P. Nathan pohladil udýchanou chvalořečnici po zádech, ale

hned zase věrně mrkl na slečnu Mitnickovou.

„Da, da,“ sténala Olga Tarnovská. „My měli by více váţit velký

muţe všech národu …“

„Děkuji slečně Caravellové,“ řekl pan profesor. „Bylo to velmi .. .

podnětné. Teď, třído, vaše připomínky —?“

Karl Finsterwald upozornil na rušivá italská slova, Gerta Valus-

kasová vytkla slečně Caravellové melodické, leč přebytečné a nebo o

připojované ke slovům hlava nehlava (či vlastně pata nepata) a Hany

Feigenbaum poukázal mrazivě na to, ţe válka není válec a plápol

není blábol.

„Správně … dobře … ano,“ přisvědčil profesor Parkhill. „Kdo

dál?“

Ostře zazvučel opovrţlivý tenor Hymana Kaplana. „Jak můše

někdo rovnat Čoča Fošintona na ňákýho Harry Baldu?“

„Ocove vlasti sou šecky stejny!“ opáčila slečna Caravellová.

„Kaţdy je herdina, kaţdy je velikána!“

„Dyš je vyropce cviček?“ — ušklíbl se pan Kaplan.

„Svíček, pane Kaplane!“ zasáhl spěšně profesor Parkhill. „Slečna

Caravellová má pravdu. I kdyţ je to fakt málo známý, Garibaldi

pracoval skutečně jako výrobce svíček . .. Další připomínky nejsou?

Dobře. Naším posledním řečníkem bude — pan Kaplan.“

„Nemůţem ho přeskočit?“ zasyčel Norman Bloom sotto voce.

„Joj,“ souhlasila paní Moskowitzová a priori.

„Nikdy!“ zvolal pan Pinsky con brio.

Hluchý k nepříteli i k příteli, kráčel pan Kaplan vpřed. Otočil se k

rozdělenému fóru, elegantně si zapnul sako, uklonil se profesoru

Parkhillovi, blýskl manţetovými knoflíčky a zapěl: „Vaţení

spoluvlástenci!“ Na zlomek vteřiny se odmlčel. „Čoč Fošinton!

149

Abram Linkón! Pepa Popper!“

„Ehm — pane Kaplane,“ řekl ztrápeně vyučující, „vyslovujte

prosím pozorněji. Říkáme George Washington. A Abraham

Lincoln.“ (Nevěděl, co by řekl k Pepovi Popperovi, protoţe o něm

nikdy neslyšel.)

„Kou kej,“ připustil Hyman Kaplan. „Tak nejčív o Ţóţovi

Washingtonovi. My šici snáme — známe, co sasloušil. Uţ dyš byl

malej capardik, vysekal šecky česně ze stroma, aby moh ţeknout:

,Tátinku, já nemušu lhát. Já to sem udělal mou cekerkou.‘ “

„Svou sekerkou!“

„Áno … Ale s tímto velkým chrtinou souvisejou vícnamnější

fakty, kerý nesmíme českakovat! Ţoš Washington byl revolucionář,

kerej bil za svobotu naproti krutýmu anglickýmu samoplátci —

„Samovládci —“

„— Čočovi Četímu, těsnýmu uculbáchorovi, co—“

„Uzurpátorovi!“ Profesor Parkhill jen trnul.

„— co chtěl, aby se na čaj dávaly zelní oplatky, ale Amerikánům

nebyly takový chnusný oplatky na chuti! Tak Ţóš Washington šel do

Bostona a hodil celej náklad čaju do móţe, ale byl chytrej, tak se

čevlík za Hyndyjána!“

„Pozor, šlo o celní poplatky, ale Washington nebyl v Bostonu, ani

se nepřevlékl jako tamní povstalci —“ snaţil se profesor Parkhill, ale

snadněji by se domluvil se Zulukafrem. Celá třída visela panu

Kaplanovi na rtech: dokonce i mstivý Bloom, škodolibá Tarnovská a

kousavý Blattberg — všichni byli uhranuti páně Kaplanovým

přehodnocováním historických událostí.

„Jémináku! Ţóč byl nákej chrtina. Špíčkovej! … Jednou v noci byl

mrás jak na severním bálu a on vedl svý věrný vojáky po ledu v

kánoju —“

„Pane Kap—“

„— poněvač věděl, ţe čekvápne Anglány a jejich šoltáky, jak

flinkujou a nemyslejou na jejich povinnost! A samosébně zvyděsil!“

„Zvítězil!“ zaznělo jasně, ale marně.

„Tak lidi ţekli, Ţóč, ty seš náš chrtina, náš skutečnej vedoucí, my

tě mílujem! Ty musiš mít šecko nejlepčí a fůru kuspěchu v práci a

rotině! My tě volíme na brezidenta celýho Júesej. A tak byl

150

jednovlasně zavolenej —“

Pedagogovo „Jednohlasně zvolen!“ utonulo v lavině slov.

„— a jak ţek pan šiditel Robinson čed celou školou, kaţdý pis-

menko z Washingtonovýho mena nám plapotá navděky sášicim

pochodem a čipomíná na jeho jeminoucí číny.“ Pan Kaplan znázornil

velikost státníkových činů cézarským gestem.

„Musíte mluvit pomaleji,“ řekl úpěnlivě profesor Parkhill.

(Nezapomínal, ţe ještě přijde na řadu Lincoln a „Pepa Popper“.)

„Já zpomálím.“ Vznešený povzdech, benevolentní sklon hlavy —

kdo by mohl popřít, ţe tělo tohoto řečníka je sice v začátečnické

třídě, ale jeho duše dlí v Carnegie Hall? „A tetka do Linkolína. Jak to

byl lickej člověk. Jak snešenej kárachter. Jak rysí měl srco. Jen

dívejte!“ Pan Kaplan vymrštil prst ke stěně, na níţ byla zavěšena

litografie Velkého osvoboditele. „Dívejte na ten sympaťáckej ksicht!

Na ty zamroucený oči. Na ten úst plnej dobrotu. Dívejte na to vysoký

čelo — značku oprovskýho mozka!“ Sţíravý pohled, který pan

Kaplan vrhl na slečnu Caravellovou, naznačoval, ţe mozek silnou

stránkou Garibaldiho nebyl. „Dívejte, jak on poctivě koukal! A já vás

ptám: divíte, ţe mu kaţdej ţíkal ,poctivej Abé‘?“

„Abe!“ Nathan P. Nathan se zachechtal jako hyena.

Cicero začátečnické třídy si na svou otázku odpověděl sám.

„Né, nedivíte. Linkolín byl chudej hoch, šéforupec, manuální

prácant. Ále — rozfoukal občanskou válku.“ (Profesor Parkhill si

otřel zrosené čelo.) „A šecko se pomlelo! Jémináku! Jih čílel do

Severa, Sever do Jiha. Černý na bílý, prátr do prátra … A kdo

vychrál? Kdo? Cha! Abrahám Linkolín!“ Pan Kaplan třikrát kývl

hlavou. „Tak on ţek: ,Šici černý budou do puntika jako bílý!‘ Sa-

mosébně ţe nemoh jim vyměnit kuše —“

„Kůţe —“

„— černý byli furt černý. Ale svobotně černý, né otrokácky černý!

Tetka byli za osumnáct a bělouši za dvacet pes dvouch! A kaţdej to

dostal černý na bílým, ať byl černej jak chtěl. Linkolín dal deklaraci:

,Šici sou naroděný na jedno drdo!‘ Tak ho zabili!“

Pan Kaplan se s těţkým srdcem a pohřebním obličejem odmlčel.

Před ním se leskly vlhké zraky Fanny Gidwitzové. V očích Sama

Pinského zářily tisíce hvězd. Rochelle Goldbergová sáhla po

151

bonbónovém ţelé.

„Mošná ptáte — co to šecko má dělat s Pepou Popperem?“

Obličeje jeho spoluţáků potvrzovaly, ţe jim tu otázku vyčetl z očí.

„Já vyjasním. Pepa Popper byl tak správnej chlap jak Abé Linkolín.

Celej z rysího zlata. Ţikali sme mu ,poctivej Pepé‘.“

Pan Schmitt se začal dusit.

„Pepa nebyl slavnej bojevůce jako Washington. Nedělal velký

pitvy —“

„Bitvy!“

„— ani občanský svoboty pro otroky … Pepa Popper měl po-

travináckej kšeft. A v tom kšeftu dostal kaţdéj něco do zubů.“

„Něco na zub! “

„Kaţdej, dyš mu bručelo bţicho! A dyš neměl v kapse ani fleká!

Nikdo nešel pryč s prásnejma ústama! Pepa byl absolutně kli-

dumilnej potravináč. Dělal oprovský popprovský kšefty, šecko na

důvěr. Proto byl kaţdýmu tak oblípenej … A jednoukrát mu se

udělalo chloupě, jako dyš od ţlučovýho kamení, ale jinak. Na těle

mu utíkal mrás a hic dohromady, aţ z toho chytnul klepavku —“

„ Třesavku!“ popadl znovu dech pedagog.

„— a kaţdej ţikal, Pepo, ty lehej do kanavasu, to chce klid a

opočívnout. Ale lehal Pepa do kanavasu? Opočívnul on?“

„Odpočinul —“

„Né! Ani kapánek! Byl tak opětavej, ţe stál za pultem v jeho

kšeftu, ani nehnul. On ţek, já musim nakrmit moje kunčofty!

Takovou on měl tvrdou smyslu pro povinost!“ Řečníkovi se, ať uţ

únavou či dojetím, zastřel hlas. „No to je smutný, to je moc a moc

smutný, dyš se rizikuje se strávím kůli jinejm lidům … Tak museli

volat pro dochtora a dochtor pšíde a povídá, pane Popper, vy máte

bromdychýdu! Tak Pepa lehnul. A bylo mu eště chloupějc. Tak ten

prvni dochtor inzultoval druhýho dochtora —“

„Chcete říct konzultoval —“

„— a naloţili ho do špitála —“

„Uloţili!“

„— a špitál našel, ţe mílej Pepa má oboustranou démonii! Tak co

tetka!?“

„Pneumonii!“

152

„Honem speciál kúru, šecky mošný nejlepčí brášky, kyslíkovou

celtu, aby moh dejchat, krevní trambusy —“

„ Transfúzi!“

„— a píchali ho infekční číkačkou, aby spal a ty bacily a baterie

taky. A za či dlouhý dni a noci Pepa Popper natáh nohy. Nadycky.“

Po zmínce o smrti zavládlo ve třídě ticho jako na hřbitově. Slečna

Mitnicková sklonila hlavu. Pan Nathan se snaţil vypadat sklíčeně.

Paní Rodriguezová svírala v prstech svůj kříţek. „A tak na počes

Pepovi čednesu báseň — jak pamprésorka Higbyová čednesla ,Ó

kapitáne, muj kapitáne!‘ “ Pan Kaplan vytáhl z kapsy lejstro, zvedl

papír i hlavu do výše a (zatímco profesor Párkhill hledal útěchu na

stropě) zarecitoval svou ódu:

„Ó šál, šál, šál

do prsa mě pích!

Na lopatách tady

Pepa Popper leší

hladný, mrrrtvý, tích …“

Nad Večerní přípravnou školou pro dospělé zaševelila nebeská

křídla; to neviditelní andělé oplakávali poklad zvaný Popper.

„Neni to krásný?“ vzdychl pan Kaplan.

Profesoru Parkhillovi se podařilo najít ztracený hlas. „Děkuji vám,

pane —“

Ale řečník dodal: „Eště máličkost, aby čída nebyla kůli Pepovi

moc smutná. Popper je pod trnem uţ devět roku.“

Větší pozdviţení by nenastalo, ani kdyby do třídy vtrhla ţirafa.

„Cccco?!“ zařval Karl Finsterwald.

„Devět roku?!“ vykřikl Gus Matsukas.

„Ale pánové —“

„Zajda“ Kipnisová střelila po panu Kaplanovi pohledem člověka,

jehoţ citů bylo krutě zneuţito. Pan Scymczak si ulevil polským

zaklením. Olga Tarnovská zaúpěla: „Ten čelověk … ten čelo věk!“

Mladý Nathan se radostně tloukl do stehen.

„A já sem nešel na funus.“ Po tomto nečekaném dodatku se

Hyman Kaplan s truchlivě sklopenou hlavou vrátil na místo.

153

Třída vzkypěla. Křičela, pískala, protestovala proti závěru

negujícímu vše, co předcházelo.

„Nešel na funus?!“ Paní Yanoffská nemohla uvěřit, ţe je někdo tak

bezcitný.

„Joooj!“

„Ani na obřády?!“ křičel pan Bloom.

„Ja musim stěţovat!“ stěţoval si pan Perez.

„Třído —“

„Fuj, škandal!“

„Urasil neboštika!“

„Klid, prosím!“

Pohoršení pana Blattberga bylo tak veliké, ţe mu ochromilo

hlasivky, ale to mu nebránilo roztočit zlatý řetízek tak vehementně,

ţe zlatý zoubek jeho vnuka udeřil slečnu Schneidermanovou do

lokte.

Slečna Valuskasová se náhle zeptala: ,,Proč ste na ten funus

nešel?!“

„Ano!“

„Odpovězte!“

„To ste pšítel?“

„Tak uţ nás nenapínejte, nebo z toho — nezlobte se — umřu!“

zářil pan Nathan.

„ Třído! Myslím si, ţe —“

Nikdo se však nedověděl, co si profesor Parkhill myslí, protoţe

pan Kaplan povstal a tolerantním pokynutím kverulanty utišil. „Šici

máte právo ptát. Ale čemýšlujte o mým důvodě.“ Jeho obličej byl

obrazem velkorysé pokory. „Pepa Popper měl funus v prácovní den.

Tak já mně ţek: ,Kaplan, jít nebo nejít? To je otáska. Pamatuj, ty

šiješ v Americe. Myslej americky!’ Tak sem myslel. A nešel sem,

protoše sem vypamatoval krásný americký čísloví: Nejčív pysnys,

potom zabafa!“

Běsnění nebylo davu nic platné.

154

15

STRAŠLIVÁ POMSTA

H*Y*M*A*N*A K*A*P*L*A*N*A

Profesor Parkhill si nebyl jist, zda se s idiomy přece jen trošičku

neukvapil. Ustálená slovní spojení mají ovšem pro kaţdý jazyk

zásadní důleţitost. Neřekl sám Aristoteles, ţe idiomy jsou přímo

základem stylu? Dobrý styl — přiznal si smutně pedagog — je sice

pro začátečnickou třídu hudbou daleké budoucnosti, nicméně

idiomatické obraty, vazby, rčení, úsloví jsou nezbytností

bezprostřední a jejich neznalost by byla váţnou překáţkou studijních

pokroků.

Znamenitě to formulovali Plaut a Samish:

Idiomy jsou pro učitele jazyka zvláště náročnou

kapitolou, neboť jde o výrazy (často hovorové), jejichţ

význam se můţe podstatně lišit od jednotlivých slov, ze

kterých jsou sloţeny. Na cizince neobeznámeného s

jejich jedinečností mohou proto působit jako něco

výstředního a zároveň iritujícího.

Nebylo tedy divu, ţe profesor Parkhill si zvykl pohlíţet na idiom

jako na nenormální stvoření, jako na šotka, který si z jeho ţáků tropí

šašky. „Koho by první setkání s idiomem v novém jazyce

nepoděsilo?“ uklouzlo mu jednou před profesorkou Higbyovou.

„Vţdyť idiomy jsou vlastně kódované zprávy!“

„Kódované zprávy?“ podívala se na něj udiveně kolegyně. „Takhle

jsem o nich nikdy neuvaţovala …“

Svědomitý pedagog však o nich takto uvaţovat musel. Jak jinak

vysvětlit dala mu košem? Nebo vzal nohy na ramena? Nebo (pro pět

ran do hlavy!) spadl mu hřebínek? Čím více o tom přemýšlel, tím

jasnější mu bylo, ţe poučení o idiomech nemůţe déle odkládat.

Takţe jednoho nevlídného, větrného večera strávil celou

čtvrthodinu tím, ţe třídě začátečníků vysvětloval, co idiomy jsou, jak

155

vznikají a jak zvláštní, ţivé představy vyvolávají. Doloţil svůj

výklad řadou poutavých příkladů. A teď jeho ţáci chodili v pěti-

členných skupinkách k tabuli a přepisovali na ni úkol nazvaný „Tři

krátké věty s pouţitím tří různých idiomů“.

Nedalo se říci, ţe by praktické výsledky byly zcela zdařilé.

Profesor Parkhill se sice snaţil vidět skutečnost v růţovějším světle,

ale nemohl popřít, ţe idiomy balancují na pokraji katastrofy.

Tak třeba pan Marcus ozdobil tabuli větou:

To vám neprodají za darmo.

Tak si pan Marcus představoval ustálené rčení.

Paní Tomasicová vypracovala jen jednu větu, tak zoufale byla

sloţitostí úkolu vyčerpána.

S poctivostí je nejdelší cesta.

Pan Vincente Perez tápal alespoň správným směrem, neboť

sesmolil příklad:

V 2 hod. odpol. na mě spadla únava.

Carmen Caravellová začala z drastické náročnosti idiomů blouznit.

Jak jinak si vysvětlit její výtvory?

Nemlaďte koníčky.

Nemlaďte opičky.

Nemlaďte dětičky (nebo rod. příslušníci!)

Ano, byl to pro pana profesora krušný večer — večer plný

zklamání. S vypětím všech sil se odváţil pohlédnout na úkol napsaný

vpravo od vět slečny Caravellové. Čekaly tam tři řádky, završené

jakoby baldachýnem:

3 VĚTY A IDIOTY

Napsal

156

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

„Pane Kaplane!“ řekl profesor Parkhill. „To slovo zní idiom, ne

idiot! S nezvyklou přísností smazal z tabule IDIOTY a nahradil je

IDIOMY.

„Jémináku!“ zářil pan Kaplan. „Jedno malý písmenko, a takovéj

rozdil.“

„Jistě — o tom jsme se uţ mnohokrát přesvědčili, kdyţ jsme psali

diktát. Jen si vzpomeňte, co způsobila záměna jediné hlásky v

příkladech, které jsem vám uváděl ve středu.“

Vztyčila se ruka pana Matsukase. „Ja ve sčedu nebyl. Co stalo?“

Pedagog si chvíli prohlíţel křídu. „Ukázali jsme si, jak důleţité je

dávat pozor na kaţdé písmeno, které píšeme. Stačí jedna jediná

záměna, jediné nedopatření, a následky jsou nedozírné.“ Odkašlal si.

„Nemohu opakovat celé středeční cvičení —“

„Ja ve sčedu dělal čes čas,“ zahuhlal pan Matsukas.

„— ale aspoň několik příkladů.“ Na čistou část jedné tabule

vyučující napsal:

let

led

lep

leb

„Mně nejvíc líbil rak“ hlásila paní Rodriguezová. „Výborně.“

Profesor Parkhill napsal další sloupec:

rak

rek

rok

ruk

ryk

„Moje oblíbený je pil!“ zašveholila slečna Zievová. „Ano,“ přikývl

pan profesor, „to byl obzvláště názorný příklad.“ A napsal:

157

pal

pel

pěl

pil

pól

půl

pyl

„Dobrý cvičení,“ zavrčel pan Matsukas.

„Dobrý? Nejkvaliťácký, jaký můše bejt!“

„Děkuji, pane Kaplane. Říkáme nejkvalitnější. Další příklady, pane

Matsukasi, najdete v učebnici na straně osmdesát jedna aţ osmdesát

čtyři. A obávám se, ţe s podobnými — ehm — záměnami se ještě v

našich hodinách setkáme. Pane Kaplane, přečtěte nám prosím své

idiomy.“

Pan Kaplan povstal. „Tamyjapanóve, pamprésor Parkhill. Či věty,

kerý sem napsal —

„Vy nemůţete číst bez volebního proslova?“ najeţil se pan

Blattberg.

„— na tapuli.“ (Pan Blattberg byl pro pana Kaplana veličina víc

neţ zanedbatelná.) „Já chtěl sem v tomto úkole —“

Profesor Parkhill zaklepal ukazovátkem na tabuli. „Vysvětlovat

není třeba, pane Kaplane. Pouze přečtěte své věty.“

„Pomiňte mě,“ vzdychl kajícník. „Tak prvni věta …“ Pan Kaplan

ji přečetl:

On je poţahanej.

Pan Nathan spadl ze ţidle.

Profesor Parkhill si posunul brýle. „To není idiom, pane Kaplane.

To je — slang.“

Z toho, jak růţová líčka pana Kaplana zbledla, bylo vidět, ţe do

věty o „poţahaném“ vloţil celé srdce.

„On je poţahanej!“ hulákal pan Bloom. (Nebylo jasné, zda se

vysmívá spoluţákově větě, nebo jeho duševnímu stavu.)

„Ale fůra lidu to ţiká doslofička ták!“ bránil se pan Kaplan.

158

„Na mnoţství lidí, kteří to říkají, pane Kaplane, vůbec nezáleţí.

Kromě toho jste ve slově … ehm … ve třetím slově té věty udělal

pravopisnou chybu.“

„Vášně?“

„Místo ţ tam patří š. Je-li někdo poţahaný, pak asi kopřivou nebo

jinou ţahavou věcí… Tady máte, pane Matsukasi, další příklad toho,

co jsem před chvílí zdůrazňoval.“

Pan Kaplan vypadal, jako by mu uletěly včely. „Muj druhej věta

…“ Jeho druhý příklad byl ještě podivuhodnější neţ první.

Musíme to prohlítnout v kukuletu.

„To je čínsky, nebo jak?“ ušklíbl se pan Blattberg.

„Dyš prolítnout, tak v samoletu,“ zvedla bradu slečna Tarnovská.

„Především prohlídnout nebo prohlédnout.“ Pomocí houby a křídy

pan profesor první chybu opravil. A pokud jde o další výraz —“

„Nemá být v cukrletu?“ napadlo sladkomilnou Rochelle Gold-

bergovou.

„Co chcete prohlídnout v cukrletu?“ zasupěla paní Mosko-

witzová.

„Nebo v pukrletu!“ snaţila se slečna Goldbergová.

„Ne,“ řekl zarmouceně profesor Parkhill. „To by bylo ještě horší.“

Rochelle Goldbergová se odškodnila sladkokyselým dropsem.

„Já myslím, ţe tam má být v cuku letu“ začervenala se slečna

Mitnicková a dívala se při tom na pana Nathana.

„Přesně! Děkuji vám, slečno Mitnicková … Je to idiom sloţený ze

dvou slov, která v prvním pádě znějí cuk a let. Obě označují rychlý

pohyb —“

„Ale já chtěl značit rychlý pochyb —“

„Děláme-li něco s nápadnou rychlostí, děláme to v cuku letu. Ne v

kuku letu“

„Ale kdyţ máme prohlídnout?“

„I kdyţ si máme něco prohlédnout.“ Panu profesorovi začalo

vysychat v hrdle. „Je k tomu třeba rychlého, jakoby těkavého nebo

cukavého pohybu. A zároveň téměř letu.“

„Já myslel, ţe dyš sme v letu,“ pokrčil pan Kaplan rameny, „máme

159

kolem nás taky kuknout.“

„Mein Gott!“ zavyl Wolfgang Schmitt. „Zme kukačky?“

„Nehádejte o slovíčka!“ křikla slečna Caravellová.

„Já z něho umřu!“ lapal po dechu Nathan P. Nathan.

„Pane Kaplane,“ přemohl profesor Parkhill své ohromení i

svou nevoli, „přečtěte třetí větu.“ Pan Kaplan přeochotně vyhověl:

Račte se pověsit na chodbě.

„Pane na nebi!“ zahýkal Norman Bloom a odstartoval tak chichot

slečny Gidwitzové a řehot pana Vinograda.

„Kaplan je pošahanej!“ chechtal se Vincente Perez. „Se š!“

„Třído …“

„Přečtěte tu idiomu znova!“ zubila se „Zajda“ Kipnisová. „Mně

děsně líbí!“

„Račte — se — pověsit — na chodbě,“ opakoval neústupně pan

Kaplan.

„Já tomu nevěším!“ hihňala se slečna Pomeranzová.

„Já jo,“ šklebil se pan Finsterwald.

„Joj,“ kvokla paní Moskowitzová.

Profesoru Parkhillovi se podařilo poprask překřičet: „Klid,

třído!… Pane Kaplane, pozorně si tu větu prohlédněte. Zvláště si

všimněte předmětu slovesa pověsit a pochopíte, proč vaše formulace

připadá třídě tak … tak zábavná.“

„Hmmm.“ S našpulenými rty, zkrabaceným čelem a

přimhouřeným okem pátral pan Kaplan po záludném zdroji

všeobecného veselí.

„No, Kaplan?“ zaryl si Norman Bloom.

„Achá! Po račte má bejt čárka!“

Trio Bloom—Moskowitzová—Blattberg se popadalo za boky.

„Nesmysl!“ „No nastar!“ „Katastrofa!“

„Ne, pane Kaplane,“ řekl pan profesor. „Nejde o interpunkci.

Chyba je v celkovém smyslu věty. ,Račte se pověsit na chodbě.‘

Copak byste svým hostům něco takového doporučil?“

„Já chci, aby moje hosti byli u mě jako doma.“

Pan Bloom zavřeštěl: „Tak se maj pověsit? To ste pěknej hostitel!“

160

„Kdyby ke mně čišli někerý lidi,“ řekl temně Hyman Kaplan, „tak

bysem jim doporoučel právě toto.“

„Joj!“

„Fuj!“

Pan Nathan se hystericky zmítal. „Pane Kaplane!“

Do konce vyučování zbývalo uţ jen deset minut a profesor

Parkhill je vyplnil pravopisným diktátem. (Ze všech časových

vycpávek byly pravopisné diktáty nejspolehlivější.) „Rozpětí…“

Celá třída psala na listy papíru různé verze „rozpětí“ — celá kromě

pana Kaplana. Ten nepsal nic. Seděl se zaloţenýma rukama.

„Ţampión…“

Za sklopenými víčky se pan Kaplan stáhl do svého vnitřního světa,

kde sídlila jeho věrná múza.

„Tamější…“diktoval vyučující.

Pan Kaplan jako by se uzavřel do kláštera.

„Nádrţ … soukromě … trţba …“

Pan Kaplan otevřel oči. Zvedl pastelku a začal čmárat jakési

spirály, kudrlinky, klikyháky.

„Objetí …“

Na páně Kaplanových rtech zasvitl matný úsměv.

„Napětí…“

Pan Kaplan si vytáhl z kapsičky plnicí pero. Něco si pobrukoval.

„U-uzemnění …“zajíkl se profesor Parkhill.

Kaplanovo plnicí pero se zčistajasna rozletělo po papíře.

„Zahřmění …“

Pan Kaplan se spokojeně culil a psal a psal aţ k poslední tečce.

Těsně předtím, neţ velká ručička na hodinách nade dveřmi

poskočila k desítce, nadiktoval pan profesor poslední slovo:

„Oběť …!“

Úsměv pana Kaplana byl tak lehounký a tajemný, ţe pedagog si

musel vzpomenout na Monu Lisu.

Na ředitelství stiskla bdělá slečna Schnepfová spínač závěrečného

zvonění.

Ţáci vyskočili a začali se balit na cestu domů. Učebnou zavířila

změť druţného štěbetání, zavíraných tašek, luskajících pryţí. Třída

161

procházela v zástupu kolem katedry a pokládala na ni papíry s

diktátem. „Dobrou noc,“ ozývalo se srdečně i znaveně. Pan Kaplan

se loučil nezvykle radostným „Na fitěnou …“

Profesor Parkhill si otřel ruce.

Kdyţ všichni odešli, odnesl prezenční listinu na ředitelství.

„Dobrá účast?“ zeptala se slečna Schnepfová.

„Ano. Jen tři chyběli.“ Rychle dodal: „Pan Trabish je asi v

nemocnici. Se slepým střevem.“

„Slepá vášeň by byla horší!“ Slečna Schnepfová trhla hlavou vzad

a od srdce se zachichotala. (Nikdo se jejím ostrovtipem nebavil tak

jako ona sama; profesor Krout byl přesvědčen, ţe je alkoholička.)

„Dobrou noc.“

Venku bylo mrazivo, ulice čišely nehostinností. Profesor Parkhill

si utáhl šálu a spěchal k podzemní dráze.

Sotva si našel volné místo, otevřel aktovku a začal si prohlíţet

papíry, na které jeho ţáci zapsali diktát. Slečna Mitnicková si vedla

jako obvykle velmi dobře. Pan Bloom dokonce výborně! Mladý pan

Nathan se překonal, s výjimkou slova ţampión, které při svém

sportovním zaloţení napsal jako šampión. Pan Scymczak napsal

chybně jen osm slov z patnácti — coţ pro něj byl rekordní úspěch.

Paní Moskowitzová … chudák paní Moskowitzová. Stále si

studovaný jazyk pletla s jakousi jinou, dosud neobjevenou řečí.

Další papír byl prázdný. Profesor Parkhill se zamračil. Někdo

odevzdal omylem nepopsaný list. Obrátil jej, aby se dostal k dalšímu,

ale vtom uviděl dţungli čar, cifer a nervózních čmáranic; bylo tam

dokonce nedokončené ucho a státní vlajka vyvedená v barvách.

Profesor Parkhill napsal k hornímu okraji papíru: „Pane Kaplane,

odevzdejte, prosím, svůj diktát!“

Kdyţ se chystal přejít k práci slečny Caravellové, padlo mu cosi

do oka. Kolem roztěkaných hieroglyfů byla napsána jakási slova.

Pedagog si posunul brýle a podíval se pozorněji.

Tumáš chypi, Mitnick,

sněs jich plnej pytlik.

Nátan P. Nátan, proč

162

směješ jak fákan?

Blum, Blum,

ty ne tady čum!

Olga Tarnovska,

leze jí šváp do mozka.

Paní Moskowitz

neoblíkne nic

jen č. 51 a víc.

Byla to strašlivá pomsta, vykonaná poraţeným, leč nepokořeným

panem Kaplanem na těch, kdo chtěli poskvrnit jeho štít.

163

16

PAN K*A*P*L*A*N

ROZTÍNÁ GORDICKÝ UZEL

„Dnes večer,“ řekl profesor Parkhill, „nám skončí školní rok — a

čeká vás tedy závěrečná zkouška.“

Ve skutečnosti to byla formalita, bez níţ by se klidně obešel. Uţ

celé týdny věděl, kteří začátečníci si zaslouţí postoupit do třídy

profesorky Higbyové, kde se probírá mluvnice pro pokročilé a

občanská nauka, a kteří ţáci — i podle nejvelkorysejších kritérií —

budou muset „opakovat“.

Nechat kohokoli propadnout pro něj bylo utrpením. Celou noc

před závěrečnou zkouškou se obvykle zmítal v posteli a hledal

důvody pro eventuální postup „mezních případů“: například

takového ţáka, jako byl pan Marcus, který projevoval nemalou

snahu, zlepšil se v pravopise, pokročil v mluvnici, ale stále zabředal

do problémů se zvukovou stránkou slov. (Kdyţ měl utvořit větu se

slovem důchod, zabrebentil: „Co je stejný, to je prašť jako důchod.“)

Podobně ho trápil případ paní Rodriguezové, jejíţ mluvidla, zvyklá

španělštině, se pořád jaksi nemohla přeorientovat. (Kdyţ se pokusila

dát dohromady jablka s Hruskami, vyšla z toho „ţabka s růţkama“.)

Profesor Parkhill dokázal mnohdy usnout, jen kdyţ se donutil

myslet na ţáky, které mohl do vyšší třídy pustit bez nejmenších

výčitek svědomí. Například na slečnu Mitnickovou; o tom, ţe je

způsobilá pro studium u profesorky Higbyové, nemohlo být nejmenší

pochyby. Nebo na Wolfganga Schmitta. Jeho sykavky sice volaly po

nápravě, ale to nijak neovlivňovalo jeho výborný pravopis, dobrou

větnou stavbu a širokou slovní zásobu. Pan Schmitt určitě postoupí.

Stejně tak Gerta Valuskasová. Z té bude za pár let určitě úspěšná

absolventka VPŠD. Nebo takový Nathan P. Nathan. Velmi plynně

mluví, jenţe velmi často hraje košíkovou; slečna Schnepfová udělá

kvůli jeho absencím jistě obrovský povyk — daleko větší neţ kvůli

absenci pravopisu v Nathanových písemných projevech.

Ale jen co pedagog procitl, začal se znovu trápit kvůli ţákům,

164

které bude nucen zklamat. Patřila k nim například paní Mosko-

witzová. (Protoţe bez a pes pro ni byly dva zaměnitelné zvuky,

domnívala se ještě minulý týden, ţe slovem bezúhonný se označuje

„pes, co chodí na hony“.)

Nebo Gus Matsukas. Jeho znalosti byly právě tak nejasné jako

jeho mručení. Kdyţ měl tento řecký přistěhovalec pouţít slovo

kopec, zavrčel (docela nedávno): „Chtěl sem bych byt zlatokopec.“

Nebo pan Kaplan. Profesora Parkhilla píchlo u srdce. (Píchlo ho

tam pokaţdé, kdyţ si na pana Kaplana vzpomněl.) Tento neohroţený

student byl nesporně nejpilnější a nejhouţevnatější z celé třídy: nikdy

nechyběl, nikdy se nedal ničím odradit, málokdy se mu ztrácel z

andělského obličeje úsměv plný optimismu a neochvějné ctiţádosti.

Jeho jazyk však pendloval mezi čímsi zkomoleným a něčím dosud

neslýchaným. Pravopis měl stále excentrický, s mluvnicí zacházel

politováníhodně a jeho výslovnost — páně Kaplanovu výslovnost

bylo moţno popsat jen jediným slovem: uširvoucí. (Kdyby člověk

přistoupil na Kaplanův úzus, pouţívaly by se místo vařičů „váţiče“,

kuchaři by připravovali „zadělaný tropy“ a prádlo by se věšelo do

„šusáren“.)

V zájmu spravedlnosti si pedagog připomínal, ţe pan Kaplan se v

mnoha směrech skutečně zlepšil: „cisina“ byla rozhodně pokrokem

ve srovnání s dřívější „cicinou“ a „písací stroj“ byl srozumitelnější

neţ „sací stroj“. Ale pan Kaplan měl ještě tolik co zlepšovat, ţe

kopce jeho pokroků vypadaly vedle velehor jeho omylů jako krtince.

Člověk mohl jen ţasnout nad neblahou kaplanovskou schopností

vyřešit jeden problém tak, ţe se vytvoří druhý. V úterý například

apeloval tento student na spoluţáky, aby se vystříhali veškerých

potravin a emocí, které zvyšují „krevní lak“ a způsobují „sklenózu“.

Cvičné stupňování přídavných jmen obohatil příspěvkem „studený,

studenčí, pod nulou“. Při opakování mluvnického rodu prohlásil

vepřín za maskulinum, ale kravín za femininum. A byl přesvědčen

(profesor Parkhill při té vzpomínce vţdycky zbledl), ţe „či muškedíři

se menovali Pornos, Xerox, Baranys a Jardaňan“.

Někdy se pedagog v duchu ptal, má-li vůbec právo svazovat pouty

konvencí ducha tak nespoutaného.

165

Čas se nezastavil. Hodina poslední zkoušky nastala. „Ukliďte si,

prosím, z lavic všechno kromě papíru a pera nebo tuţky.“

Zvedla se ruka pana Pinského.

„Ano?“

„Můţe se mít saják?“

Profesor Parkhill proţil horkou chvilku, neţ mu došlo, co má pan

Pinsky na mysli. „Piják? Ale samozřejmě, pane Pinsky. Píšete-li

inkoustem, můţete si piják nechat. Jsou všichni připraveni?“

Zmučené pohledy, statečné úsměvy, rezignovaná povzdechnutí —

to vše svědčilo o závaţnosti nadcházející prověrky. Nejedna ústa

vyschla, nejedno srdce zabušilo rychleji. V některých očích zářila

vidina třídy pro pokročilé, zatímco v očích jiných ţáků … Jiné ţáky

prostě ţivot naučil, aby si nedělali příliš velké naděje. Pera a tuţky

balancovaly v čekajících řadách jako dychtiví sokoli. Slečna

Mitnicková měla rozcuchané vlasy. Slečna Tarnovská se nadechla

posilujícího orientálního parfému. Pan Nathan vypadal, jako by

právě proměnil dva trestné hody. Slečna Goldbergová polykala

rozinky.

„První část zkoušky je pravopisný diktát kombinovaný s testem

slovní zásoby. Přečtu vám několik slov a vy pouţijete kaţdé z nich v

nějaké krátké větě. Je to jasné?“

„Joj“ paní Moskowitzové naznačovalo, ţe je to jasné aţ příliš.

„Tak dobře … Naše první slovo je myš.“ Pedagog chvíli počkal a

vyslovil to znovu, pečlivě a zřetelně.

Třída se vrhla na myš. Pan Kaplan zaklonil hlavu, zavřel oči a

konzultoval se svým andělem stráţným. „Myš,“ šeptal. „Myš …

Sajimavej výras …“ Otevřel jedno oko, aby viděl, jak bude vyučující

na jeho samomluvu reagovat. „Achá! Má dva vícnamy … Jeden

normální a jeden oprasnej …“

„Pane Kaplane,“ zamračil se profesor Parkhill, „rušíte třídu.“

„Pomiňte.“ Ukřivděným obličejem dal pan Kaplan najevo, ţe

nesmí-li si pro sebe šeptat, nemůţe jasně uvaţovat.

„Bylina…“ Profesor Parkhill doufal, ţe se pan Kaplan přestane

tvářit jako David oloupený o prak. „Bylina.“

„By-li-na-by-li-na …“ opakoval pan Kaplan, ale zarazil se, stiskl

rty a v melancholické zámlce napsal svou druhou větu.

166

„Chrup … slíţe … téci …“

Pedagog se slovy nespěchal, nechával mezi nimi uplynout celou

minutu a snaţil se artikulovat co nejvýrazněji. (Chrup opakoval

třikrát.)

Rozvrhl si čas tak dobře, ţe poslední z třiceti testovacích slov

přečetl dobrých čtyřicet vteřin předtím, neţ zvonek ohlásil přestávku.

Počkal na několik opozdilců dopisujících větu s přídavným jménem

brzký.

„První část zkoušky máme za sebou,“ oznámil. „Odevzdejte mi,

prosím, papíry.“

Napjaté řady se zavlnily úlevou. Ţáci vstávali, protahovali se, třeli

si spánky, masírovali si prsty, odevzdávali papíry s testem a šourali

se na chodbu — svěřovat si, srovnávat, popisovat a přetřásat věty,

které vyprodukovali. Diskuse byla značně hlasitá a pan Nathan k ní

hrál na foukací harmoniku Anči, sviť.

Profesor Parkhill začal testy opravovat. Slečna Mitnicková si jako

obyčejně poradila znamenitě. Paní Yanoffská zřejmě ztroskotala na

slově téci, protoţe napsala několik vět, všechny přeškrtala a v panice

se rozhodla pro řešení „Šel na dvě teci“. Pod jejím papírem čekal test

s nadpisem H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N.

1. Stačí jeden miš a ve špajsu je miš maš.

2. Bylina rozvot, ale uš je to dobrý.

3. Kaţdý chrup má svou líc.

4. Dyš jela skopce, spadla jí noha slíţe.

Dále pedagog nečetl.

V 19.40 ukončil zvonek přestávku a mučedníci se vraceli na

mučidla. Jedni ztrápeně, druzí sebejistě, třetí nejistě. Slečna

Mitnicková vypadala spokojeně, protoţe pan Nathan ji drţel za ruku.

Paní Moskowitzová a pan Kaplan vešli do třídy bok po boku.

Společným protivenstvím se jejich nepřátelství obrousilo. Paní

Moskowitzová sténala: „Pane Kaplan, já se čepu.“

Hyman Kaplan máchl suverénně rukou. „Tak nečepujte. Hlavu

schůru! Druhej tíl bude hráčka!“

Bolestiplná matróna vzdychla. „Ja bych sem chtěla vaši nervy.“

167

Pan Kaplan k ní konejšivě naklonil hlavu. „Dyš ste v depresu,

spomeňte na tu píseň Krásné je šít!“ A kdyţ se posadil na místo,

hodil přes lavice poslední kost, poslední vzpruhu: „Moskowitz,

nehasit flintu do ţida!“

Profesor Parkhill ostře zaklepal na katedru. „Pozor, třído. V druhé

části zkoušky napíšete jednostránkovou úvahu — na libovolné

téma.“

Hlavy poklesly, jako by jejich nositelé stanuli nad propastí.

„Celou jednostránku?!“ vydechla Bessie Shimmelfarbová.

„Libovonné téma?“ zachvěl se pan Scymczak.

Pan Kaplan se snaţil malomyslné povzbudit. „Lipovolný témy

míluju!“

„Pane Kaplan …“ zaúpěla paní Moskowitzová na způsob SOS.

Profesor Parkhill si odkašlal. „Musím vás poţádat, abyste se spolu

nedomlouvali.“ Jednoznačně upíral oči na kavalíra uprostřed první

řady. „Ţádné napovídání, prosím!“

Pan Kaplan vzdychl. Paní Moskowitzová se zatvářila, jako by jí

uťali ruku.

„Budete mít dost času na to, abyste si své jednostránkové

kompozice pozorně přečetli, a věřím, ţe to všichni uděláte. To vám

umoţní opravit pravopisné chyby, případně celé výrazy …“ Pedagog

procházel uličkami.

V začátečnické třídě zavládlo soustředěné ticho, jak ţáci pátrali po

tématech, přiměřených jejich schopnostem. Slečna Caravellová zírala

na portrét Abrahama Lincolna a čekala od jeho soucitného obličeje

první pomoc. Pan Finsterwald šeptal jakousi nesrozumitelnou

modlitbu k Georgi Washingtonovi. „Zajda“ Kipnisová si tiskla pěsti

ke spánkům, aby své soustředění umocnila. Pan Trabish buď

přemítal, nebo spal (a protoţe nechrápal, nedalo se to rozeznat).

Slečny Valuskasová a Mitnicková uţ dávno psaly. Pan Nathan

promýšlel jakousi přísně tajnou strategii na oklamání protivníka.

Zanedlouho se dali do psaní i ostatní. Pan Perez při tom supěl

jihoamerické kletby, pan Schmitt si pomáhal germánským bzukotem,

slečna Goldbergová konzumovala jedno ţuţú za druhým, jako by

přikládala do roztopené mozkové pece.

Vyučující se zastavil u paní Moskowitzové, která si ovívala tváře

168

sešitem.

„Není vám dobře?“ zašeptal.

Paní Moskowitzová zvedla strhaný obličej. „Nemušu napadnout

ţadny tema!“

„Tak — ehm — co třeba Mé plány?“ (Mé plány se odjakţiva

těšily široké oblibě.)

Paní Moskowitzová sklesla. „Ja nemam me plany! Ja mam pušeni

serse.“

„Tak co třeba — Můj první den v nové vlasti?“

„Muj prvni den v nove flasti sem vyklopila kotnik.“

Profesor Parkhill začínal propadat depresi. „Tak — ehm — dejme

tomu —“

Vtom zaslechl, ţe se třídou line melodický hvízdot, zřetelně

připomínající, jak „krásné je šít“.

„Pane Kap—“

Hvízdot ustal, ale místo něj se ozval z neviditelných úst šepot:

„ ,Mají šeny koušit?‘ … Je faktycky Bůh?‘…“

„Pane Kaplane!“

Ale podvratné spojení uţ bylo navázáno.

„Budu psát jednu otázku!“ vyjekla paní Moskowitzová.

Profesor Parkhill pokračoval v pochůzce.

„Pomiňte, pamprésor —“

Pedagog neoblomně zavrtěl hlavou. „Dotazy nejsou dovoleny.“

„To neni dotas,“ řekl pan Kaplan. „Čída je moc teplá. Mám

popotevţít okno?“

„Jistě.“

Pan Kaplan povstal, „popotevřel“ okno a vrátil se na místo. Sotva

se posadil, přiloţila mu slečna Gidwitzová, sedící po jeho levici, ústa

k uchu.

„Nešeptat si, prosím …“

Pan Kaplan znovu povstal. „Rači to okno zavţu. Na mou sousedku

tláčí.“

A zavřel okno dřív, neţ pedagog stačil říct: „Táhne, pane Kaplane,

táhne.“

Kdyţ zaznělo závěrečné zvonění — poslední toho školního roku

— profesor Parkhill si oddechl, ale přece jen posmutněl. (Za všechna

169

ta dlouhá léta, po která slečna Schnepfová působila ve Večerní

přípravné škole pro dospělé, se stalo jen jedenkrát, ţe nestiskla

knoflík v ředitelně včas. Toho večera pokračovala výuka ve všech

třídách ještě celých osm minut po desáté, protoţe slečninou kanceláří

pobíhala myš. Stráţkyně zvonků vyskočila na ţidli a ječela jako

siréna. Naštěstí vstoupil ředitel Robinson, okamţitě se v kritické

situaci zorientoval, vyhnal myš máváním klobouku a pokřikem „Kšš!

Kšš!“ a stiskl knoflík sám … Jak výtečně pak pobavil profesor Krout

členy sboru, kdyţ nazítří poznamenal, ţe řediteli Robinsonovi

neunikne ani myška!)

Řinkot zvonku křepčil ode dveří ke dveřím. Začátečníci posbírali

své výplody. S papíry v rukou se nahrnuli ke katedře a loučili se s

vyučujícím. Chovali se jako kaţdá jiná třída na konci školního roku:

někteří se radovali, jiní tesknili, jedni litovali, ţe škola končí, druzí se

těšili na volné večery, které mají před sebou. Kaţdý podal profesoru

Parkhillovi ruku, kaţdý mu na rozloučenou něco řekl.

„Sbohem a hodně štěstí na celej ţivot!“ rozloučil se s ním srdečně

pan Bloom.

Slečna Mitnicková udělala pukrle. „Kaţdá hodina byla krásná!“

Tváře jí zrůţověly jako petúnie. „Moc jsem se naučila. Chci se

vrátit.“

„Na podzim snad uţ budete ve třídě profesorky Higbyové,“ usmál

se pan profesor.

„Já nechci jiného učitele neţ vás!“ vykřikla slečna Mitnicková a

utekla.

„Já taky!“ smál se pan Nathan.

Pan Scymczak si pohladil jeţka a chraptivě vyhrkl: „Učite dobţe,

dobţe. Děkuji.“

„Já děkuji vám, pane Scymczaku.“

Slečna Caravellová jen zapěla „Arrivederci!“ a odplachtila na

svobodných křídlech.

Rozloučení pana Matsukase nebylo o nic srozumitelnější neţ jeho

obvyklé mručení.

Pan Pinsky si pochvaloval: „Tak ten čas lítá! Konec práce! Děkuji.

Šolom)“

Labutí píseň slečny Zievové zanikla v záchvatu kašle.

170

Hyman Kaplan se při těchto vroucích projevech díků drţel v

pozadí a pyšně naslouchal. Tvářil se jako pedagogův vychovatel,

vychutnávající chvály na svého svěřence.

Olga Tarnovská vzala ruku pana profesora do obou dlaní a cinkajíc

náramky zanyla: „Díky, díky. Po rusky hovoří se spasibo, spasibo.“

Uklonila se tak hluboce, ţe se profesor Parkhill lekl, aby mu nechtěla

políbit ruku, a náhle dřepla. Pan profesor, vyděšen, ţe mu chce

políbit střevíce, vykřikl „Slečno Tar—!“, ale ukázalo se, ţe slečně

jen upadl naparfémovaný kapesníček, a kdyţ jej zvedla, dramaticky

jím zamávala na rozloučenou.

Paní Rodriguezová řekla: „Myslím, ţe nevrátím —“

„Doufám, ţe ano,“ řekl pan profesor.

„Tak já sem propatla?!“ vykřikla paní Rodriguezová.

„Ale ne, jen jsem chtěl říct, ţe doufám ve váš návrat —“

„Tak já sem propatla!“

„Ale ne, ne —“

„Rodriguezová!“ zasáhl pan Kaplan. „Kontlorujte se!“

Wolfgang Schmitt připochodoval, postavil se do pozoru a pravil:

„Za celou dopu v Německu zem ze nezetkal s tak vyzoce kvalitním

učenim!“

„Neţiká se ,v německu zem‘, ale ,v německý semi‘,“ poznamenal

pan Kaplan.

A tak to pokračovalo: slečna Goldbergová, která si před tím, neţ

podala panu profesorovi ruku, setřela z prstů čokoládu („Mílionkrát

děkuji!“), Vincente Perez, vyhrknuvší tajemné „Muj dum — váš

dum!“, paní Moskowitzová, vysvobozená z otroctví a mumlající

jakési prskavé zmaty.

Nakonec všichni odešli — všichni kromě Hymana Kaplana, jenţ

přistoupil ke katedře poslední.

Profesor Parkhill si posunul brýle. „Takţe, pane Kaplane …“

Pan Kaplan mu podal ruku. Obrátil se a ještě jednou se zalíbením

pohlédl na prázdné lavice a k tabulím, na celé to kolbiště, kde

proběhlo tolik lítých bitev: Kaplan versus Mitnicková, Kaplan versus

Bloom,

trojspolek

Kaplan—Pinsky—Trabish

proti

alianci

Blattberg—Tarnovská—Caravellová … „Tolik dobrýho sme v naší

čídě zašili!“ vzdychl válečník. Rázně se probral z dum a odkráčel ke

171

dveřím — odkud zamával, jako by stanul na lodi, k níţ ho pedagog

vyprovodil a která odplouvá na historickou cestu. „Nepojte se,“ řekl.

A prošel veřejemi.

Profesor Parkhill přemýšlel, proč to pan Kaplan řekl. Začal si

skládat věci do aktovky: třídní záznamy, slohové práce. Ze

zvědavosti v nich zalistoval. Před očima se mu mihly nadpisy „Soha

svobody“, „Smutná noc v Nemocnici“, „Má byt za fraštu trest?“ (To

bude jistě úvaha pana Kaplana — ne, autorkou byla paní

Moskowitzová; určitě ji však inspiroval její rádce.)

Nacpal hrst papírů do tašky a sáhl po zbývající hromádce: „Moje

děti jsou moje doţivotní štěstí“, „Jak jsme porazili muţstvo

Manischewitz Rockets“, „Mám ráda zmrzlinu!“, „Myšlenkování“.

Trhl sebou. Přečetl si název znovu: „Myšlenkování“. Nemohl se

ubránit, aby ten list nepozvedl nad ostatní.

MYŠLENKOVÁNÍ

(Lidi + zvířata)

Napsal

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

1.

Někdy sem smutný jak lidi ţijou. Jen jídlo,

práce, spat. Myšlenky ne!

(Pravopis pana Kaplana se nesporně zlepšil.)

Takový lidi sou jako svěř co nepouštívá mozek

na plný oprátky. Člověk nemá byt jako svěř.

(Profesor Parkhill svůj názor na páně Kaplanův pravopis

poopravil.)

Dnes píšeme záběrečný písmený práce na

konec Šk. roku. Věčina ţáku budou psat

příchody ze ţivota. Ale já ptám: Proč do kolem

172

kola příchody? P. pr. musí mít plný zubi ze

čteního příchodů. Kaplan buď muš! Nepipluj s

příchodama. Popísej rači jak myšlenkovat. Fajn.

Tetka myšlenkuju.

(Pan profesor sklesl na ţidli.)

2.

Dyš byla přectávka někerý ţáci ptali jestli je

zprávná fízlovnost „To sem já“ nebo „To je já“.

(Poněvač to můšeme mít v naší písmence.) „To

sem já“ nebo „To je já“? Nárámě těšká otáska,

no ne? No jo.

Ale neni tak těšká, dyš Člověk myšlenkuje!

Já znávzorním. Dyš někdo je na chodbě a dělá

tuk tuk tuk na moje dveře, já bohopytelně

zařvám: „Kdo je?“

Příde odpovět: „To sem já.“

To je zprávná fízlovnost? Brdlajs! Můšu já s ní

byt modrej? Nemůšu! Proto je „To sem já“

špatně.

Znova tuk tuk tuk. Znova já řvám: „Kdo je?“

A příde odpovět: „To je já.“

Je to zprávopisná fízlovnost?! Šíšerná! Budu

na ni já (Kaplan) rozumnět? Cha! Jako kosa

Petršeli.

Takţe „To je já“ neni spisovný jak bych smet.

Tetka vypadám ţe neni ţádná zprávná

fízlovnost! Ţe neni výhodisko. Ale — (Obr. na

druh. str.)

Kdyţ profesor Parkhill obracel list „na druh. str.“ (pan Kaplan

pojednal „jednostránkové vyprávění“ s velkorysostí sobě vlastní),

pomyslel si, ţe takto formulovaný problém vět „To jsem já“ a „To je

já“ je v podstatě gordickým uzlem.

173

3.

Ale musí byt ňáký zprávný výhodisko! A jak

se můše dát nalíznout??? MYŠLENKOVÁNÍM.

(Tetka přídě jak sou lidi namazanější neţ

svěř!)

4.

Dyš já sem na chodbě a dělám tuk, tuk, tuk, a

slyšim jak uvnič (na 2. str. dveřích) někdo řvá

„Kdo je?“ — já fízlovím „Hyman Kaplan!“

Aha! Tetka je jásná facka. Na takovou

fízlovnost rozumí kaţdej občan a neeksistuje

aby nevěděl kdo já SEM nebo kdo já JE. No ne?

To důkazuje jak myšlenkování dává Člověkám

ţe sou dál neš svířata.

Tomu já řeknu pokrok dopředku.

K-O-N-E-C

Tato oslnivá demonstrace čistého rozumu byla završena douškou:

Pro pána prof.

ps.

Klíďo budu propadák. Já mám naši čídu rád.

174

DÍL DRUHÝ

175

1

MARNOTRATNÝ S*Y*N

„Slečna Mary Atrakianová.“

„Ano, prosim.“

„Olaf Umea.“

„Je!“

„Pan Stanislaus — ehm — Wilkomirski.“

„Tu“

„Paní Minnie Pilpulová.“

„Nápodobně.“

Profesor Parkhill nečetl jména podle abecedy, protoţe se chtěl

seznámit s novými tvářemi a kaţdou si spojoval s příslušným jmé-

nem v pořadí, v jakém si ţáci vybrali svá místa.

„Slečna Lola Lopezová.“

„Sí!“

„Pan Vasil — Hruska? Čtu to správně? Nebo se počáteční H

nevyslovuje?“

Nevyslovil se ani pan Hruska. Ba dokonce se Hruska nejmenoval.

„Moje meno je Olansky!“ ohradil se statný muţ s nápadně tlustými

brýlemi, na něhoţ se profesor Parkhill usmál. „Reuben Olansky.“

„Promiňte. A pan Hruska je kde? Pan H-r-u .. .“

Hláskování pana Hrusku nevyčarovalo. Profesor Parkhill udělal za

jménem X. Břitké V označovalo na jeho prezenční listině, ţe ţák je

přítomen, váhavé X, ţe není. Někdy se ovšem ţák dostavil během

vyučování a v tom případě udělal vyučující kolem X krouţek. To

znamenalo, ţe frekventant přišel do školy pozdě. (Slečna Schnepfová

z ředitelství na tomto rozlišování trvala. Pozdní příchody nešnášela.)

„Ch. J. Fledermann.“

„Ja.“

„Isaac Nussbaum.“

„Zde je Isaac Nussbaum.“

Profesor Parkhill vzhlédl. Pan Nussbaum tam skutečně byl, s

malou čepičkou na hustých vlasech a krásným plnovousem, za-

176

lesňujícím jeho obličej od boltce k boltci. (Pan Nussbaum byl

hlavním synagogálním zpěvákem.)

„Peter Ignatius Studniczka …“

Profesor Parkhill se snaţil vyvolávat jména zvesela. Ale veselo mu

nebylo; bylo mu úzko. Třída se v novém školním roce sešla teprve

podruhé, a nový školní rok přinášel vţdycky nové naděje — nové

ţáky, nové problémy, nové úkoly. Osmačtyřicet hodin po jeho

zahájení však pedagog zjišťoval, ţe se ho zmocňuje melancholie,

prohlubovaná překvapivou nostalgií… Loňská jména, loňské tváře …

Ach, to byla začátečnická třída …

„Slečna Rochelle Goldbergová.“

„Mocměťééší!“ (Znásobila své potěšení karamelkou.)

Ještě ţe se některé ovečky ze starého stáda vrátily.

„Pan Milas Fodjik.“

„Já fe omlouvám, ale ja fe nefyflofuju F, ale tfojatý V.“

„Promiňte, pane Wodjiku.“ Profesor Parkhill se vlídně usmál.

(Nestávalo se často, aby ve Večerní přípravné škole opravoval ţák

učitelovu výslovnost.)

„Pan Tomas Wodjik.“

„Mmmfm.“

Pedagog se podíval na Tomase Wodjika stejně přívětivě jako před

chvílí na Milase Wodjika — ale déle si ho prohlíţel. Nemohl

rozeznat jednoho Wodjika od druhého. Byla to dvojčata. Jednova-

ječná dvojčata. A ke všemu stejně oblečená — modré obleky,

pruhované košile, hnědé pletené vázanky — a sedící vedle sebe.

(Kdyţ se před profesorem Parkhillem objevili poprvé a podávali mu

přihlášku, sáhl mezi ně; bude si muset pořídit silnější brýle.)

„Pan Lucca Barbella.“

„Presente!”

„Slečna Kipnisová …“

„Helou.“

„Pan Nathan P. Nathan?“

„Nastoupen a připraven!“ zazněl bujarý smích.

„Paní Yanoff .. „

„Jako floni!“

Profesoru Parkhillovi nepřestávalo znít v uších: „Où sont les fleurs

177

d„antan? Kdeţe loňské květy jsou? Norman Bloom, jak se

proslýchalo, opustil chrám vzdělání, protoţe se přestěhoval do

Passaicu v New Jersey, aby tam v potu tváře pracoval v továrně na

nepromokavé pláště. (Jak vášnivý debatér to býval!) Další výkvět

loňského ţactva — Wolfgang Schmitt, pan Finsterwald, Gerta

Valuskasová, Harry Feigenbaum — postoupil na ţírné pastviny větné

skladby a občanské nauky, obhospodařované profesorkou

Higbyovou. Pan Jacob Marcus okouzlil srdce jedné rozvedené

krasavice a přesídlil prý do idylické přímořské vísky. Paní

Tomasicová se odstěhovala se svým manţelem Slavkem do

Bridgeportu. Gus Matsukas se vrátil do Řecka. Vincente Perez

přestoupil na školu, do které měl ze svého bydliště v Bronxu blíţ.

Slečna Carmen Caravellová odjela do Itálie „na piccolo dovolenku

dívat na rodinku“ (jak napsala na pohlednici slečně Mitnickové), ale

kouzlo rodiny, přátel a středomořského slunce bylo tak mocné, ţe se

z něj nedokázala vymanit. („Ó, já milovám mou madre a padre a

segru Angelinu, která je v klášteru,“ sdělila profesoru Parkhillovi na

pohlednici se soptícím Vesuvem. „A taky sem zamilovala!“ Slečna

Caravellova se zapřísáhla, ţe víckrát do „newyork blazzineca“

nevkročí.)

A pan Kaplan? … Profesor Parkhill vzdychl. Kdykoli si na pana

Kaplana vzpomněl, musel vzdychnout. Nikdo nevěděl, co se s ním

stalo. Jedni říkali, ţe přišel o místo, jiní, ţe přišel o hlas. Pan Pinsky

byl přesvědčen, ţe Hyman Kaplan se chystá kandidovat na místo

starosty New Yorku.

„Pan Blattberg.“

„Dobrej večer!“ Na řetízku, kterým pan Blattberg točil, se blýskal

třetí vnoučkův zoubek.

„Slečna Mitnicková.“

Z návratu slečny Mitnickové měl profesor Parkhill radost největší.

Byla to ţákyně, kterou by si oblíbil kaţdý učitel — tak byla

svědomitá, tak inteligentní, tak plachá. Kdyţ byl této křehké panně

nabídnut bohatě zaslouţený postup do třídy profesorky Higbyové,

propadla panice, v slzách dřiznala, ţe se na tak závratný vzestup

necítí „zralá“, a prosila profesora Parkhilla, aby jí dovolil zůstat ještě

rok v začátečnické třídě. O totéţ poţádal Nathan P. Nathan. Svým

178

způsobem to byla pocta …

„Slečna Tarnovská.“

Ano, také Olga Tarnovská se vrátila, ta vybledlá Kleopatra s ko-

baltovými vlasy, náušnicemi, náramky, vášnivými vzdechy a vel-

kopanskými způsoby. Někdy si profesor Parkhill říkal, ţe by dovedla

vyţdímat tragično i z malé násobilky.

„Pan Trabish“

Oscar Trabish zívl, jak uţ pekaři zívávají.

„Paní Moskowitzová.“

„Achjo.“ Paní Moskowitzová se hrdinsky snaţila nahradit své

tradiční joj něčím, co by svědčilo o jejích jazykových pokrocích.

„Slečna Zievová.“

Slečna Zievová byla posmutnělá. Její svatba s panem Andrassym,

ţákem ze třídy profesora Krouta, musela být odloţena pro úmrtí

ţenichovy babičky. A pan Andrassy drţel smutek o to delší, ţe jeho

babička se odebrala na věčnost v Budapešti.

„Pan Pinsky.“

Pan Pinsky, o něco veselejší, o něco pohublejší, seděl přímo před

profesorem Parkhillem, přesně uprostřed první řady. Tam, kde

vţdycky trůnil pan Kaplan. (Jak by bylo moţné zapomenout na

místo, odkud ten neohroţený duch přisoudil čínskému gene-

ralissimovi jméno „Šanghajštěk“?)

Pedagog odloţil prezenční listinu. „Nuţe, třído,“ usmál se, jak

nejpovzbudivěji uměl. „Téma vašeho domácího úkolu bylo Můj

ţivot.“ První téma bývalo vţdycky Můj ţivot. Druhé bylo Má do-

volená nebo Má práce nebo Mé plány, ale prvenství patřilo vţdy

Mému ţivotu. Nic neupoutalo zájem nováčků tak rychle, nic ne-

zaplašilo jejich úzkost a neposílilo jejich sebevědomí tak účinně jako

prosté vyzvání, aby sepsali historii svého ţivota.

„Paní Lopezová půjde laskavě k tabuli a přepíše na ni svou práci,

ano? … Dále pan Olansky … slečna Tarnovská …“ Přidal k těmto

jménům čtyři další.

Sedm odsouzených se plouţilo v zástupu k tabulím. Jedna z nich

sténala, dvě vzdychaly, tři zbledli, jeden se třásl. Všichni však

vykročili vstříc osudu. Rozestoupili se podle tabulí jakoby v bojové

rojnici. Čela se zbrázdila, rty semkly, papíry zašustěly. Křídy se

179

zvedly jako kopí. Ještě několik omluvných odkašlání, několik

nejistých povzdechů, a jiţ vpochodovaly na tabule šiky bílých

písmen.

Profesor Parkhill prošel uličkou aţ k zadní stěně, jak míval ve

zvyku, kdyţ jeho ţáci psali na tabule. Otočil se a pozoroval své

poutníky.

Drobná slečna Lopezová si musela stoupnout na špičky, aby svůj

ţivotopis na tabuli dostala. Paní Yanoffska si neustále otírala čelo,

platíc tak daň za úporné soustředění. Olaf Umea mručel. (Profesor

Parkhill dosud neučil třídu, ve které by se nevyskytoval alespoň

jeden rozený mručoun; loni to byl Gus Matsukas, který — jak se na

Řeka mezi barbary slušelo — nevyhledával ţádné přátelství a

uzavíral se všem důvěrnostem. Letos to byl Olaf Umea.) Pan Oscar

Trabish si rozepjal rukáv, aby zrychlil krevní oběh v píšící ruce. Pan

Reuben Olansky, zřejmě dalekozraký a krátkozraký zároveň, si bez

ustání postrkoval bifokální brejle, aby lépe viděl buď na psaní, nebo

na slečnu Tarnovskou po své pravici. Olga Tarnovská … Kdykoli se

dala do psaní, rozcinkaly se jí náramky a při kaţdém odtaţení křídy

nebo pera z hloubi hrdla zamňoukala. Čas od času si přitiskla k chřípí

krajkový kapesníček.

Profesor Parkhill si všiml, jak uctivé ticho se rozhostilo v řadách

sedících ţáků. Tikání velkých nástěnných hodin, visících mezi

přísným Washingtonem a smutným Lincolnem, jemně sázelo do

vzduchu interpunkční znaménka času … Byla to ukázněná třída. To

v loňské třídě (zavzpomínal chtě nechtě pedagog) by se dávno

ozývaly poznámky nebo posměšky nebo poplašné signály — ať uţ

od pana Blooma, vrhajícího se střemhlav na nějakou chybu vylíhlou

na tabuli, nebo od slečny Valuskasové, jejíţ finská tuţka vystřelila

do vzduchu při prvém příznaku omylu, a zcela jistě od pana Kaplana,

„myslenkujícího“ nad nějakým závaţným problémem. Pan Kaplan

přemýšlel vţdycky nahlas, buď proto, aby se dovolal svých múz,

kterých měl poţehnaně, anebo aby kolegům milostivě umoţnil

sledovat své brilantní myšlenkové pochody. (Jednou, kdyţ měl

časovat sloveso topit, spustil: „Topím, topíš, je teplo.“ A jindy, kdyţ

měl pouţít ve větě rozkazovací způsob slovesa škrtat, přišel s

řešením právě tak originálním jako děsivým: „Co se nehodí, škrťte.“)

180

Nostalgie obestřela pana profesora svým smutečním závojem.

Právě kdyţ otvíral okno, aby se nadechl čerstvého vzduchu, rozlétly

se znenadání dveře. Z chodby vtrhl do třídy průvan a zároveň zazněl

břeskný hlas: „Nastar šici! Strávim!“

Dvacet šest hlav se otočilo jako na povel.

„Fítamvas do novýho roku! Fítamvas do sačátechnické čídy!“

„Joj!“ vyjekla paní Moskowitzová postaru.

„To není mošný!“ vykřikla paní Shimmelfarbová.

„Koukejte, kdo k nám de!“ zajásal pan Pinsky.

„Já sem z toho Jeník!“ ţasl pan Isaac Nussbaum, který se teprve

nedávno přistěhoval ze Svaté země.

Profesor Parkhill se ani nemusel otočit, aby poznal, komu břeskný

hlas patří. Ta artikulace, ta nebetyčná (byť neoprávněná) sebejistota,

ten vítězoslavný duch, to vše bylo nezaměnitelné. A kdo by také

volal „Fítamvas!“ na ty, kdo přišli dřív a měli by vítat jeho? Pan

profesor znal jen jediného člověka, který vchází do třídy, jako by šel

na korunovaci.

„Pan —“ spočinul očima na rozjásaném příchozím, „— Kaplan.

No to je překvapení!“

A vskutku to pan Kaplan byl, hrdý a nebojácný jako rytíř vracející

se na pole své slávy. Vypadal o kapku nonšalantněji, o drobet

euforičtěji. Byl opálen, coţ přirozenou zářivost jeho pleti ještě

posílilo: jako by mu pod jablíčkově kulatými lícemi ţhnulo nějaké

světlo. A měl pihy! Bylo neuvěřitelné, ţe je má právě on, člověk tak

typicky městský. Na jednu bláhovou vteřinu se profesoru Parkhillovi

zazdálo, ţe tyto pihy mají hvězdicovitý tvar a ţe tedy páně Kaplanův

obličej inzeruje jméno svého majitele tak, jak je vţdycky píše —

červenými, modře obtaţenými písmeny s hvězdicovou výplní:

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N. Ale hned tu pošetilou představu

zapudil.

„Mojeusta, pamprésor! Jak máme?“ zubil se pan Kaplan. „Já sem

tak rád, ţe na vás zase vidim, ani nemůšu ţeknout jak!“ Profesor

Parkhill si uvědomil, ţe tiskne páně Kaplanovu ruku jaksi chladně.

„Vypadáte páječně! Špíčkově! Jedničkově!“

„Vy — ehm — také vypadáte výborně.“ Pedagog si odkašlal.

„Úţasně.“

181

„A sítím úţasně.“

„Jsem — jsem rád, ţe jste zase mezi námi, pane Kaplane.“

„Já sem radostí pes vás!“

Profesor Parkhill otevřel ústa, aby řekl „radostí bez sebe, pane

Kaplane“, ale bylo pozdě: pan Kaplan uţ promlouval ke spolu-

ţactvu: „Fášení sačátechnici a sačátechničky, budeme prácovat

spolu! Budeme třít! Budeme učit!“ Velitelsky zvedl k nebesům prst.

„Jeden za šecky, šecky za jednoho a celej parta za pamprésora!“

„Napoleon se vrátil,“ řekl hořce pan Blattberg a sáhl na svůj

amulet, na řetízek s mléčnými zoubky potomků.

Pan Kaplan se o rozvratníka Blattberga otřel pohledem, ale

neuznal ho za hodna odpovědi. „Co to vidim! Mitnick! A Nátan P.

Nátan! Oba pošát mezi sačátechnikama! To je milý čekvapení…

Vyděšená laň zrudla a zakoktala ze svého úkrytu: „D-dobrý večer,

pane K-k-k .. .“

Pan Nathan se smál.

„Mitnick, já návrhuji, abysme v novým školním roku —“

„Posaďte se, prosím,“ řekl rychle pan profesor.

Hyman Kaplan připochodoval k ţidli uprostřed první řady.

„Pinsky!“

Pan Pinsky se radostně usmál. „Kaplan!“

„Myslim, ţe ste sedl do mýho místa,“ řekl příchozí bez nejmenší

známky nevole, nicméně tónem říšského velmoţe, trvajícího na svém

výsadním právu.

Pan Pinsky okamţitě sebral svou učebnici, sešit a tuţky a beze

slova si přesedl. Cítil se zřejmě poctěn, ţe můţe posvátné místo

uvolnit a ţe mu bylo dopřáno zaštítit tuto pevnost proti uchvatitelům.

„Ten čelověk,“ zasténala slečna Tarnovská a střelila po svém

nepříteli otráveným pohledem, „je tresť boţí!“

„A teď, třído —“ začal rychle profesor Parkhill.

Ţáci a ţákyně u tabulí byli fanfárou kolem Kaplanova entrée tak

rozptýleni, ţe se svými ţivotopisy přestali zabývat. Vysílali k panu

Kaplanovi široké úsměvy (pokud s ním byli zadobře) nebo mrazivé

pozdravy (pokud s ním zadobře nebyli). Ti, kteří nepatřili k ţádnému

táboru, jako bratři Wodjikové, seděli a zírali.

„— znovu do práce,“ pokračoval profesor Parkhill. „Pan Kaplan tu

182

s námi není naposled.“

„Já budu dycky,“ řekl tiše opozdilec.

Představa, ţe by Hyman Kaplan, nezměněný a nezměnitelný,

zůstal v první řadě na věčné časy, sevřela profesoru Parkhillovi

hrdlo.

Kdyţ se sedm statečných u tabule vrátilo ke svým úkolům, vy-

jmul pan Kaplan z náprsní kapsičky jedno ze svých plnicích per,

přimhouřil oči, bleskově si prohlédl nadpisy na tabulích, nachýlil

hlavu k rameni, zašeptal „Achá! Tak úkol je o šivotě! Hudrykulum

víte!“ a začal zběsile psát na jakousi obálku. Profesor Parkhill si

marně lámal hlavu, co ho tak zaujalo, ţe si to okamţitě pozna-

menává.

„Tak dopišme …“ pobídl pedagog ţáky u tabulí.

Sedmice vyvolaných přepsala poslední slova a s různými omlu-

vami a výmluvami se vrátila do lavic. Sebekritičnost jí byla ke cti.

Slečna Lopezová ignorovala přivlastňovací zájmeno v zadání

úkolu a místo o vlastním ţivotě se rozepsala o ţivotě vůbec. Stani-

slaus Wilkomirski, znuděný svou minulostí, zpracoval obšírně téma

„Moje ţena“. Slečna Tarnovská, věrná ruským klasikům, si název

upravila na „Ţivot. Smrt. Co ony značí???“ Pan Umea se vyzpovídal

ve třech strohých řádcích:

V New Yorku uš 6 let.

Dělám do kalhot pasy.

Ţenatý. Ráno dobrou náladu.

Na další kompozice se profesor Parkhill nedíval. Byl zklamán.

„Probereme nejdříve práci slečny Lopezové. Prosím vaše připo-

mínky.“

Lola Lopezová raději sklopila hlavu; vypadala jako vystrašený

vrabec. Ale její kolegové a kolegyně mlčeli.

„Chce někdo něco opravit?“ zeptal se pedagog zvesela.

Nechtěl nikdo.

„Nesmíme být tak… tak ostýchaví, třído. Chybami se přece učíme

… Kdo se hlásí?“

Nezvedla se jediná ruka.

183

Profesor Parkhill pohlédl s nadějí na slečnu Mitnickovou. Slečna

zrudla. Pohlédl na pana Fledermanna. Ch.J. Fledermann si strouhal

tuţku. Pedagog se usmál na mladého Nathana P. Nathana. Ten na něj

bodře mrkl, ale neřekl nic.

Vyučující se povzbudivě zahleděl na Rochelle Goldbergovou, ale

slečna Goldbergová si právě rozbalovala karamelku. Co pan Kaplan?

Ten ještě stále psal na drahocennou obálku, dokonce ji roztrhl, aby

její plochu zdvojnásobil. Co to dnes večer s třídou je?

Nemaje pomocníků, opravil pedagog úkol slečny Lopezové sám.

A rychle zkorigoval další ţivotopisy. Nechtěl ztrácet čas.

K tabuli byla povolána další skupina. „Paní Pilpulová … Peter

Studniczka …“

Náhle se ve vzduchu zatřepetala zkosená obálka pana Kaplana!

„Simpamprésor! Simpamprésor!“ Snaţivcův úsměv byl právě tak

široký jako svůdný. „Můšu já?“

Profesor Parkhill stočil oči jinam. „To jsou domácí úkoly, pane

Kaplane. Kdyţ jsem je zadával, nebyl jste —“

„Já uš sem napsal! Tetka na mistě!“

Pan Pinsky zvolal „Ďjúú!“ a obdivně se plácl do tváří.

Pan Nathan se rozesmál. „Já z něho umřu!“

„Vy jste … napsal svůj ţivotopis tady?“ zeptal se profesor Park-

hill.

„Komplet!“ Skokem byl pan Kaplan na stupínku, popadl křídu, a

neţ mu to vyučující mohl zakázat nebo rozmluvit, nakreslil na tabuli:

Hyman Kaplan

Napsal

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

Ten nadpis profesora Parkhilla fascinoval. Jak asi dospěl pan

Kaplan k rozhodnutí, kam dát hvězdičky? Do prvního „Hymana

Kaplana“? To by upřednostňovalo ideu Kaplana, nikoli Kaplana

skutečného, nade vše důleţitého. Do obou „Hymanů Kaplanů“? To

by naznačovalo rozštěp osobnosti. Ale prošpikovat hvězdičkami jen

druhého „Hymana Kaplana“ — pedagog musel uznat, ţe je to

mistrovské řešení: zvýrazňuje Kaplana jako člověka, ne Kaplana jako

184

téma, Kaplana jako tvůrce, ne Kaplana jako představu.

Profesor Parkhill se donutil odtrhnout oči od páně Kaplanovy

kompozice a zkontrolovat práce jeho spoluţáků. Pan Blattberg

přepisoval na tabuli epos nazvaný „Kdo já jsem!“ Slečna Kipniso-vá

obnaţovala své nitro ságou nadepsanou tajemně „Riga 47“. (Jak

vyšlo najevo, označoval tento kód místo a rok jejího narození.)

Nejpřekvapivější byla kompozice (dalo-li se to tak nazvat), kterou

dodal Peter Ignatius Studniczka; vlil příběh svého ţivota do této

fragmentární formy:

Mat. a ot.

Marie a Franz

brat.

6

sest.

3

brat. a sest.

9

mrt.

2 (sest.)

ţena

Ne

děcka

nic

práce

myč láhví

chce být

šéf láhví

Profesor Parkhill se obrátil k tabulím zády. Čekal, aţ všichni

dopíší, a slyšel, jak se po jednom vracejí na místa. „Začněme —“

nadechl se zhluboka, „— u pana Kaplana.“ Teprve potom našel

odvahu postavit se výplodu Kaplanova ducha tváří v tvář.

Hyman Kaplan

Napsal

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

V 1. řadě sem narodil.

Moje rodina poházela z kraje kde poházel

Mojše Elman, slavný na housle.

„Všimněte si větné skladby, třído,“ řekl pan profesor zamyšleně.

(Sám si však větné skladby nevšímal: vyrovnával se s nevývratnou

logikou sdělení, ţe se pan Kaplan v první řadě narodil.)

185

Můj otec menoval Pepi ale přátelé ho volali

Jusl. Matka menovala Ida ale já ji volal mami.

Bohopytelně.

„Všimněte si pravopisných chyb,“ zvýšil hlas pan profesor.

Byly taky 4 bratry a sestry. Avram, Mirele, já

(menuju Hymie), Betty. Po Betty se přišel Max.

Ten Max! Je strášně chytrej. Má vynikací

pamněť, jenţe zapominá.

„Přemýšlejte o smyslu vět,“ zvolal rezolutně pan profesor.

Dyš Evropa šla s kopce (moc) tak sem plul do

blahopitný Ameriky. Trvalo 10 dnu, a moská

nemoc taky 10 dnu. Já myslel ţe uš je „Sbohem

Hyman Kaplan!“

„A nepřehlédněte interpunkci!“ zvolal úzkostlivě pan profesor.

V N. Y. sem ščasnej. Ale né 100 %. Tak

študuji školu. Aby sem učil. Šecko. Mám

šestraný anbice. Můj mottor je — „Kaplan

dotahej vysoko!“

K-o-n-e-c

„Konec …“ Profesor Parkhill sklopil oči k podlaze. Věděl, ţe je to

teprve začátek.

Jako vţdycky, kdyţ pan Kaplan předvedl svůj spisovatelský talent,

zašuměly ţákovské řady šepotem, repotem a škodolibou radostí.

Profesor Parkhill zaklepal ukazovátkem na katedru. „Tak, třído .. .

opravujte.“

Třída s gustem zaútočila. Pan Blattberg odsoudil pisatele za to, ţe

mrzačí zcela nevinná slova, jako pocházet, přátelé, blahobytný,

mořský… Slečna Atrakianová pranýřovala zvůli, s jakou pan Kaplan

186

přidává či vynechává zvratné zájmeno se. Pan Fledermann zvolal:

„Ten člověk nepíše pravopis, ale levopis!“ (Chór hodný Berlioze

pochválil Ch. J. Fledermanna za tak pregnantní formulaci.)

Slečna Zievová štítivě přestylizovala jednu větu a dvě zhnuseně

zavrhla. Dokonce i Molly Yanoffská, soustavně uhlazující své věčné

černé šaty, přistihla pana Kaplana při frapantním omylu: „Kdo by na

svou mami nevolal mami? Takţe to ale za Ida je hloupý, né?“ Pan

Hruska (který se mezitím dostavil bez fanfáry) zahučel, ţe ve slově

motor „se má psát t, a né tt“. A Reuben Olansky? Tento nový Hektor

zasáhl Achilla na obou patách, kdyţ spustil drtivou palbu na

Kaplanovy zkomoleniny a vyjádřil hluboké politování nad masakrem

mezislovných vazeb.

„Hyman Kaplan“ sepsaný H*Y*M*A*N*E*M K*A*P*-

L*A*N*E*M byl do krve zepsut.

Jakkoli profesoru Parkhillovi kmitala ruka s křídou po tabuli

(opravujíc, škrtajíc, přemisťujíc, nahrazujíc), nemohl přehlédnout, ţe

třída, ještě před půl hodinou zakřiklá, kypí náhle vitalitou. Člověk si

mohl myslet o panu Kaplanovi všelico, ale musel mu přiznat, ţe svou

přítomností je schopen vzkřísit mrtvolu.

„Další opravy?“ zeptal se spokojeně.

Slečna Mitnicková zakoktala: „Myslím, ţe jsou také chyby v

obsahu.“

„Fajn!“ zazubil se pan Nathan.

„Pokračujte, Mitnick,“ broukl pan Kaplan s nevyzpytatelným

obličejem.

„Ten úkol by v sobě neměl mít houslistu!“ Stydlivá slečna Mit-

nicková, která v půtkách s Hymanem Kaplanem utrpěla tolik ran,

postupovala obezřele a adresovala své výhrady raději vyučujícímu:

„Proč pan Kaplan dává do vlastního ţivotopisu Mischu Elmana?“

„Mně líbí, jak hraje,“ usmál se pan Kaplan.

„Coo?“ zasípěl pan Olansky. „To je nějakej důvod — ?!“

„Né. To je roschotnutí.“

„A je to!“ plácl se pan Pinsky blaţeně do stehna.

Slečna Mitnicková úpěnlivě zasténala. To vyplašilo galantního

Poláka Wilkomirskeho natolik, ţe se jí vrhl na pomoc. „Je chyba! Je

chyba!“ protestoval. „Ten houslak do vašeho ţivota nenaleţí —

187

slečna dobţe pověděla!“

„Já Mojše Elmana do mýho šivota počebuju,“ řekl pan Kaplan.

„Vy do vašeho šivota dejte Paderewskiho.“

Pan Wiíkomirski vyklidil bojiště.

„Tak pozor!“ zvolal Ch. J. Fledermann, přicválavší na místo

Wilkomirského. „Já zem náhodou učitel muziky!“

Větší úţas by nevyvolalo ani zjevení archanděla Gabriela.

„Učitel!“

„V naší třídě!“

Isaac Nussbaum usoudil: „Ten musí bejt vysoko zdělanej!“ A s

respektem si pohladil plnovous.

„Elman se nemenoval Mojše, ale Mischa!“ tasil Christian Fle-

dermann.

„Záleţí na fízlovnosti,“ řekl pan Kaplan.

„Pane Kap—“

Vtom vykřikla Olga Tarnovská: „Moji krajané byli Čajkóvskij,

Boródin —“

„Taky Rasputin,“ zaculil se bůh pomsty v první řadě.

„Rachmanínov! Musórgskij!“

„Taky Ivan Chrosný.“

„Stravin—“

„Slečno Tarnovská —“ zasáhl pan profesor, protoţe si uvědomil,

ţe slečna by mohla s výčtem svých slavných krajanů pokračovat celý

večer, aniţ by pana Kaplana udolala. „Vraťme se raději k opravám.“

Vzlétla ruka Reubena Olanského. „Našel sem důleţitej miš-maš!“

Pan Kaplan se otočil k neotesanému nováčkovi čelem.

„Jakej rozum má ţák,“ otázal se pan Olansky jízlivě, „kdyţ můţe

napsat před naše oči —“ bodl obţalovným ukazovákem k tabuli, ale

bohuţel jej namířil na autobiografii slečny Kipnisové, protoţe šilhal,

„— Max má vynikající paměť, jenţe zapomíná?! Neni to směšný?“

Filištínové se prohýbali smíchy.

„To je to samý jako napsat, ţe někdo je tlustej, ale hubenej!“

hřímal přísně Olansky. „Ze je milionér, ale chudák!“

Třída se otřásala veselím.

„Brávo, Olansky!“

„Brilijantní logika!“

188

„Achjo, Kaplan!“ ušklíbla se paní Moskowitzová, jiţ bez překo-

naného joj.

„Vy by neţeknul — ,chudák Kaminsky‘?“ zeptal se sladce pan

Kaplan.

„Kdo?“

„Proč Kaminsky?!“

„Třído!… Pane Kaplane …“ Profesoru Parkhillovi se zpotily

dlaně. „Pan Olansky má naprosto pravdu. Nechápu, co s tím má

společného nějaký —“

„Kaminsky.“

„— pan Kaminsky.“

Hyman Kaplan pokrčil rameny. „Harry Kaminski je košešnik v

mým ulicu. Má tam kšeft a má eště dva nebo či jiný kšefty. Ten

čověk je muldymilionér —“

„Multimilionář —“

„— a leţí ve špitálu se škydávkou! A trpí jak pes! Tak neţeknul by

o něm Olansky — ,chudák Kaminsky’?“

Stěnami učebny otřásla bouře.

„Švindl!“

„Kaminsky je boháč, né chudák!“ křikl pan Hruska.

„Není chudobný nemocný, ale bohatý nemocný!“ začervenala se

slečna Mitnicková.

„Ten Kaplan je miliónovej!“ řehonil se pan Nathan.

„Třído … třído!“ Ukazovátko pana profesora vyklepávalo káravý

signál. „Pane Kaplane, váš příklad nijak nevyvrací námitku pana

Olanského. Vaše formulace ,chudák milionář‘ je pouze … hovorový

obrat. Říkáte o něm, ţe je ,chudák‘, abyste dal najevo svůj soucit,

nikoli abyste popsal jeho … jeho majetkové poměry. Neodbočujme

od toho, co pan Olansky vytkl vaší větě o bratrovi, který má

vynikající paměť, ale zapomíná. To je, pane Kaplane, vyloţený

protimluv!“

„Óóch,“ zatetelil se Hyman Kaplan.

„Jaký óóch?!“ nechápal Reuben Olansky. (Nemohl vědět, ţe pan

Kaplan nepovaţuje protimluv za omyl, nýbrţ za úspěch.)

„Vaše věta, pane Kaplane,“ zamračil se profesor Parkhill, „není

logická!“

189

„Neni logická?“ Pan Kaplan se zakymácel. Neboť nařknout jej z

nelogičnosti bylo totéţ jako obvinit Tiziana z barvosleposti.

„Ustupte o píďu, pane Kaplan, ustupte o píďu!“ prosila Bessie

Shimmelfarbová.

Pan Kaplan, místo aby ustoupil o píď, zvedl pravítko. „Proč neni

logická?“

Slečna Mitnicková vykřikla: „Jak můţe mít váš bratr vynikající

paměť, kdyţ — zapomíná?“

Pan Kaplan na ni pohlédl s bezmeznou útrpností. „Můj bratr Max

má pes debaty vynikací paměť —“

„Ale sám píšete, ţe zapomíná.“

„Čílešitostně.“

„Ale k-kdyţ zapomíná —“

„Max je jenom čověk.“

„— tak má buď dobrou paměť a pamatuje si, nebo má špatnou

paměť a zapomíná!“ Zoufalství slečny Mitnickové bylo srdceryvné.

„Správně!“ zvolal Nathan P. Nathan.

„Kaplan se chytil,“ libovala si Olga Tarnovská.

Pan Kaplan překročil Rubikon. „Vášená Mitnick,“ řekl klidně,

„bohušel ste vedle jako bedle … Je paměť jenom dobrá nebo špatná?

Je počasí jenom dropický nebo pod nulou?“ Probodl pohledem

Reubena Olanského. „Je šivot tak jednotuchej? Můšete čověka tak

doškatulovat?“

„Říkáme rozškatulkovat —“

„Myšlenkujte, Olansky! Myšlenkujte chloupějc, Mitnick!“ Pan

Kaplan znázornil „chloupější myslenkování“ tím, ţe přivřel jedno

oko, zatímco druhým drtil své inkvizitory. „Fakty sou fakty!

Kardiální je, ţe muj bratr má páječnou paměť! Jako policajt! Jenţe

čas občásu — Max zapomíná. Ale snamená to, ţe nemá vynikací

paměť, dyš sme se tetka dochotli, ţe má?!“

Bylo to nehorázné. Bylo to absurdní. Překonávalo to veškerou

sofistiku. A uvrhlo to třídu do pekelného chaosu. Pan Olansky

nesouhlasně hulákal. Paní Pilpulová dostala závrať. Paní Mosko-

witzová si stěţovala na bušení srdce. Slečna Mitnicková měla na

krajíčku. (Chudák slečna Mitnicková: znovu měla pravdu, a znovu

byla poraţena.)

190

„Kriftenanebefich!“ zařvala dvojčata Wodjikova jednohlasně.

„Těkuji vám,“ uklonil se pan Kaplan.

„Třído —“

„To je na cvoknutí!“ vrhla se slečna Goldbergová na bonbón s

krémovou náplní.

Christian J. Fledermann ztratil řeč, takţe se chytil za hlavu a

vydával hýkavé zvuky.

„Kaplan patří do filmu!“ jásal Nathan P. Nathan.

„Patří do kriminála!“ zuřil pan Blattberg.

Do této mely rachotilo pedagogovo ukazovátko provázené

úpěnlivým voláním: „Ale dámy! Ale pánové! Zachovejte klid! To

platí pro všechny!“ Rámus opadával. „Nesmíme se dát — unést.

Kritizovat neznamená hádat se. Vraťme se k jádru věci.“ Ne-

smlouvavě se obrátil k tomu, kdo explozi (jako uţ tolikrát) způsobil.

„Pane Kaplane,“ řekl tónem, který se nikterak nesnaţil změkčit, „vy

prostě překrucujete fakta! Obcházíte oprávněné námitky pana

Olanského a slečny Mitnickové. Oba mají naprosto pravdu. To vy se

mýlíte.“

Panu Kaplanovi spadl hřebínek. Útočná řada Mitnicková—

Olansky—Tarnovská si spokojeně čechrala peří.

„Rozeberme si celý problém do detailů.“ Profesor Parkhill ne-

lítostnými řezy zahájil pitvu. Nemohl přece dovolit, aby pan Kaplan

pouţíval takových uskoků. Rozum nesmí být potlačován chy-

tráctvím. Vţdyť před Kaplanovou mušketou se káceli nejstatečnější,

nejbystřejší adepti vzdělanosti… Pedagog rozetnul páně Kaplanovu

větu na dvě části … Rozsekal nesprávný závěr na padrť. Exponoval

tvrzení apriorní a zdemoloval tvrzení aposteriorní. Umínil si, ţe

tentokrát, na samém počátku nového školního roku, se pan Kaplan ze

svého bludu ţádnou hanebnou sofistikou nevykroutí.

A stalo se cosi podivuhodného. Přestoţe tepal svého nejnepod-

danějšího ţáka, cítil v ţilách příliv posilujících šťáv. Neboť ve třídě,

ještě před půl hodinou ochablé a netečné, byla vzkříšena drahocenná

jiskra ţivota, prvopočátek všeho učení.

Kdyţ odhaloval rafinovaná hejblata, kterými tento kejklíř zmátl

své odpůrce, uvědomil si, jak je za návrat Hymana Kaplana —

vlastně H*Y*M*A*N*A K*A*P*L*A*N*A — vděčný.

191

2

KRYŠTOF K. K*A*P*L*A*N

Ve třídě začátečníků viděl profesor Parkhill víc neţ pouhou

skupinu dospělých touţících se naučit novému jazyku. Pojímal svůj

úkol velkoryseji: škola mu byla líhní občanů. Vštěpovat muţům a

ţenám z různých koutů světa, co všechno patří k jejich nové vlasti —

jaká dramatická historie, jaké vzácné tradice, jaké ušlechtilé cíle —

povaţoval za nedílnou součást své práce.

Projevovalo se to v předvečer kaţdého státního svátku. Při takové

příleţitosti zahajoval výuku malou exkurzí do amerických dějin. Na

jaře roznítil jeho výřečnost Den padlých, na podzim Den díkůvzdání.

(Vţdycky litoval, ţe 4. červenec, největší ze všech těchto svátků, se

slaví v době školních prázdnin.) A jednoho říjnového pondělka, v

předvečer Kolumbova dne, začal těmito zvučnými slovy: „Dnes,

třído, na chvíli odbočíme od běţné učební látky a povíme si něco o

muţi, jehoţ historický čin si naše země zítra připomene.“

V lavicích zavládlo napjaté očekávání.

„Tomuto muţi,“ pravil profesor Parkhill, „vděčí Amerika za svůj

vstup do dějin. Jistě všichni víte, koho mám na mysli —“

„Šorše Washingtona!“ zkusil štěstí Isaac Nussbaum.

„Ne, George Washingtona ne. Je to jiná historická osobnost —“

„Cortez?“ zeptala se Lola Lopezová. „Ricardo Cortez?“

„To byl herec němýho filmu!“ přemáhal smích Nathan P. Nathan.

„Ne, slečno Lopezová. Cortez se jmenoval Hernando a připlul do

Ameriky o něco později neţ ten, o kterém chci —“

„Old Shatterhand!“ zvolal Oscar Trabish.

Pedagog si posunul brýle. Pan Trabish se v Oldu Shatterhandovi

přímo zhlíţel: uţ dvakrát vzdal svému idolu hold rapsodickou

slohovou prací. (První chvalozpěv se jmenoval „Old Shatterhand na

stopách Šošonů“ a druhý „Old Shatterhand kuřák Dýmky míru“.

Nedávno se dokonce nabídl, ţe vypracuje referát na téma

„Old Shatterhand! Proč nebyl prezidentem?“, jelikoţ byl tímto

nedopatřením silně pobouřen.)

192

„Ne, pane Trabishi,“ vzdychl profesor Parkhill, „nejde o postavu

románovou, ale skutečnou.“ Věděl však, ţe totéţ si myslí pan

Trabish o svém hrdinovi, a nechtěl se s ním neplodně přít. „Ne-

hádejte, třído, ale přemýšlejte. Jaký máme zítra den?“

„Moje naroděniny!“ zanotoval nadšeně čísi tenor.

Profesor Parkhill tomu nevěnoval pozornost. „Napovím vám.“

Významně se usmál. „Zítra je dvanáctého října. A dvanáctého října v

roce 1492 —“

„Sou moje narodeniny! Dvanástýho šína! Se došívám! Česný

slovo, pamprésor!“

Byl to (ach proč, ach proč jen, proč?) Hyman Kaplan.

Vyučující se zhluboka nadechl. „Pane Kaplane,“ zeptal se opatrně,

„skutečně jste se … narodil dvanáctého října?“

„Pamprésor!“

Pedagog se zastyděl.

„Kaplan je pro naroseniny moc starej!“ zamračil se pan Nuss-

baum a pohladil si vous.

„Dvanástýho šína sem roděnej, dvanastýho slávim,“ opáčil pan

Kaplan. „Celej muj šivot mám narodeniny dvanástýho šína. A kaţdej

rok!“

Profesor Parkhill řekl: „Nu … je to zvláštní shoda okolností.“

Odkašlal si. „Všichni jistě přejeme panu Kaplanovi hodně zdraví.“

„Hodně zdrávi!“

„Šecko nejlepčí!“

„Sto let! Sto let!“

Pánové Olansky a Fledermann mlčeli. Přemítali, zda by páně

Kaplanova dlouhověkost byla vskutku poţehnáním.

Oslavenec poděkoval za gratulace mírným úklonem a trojitým

„Tíky“.

Teprve potom přemohla slečna Mitnicková svou plachost a

zvolala: „Blahopřeji …“

„Já taky!“ zasmál se pan Nathan.

„Mitnick —“ Pan Kaplan se znovu uklonil. „Nátan —“

„Nicméně,“ pozvedl hlas pan profesor, „opravdu historická

událost, kterou si zítra připomeneme, je spojena se jménem —

Kryštofa Kolumba, Protoţe Kolumbus právě 12. října 1492 —“

193

„Kolumpus?“ Pan Kaplan div nepraskl nadšením. „Kryštopf

Kolumpus?!“

Třída byla jako u vytrţení.

„Kolumbus!“

„Den Kolumbusa,“ vydechla Olga Tarnovská. „Ách, Kolumbus …

Romántika.“

„Kolumpus objevil Ameriku!“ vykřikl pan Pinsky, jako by právě

objevil Kolumba.

„Joj!“ Nikdo nedokázal zasténat „Co?“ nebo zaúpět „Proč?“ s

takovým významovým bohatstvím, jaké Zelda Moskowitzova

vkládala do svého „joj“. Byla to Nioba začátečnické třídy.

„Ano, třído, 12. října 1492 —“

Pan Trabish se ušklíbl na Isaaca Nussbauma. „A vy řikal Georgea

Washingtona!“

„A vy řikal Olda Shatterhanda! Fuj!“

„Fuj!“ ozval se jako ozvěna pan Hruska.

„12. října 1492 —“ pokusil se znovu pedagog.

„Podle mýho se Old Shatterhand můţe slavit kaţdej den v roku!“

prohlásil Oscar Trabish.

„A podle mýho,“ opáčil Isaac Nussbaum, „je náš první prezident

důlešitější neţ deset stopařů na Šašouny!“

„Bravo!“ zvolal Lucca Barbella.

Slečna Goldbergová sáhla po kyselém dropsu.

„12. října 1492 —“ tón profesora Parkhilla uţ nepřipouštěl ţádné

odbočky,“ — objevil Kryštof Kolumbus nový světadíl. Vyplul na

třech malých lodích —“

Třída se ztišila a sledovala, jak pedagog rozpřádá nesmrtelnou

ságu o Kryštofu Kolumbovi a hrstce statečných, svádějících boj s

neznámem. Vyprávěl pomalu, sugestivně. (Jen málokdy se dostal k

látce tak velebné.) A jeho svěřenci, strţeni dramatem slavné a

děsuplné plavby, hltali kaţdou slabiku. „Potraviny docházely. Byla

nouze o pitnou vodu. Mezi vyděšenými námořníky se šířily fámy o

neodvratné zkáze — o katastrofě, o smrtících útesech a strašlivých

mořských obludách …“

Shirley Zievová se naklonila k páně Kaplanovu uchu a vzdychla:

„Vy ste šťasnej člověk, pane Kaplan. Ţe ste narodil na stejnej den

194

jako Kolumbus.“

Pan Kaplan dlel v říši snů. Znovu a znovu si uchváceně šeptal

„Kryštopf Kolumpus … Jémináku!“ Zavřel oči. „Dvanástýho šína

pšídu na svět, a dvanástýho šína si Kolumpus vypere objevit novej

svět… Osud!“

„Kryštof Kolumbus musel čelit vzpouře,“ pokračoval procítěně

profesor Parkhill. „Jeho důstojníci ho prosili —“

„Já mám naroseniny třicátýho přesná,“ povzdechla si závistivě

„Zajda“ Kipnisová. „A třicátýho přesná nebyl objevenej ani barák!“

Pan Kaplan nešťastnou spoluţačku utěšil. „Samosébně Kolumpus

jel objevit dááávno četim, neţ Kaplan začal dejchat.“

„Dvanástej říjen je dvanástej říjen!“ zvolal vţdy loajální Pinsky.

Pan Kaplan svolil, aby byl obestřen rouchem historie.

Profesor Parkhill, jemuţ sympózium ve sloţení Zievová—Kip-

nisová—Pinsky neuniklo, popsal zeměpisné iluze Evropanů na

sklonku 15. století, víru, ţe svět je plochý jako deska, směšný blud,

jemuţ podléhal i hrdý Kolumbus. Vylíčil ironické nedorozumění,

které vedlo k tomu, ţe oba kontinenty byly pojmenovány po

Amerigovi Vespuccim.

„Takţe se menujou Severní a jišni Amerika nedopáčenim?“ zvolal

pan Kaplan, jako by nechtěl věřit svým uším, a vzápětí na svou

otázku rozhořčeně odpověděl: „Nedopáčenim!“ Bylo jasné, ţe to

Vespuccimu nikdy neodpustí.

Profesor Parkhill odhodlaně vypravoval dál. Líčil kritickou fázi

nesmrtelné plavby, kdy se posádka domnívala, ţe tři drobné lodi na

hladině oceánu, Santa Maria, Pinta a Nina, jsou zamořeny zlými

mořskými duchy. Popsal strašnou noc, kdy Kolumbus prosil Boha,

aby jim ukázal cestu, a kdy se rozhodl, ţe neuvidí-li dalšího rána

zem, dá příkaz k návratu… Kdyţ vypravěč zašeptal „A vtom se

ozvalo ze stráţního koše ,Země! Země!‘ “, uchvácená třída zašuměla

úlevnými vydechnutími a vděčnými povzdechy. Po tváři slečny

Mitnickové se skutálela slza. Kdyţ profesor Parkhill vylíčil vstup na

bahamskou půdu, slečna Tarnovská se nadechla parfému ze svého

kapesníčku a slečna Atrakianová potlačila vzlyk. A kdyţ snaţivý

pastýř oznámil „A protoţe si Kolumbus myslel, ţe doplul do Indie,

nazval domorodce Indiány…“, úţas jeho oveček přesáhl všechny

195

meze.

„Jedno nedopáčení na druhým!“ zvolal pan Kaplan.

„Tak oni ţikali Hyndyjanum špatně?“ zhrozila se paní Mosko-

witzová. Nemohla takovému šlendriánu uvěřit.

„Ano, paní Moskowitzová. Indiánům říkali špatně.“

Pan Kaplan zakroutil hlavou. „Chudáci Indiánci.“

Slečna Lopezová tiskla v prstech své korále.

Pedagog rychle přešel k úloze kastilského krále Ferdinanda a jeho

choti Isabely. A kdyţ se tuto strhující historii chystal završit,

prohlásil pan Kaplan: „Dyť my vůpec nejsme Američani!“

Profesor Parkhill přerušil výklad. „Vůbec… a Američane, pane

Kaplane.“

„Dyť my sme šici Kolumpijci!“ Oheň v páně Kaplanových očích

se doţadoval spravedlnosti aspoň po staletích.

„To ste kápnul do černýho!“ zvolal jeho věrný Pinsky.

Řízením volné diskuse pověřil profesor Parkhill slečnu Mitnic-

kovou. Nebylo to nic neobvyklého. U ţáků se volná diskuse těšila

velké oblibě a uţitečně procvičovala jejich vyjadřování; zvláště

produktivní byla, kdyţ ji vedl někdo ze schopnějších frekventantů. A

nikdo nebyl schopnější neţ Róza Mitnicková. Kdyţ klopýtala ke

stupínku, nedalo se poznat, je-li její potěšení stejně velké jako její

nervozita. Jasné bylo jen to, ţe je bledá jako stěna.

Pedagog se posadil do poslední lavice, jak míval při volné diskusi

(či mluvním cvičení) ve zvyku. Slečna Mitnicková vystoupila na

stupínek ke katedře, a kdyţ si přejela rozechvělou dlaní po ro-

zechvělých vlasech, líčka jí zrůţověla. Sesula se na pedagogův trůn.

Pan Nathan se povzbudivě zasmál, paní Yanoffská zatleskala, vdova

Pilpulová zvolala: „Nelekejte!“

To ovšem slečnu Mitnickovou roztřepalo trojnásob. S lesklýma

očima zakoktala: „V-váţení s-spoluţáci …“

„Mluvte čiroseně,“ zašeptal Hyman Kaplan.

„Děkuji vám —“

„Rádo stálo.“

„— je pro mě čest a v-vyznamenání, ţe mě pan profesor vybral,

abych zahájila volnou diskusi.“

„Och Roza, Roza!“ zavzdychala paní Moskowitzová s očima

196

zvlhlýma dojetím.

„Pan profesor nám vyprávěl krásný příběh Kryštofa Kolumba.

Takţe bude dobře, kdyţ my — jeho ţáci a ţákyně — z-zaměříme

pozornost …“ Dojemným holdem objevitelům vůbec a Kolumbovi

zvlášť udala slečna Mitnicková tón pro zbytek večera. Srovnání

Kolumba a admirála Byrda, kterým svůj hold uzavřela, připadalo

profesoru Parkhillovi nanejvýš zdařilé. „Oba našli pro lidstvo nový

svět.“

„Admirál Bert?“ opakoval vzápětí pan Kaplan. „Co to je za méno,

simvas?“

„Objevitel jiţního pólu!“ zvolala slečna Mitnicková.

„A jeho rovnáte s Kolumpusem!“ V hlase pana Kaplana se snoubil

údiv s pohoršením. „Admirála Bertu?“

„Admirála Byrda, pane Kaplane,“ zdůraznil profesor Parkhill.

„Byl to vlastně moderní Kolumbus,“ vyhrkla slečna Mitnicková.

„Vydal se k novému světadílu —“

„K jakýmu světatílu? Samej sníh, led a čučňáci!“

„Tučňáci!“

„Ale Byrd byl první na světě, kdo —“ začala slečna Mitnicková.

„Někdo dělal první na světě lísátka. A slavíme jeho svátku?“

„Já umřu!“ dusil se Nathan P. Nathan.

„Pane Kap—“

„Kapitán Byrd byl hrdina!“ vykřikla Róza Mitnicková. „Objevil

celý jiţní pól!“

„No to je objev!“ odfrkl pan Kaplan a uloţil tak celou Antarktidu k

ledu.

„Stop!“ zahřměl Reuben Olansky, jehoţ vztek zvětšovala silná

skla brýlí. „Jiţní pól je strašně důlešitej!“

„Cha! Kaţdej věděl, ţe na jichu pól je!“ řekl pan Kaplan. „Bert

tam jenom šel!“

Slečna Mitnicková zjantarověla, pan Fledermann zmodral a Bessie

Shimmelfarbová prosila: „Ustupte o píďu, pane Kaplan, o píďu.“

„Kaplan, vy ste se zblásnil ?“ vyjádřil pan Blattberg pocit, sdílený

mnoha dalšími.

„On neni normál,“ mínil pan Nussbaum.

„A admirál Bert byl? Jít takovou dálku, dyš se tam nedá nic dělat,

197

akorát smrsnout?“

„Třído -“

Pan Olansky tak zuřil, ţe se k panu Kaplanovi obrátil zády a

vykřikoval své ostré protesty na boční stěnu: „Nerosty … tučňáci …

Vědecký pádání… Kaplan staví všecko nahoru nohama!“

„Já,“ odtušil pan Kaplan, „neţikám pádání místo padání!!“

Pan Nathan zavyl.

„Ale pánové …“ napomenul je pan profesor. „Prosím vás …

Pokračujte, slečno Mitnicková.“

Slečna Mitnicková, která se zatím kousala do rtu a třepetala ru-

kama, se znovu ujala své povinnosti. „I kdyţ pan Kaplan tvrdí, ţe o

jiţním pólu kaţdý věděl a admirál Byrd se tam jen vypravil, všichni

víme, ţe byl velký hrdina. Snesl pro lidstvo hrozné věci: zimu,

ledovce, samotu pod nulou —“

„Admirál Bert měl šecky moderní konforty!“ zvolal pan Kaplan.

„Jafně!“ přisvědčil k všeobecného překvapení Tomas Wodjik.

„Koupil fi tífky na zahzátí!“ potvrdil Milas Wodjik.

Napjaté nervy posluchačstva se rozlétly na tisíc kousků.

„Fuj!“

„To je leţ!“

„Odvolat!“

Teprve kdyţ z poslední lavice spěšně zasáhl profesor Parkhill,

zmateční situace (v níţ sám tápal) se vyjasnila. Tomas Wodjik vy-

světlil, ţe jeho bratr, sběhlý v elektrotechnice, myslí „tífkami na

zahzátí“ speciální ohřevné cívky.

„Propánamýcho!“ vyjekl pan Nussbaum.

„Zaţívací cívky?!“ radoval se pan Pinsky. A Nathan P. Nathan ho

s řehotem bouchl do zad.

„Máme stělanou čídu,“ vzdychl pan Kaplan.

„Pánové! Třído … Děkuji vám, pane Wodjiku. Jsem rád, ţe jste to

vysvětlil.“ Profesor Parkhill byl víc neţ rád; byl na vrcholu blaha.

Představa, ţe admirál Byrd za státní peníze pašoval dívky k jiţnímu

pólu a dával se jimi zahřívat, byla skutečně děsivá. „Slečno

Mitnicková, pokračujte, prosím, v diskusi.“

Slečna jen zachroptěla, ale zato Lucca Barbella spustil: „Je je-

nomo jedno Kristofóro Kolombo! Je jenomo jedno Amerigo Ve-

198

spucci! Neni ţádno druho — přetto ani potto!“ Bylo nade všechnu

pochybnost, ţe Kolumbus a Vespucci, tito veskrz italští titáni,

nemohou být v očích pana Barbella nikým dostiţeni, natoţ před-

stiţeni. Admirál Byrd pro něj nebyl neţ „trapno nabodopitello“.

„Správně!“ zářil pan Kaplan.

„Třído …“

Slečna Mitnicková plačky ťukala na katedru. „Prosím, klid …

Musíme diskutovat dále … Kdo chce mít slovo?“

Chtěl je Olaf Umea a vzal si je dřív, neţ mu je slečna Mitnicková

mohla dát. „Kolumbus byl velký muţ! To je jistá věc!“ Pan Umea

neupíral Kolumbovi nic z toho, co mu popisovali pan Kaplan a

slečna Mitnicková. Jen ho uráţelo, ţe Kolumbus můţe být pro

někoho něčím víc neţ mdlým epigonem největšího objevitele všech

dob — Leifa Ericsona! (Tento Viking, jak vyšlo najevo, se narodil

několik kilometrů od rodiště Olafa Umey.)

„Narodědiny sou důlešitější neţ naroděniště!“ dal se promptně

slyšet pan Kaplan.

Skandinávský patriot vzkypěl a zahučel: „A to ani nemluvím o

tom Vespucci, který byl švindler —“

„Nene, nene!“ vykřikl pan Barbella. „Amerigo Vespucci byllo

rodáko italiano!“

„To byl Marko Pól taky,“ opáčil pan Kaplan. „A nemoh se trefit z

Číny ven!“

„Třído —“

„Diavolo! Assassino! Bugiardo!“

„Slavíme den Kolumpusa nebo vaţíme špagety?“ zeptal se pan

Kaplan.

„Ţádá někdo další o slovo?“ ţebronila slečna Mitnickova. „Pan —

Nathan?!“

Pan Nathan si utíral slzící oči. „Já ne, děkuju, Rózo.“

„Slečna Goldbergová?“ prosila slečna Mitnickova.

„Zin mb dkuji,“ ozvalo se z úst slečny Goldbergové, zabariká-

dovaných karamelami.

„Pan —?“

„— Kaplan,“ napověděl ochotně nositel toho jména.

„Přihlásit se můţe kaţdý! Diskuse je otevřená pro všechny,“

199

upozorňovala slečna Mitnicková, ale popírala svá slova tím, ţe od-

vracela oči do míst, kde jimi nemohla o pana Kaplana zavadit.

„Mluvit můţe, kdo chce.“

Jenţe kromě jejího úhlavního nepřítele nikdo mluvit nechtěl.

„Pan Wodjik?“ zeptala se naříkavě slečna Mitnicková.

Milas Wodjik zamručel a Tomas Wodjik zabručel.

„Pani Pilpulová?“

Vdova na znamení záporu polkla.

,,Máte poslední moţnost hlásit se dobrovolně!“ zaúpěla slečna

Mitnicková.

Povstal jediný dobrovolník. „Fertynant a Isabela. Cha!“ Pan

Kaplan se znovu posadil.

V lavicích to nervózně zašumělo.

Slečna Mitnicková zakoktala: „Já jsem n-nerozuměla.“

Pan Kaplan jí tu závadu milostivě prominul. „Ţek sem ,Fertynant a

Isabela — cha!‘ “

„Proč dělá z králů chacha?!“ vykřikla „Zajda“ Kipnisová.

„Sešel z rozuma …“ zasténala slečna Tarnovská.

„PaneKap—“

„Tak to slečně Mitnickové vysvětlete!“ ţádal se smíchem pan

Nathan.

„Popište správný význam toho poznámku!“ zazněl hlas Aarona

Blattberga. (Díky takovéto jednoznačnosti a naléhavosti se Aaron

Blattberg vypracoval na prodavače módních košil na Avenue B.)

Pan Kaplan se usmál. Mlčky, nevyzpytatelně.

„Chce Kaplan vysvětlit, nebo chce brát zpátky?“ zeptal se zuřící

pan Olansky stropu.

„Ano, pane Kaplane,“ zvolal profesor Parkhill. „Třída má skutečně

právo na vysvětlení —“

„Najednou pšide a udělá z Ferdinanda Isabela ţvandu?“ protes-

tovala paní Moskowitzová. „Ani neţekne pardon? Tak se chová s

kralem?!“

Frontální útok pohnul roajalisty k akci.

„Tak mluvte, Kaplan!“

„Vzal ste slovo.“

„Šikejte uš!“

200

„Pane Kaplane …“ zachvěl se hlásek slečny Mitnickové.

Pan Kaplan vyhověl všeobecné ţádosti, kterou lstivě vyprovo-

koval, a znovu povstal. „Tamyjapanóve, pamprésor, slečno čeced-

kyně …“ Slečna Mitnicková sklopila řasy. „My šici souhlasíme, ţe

plavání Kryštopfa Kolumpusa páčí na ty nejnejnej věci, který na

světě stály.“ Četná přikývnutí, povzdechnutí, zabrouknutí (byť

neochotná). „Čemýšlujte o tom jeho cestu … ano, čemýšlujte. Celý

měsíci a měsíci Kolumpus plavá a plavá ve stráţných houškách.

Bouchají chromy, pleskají plesky, padají roupy! Okolo dokola tečou

vysokácký vlny, tak vysokácký jak mrakodrápy v New Yorku. Ale

zastaví on se? Ne! Má na strach zaděláno! Plavá dál, a este dál a eště

dál, nevěší na obludy z moskýho chlupinu, fičí dopšedu na plný

kecky, nezoufne ani o krok, kdyţ kvedrulanti v jeho mančaftu kujou

piksle.“ Novodobý Hérodotos se na chviličku odmlčel, aby strašlivá

fakta vyzněla naplno. „A vášení pšítelé, v jakých loďách dělal

Kolumpus tu špičkovou expedicu?“ Oči se mu proměnily v skuliny.

„Měl silný páralodě? Měl výletový párniky? Měl konfort gábiny?

Né! Jen malinký, máloulinký plavadla! Frťavoučký jak sirkový

krabičky! Dírkový lodi, kerý tekly dovnič! Všude naţvachtaný

louţičky, všude brajgl a bacily! To sou ňáky lodi na objevení

Ameriky?“ Jeho rozhořčení zmrazilo v nejedněch ţilách krev. „A

proto já ţikám: Chamba, Fertynant! Chamba, Isabela!“ Jasně modré

oči mu zablýskaly. „Tak velkýmu čověkovi jako Kolumpus se

nemohla dát lepcí doprava?“

„Hamba!“ vykřikl sympatizující Pinsky.

„Olé, Columbus!“ vykřikla slečna Lopezová, které právě došlo, co

Španělsko Kolumbovi dluţí.

„Ksmíchový řeči,“ zahučel Olaf Umea, kdyţ si vybavil primitivní

plavidlo Leifa Ericsona.

A opozice zatroubila k útoku.

„Nechte minulost v pokoji!“

„Isabela měla Kolumbusa ráda!“

„V roku 1492 chce Kaplan montovat Titanika?“ zeptal se pan

Olansky jízlivě boční stěny.

Znesvářenými řadami se valila bouře protiargumentů, posměšků,

obran a dementi. Pan Pinsky křičel, ţe pan Kaplan má stoprocentní

201

pravdu, Ch.J. Fledermann vrčel, ţe pan Kaplan zešílel. Slečna

Atrakianová připomněla panu Kaplanovi, ţe královna Isabela nebyla

dekoratérka lodních interiérů. Paní Moskowitzová hlásila bušení

srdce. Pan Nathan se snaţil povzbudit slečnu Mitnickovou

energickým pomrkáváním, ale sinalá moderátorka, klopýtající pod

břemenem arbitráţe, kvílela: „Pane Kaplane, prosím vás. Ferdinand a

Isabela dali Kolumbovi lodě, které byly na tu dobu výborné.“

„Na tu dobu?“ zaburácel Hyman Kaplan. „Ale né na toho čověka!“

„Ale v té době —“

„Takovej génius měl dostat všecko ve špičkovým kvalitu!“

„Boţe, miluj se!“ zaskučel pan Blattberg.

„Kaplan, o jednu píďu!“ naléhala Bessie Simmelfarbová.

„Pravda je pravda!“ opáčil mudřec. „Já neměšim pravdu na

pravitko!“

Olga Tarnovská sténala: „Kaplan neni čentlmen.“

„Je vrozený advokát!“ překřičel ji Nathan P. Nathan.

Profesor Parkhill rychle povstal. „Třído, myslím, ţe —“

„Kolumpus zasloušil něco lepčí neţ Santamaria, Pinďa a Mina!“

zvolal pan Kaplan, rubaje doleva doprava na obranu velikána, s nímţ

byl spřízněn dnem svého narození. „Dyš někdo vyplávne objevit

Ameriku —“

„Ale Kolumbus nevyplul objevit nějakou konkrétní zemi!“

protestovala slečna Mitnicková.

„Né?“ Tón pana Kaplana zmedověl, ale jeho pohled byl plný

útrpnosti. „Tak proč on plával? Športovně?!“

„Chtěla jsem říct — „ zmítala se nebohá slečna Mitnicková v

mukách zoufalství, „— chtěla jsem říct, ţe Kolumbus nevěděl, ţe v

Atlantickém oceánu je nějaký světadíl! Kolumbus prostě jel —“

Pan Kaplan ji počastoval pohledem, v němţ se shovívavost

snoubila s opovrţením. „Kolumpus prostě jel? … Proč, vášená

Mitnick? Proč on jel?“

„Jel — jel objevovat!“

„Ale co? Cha?“

Slečna Mitnicková zablekotala: „Prostě — objevovat.“

Pan Kaplan se rozhlédl po rozvášněných řadách a tolerantně

pokýval hlavou jako ztělesněná trpělivost zápasící s naivitou.

202

„Kolumpus prostě jel, prostě opjefovat,“ opakoval. „Prostě!“ Obrátil

oči k nebesům, hluboce zarmoucen mezemi lidského důvtipu. Pak s

potemnělou tváří zaútočil. „Někerý lidi myslejou, ţe dyš de čověk

poslat dopis, tak jenom doufá, ţe mošná najde schránku!“

„Stop!“ zaryčel pan Olansky a tloukl se do hlavy.

„Jjjoj!“ protestovala Zelda Moskowitzová.

„Copak-na-takovou-parodii-logiky-není-ţádný-zákon?“ měl ve-

psáno v ohromeném obličeji pan Umea.

A bitva se stupňovala dalšími výkřiky, pokřiky a obviněními,

dalšími oprávněnými útoky na kaplanovskou logiku a vášnivými

obranami slečniny ctnosti. Pan Fledermann zaprskal cosi v tom

smyslu, ţe pan Kaplan vytáhl falešného králíka z neregulérního

klobouku; pan Pinsky opáčil, ţe Ch. J. Fledermann je příliš povrchní,

neţ aby stačil na hloubku páně Kaplanových myšlenkových procesů.

Paní Yanoffská obvinila pana Pinského, ţe není neţ Kaplanův

„posluhováč“; pan Barbella nařkl pani Yanoffskou, ţe není neţ

ţoldnéřka slečny Mitnickové. Pan Blattberg všechny varoval, ţe z

pana Kaplana zešílí; „Zajda“ Kipnisová mu odpověděla, ţe tímto

duševním stavem se vyznačoval uţ předtím, neţ byl vlivu velikána

Kaplana vystaven. V lavině šarvátek na přilehlých bojištích drmolil

pan Wilkomirski, prosila paní Shimmelfarbová, brebentila slečna

Atrakianová, procitl pan Trabish a jako dva bezradní, nerozluční

trosečníci tápali bratři Wodjikové. Pan Nathan P. Nathan uţ dostával

křeč. (Bojovat na té či oné straně bylo nad jeho síly, tak zkaţen byl

svou humorumilovností.)

„Třído!“ hořekovala slečna Mitnicková. „Prosím vás kaţdého!“

Profesor Parkhill poplašeně spěchal na svůj post.

Slečna Goldbergová, která se v té mele snaţila zdolat veliký ky-

selý bonbón, se začala dusit a sípěla: „Bouchejte mi záda! Bouchejte

mi záda!“

Paní Pilpulová ji bouchla do zad právě ve chvíli, kdy se na chodbě

rozdrnčel zvonek.

Drnčel a cvrnčel ze všech sil, ale šiky byly tak upoutány kon-

fliktem, ţe nikdo zvonění nevnímal.

Vysoko nad tímto furóre se vznášel hlas profesora Parkhilla:

„Končíme, třído! To je pro dnešek všechno!“ Prohlásil to nanejvýš

203

rázně, ale s vnitřními pochybnostmi.

Nemohl se totiţ ubránit pocitu, ţe volná diskuse dnes nedopadla,

jak by měla. Ale kdo to mohl předvídat? … Věčná škoda, ţe

Kolumbus neobjevil Ameriku jedenáctého října … ! Nebo ţe se pan

Kaplan nenarodil třináctého …

204

3

HRŮZNÝ SEN PANA PROFESORA

Byl nádherný večer. Měsíc poléval město stříbrem, proudícím po

pyšných věţích do kropenatých ulic.

Profesor Parkhill pohlédl na hodinky. Do začátku vyučování

zbývalo čtyřicet minut. Dopřál si dosti sytou večeři (ţemlovka s

jablky byla jeho slabost), takţe mu procházka prospěje. Strčil si

aktovku pod paţi a vykročil…

Představil si, jak v téţe chvíli se z nejrůznějších koutů obrovské a

rušné metropole vydávají na cestu i jeho ţáci — na cestu do školy,

kterou tak dychtivě navštěvují a od níţ si tolik slibují. Slečna

Mitnicková, putující autobusem po 14. ulici, si asi znovu kontroluje

domácí úkol. (Jaké blaho, mít takovou ţákyni!) Peter Studniczka si v

podzemní dráze jistě slabikuje v ohmatané příručce s názvem 1 000

nejběţnějších pravopisných chyb. (Někdy si profesor Parkhill nebyl

jist, je-li pan Studniczka ovlivňován sloupci správně napsaných slov

právě tak silně jako sloupci slov napsaných nesprávně.) A na jiné

trase si slečna Tarnovská promýšlí volné dotazy a líčí své dlouhé

řasy. (Profesor Parkhill často litoval, ţe slečna nevěnuje časování

sloves tolik času jako kosmetice.) Pan Ch. J. Fledermann si nepo-

chybně procvičuje nepravidelnosti při skloňování podstatných jmen.

Slečna Lopezová je teď jistě na mši a Nathan P. Nathan — pedagog

zapřemítal, jací to šotkové asi mají na svědomí, ţe tento mladý muţ

je tak neúnavně veselý, ţe tak rád pomrkává a ţe má čas od času

nutkání vsouvat do slov přebytečnou slabiku. (Někdy to bylo —

řečeno s panem Nathanem — „nevysvětelitelné“.)

Jak zajímaví, jak neobyčejní lidé jsou jeho ţáci! Přicházejí z tolika

různých zemí, jsou odchováni tolika různými kulturami. Uţ téměř

devět let zasvěcuje přistěhovalce do tajů jejich nového jazyka. Devět

let… Za tu dobu se v jeho třídě vystřídalo určitě přes tři sta studentů.

Některé si pamatoval ţivě, jiné — skoro vůbec. Někteří se učili

rychle, jiní pomalu, ba dokonce špatně. Některé učil př. K., některé

po K. …

205

Profesor Parkhill se podráţděně zastavil. Proboha, proč se zase

vrací k tomu stupidnímu zlozvyku? Vţdyť je to nesmyslné, naprosto

nesmyslné! Proč se toho nemůţe zbavit jednou provţdy? Být

učitelem přece znamená učit také sebe. Qui docet, discet!

S těmi bizarními zkratkami to začalo před čtrnácti dny, kdyţ se s

bušícím srdcem a zbrocen potem probudil z jednoho snu. (Aby byl

potem zbrocen, to se mu nestávalo, ani kdyţ hrával tenis.) A ten sen

se mu — k jeho hrůze — zdál nejméně pětkrát.

Ne ţe by byl nějak zvlášť sloţitý; nevyskytovaly se v něm ţádné

záhadné symboly (profesor Parkhill si znovu pozorně přečetl

Freuda), jaké vídají ve spaní i ti nejméně neurotičtí smrtelníci. Ani

nejbujnější fantazie by v něm (pomine-li se ten ţebřík) nenašla nic,

co by se mohlo označit za „erotické“ či dokonce „libidinózní“. Ne.

Byl to obyčejný, všední sen. Toto byl — jak by řekli psychiatři —

jeho „manifestní obsah“:

Před školní budovou se shromáţdil obrovský dav. Čerstvě natřená

fasáda se blyštěla nevídanou čistotou a vlály na ní pestré prapory a

karnevalové transparenty. Konala se jakási oslava. V jedné verzi snu

promlouval k davu ředitel VPŠD, Leland Robinson, v jiné pronášel

řeč nejvyšší soudce Spojených států v majestátním, byť

nepřiměřeném odění (paruka s loknami, nabíraný bílý límec, široké

šarlatové roucho) a několikrát byl tímto snovým řečníkem sám

generální tajemník OSN.

Tato část snu však profesoru Parkhillovi spaní netrhala. Část, při

které se pravidelně probouzel s vyprahlým hrdlem a bušícími spánky,

a vlastně jediná část, která se bez nejmenší změny opakovala, ať byl

hlavním řečníkem kdokoli, začínala, kdyţ slavnost náhle skončila:

kdyţ davy ztichly a profesor Parkhill zjistil, ţe všechny oči jsou

upřeny na něj. Mlčky a vyčítavě na něj hleděl celý profesorský sbor a

veškeré posluchačstvo VPŠD a on — (z důvodů, které si nikdy

nedokázal vysvětlit) začal mučivě zpomalenými pohyby šplhat po

jakémsi obrovském ţebříku. Stoupal po příčlích s hlasitým sténáním,

protoţe k zádům měl přivázanou bronzovou desku. Měl pocit, ţe

ţebřík je nebetyčně vysoký, přestoţe se opíral o zeď hned nad

školním vchodem. A proč na něj lezl? Zřejmě proto, aby bronzovou

desku zavěsil na obrovský hák nad vchodem. Na desce byl zlatými,

206

starobylými písmeny vyryt nápis:

VEČERNÍ PŘÍPRAVNÁ ŠKOLA PRO DOSPĚLÉ

* 35 let př. K.

† ? let po K.

Ten otazník zářil vţdycky jako neónová reklama: jeho srpek ru-

mělkově, jeho tečka modře. Písmena po K. však byla obtaţena ze-

leně.

Profesoru Parkhillovi zavřeštělo cosi přímo do ušního bubínku,

takţe se skokem vrátil na chodník. V téţe chvíli mu před nosem

prosvištělo nákladní auto a čísi chraptivý hlas prosil boha, ať ho na

místě zabije. Pedagog se omluvil prázdnému vzduchu. Na semaforu,

k němuţ opomněl vzhlédnout, svítila jednoznačně červená. Nebo si

spletl červené světlo s červenou oblinou snového otazníku? Zastyděl

se.

Pozvedl aktovku, která mu sklouzla aţ ke kolenům. Vystoupil

znovu na chodník a čekal, aţ se rozsvítí nějaká jiná barva. Rozsvítila

se samozřejmě zelená; rychle přešel na druhou stranu ulice.

„Př. K. … po K.“ Ano, věděl, co ty tajemné zkratky znamenají!

„Před Kaplanem“ a „po Kaplanovi“. A to byl také klíč k celému snu,

v němţ prostě nabyla symbolické podoby myšlenka, která mu zřejmě

víří podvědomím a zůstává nerozřešena: ţe totiţ Večerní přípravná

škola pro dospělé, zaloţená tolik let předtím, neţ pan Kaplan

překročil její práh, můţe vydrţet jen „?“ let poté, co z ní pan Kaplan

odejde. Odejde? V tom to právě vězí. Odejde pan Kaplan vůbec

někdy?

Tato otázka pronásledovala profesora Parkhilla dávno předtím, neţ

,ho začal pronásledovat onen znepokojivý sen. Nedovedl si

představit, jak by mohl s klidným svědomím pustit pana Kaplana do

třídy profesorky Higbyové (ještě před týdnem prohlásil tento ţák, ţe

mnoţné číslo podstatného jména kuře zní kuřárna), a zároveň se

nemohl odhodlat ke kroku, k němuţ měl často nutkání: poradit panu

Kaplanovi, aby přestoupil na některou jinou večerní školu, kde by

byl moţná šťastnější.

Bylo nad slunce jasné, ţe neexistuje ţádná jiná škola, kde by pan

207

Kaplan mohl být šťastnější. Šťastnější by byl profesor Parkhill,

šťastnější by byla profesorka Higbyová a mnohem šťastnější by byla

nejméně polovina ţáků v začátečnické třídě. Ale pan Kaplan? Tento

nadšený ţák choval ke své alma mater ty nejsilnější city, jaké si lze

představit, city aţ zboţně oddané.

To byl další neřešitelný problém: VPŠD nemohla být alma mater

pro nikoho, kdo ji neabsolvoval — ale pan Kaplan se choval tak,

jako by uţ se stalo.

A to zase byla další z vlastností, pro něţ se s ním tak těţko zá-

polilo: jeho velkorysý přístup ke skutečnosti jako k něčemu, co lze

měnit podle vlastních měřítek. Jak jinak charakterizovat člověka,

který tvrdí, ţe nejslavnější Verdiho opera je „Rajda“? Nebo který

hlásá, ţe Alţběta I. nechala popravit „Marii Stevardku“?

Kam se pedagog obrátil, tam zabředával do kaplanovských blat

hlouběji a hlouběji. Vţdyť nemůţe-li Hyman Kaplan postoupit do

vyšší třídy, ani být odlákán na ţírnější pastviny, co potom s ním?

Někdy si profesor Parkhill nebyl jist, nesnaţí-li se pan Kaplan zcela

záměrně zůstat v začátečnické třídě aţ do smrti (rozuměj do smrti

profesora Parkhilla). Toto podezření ho tak znepokojovalo, ţe o něm

promluvil na nedávné schůzi profesorského sboru.

Kdyţ slečna Schnepfová upozornila členy sboru, ţe kaţdý vy-

učující je odpovědný za vypnutí světel při odchodu ze třídy a ţe

pohovka v odpočívárně má další prasklé péro a bude zřejmě muset

do opravy, zeptal se ředitel Robinson, jsou-li nějaké další problémy,

o kterých by měl vědět. „Jakékoli problémy,“ usmál se široce. „Jak

víte, nejsem přítelem diskusí, které se točí kolem jednoho a téhoţ.“

Profesorka O’Hallohanová pak ventilovala věčný problém s

ventilací. Za chladných večerů je v učebnách dusno a ţáci jsou rušeni

rachotem v radiátorech, kdeţto za horkých večerů jsou stropní

ventilátory tak nevýkonné, ţe únavu vyučujících a otupělost ţactva

zmírňují pouze minimálně.

Ředitel Robinson se zachmuřil. Řekl, ţe důrazně promluví s

panem Janowitzem, náladovým „správcem budovy“.

Poté se přihlásila profesorka Melanie Pflaumová a upozornila na

problém ţidlí. Je rozpočet vskutku tak omezený, ţe by se alespoň

některé dubové trosky nemohly nahradit ţidlemi širšími a méně

208

viklavými?

Tabule!“ přerušil ji profesor Krout. „Tabule volají po nápravě

daleko naléhavěji neţli ţidle!“ Vţdyť polovina tabulí v jeho učebně

je uţ tak ošoupaná psaním a oblýskaná mazáním, ţe jejich plocha

odmítá křídu — „tak jako muslimové odmítají vepřové!“ (Profesor

Krout míval nesporně osobitá přirovnání.)

Ředitel Robinson sloţil ruce do tvaru vigvamu a zamyslil se nad

oběma stíţnostmi. Pak odpověděl profesorce Pflaumové, ţe sklíţit

ţidle bude racionálnější neţ je nahradit, a profesoru Kroutovi, ţe

kdyby pouţíval především tabule křídu neodmítající a teprve

následně tabule křídu odmítající, byl by překvapen, jak výrazně niţší

by byla opotřebovanost všech opotřebovaných ploch; byla by „tak

říkajíc ekvivalentní“ stavu ploch neopotřebovaných. „V těch starých

tabulích je ještě mnoho ţivota!“ zvolal ředitel. „Je však třeba přenést

část zátěţe na tabule nové.“ (Myslel tím tabule méně pouţívané; ve

třídě profesora Krouta ani v jiných učebnách ţádné nové tabule

nebyly.)

Profesorka Higbyová se otázala, zda z městské školní správy

(případně z ministerstva školství) bylo jiţ naznačeno, ţe statut VPSD

bude oficiálně uznán. Ředitel Robinson odpověděl na tento dotaz

neochvějnou výzvou, aby nikdo z členů sboru nepřestával věřit v

kladné vyřízení ţádosti. (Ţádost se vyřizovala uţ tři roky a deset

měsíců.)

Poté diskuse uvázla na mrtvém bodě a ředitel Robinson se obrátil k

profesoru Parkhillovi: „Nechcete se s námi podělit o nějaký problém

vy, kolego Parkhille?“

Profesor Parkhill litoval, ţe na tuto výzvu reagoval tak rychle.

Mohl přece tušit, jak bude jeho představenému znít dotaz: „Pane

řediteli, jak se v naší škole řeší případ ţáka, který nebude moţná —

ehm — nikdy způsobilý pro postup do vyšší třídy?“

Nikdo nezapomene na povlak ledu, pod nímţ řediteli Robinsonovi

ztuhly rysy. (Jen málokdo věděl, ţe pod sebejistou ředitelovou

maskou vřou emoce, jaké namnoze vedou k tomu, co pan Kaplan

nazýval „nervovým zkroucením“.) „Kolego Parkhille,“ pravila hlava

školy mrazivě, „všichni se můţeme poučit ze starého přísloví: Presto

maturo, presto marcio! Ano. Čím dříve co dozraje, tím dříve to

209

shnije! A to platí pro ţáky stejnou měrou jako pro ovoce!… Za svou

osobu mohu říci, ţe se u pomalejšího ţáka nikdy nevzdávám naděje.

A myslím tím kaţdého pomalejšího ţáka. Podle mého skromného

mínění je pravda taková: lépe několik let v téţe třídě neţ jeden

neplodný postup do třídy vyšší!“

Byla to jistě pamětihodná odpověď, ale profesor Parkhill po ní

nebyl o nic moudřejší neţ předtím. Co s Hymanem Kaplanem? Ten

člověk se prostě odmítá učit. Ne, ne, opravil se rychle. Učit se pan

Kaplan přece neodmítá; odmítá — být konformní. A to je něco úplně

jiného. Profesor Parkhill dokázal pana Kaplana přimět, aby to či ono

mluvnické, pravopisné nebo výslovnostní pravidlo pochopil; ale

nedokázal ho přimět, aby se jím řídil. Kdesi kdysi jaksi nabyl pan

Kaplan přesvědčení, ţe sklonit se před zvykem je v podstatě totéţ

jako dát se zotročit. (Mnoţné číslo slova nůţ pro něj bylo nůše.)

Jeho pokrokům však nebránilo jen to. Zákony jazyka se vyvíjely

celá staletí jako zvykové právo; a jako zvykové právo si získávají

autoritu právě tím, ţe lidé je po staletí dodrţují. Pro pana Kaplana

však precedens neměl nejmenší váhu. Jako by zastával názor, ţe

kaţdé tvaroslovné pravidlo, kaţdý syntaktický zákon, kaţdý závazný

úzus, byť sebestarší a sebectihodnější, je nutno znovu dokázat. Jako

by chtěl celý jazyk vybudovat znovu a od základů. Profesor Parkhill

ho například musel dlouho přesvědčovat, ţe slovo tupec nemá ţádný

tvar pro ţenský rod; pan Kaplan argumentoval — ne zcela bez logiky

— ţe je-li ţena kupce kupcová měla by být ţena tupce tupcová.

Bylo to vskutku náročné. Profesor Parkhill si uţ začínal myslet, ţe

tajemství páně Kaplanovy jedinečnosti spočívá v tom, ţe zatímco

všichni ostatní ţáci chodí do školy proto, aby vědomosti získávali,

pan Kaplan tam chodí, aby vědomosti rozdával.

Ne ţe by to byl ţák neukázněný. Právě naopak. Ani jeden z

prvňáčků (jak je s oblibou nazýval ředitel Robinson) nebyl tak

pracovitý, tak horlivý, tak dychtivý a vědychtivý. Potíţ byla v tom,

ţe tato dychtivost a vědychtivost měnila učebnu v soudní síň — a

navíc v takovou, kde je před soudní stolici postaven sám jazyk. Ano,

pan Kaplan si někdy počínal, jako by jazyk jeho nové vlasti měl

podstoupit kříţový výslech a ospravedlnit kaţdé své pravidlo.

Jak jinak popsat situaci, v níţ tvrdil, ţe existují-li zájmena tázací,

210

měla by existovat i zájmena „odpovídací“? Kdyţ mu profesor

Parkhill vypočetl, které druhy zájmen rozeznáváme, pozastavil se

ţalobce nad tím, ţe mezi nimi scházejí zájmena rozkazovací. Znělo

to sice nesmyslně, ale sotvaţe ho vyučující vyzval, aby třídu

seznámil alespoň s jedním případem rozkazovacího zájmena, rozzářil

se pan Kaplan radostí, jaká se ho zmocňovala ve stavech největšího

vytrţení, a oznámil: „Dám či číklady. Sou děti, sou otec a maminka.

Děti ptají: ,Kdo vyklepne koberci?’ A maminka poví: ,Ty, ty, a on!‘

Ţádná měna, samý rozkasávací zájmena.“ (O pana Olanského se toho

večera pokoušel infarkt myokardu.)

Ne, ţádnému ţákovi nelze dovolit, aby postupoval jako pan

Kaplan a měnil si jazyk nesmrtelných klasiků, jak se mu to hodí. Ale

odmítá-li ţák uznávat zákonné právo, svědectví odborníků a

posvátnou váhu tradice, k jakému vyššímu soudu se můţe jeho učitel

odvolat? Ach — řečeno s Hamletem — v tom je právě háček. (Pan

Kaplan byl přesvědčen, ţe moderním velkoměstem vedou ulice,

avenue a budvary.)

Ovsem pozor, nabádal profesor Parkhill sebe sama: pan Kaplan

nikdy nepopíral, ţe jazyk má svá pravidla — pravidla dobrá, ba

dokonce skvělá. Nepřipouštěl jen to, ţe tato pravidla platí pro něj.

Ponoukal svého učitele, aby kaţdé pravidlo podrobil „logiš úvase“, a

pan profesor začínal mít strašné podezření, ţe není rovnocenným

partnerem pro člověka, který si vytvořil logiku čistě osobní. Jen

člověk s čistě osobní logikou se mohl odváţit tvrzení, ţe opozitum

slova výška je níţka nebo ţe substantivum manţelka zní v pátém

pádě drahoušku. Někdy si profesor Parkhill říkal, ţe pan Kaplan asi

nedojde klidu, dokud nevynalezne nový, ryze osobní jazyk.

Ve snaze dotápat se východiska z tohoto temného dilematu se

dokonce svěřil kolegyni Higbyové. „Paní kolegyně,“ řekl jí jednou o

přestávce, „mám pocit, ţe jeden můj ţák je — svým způsobem

génius.“

„Génius?“ opakovala profesorka Higbyová.

„A-ano. Je totiţ nesmírně snaţivý, nikdy nezapomene vypracovat

domácí úkol, při volných dotazech a volné diskusi je vţdycky

iniciativní a aktivní, a přesto … jaksi … tedy …“ Doloţil svou

bezradnost tím, ţe ji nebyl schopen vyjádřit.

211

„A z toho usuzujete, ţe je génius?“

„Ne,“ bránil se profesor Parkhill. „Jen chci říct, ţe … ţe si zřejmě

myslí, ţe kdyţ nám nebere naše pravidla, tak proč bychom mu měli

brát ta — ehm — jeho?“

Profesorce Higbyové zaskřípělo v hrdle. „Myslím, ţe by nám všem

prospěl den pracovního volna!“ A odkvapila do svého kabinetu. Tou

poznámkou svého kolegu velmi rozladila. Nešlo mu přece o ţádný

den volna, ani o dva nebo o tři. S pracovním volnem to vůbec

nesouviselo. S profesorkou Higbyovou — stejně jako s ředitelem

Robinsonem — byla potíţ v tom, ţe pro stromy neviděla les; ba co

horšího, takoví lidé nevidí ani stromy, protoţe myslí jen na les.

Nechtějí vidět fakta.

Ano, říkal si profesor Parkhill, odmítají respektovat fakta právě

tak, jako pan Kaplan odmítá respektovat konvence. Ale to vůbec

nezbavuje Večerní přípravnou školu odpovědnosti; jen to její práci

ztěţuje.

Nakonec dospěl pedagog k závěru, ţe odmítá-li pan Kaplan

vstoupit do jejich vesmíru, nezbude jim neţ vstoupit do jeho. Ne-

pochyboval uţ ani v nejmenším, ţe pan Kaplan ţije a myslí v kosmu

čistě osobním. Tím se také vysvětlovalo, proč definuje „diametrální

rozdíl“ jako rozdíl ve velikosti diapozitivů; nebo proč vodní cestě

spojující Tichý oceán s Atlantickým říká „Panamácký průblaf“.

Profesor Parkhill si přejel rukou po čele. Nebylo by nejlepší

povaţovat pana Kaplana ne za ţáka, ale za jistý druh kosmické síly,

za jakousi nespoutanou, nezávislou hvězdu, plující nebesy po vlastní,

zcela nepředvídatelné dráze? Vţdyť i takovému velikánovi vědy,

jakým byl objevitel gravitačního zákona, přidělil svérázné jméno „Iša

Kňufton“. (Nemluvě o renesančním titánovi, kterého pokřtil „Mojše

Lančelo“.) Byl by snad schopen přejmenovat celou přírodu — jak

napovídal úkol, v němţ měli ţáci uvést názvy nejznámějších druhů

hmyzu. Pan Kaplan přispěl trojicí:

Motokárek vanilkový

Babička baví oko

Brouk huhnivál

212

Byl to prostě samorost. Snad právě proto reagoval spíše radostně

neţ nešťastně, kdyţ ho profesor Parkhill opravoval. Jeho učiteli

trvalo drahnou dobu, neţ pochopil, ţe páně Kaplanův úsměv

neznamená souhlas, nýbrţ útěchu. Tam, kde všichni ostatní ţáci

upadali nad svým omylem do deprese, vzlétal pan Kaplan k oblakům

na oslavu své originality …

Z šera vystoupily obrysy školní budovy. Měsíční svit podzimního

večera ji obdařil přízračnou majestátností.

Profesor Parkhill vystoupil po sešlapaných kamenných schodech a

smekl. Právě kdyţ otvíral dveře, zahlaholilo za ním: „Prývečer,

pamprésor!“

Poznal ten hlas, aniţ se musel zamyslet nebo obrátit. Nikdo ne-

vystavoval jeho titul tak osobitě, nikdo nedokázal vdechnout

všednímu pozdravu tón Archiméda volajícího: „Heuréka!“

„Co děje? Neni vám kou kej?“

„Prosím?“

„Ţe ste díval na školu takovejma divnejma okama …“

Pedagog zahlédl veselý, blaţený obličej pana Kaplana, dočasně

zastíněný starostlivou chmurou.

„To nic,“ odpověděl rychle. „To nic není.“

Ale věděl, ţe se na školu „divnejma okama“ díval. Byl by přísahal,

ţe v jedné šílené chvíli viděl, jak se nad vchodem třpytí

* 35 let př. K.

† ? let po K.

Vešli do svatyně společně.

213

4

PAN K*A*P*L*A*N ZTÉKÁ

INZERÁT

S pocitem, ţe dělá něco výsostně uţitečného, oznámil profesor

Parkhill: „Dnes vám, třído, zadám domácí úkol, který bude nesmírně

zajímavý!“ A usmál se.

Poslední dobou se usmíval často — ne proto, ţe by byl od přírody

usměvavý (byl naopak od přírody váţný a neusměvavý) nebo ţe by

se usmívat potřeboval. Usmíval se, protoţe věděl, jak to jeho ţákům

pomáhá. Zahánělo to jejich úzkost, posilovalo to jejich sebedůvěru,

jednoznačně je to povzbuzovalo. Chtě nechtě viděl, jak rychle třída

reaguje na nejjemnější proměny jeho nálady — jak je rozradostněna

jeho spokojeností, deprimována jeho znepokojením, zdrcena jeho

nelibostí.

„Je to praktické cvičení,“ pokračoval s úsměvem přitaveným ke

rtům, „pro které můţete všichni najít — ehm — praktické uplatnění.“

Kdyţ zaznělo slovo „praktické“ poprvé, celá třída zvedla hlavy;

kdyţ zaznělo podruhé, naklonili se všichni dopředu. Jestliţe po

něčem prahli, tak po tom, aby z bezcitného jazyka vyţdímali něco

uţitečného.

„Vyberte si v novinách nějaký inzerát — lhostejno jaký, třeba

nabídku zaměstnání nebo prodej automobilu, vysavače, prostě ja-

kýkoli — a napište na něj odpověď!“ Úsměv mu pohasl. K jeho

překvapení se obličeje v lavicích nerozzářily, ale vylekaly.

„Odpověď do novinů?“ zachvěl se kdosi.

„Písemně?“ zeptal se jiný hlas.

„Mou rukou?“ třásla se paní Yanoffská. Černé šaty její pesi-

mismus ještě prohlubovaly.

„Aleale,“ uklidňoval je pedagog. „Není to vůbec těţký úkol.

Rubriku Zaměstnání nebo Prodej jste přece všichni v novinách

viděli.“ Nahradil svůj chřadnoucí úsměv čerstvějším vydáním.

Takţe se přes víkend prostě podíváte do novin, vyberete si inzerát

který vás zaujme, a — a potom na něj odpovíte!“

214

Bezradné sténání přerostlo ve zděšené hekání a vyvrcholilo po-

raţeneckým „Joj!“ Paní Moskowitzová se ovívala sešitem.

„Vzpomeňte si,“ dodal rychle pedagog, „ţe psaní dopisů jsme uţ

procvičovali. Osobních i obchodních! A tento úkol je vlastně další

cvičný dopis.“

,Samosébně. Jásná fácka!“ To promluvil Hyman Kaplan a ten-

tokrát vyučující kvitoval jeho smělého ducha s povděkem.

„Nějaké dotazy?“

Minnie Pilpulová zvedla levou ruku. (Ve skutečnosti tato dáma, od

narození levačka, zvedla jen palec.) „Dal byste nám laskavý

příklad?“

„Prosím …?“

„Ona myslí, abyste byl tak laskavý a řekl příklad.“

„Cha! ohrnul nos pan Kaplan. „Kdo počebuje čiklady? Pamprésor

špičkově vysvětlil! Zaměcnání. Prodej. To chápá kaţdý ditino!“

Zamračil se na vdovu Pilpulovou za to, ţe váhá nad něčím tak

elementárním, a ušklíbl se na slečnu Mitnickovou za její sa-

maritánskou péči o renegátku.

„Já chtěla jen p-pomoct,“ zakoktala slečna Mitnicková.

„A já,“ řekl pan Kaplan, „nepočebuju čiklady na čiklady!“

„Stop!“ zahřměl Reuben Olansky upíraje zrak na pana Studniczku,

který neřekl ani slovo. „Ať jednou třída táhne za provaz!“

„Za jeden provaz,“ opravil ho vyučující.

„Cha!“ triumfoval pan Kaplan. „Olansky neumí ani kritikovat“

„Kaplan,“ vzkypěl pan Blattberg, „dejte si jazyk pod zuby!“

„Dnes bude bezva cirkus!“ smál se Nathan P. Nathan.

„Ale pánové,“ pospíšil si profesor Parkhill. „Přání paní Pilpulové

je zcela namístě. Rád uvedu několik — ehm — konkrétních pří-

kladů.“ Patrola Mitnick—Olansky—Blattberg se vyhřívala na slunci

pedagogovy přízně. „Můţete například odepsat na inzerát, který

nabízí pokoj k pronajmutí nebo prodej rádia nebo — nebo —“ S

hrůzou zjistil, ţe mu vypověděla paměť. Totálně a děsivě. Hrabal se

v paměťových buňkách, představy o inzerátech tam přece musí mít

uskladněny po tisících … „Nebo taneční hodiny!“

Bohuţel to nebyl příklad nejvhodnější.

„Taneční hodiny?“ zhrozila se paní Moskowitzová. „V mym věku

215

po někom valcovat?“

„ Tančit waltz . ..“

„To je jeden čiklad!“ vyletěl pan Kaplan. „Pamprésor dal taky

pokoj do najmutí!“

„Ja uţ mam doma štyry pokoje, na co bych —“

„Tak nechte pokoj! Nakupte auto!“

„Třído —“

„Auto?“ najeţil se pan Hruska. „Kdo můše dovolit?“

„Nakupte odjetý!“

„Pane Kap―“

„Čiklad neni sběrací kazajka!“ opáčil pan Kaplan. „Hruska, za-

pnout fandáziji!“

„Já v inserátách nerosumím,“ zafňukala Lola Lopezová. „Sou v

nich takový malinečký slovíčka, který—“

„To jsou zkratky,“ vysvětlil okamţitě pedagog. „A práce se

zkratkami můţe patřit k tomu nejuţitečnějšímu, co se při tomto úkolu

naučíte. Máte na to celý víkend —“

„Na kaţdo zkratko sem ja nepřitello!“ prohlásil Lucca Barbella.

„Cha!“ vybafl pan Kaplan na cynického Barbellu. „Velikánám

zkratky nevadily. Benčamínovi Franklinovi! Nebo pionýrám zapa-

tu!“

„Nemuseli odpovídat inzerattu,“ odsekl rodilý Říman.

„Ale dyby mohli, tak by děkovali panbuchu! Najít teplej pokoj a

čechu na hlavu! Jít autem a né uţícenejma nohama —“

„Třído —“

„Stop!“ zařval Reuben Olansky, šmátraje rukama ve vzteku, jenţ

mu znovu zakalil zrak. „Co sem táhnete pionýry západu? A kde

uţíval Franklin zkratky?“

„Správně!“

„Kde?“

„Ať dá důkaz!“

„Kaplan,“ odpověděl pan Kaplan povzneseně, „dává čiklady a

nezajímá na číšovej výslech.“

„Ďjúú!“ zvolal pan Pinsky a plácl se do tváří.

Pan Olansky se s kvílením bil do čela.

„Tak dost, třído,“ řekl profesor Parkhill podráţděně. „V novinách

216

je spousta jednoduchých inzerátů, ze kterých si můţete vybrat.

Doporučuji vám, abyste si zvolený inzerát opsali, nebo ještě lépe

vystřihli. Přineste jej i s úkolem. A pevně věřím —“

Neţ mohl dopovědět, v co tak pevně věří, rozhořčení pana

Kaplana překypělo. „Co máme my ve čídě za ţáci? Prosil do nás

pamprésor na kolenu, aby my chodili do školy? Poslal nám tiskací

pozvánky? Dal brezident zákon, ţe kaţdéj musi odpovědět inzerát,

nebo sedět do basy?“

Tento podrobný výčet rozlítil antikaplanovskou kabalu tak, ţe se

dala do ryku, a to zase vyvolalo ohlušující obrannou reakci

Kaplanova tábora. Pan Pinsky obvinil slečnu Lopezovou, ţe rozvrací

morálku třídy, protoţe nevěří páně profesorovu úsudku, Olaf Umea

běsnil, ţe pan Pinsky je bezpáteřný lokaj pana Kaplana. Slečna

Kipnisová prohlásila, ţe pan Kaplan je ozdobou třídy a vzorem

statečnosti. Slečna Tarnovská zafňukala, ţe „tento čelovek“ je vlk v

rouše beránčím. Isaac Nussbaum se pokusil obměkčit obě strany

citátem z Izaiáše, ale slova o mečích překovaných v pluhy se ztratila

v povyku Ch. J. Fledermanna, pranýřujícího všechny „poslepence“,

kteří fanaticky táhnou, kamkoli je šílený Kaplan vede. To

vyprovokovalo

paní

Shimmelfarbovou,

aby

Christianu

Fledermannovi vmetla do tváře, ţe si troufá jen na vedlejší figurky,

místo aby se utkal na poli cti přímo s vůdčí osobností. Nathan P.

Nathan byl v sedmém nebi; smál se tak břeskně, ţe probudil pana

Trabishe.

„Třído! Třído!“ protestoval profesor Parkhill. „Tudy cesta nevede!

Musíte se ukáznit. Prosím — kaţdého — aby se — utišil!“

Ve vynuceném tichu pak sáhla slečna Goldbergová po mátovém

cukrátku, slečna Lopezová se pokřiţovala a Stanislaus Wilkomirski

vypálil poslední vlastenecký výstřel: „Amerika je svobodná zem!“

„Amerika,“ broukl Hyman Kaplan, „nedostala svobotu od lidů,

kerý maj strach odepsat na inzerát!“

Ale to vše uţ bylo minulostí. Nastal pondělní večer. Mírumilovně

— a pracovitě — popsali ţáci tabule svými domácími úkoly.

Ukázalo se, ţe výsledky jsou zdařilejší, neţ se profesor Parkhill

odvaţoval doufat. Slečna Kipnisová zahájila večerní vyučování

217

věcnou, i kdyţ poněkud jednotvárnou odpovědí na inzerát Bellovy

telefonní společnosti:

Milá společnosti!

Váš inzerát píše, ţe potřebujete mladé ţeny. Já jsem

mladá ţena.

Píšete „platíme dobře“. Dobře.

Zvete slečny do kanceláře ve středu 9—13. Budu v

kanceláři ve středu 9—13.

Vaše šťastná

Klára (Zajda) Kipnisová, „slečna“.

Analýza tohoto příspěvku byla ţivá a produktivní. Pan Milas

Wodjik poukázal na nevhodnost oslovení „Milá společnosti“ a pan

Tomas Wodjik pohotově dodal, ţe „Váţená společnosti“ by bylo

lepší. Slečna Zievová poznamenala, ţe dávat „slečnu“ do uvozovek

je jednak zbytečné, jednak matoucí (na její levé ruce se skvěl nový

prsten, kterým pan Andrassy znovu stvrdil svou věčnou oddanost).

Slečna Mitnicková upozornila, ţe „Vaše šťastná“ se do obchodního

dopisu nehodí; navíc prý by to mohlo u Bellovy telefonní společnosti

vyvolat dojem, ţe uchazečka je příliš náladová, neţ aby jí mohly být

svěřeny „hovory z dálky“. Paní Pilpulová zauvaţovala, není-li

přesnější napsat „Pudu do kanceláře mezi 9 a 13“ místo „budu v

kanceláři 9—13“. „Tak, jak to napsala,“ pravila srdnatá vdova, „bude

stát na nohách štyry hodiny!“

Profesor Parkhill blahopřál kritikům k jejich postřehu.

Po práci slečny Kipnisové přišel na řadu dopis pana Fledermanna;

a Ch. J. Fledermann prokázal k pedagogově radosti mimořádnou

odvahu, neboť odpověděl na dlouhý inzerát Agentury pro distribuci

unikátních výrobků, určený „VŠEM PODNIKAVCŮM!“, kteří si

chtějí přilepšit provizí z prodeje ručně kolorovaných portrétů papeţe.

„Toto zboţí,“ prorokovalo se v inzerátu, „vám budou lidé rvát z

ruky.“ Oslovení v páně Fledermannově dopise bylo správné, text

znamenitý, závěrečný pozdrav bezvadný. K osudnému klopýtnutí

došlo aţ ve zbytečné doušce:

218

P. S. Kdyţ mně budou rvát zboţí z ruky, nepustím.

Profesor Parkhill nelitoval námahy a důkladně vyloţil rozdíl mezi

rvaním obyčejným a rvaním obchodním. Nathan P. Nathan dostal

další ze svých záchvatů.

Všichni studenti ovšem chvályhodné úrovně slečny Kipnisové a

pana Fledermanna nedosáhli. Například pan Studniczka si vybral

inzerát nabízející prodej „staršího křídla“ a odpověděl na něj

dotazem, zda by křídlo nemohlo být čerstvé; dodal, ţe má rád i

stehna. Paní Shimmelfarbová se mylně domnívala, ţe „lab. práce“ je

práce s labutěmi. Slečna Atrakianová se ucházela o místo „pro absol.

VŠ“ a vyjádřila ve svém dopise naději, ţe je-li to místo „pro

absolutně všecky“, bude také pro ni.

Naskytly se i další léčky — přeludy, které nemohl nikdo, ani sám

vyučující, předvídat. Na oznámení nabízející 25 dolarů za ztraceného

psa odpověděl pan Umea touto zaráţející větou:

Pošlete 25$. Pošlu vašeho trpícího pudla.

Situace ve třídě by byla brzy nezvládnutelná („On trápí ztracený

pejsky?“ „Proč nevolal zvíţelékaţe?“), kdyby profesor Parkhill v

náhlé inspiraci záhadu nerozluštil: Olaf Umea si vyloţil mylně

zkratku „trp.“, kterou byl v novinách označen pudl trpasličí.

Droboučká Lola Lopezová načrtla odpověď na inzerát „Hledám

hospodyni“ a důmyslně sníţila pravděpodobnost omylu na minimum:

Váţená inzerce!

Jsem hospodyně.

L. Lopezová

S tím se v podstatě nic dělat nedalo.

Teď byla u tabulí poslední pětice. Rochelle Goldbergová do-

končovala nástin své kvalifikace pro místo sekretářky u firmy

„Dámské kalhotky Juno“. Pan Pinsky dopisoval epištolu firmě HIT

ZIP. Slečna Olga Tarnovská, jejíţ hrdelní vzdechy připomínaly časy,

kdy se od Monte Carla po Murmansk vrhali z útesů zhrzení milenci,

219

odpovídala jednomu hinduistickému věštci, který prohlašoval, ţe má

přímé spojení s oním světem:

Achmed Tadţ Čandra

Schránka 308

Večerník

Och, drahý Achmed …

Já viděla váš oduševlený inzerát, který vy napsal, aby

jste pomohl čelověčenstvu pěstovat Tajenství síly. Často

prospím noc beze spánku —

Profesor Parkhill dál nečetl. Uvítal by, kdyby slečna Tarnovská

omezila své mezijazykové hybridy a vybírala si témata méně exo-

tická!

Dopis po její pravici byl dílem — pana Kaplana. Nemohlo o tom

být nejmenší pochyby, neboť tabule hlásala:

ODEPSÁNÍ NA INZERÁT

Napsal

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

Autor stál před svým výtvorem, jako by byl Leonardo da Vinci —

v jedné ruce drţel sešit jako paletu, v druhé třímal křídu na způsob

štětce, přivřenýma očima zkoumal své mistrovské dílo, pochvalně si

pobrukoval a popocházel o krok vpřed či vzad, jak mu velelo boţské

vnuknutí. Profesor Parkhill vzdychl. Pan Kaplan tabuli miloval:

nebyla to pro něj neţivá plocha, na niţ se přepisují domácí úkoly,

byla to pro něj zlatá cesta k budoucím generacím.

Kdyţ slečna Tarnovská ozdobně podpisovala svůj dopis a roze-

zněla při tom náramky na svém zápěstí, mistr, vyrušený ze svého

obcování s múzami, se zakabonil: „Tarnovská, kerou symfonii od

Mocarta dáváte? První nebo posletní?“

Slečna Tarnovská neráčila odpovědět. Pozvedla své skvostné

chřípí a odplula do lavice jako velkovévodkyně, odkopnuvší muţika.

„Dopište, prosím,“ zvolal rychle pan profesor, „a vraťte se na

220

místa. Začneme … začneme slečnou Goldbergovou.“

Byla to dobrá volba; slečna Goldbergová se překonala. Její ţádost

o místo sekretářky u firmy „Dámské kalhotky Juno“ byla stručná a

výmluvná. Z pléna byl vznesen jediný dotaz: zda by oslovení

„Váţené dámy“ nebylo vhodnější neţ „Váţení pánové“ — „kdyţ se

týká dolního prádla“.

Odpověď pana Pinského firmě ZIP HIT byla hodnocena v at-

mosféře bouřlivější. Pan Pinsky z neznámých důvodů napsal celé své

sdělení velkými písmeny:

ZDRAVÍM

ČETL VÁŠ INZ. NA INVALIDNÍHO KAPITÁNA

SOUHLASÍM S 25.000 $ TAKŢE —

„Propáničku!“ vykřikl předzpěvák Nussbaum, ještě neţ byla

diskuse zahájena. „To neni dopis, to je telegram!“

„Sme v škole nebo v poště?“ zeptal se důrazně pan Blattberg.

„Úplná balada!“ řehnil se pan Nathan.

Pan Kaplan přispěchal svému pobočníkovi na pomoc. „Telekrámy

šečí čas! Kráduluji, Pinsky!“

Pan Olansky zvedl ruku, zamračil se na slečnu Atrakianovou,

kterou si spletl s panem Pinským, a sarkasticky se zeptal, jak nějaká

rozumně uvaţující firma můţe nabídnout dvacet pět tisíc dolarů

invalidnímu kapitánovi. „Ani v Tel Avivu!“

Jeho útok však nevyvedl pisatele z míry. Sam Pinsky podal do-

tyčný výstřiţek vyučujícímu. A dvacet pět tisíc dolarů tam skutečně

bylo uvedeno, jenţe ne jako nabídka, ale jako podmínka. Kdyţ

profesor Parkhill vysvětlil, ţe „inv. kap.“ je „investiční kapitál“, a

nikoli „invalidní kapitán“, byla to pro pana Pinského krutá rána.

„Nedělejte těţkou hlavu,“ řekl mu tiše pan Kaplan.

„Tady by měli vybírat vstupný!“ otřásal se pan Nathan.

„Ale pánové … Další dopis …“

Slečna Tarnovská předčítala svou odpověď, drţíc se jednou rukou

za hrdlo. „Och, drahý Achmed,“ ševelila, „já viděla váš oduševlený

inzerát, který vy napsal, aby jste pomohl celověčenstvu pěstovat

Tajenství síly …“ (Pan Trabish zívl; orientální magie nad ním

221

neměla ţádnou moc. Měl co dělat, aby neusnul při volných dotazech,

a na věci nadpřirozené měl duši naladěny daleko méně.) „Často

prospím noc beze spánku —“

„Vy spáváte beze spánku?“ zvolal pan Kaplan. „Cha! A nesedáte

vestoju?“

Olga Tarnovská projevila své opovrţení tím, ţe si čichla k von-

nému kapesníčku. Jakmile dozněl její melodický přednes, řekl pan

profesor: „Je to skutečně zajímavý dopis. Je v něm … několik chyb,

ale vcelku jste se po všech stránkách zlepšila.“

Slečna Tarnovská se doopravdy lepšila. (Její poslední referát měl

název: „Leopolde Stokowski, nemasakruj Čajkovský!“)

Pan Wilkomirski doporučil, aby tři tečky za oslovením nahradila

čárkou. Lola Lopezová se ji pokusila přesvědčit, aby noci beze

spánku probděla, nikoli prospala. Pan Hruska se zeptal: „Proč ,drahý

Achmed‘? Neni stvořilejší ,pane Čandra’?“

Slečna Mitnicková se zabývala závěrečným pozdravem, který uţ

málem padal z tabule:

Zůstávám

Vaše zpřísněná duše

Olga („Pandţara“) Tarnovská

„Já jsem přesvědčena,“ řekla slečna Mitnicková upřímně, „ţe

slečna Tarnovská chtěla napsat spřízněná.“

„Da, da,“ zasténala oduševnělá primadona.

„Správně.“ Profesor Parkhill začal opravovat „zpřísněnou duši“

slečny Tarnovské, ale zarazil ho přísný hlas pana Kaplana: „Co tam

dělá ta Pančara? To je meno nebo zajmeno nebo co?“

„Pro Achmeda ja sem Pandţara!“ vyletěla slečna Tarnovská. „V

hinduickym duchovním světu bereme všichni nové mena!“

„Na to nemusíte do hinduickýho světu. Stačí do basy, tam je fůra

lidů s falešnejma menama.“

„Ďjúúú!“ plácl se obdivně do lící pan Pinsky.

„Kaplan!“ vykřikla Olga Tarnovská. „Znáte vy, co je duchovno?!“

„Já znám jen slušný slova,“ řekl pan Kaplan.

„Góspodi!“ zaúpěla vyznavačka duchovna.

222

Nathan P. Nathan se tloukl do břicha.

„Další! Další!“ Profesor Parkhill rázně zarachotil ukazovátkem.

Rychle pohlédl na hodiny. Zbývalo jen devět minut. (Litoval, ţe jich

nezbývá méně.) Poslední dopis byl páně Kaplanův.

Kdyţ Hyman Kaplan povstal, zavlnila se třída jako obilný lán ve

zlověstném větru. Nonšalantní úsměv, povytaţení manţet, be-

nevolentní pohled na ty, kdoţ čekají neodvratné zjevení… Pak

rétorsky zavěsil ruce za klopy a četl: „Odepsání na inzerát, napsal

Hyman Kaplan.“

Pedagog se pro jistotu posadil.

A jeho ţák pokračoval s bezpříkladným zápalem:

Adr.

Schr. 701

Večerní zprávodaj

New York

Váţený schr.!

Jednoukrát byl Hyman Kaplan doma a cítil pod psy.

On myslel: Kam svět pěje? Nikdo ščasnej, kaţdej nervi v

kyblech, ţijeme na sobce.

Jak člověk můţe dojit klid? ptal Hyman Kaplan. Jak

můţe uteknout z toho čunglu? Kde má díru ven? Nikde.

Nikde? Stop, Hyman Kaplan! Ty dívej kolem. Ty po-

slouchej kolem. Ty čti na tvoje 2 oči co je v novinách.

Senzáční inzerát. Co píše? Píše toto.

„Hledáme muţe, který má nápady, inic, org. schop.,

zkus. s řízením. Plat prvotř. Schr. 701.“

Fajn. Schr. 701! Uš nehledej! Já sem ten muš.

1. „Nápady“. Mám fúru.

2. „Inic.“ Moje inic. sou H. K.

3. „Org. schop.“ Orgány mám schopný šecky.

4. „Zkuš. s řízením.“ Nemám — ale udělám řídičák.

Zdr. sr.

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

223

Ještě nedočetl svůj podpis, a vlci uţ vyli na měsíc.

„Kdo je ten váţený Schr.?” rozčiloval se pan Olansky.

„Důlešitý inzeráty se podepísají jenom Schr.“ řekl pan Kaplan.

„Mělo by tam být Váţený pane“ zajíkala se slečna Mitnickova. „A

ne Váţený schr. !“

„Jak můšete vědět, ţe ve Schr. 701 je jenom jeden šéf?“ odrazil ji

pan Kaplan.

„Vy ste se cítil pod psy?“ vztekal se pan Blattberg. „Musí bejt

jednotný! Pod psa!“

„Já sem cítil moc pod psa, tak sem dal mnošný.“

„Píše se jedenkrát, né jednoukrát!“ pohoršoval se Ch. J. Fleder-

mann.

„Já sem nebyl doma jenom jedenkrát, já sem tam jednou na-

stěhovanej!“ vypálil pan Kaplan ze zálohy a ovládl bojiště.

Kritické připomínky nabyly na tempu a zuřivosti.

„Nervy mají být na konci tvrdé a kýbly vprostředku dlouhé,“

zatrylkovala Lola Lopezová.

„Výborně,“ řekl pan profesor.

„Nefiká se v kýblech,“ protestoval Tomas Wodjik.

„Fiká se ve čperech,“ doplnil ho Milas Wodjik.

„Ano,“ připustil pedagog, „i kdyţ —“

„Jaký šidičák?“ zaútočila slečna Atrakianová. „To šizení se ne-

myslí od auta, ale od podnika!“

„Pozor na výslovnost, slečno Atra—“

„Ţijeme na sobce? Šijeme na sobce!“ zaúpěla Olga Tarnovská,

kdysi balerína, nyní modistka.

Neţ mohl profesor Parkhill upozornit, ţe pan Kaplan myslel „ţivot

na sopce“, rozsoptil se pan Olansky.

„Co to je to Zdr. sr.? Kaplan je tak vysláblej, ţe nemůţe napsat

Zdravím srdečně?“ Pan Olansky byl tak pobouřen, ţe se uchýlil k té

nejhorší uráţce: schválně si otočil ţidli, aby se ke svému úhlavnímu

nepříteli mohl obrátit zády.

Třída se snesla na chyby pana Kaplana jako mrak sršňů, nedbajíc

páně profesorových poplašených intervencí, nedopřávajíc na-

padenému ani vteřinu na odpověď. Kdyby nebyla tak opojena chutí

krve, všimla by si, ţe pan Kaplan se odpovědět vůbec nesnaţí. Stál

224

nepohnutě jako socha sebejistoty. Pro hrstku věrných pod jeho

praporem však byla taková hrdinská zdrţenlivost nesnesitelná.

„Kaplan, řikejte něco!“ prosil oddaný pan Pinsky.

„Pane Kaplan, dejte odpověď,“ ţebronila loajální slečna Gid-

witzová.

„Tak do toho, pane Edison,“ šklebil se pan Olansky na zadní stěnu.

„Udělaj zázrak!“

„Ale třído …“ zvolal profesor Parkhill. „Musíme mluvit jeden po

druhém! Má-li někdo připomínku k dopisu pana Kaplana, ať laskavě

počká, aţ bude vyvolán … Slečna Mitnicková.“

„Našla jsem dalších pět chyb,“ oznámila slečna. „Nejméně.“

„Pět chyb!“ jásala paní Moskowitzová.

„Nejméně,“ přidal se Ch. J. Fledermann.

Chyby, které našla, pojmenovala a rozpitvala Róza Mitnicková,

byly jen začátkem. Další a další hlasy se domáhaly slova, další a

další síly se vrhaly do pranice. Přestupky pana Kaplana narůstaly

jako nekonečný obţalovací spis.

Jeho ledovým klidem však nic nepohnulo. Nevznesl námitku proti

jedinému kritickému ţahadlu, proti jediné kousavé připomínce, proti

jediné jedovaté opravě. Nereagoval ani na smích Nathana P. Nathana

— s výjimkou chvíle, kdy tomuto smíškovi pravil s neuvěřitelně

vlídným úsměvem: „Jak vidim, mladej, uš chápáte, ţe učeni můše

bejt pošitek.“

Profesor Parkhill znervózněl. Dělal na tabuli tolik oprav, ţe ho

začínalo bolet zápěstí, ale pan Kaplan se ani slůvkem nebránil. Jen

povzneseně, téměř velebně stál, nezhanoben, nezahanben. Pedagoga

začalo svrbět temeno. Zdálo se mu, ţe v očích jeho ţáka cosi jiskří.

Čím déle snášel pan Kaplan kritiku tak důstojně a opravy tak

blahovolně, tím více musel jeho učitel přemáhat panickou úzkost.

Statečnost uprostřed nepřátelské palby pochopit dovedl. Neprů-

střelnost pana Kaplana vůči všemu pokořujícímu znal. Ale nedovedl

si ani v nejmenším představit, kdy a jak by tento virtuóz únikových

cest mohl vyváznout bez úhony. Zkušenost ho varovala, ţe

Kaplanova překvapující pasivita je moţná jen kamufláţí nějaké

nastraţené pasti.

Lenivé ručičky na hodinách uţ ukazovaly 21.58. Zbývaly pouhé

225

dvě minuty a téměř vše bylo opraveno. Vtom se znovu přihlásila

slečna Mitnicková. „Proč pan Kaplan napsal své iniciály? Není inic.

zkratka pro iniciativu?“

„Jistěţe je,“ řekl profesor Parkhill. (Nečekal, ţe si té chyby někdo

všimne.) „Jde o iniciativu, pane Kaplane.“

Pan Kaplan zdvořile přikývl. „Ale ten inzerát, kerej sem odepsal,

chtěl moje iniciály.“

Pedagog opatrně zkoumal křídu. „Pane Kaplane, myslím, ţe

význam zkratky inic. je … dosti jednoznačný.“

„Dycky? Nebo jenom v tomto čipadě?“

„Kaplan, přestaňte vykroucávat!“ štěkl pan Olansky ke stropu.

„Ufnejte, fe fte fe fmýlil!“ vykřikl jeden z bratří Wodjikových.

„Ustupte o píďu!“ prosila Bessie Shimmelfarbová. „Jedna píďa

vám nic nedělá!“

Hyman Kaplan geometrické smiřovačky odmítl.

„Pane Kaplane,“ řekl náhle profesor Parkhill, „co kdybychom to

vyřešili přímo nad textem inzerátu?“

„Je na tapuli.“

„Na tabuli je vaše odpověď,“ řekl chladně pan profesor. „Ale já

chci, abychom se podívali — na skutečný inzerát.“

„Bohu šel,“ řekl Hyman Kaplan, „on skutečný neni.“

„Co?!“ vykřikl pan Olansky a otočil se o sto osmdesát stupňů.

„Podvod!“ vyskočil pan Blattberg.

„Na Kaplana spadla klec!“ radovala se slečna Tarnovská.

Profesoru Parkhillovi začala docházet strašlivá — neuvěřitelná

pravda. „Pane Kaplane, chcete říct, ţe jste si ten inzerát vymyslel?“

„Samosébně,“ řekl pan Kaplan.

„Né!“ zaskučel Reuben Olansky.

„Mein Gott!“ zakvílel Isaac Nussbaum. „Já sem z toho Jeník!“

„Kaplan je neporasitelnej!“ zajásal pan Pinsky.

Pedagog beze slova odloţil křídu. Nijak se nesnaţil utišit furóre

oklamaných, které se kolem něj rozpoutalo. Pan Kaplan, vţdy ne-

spokojený s faktickou skutečností, si prostě zformuloval inzerát na

míru.

Moţná potřeboval být jiný. Moţná potřeboval přetvořit svět k

obrazu svého srdce. A moţná — zachvěl se pedagog — věděl ten

226

zvrácený génius od samého počátku, ţe na světě není autorita, která

by o významu zkratky inic. mohla rozhodnout povolaněji neţ ten,

kdo ji zamontoval do vlastního inzerátu.

227

5

M*I*L*O*S*R*D*N*Ý SAMARITÁN

„Áno, áno, romantíícke to bylo, ale tragíícke. Jak Nikolaj Iljič

terpěl! Dni a noci, týdni a týdni bábuška milá modlila —“

„Slečno Tarnovská,“ ozval se vlídně profesor Parkhill, „týden má

v mnoţném čísle skloňování tvrdé. Říkáme týdny — jako hrady.“

Unylé řasy Olgy Tarnovské zakmitaly. „Da. A na konci týdnu

bábuška chodila —“

Vyučující omluvně zakašlal. „V jednotném čísle má týden sklo-

ňování měkké —“

„Ale pro bábušku byly tvrdé týdny, trudné …“ zasténala Olga

Tarnovská.

„To věřím,“ řekl pedagog co nejsoustrastněji, „ale teď jde o měkké

skloňování. Týden, týdne — jako stroj, stroje. Vzpomeňte si na

vzory, které jsme —“

„Mně byla vzor bábuška,“ zasnila se slečna Tarnovská.

„Bábuška, to je vzor zena,“ řekl pan profesor.

„Mně byla vzor zeny“ opáčila ţákyně.

„Vzorem ţeny byla babička vám, ale babička obecně … tedy

babička jako substantivum se řídí vzorem ţena. Týden vzorem stroj,

týdny vzorem hrad.

„Kaţdý týden jiný vzor?“ vytřeštila oči Olga Tarnovská.

„Ale ne! Týdnem nemyslím jednotku časovou, nýbrţ —“

„A podle čeho se skloní kostely?“ nenechala ho domluvit ţákyně.

„Kostely se skloňují podle vzoru hrad“

„Díky … A na konci týdne chodila bábuška milá do kostelu a

modlila, aby —“

„Do kostelu ne,“ zavrtěl hlavou pedagog.

„Do kostelu, bábuška dycky do kostelu!“ trvala na svém věrná

vnučka.

„Do kostela.“

„Takţe je správně do hrada?“ uţasla ţákyně. „Já myslela, ţe do

hradu!“

228

„Tarnovská, vy chcete naučovat pamprésora?“ ozvalo se z první

řady protoţe pan Kaplan nemohl déle mlčet. „Pamprésor ví nejlepčí,

jak se de do hrada!“

„Do hrad u, pane Kaplane, do hrad u,“ povzdechl zasmušile

profesor Parkhill. („Dále od hradu, dále …“ zaznělo mu v uších, ale

zmuţile to přehlušil zdoláváním další mluvnické výjimky.) „Některá

podstatná jména skloňovaná podle vzoru hrad mají v druhém pádě

jednotného čísla koncovku odchylnou: nikoli -u, nýbrţ -a. Například

sklep, chléb, chlév, les, sýr, dvůr — a také kostel. V rychlosti si to

procvičíme.“

Pohotovější ţáci pak tvořili věty o chůzi do sklepa i ze sklepa, a

krajících chleba a porcích sýra. Paní Moskowitzová se unáhlila s

větou „Dobytky šly do dvůra“ a pan Pinsky se předčasně radoval z

rýmu „Ementálský sýra má v sobě díra“. Pan Kaplan však bezchybně

pronesl prohlášení o tom, ţe by rád pozval celou třídu do lesa, a

slečna Tarnovská, upírající naň pohled plný hnusu, procedila větu o

tom, ţe některé nevychované „čelověky“ by bylo záhodno zavřít do

chléva.

„Vraťme se k vašemu vyprávění, slečno Tarnovská,“ navrhl rychle

pan profesor. „Chtěla jste říct, ţe vaše babička chodila do kostela,

modlila se za uzdravení —“

Temné zraky Olgy Tarnovské zřeřavěly. „Taky modlil můj bratr,

Alexandr Ivánovič, velmi delikátný charakter, my všechny modlili za

chudinka Nikolája —“

„Pozor — chudinka je ţenský rod —“

„Ale Nikolaj Iljič nebyl ţenský, on byl muský, takový starý pán

dobrý!“

Profesor Parkhill litoval, ţe jeho ţákyně nenazvala chorého starce

raději uboţákem neţli chudinkou. Nemusel by se teď pouštět do

dalšího výkladu a slečna Tarnovská by nemusela lomit rukama nad

novými komplikacemi: byla přece stvořena pro čtverylky a mazurky,

ne pro těţkopádné dupáky cizojazyčné gramatiky. „Pardón, pardón

…“ uhladila si vrkoče gestem hodným Coppélie. „My všechny teda

modlili za tu chudinku … ale Alexandr Ivánovič nás prosil, ţe

netrápili my jsme by se aby.“

„Aby ţe sme netrápili!“ vykřikl pan Kaplan.

229

Pohled slečny Tarnovské by mohl zapálit hranici. „Co je zase

špatně?“

„Čevrácený slovoslep!“

Pan Kaplan se kdysi s maximálním soustředěním naučil nazpaměť

tři axiómy o větné skladbě a lpěl na nich jako na kosmických

pravdách: „špatný sponky“, „chypná interfunkce“ a „čevrácený

slovoslep“. Týdny a týdny ho pak profesor Parkhill přesvědčoval, ţe

jde o spojky, interpunkci a slovosled, ale hlubiny Kaplanovy paměti

se nevzdávaly své kořisti snadno. Kdykoli se naskytla příleţitost

uplatnit něco z této triády připomínek, nadšeně se jí chopil.

„Čevrácený slovoslep!“

Slečna Tarnovská mrskla svýma ztepilýma rukama, aţ se na nich

rozcinkaly všechny náramky, a vztekle zadupala. „Měkký týdny,

tvrdý týdny — do kostela jako do chlíva — a teď slovosplet?! Ja sem

neţna ţena! Ja mluvim, co je v dúši! Ale gramatyka nemá dúši!

Ničevó! Ja končila mluvit!“ A odpádila na místo, vrcholně

znechucena.

„Slečno Tarnovská,“ řekl pan profesor vyplašeně, „připomínky

spoluţáků přece nejsou míněny jako uráţ —“

Vše marno. Slečna Tarnovská zapřísahala ty, kdo klesli pod Ka-

planovou čepelí uţ dříve (slečnu Mitnickovou, pana Blattberga,

krátkozrakého Olanského), aby neváhali pomstít tak sprostou křivdu.

„Nevrátíte se na stupínek, slečno Tarnovská?“ zeptal se pedagog

prosebně. „Mluvila jste nesmírně zajímavě a měla byste nám to

dopovědět.“

„Moţná indy. Indy.“

„Jindy,“ podotkl zdvořile pan Kaplan.

Mezi třešňovými rty slečny Tarnovské prolétla jakási staroslo-

vanská kletba.

Profesor Parkhill rychle vyvolal pana Studniczku.

Peter Ignatius Studniczka se ke stupínku vlekl jako na šibenici.

Byla to jeho řečnická premiéra. Zastavil se u katedry s hlavou svě-

šenou a zmáčen potem; krve by se v něm nedořezal.

„Prosím, pane Studniczko!“ řekl pedagog zvesela.

Pan Studniczka vzhlédl. Vypadal jako těţce nemocný člověk. Byl

to tichý ţák, jen zřídkakdy při vyučování promluvil, jen málokdy se

230

přihlásil s připomínkou, a k domácím úkolům přistupoval jako k

jedovatému býlí.

„Ehm — můţete začít,“ usmál se profesor Parkhill.

Z tváří P. I. Studniczky vymizely poslední známky ţivota. Povolil

si kravatu, pak si rozepnul límec. (Snad mu to v jeho úzkostech uleví,

pomyslel si pedagog.) Oči mu zesklovatěly. Otevřel ústa — a

vychrlil proud přiškrcených zvuků: „Dmy panve ja sm v Ňorku

spkojny al ne zvše pňč prce je tška …“

Jeho slova, lze-li to tak nazvat, utonula v jakémsi chropotu.

Chropot utonul v tichu. Třída vyjeveně zírala. Kdosi zakašlal.

(Kdyby byl dnes ve škole Nathan P. Nathan, nepochybně by se

rozesmál, jenţe pan Nathan nepochybně napínal hlasivky mezi

diváky dalšího ligového zápasu.)

„Trošičku — ehm — hlasitěji, pane Studniczko,“ osmělil se pan

profesor. „A pomaleji. Pokračujte, prosím …“

Mučedník upřel oči kamsi mezi strop a temeno slečny Atrakia-

nové. Rozevřel rty. Jazyk mu suše mlaskl. Slovo však ţádné ne-

zaznělo.

Profesor Parkhill vytrvale přikyvoval a vysílal povzbudivé

úsměvy. Paní Yanoffská co nejpřívětivěji pohekávala. Slečna

Goldbergová se pokusila vyztuţit páně Studniczkovy nervy tím, ţe

na jeho počest zkonzumovala nugát. Pan Hruska solidárně

pochrchlával. Ale vzdor podpůrným snahám nevyšlo z Petra Ignatia

Studniczky jediné smysluplné slůvko.

Náhle se předklonil pan Kaplan a zašeptal: „Hej, dejte do toho!

Šici vám trţíme prst!“

Mrtvolně ztuhlý Studniczka zatápal očima po neznámém dob-

rodinci.

„Půjde samo! Jen mluvte rásně, jásně, čiroseně …“ Samaritán se

usmál. „Horší neţ Tarnovská bejt nemůšete!“

Neslušný výkřik slečny Tarnovské slovní blokádu uvolnil. Jedi-

ným bezdechým přívalem, bez nejmenší pauzy, zastávky či rytmi-

zace, prorazil pan Studniczka stavidla své výmluvnosti: „Damy

panove já sem v Ňuforku spokojeny, ale ne zavše. Prace je moc

těţka, ale město je ladne město s dobrymi jidlami a vidim pěnkny

kina. Amerika je pěnknějši neţ Čenstochova, tak nelituju. Chtěl bym

231

ţenit s dobrou paňou, aby vařit, prat. Chtěl bym synka menem

Dinko, teţ corku menem — jedno jakým. Prosim.“

A jako tornádo, vtrhnuvší na několik vteřin do třídy a zanechavší

po sobě bezhlesou poušť, se odpotácel na svobodu, do své lavice.

Profesor Parkhill se chvíli nehýbal. Třída vypadala, jako by upadla

do těţké deprese — aţ na pana Kaplana, zářícího nad tím, ţe jeho

chráněnec dosáhl duševní zralosti.

„Ehm —“ ozval se konečně pan profesor (a hlas mu zněl jako zpod

hladiny). „Máte připomínky, třído?“

Začátečnická třída seděla jako zkamenělá.

„Nikdo?“ zeptal se pan profesor ţivěji. „Někdo nám snad začít

pomůţe, ne?“

„To byl tak rychlíkovej projev, ţe kdo to má chytnout?“ ohradil se

pan Blattberg.

„Sí, sí,“ vzdychla slečna Lopezová.

„Těfko rofumět,“ zahučel Milas Wodjik.

„Těfko rofumět,“ zahučel Tomas Wodjik.

„Cha!“ zazněl obhajobný hlas pana Kaplana. „Ten projev šel od

hlupin duše! Lickej cit neni sklo, aby kaţdej viděl krs!“

„Ale šlo to moc rychle,“ stěţovala si paní Pilpulová.

„Sme ve století rychlosti!“ opáčil pan Kaplan.

„Já semo slyšelo minymo,“ stěţoval si Lucca Barbella.

„Tak dejte prohlídnout ušní pupínky!“ doporučil pan Kaplan.

„Má někdo konkrétní připomínku?“ zasáhl profesor Parkhill a s

nadějí se rozhlédl.

„Má!“ To byl hlas Reubena Olanského. „Ačkoli bylo moc rychle,

některý připomínky jsem poznačil.“ Samolibě se usmál na pana

Pinského (kterého si spletl s jeho duchovním vůdcem, panem

Kaplanem), přitáhl si poznámky aţ k nosu a mţoural na ně přes

bifokální skla. „Zamíchaný polský slova. Některý koncovky špatně

končený! Co má znamenat chtěl bym? Podmiňovací způsob neni

ţádný bym bam! Ňufork neni New York! A Prosim na konci místo

Děkuji na konci nemůţe stát na konci!“

„Správně!… Perfekt!… Samý chyby!“ přizvukoval sbor kriti-

kových přívrţenců.

Pan Studniczka si hleděl do dlaní.

232

„Takţe, třído,“ řekl vyučující zvolna, „pan Olansky nemálo chyb

zaznamenal a teď bychom snad —“

Vzduchem zasvištěl rozohněný hlas. „Tetka povim něco já!“ Pan

Kaplan vyrazil ke stupínku.

„Ale na vás není řada, pane Kaplane,“ lekl se pedagog.

„Tak myslejme, ţe je!“ Dvěma mohutnými kročeji se pan Kaplan

dostal na stupínek. Zapnul si sako, jako by si zapínal zbroj, ťal do

šiku hnidopichů opovrţlivým pohledem a zvolal: „Tamyjapanove,

pamprésor! Jaký vícnam má rovněprávnost?“

Fórum se nervózně zavlnilo.

„ROVNĚ – PRÁVNOST. Jaký má vícnam?“ Hyman Kaplan

nepřipouštěl, ţe by mohl odpovědět někdo jiný. „Já povim. Rov-

něprávnost je nejsnešenější a nejparátnější myšlenka v dějinách! Je

milá! Je sladká! Je šplechetná! Ona nacvedává čověku jeho cíchu!“

(Pan Kaplan se opravdu nadzvedl, jakoby na důkaz, ţe co zvedá

člověku psýchu, zvedá i jeho fysis; ve skutečnosti si však v zápalu

řeči stoupl na špičky.) „Mají zvíţata rovněprávnost? Né! Mají —“

„Pane Kaplane …“ Pedagog se právě vzpamatoval z lidské „cí-

chy“. „Musíte mluvit pomaleji!“ Ale bylo to jako chtít po Dé-

mosthenovi, aby si znovu nastrkal do úst oblázky.

„— mají divouši rovněprávnost? Né! Tak kdo ji mají? Civilíznutí

lidi!“

„Civilizo —“

„V této čídě sou některý jedínci a jedínky, kerý vykouţili z hlavy

slova americkýho ústavu. A co tento ústav zárukuje? Cha? Co je v

něm zaploutvený?“

„Stop!“ zavyl Reuben Olansky (ale čí zavytí je slyšet v uragánu?).

„Ňáký mlátění houbama? Ňáký česky blesky? Ňáký —“

„Pane Ka —“

„— ţeči do lufta? Ňáký blebleble? Ne! Je tam černý na bílý ţe sme

jeden nedělatelný národ, kde má bejt svobota a rovněprávnost grátys

pro šecky!“

Profesor Parkhill by nejraději vlezl pod stůl. Ale oči Molly

Yanoffské jasně plály a tváře pana Nussbauma mocně hořely. Do-

konce i v obličeji Oscara Trabishe ustoupila ospalost obdivu.

„A tetka koukněte, co stálo v této čídě chvílinánku čede mnou!

233

Kdo tady stál! Príma čověk. Dobrej čověk. Čistěhovák jako vy a já.

Pan P. I. Studniczka.“ (Pan Studniczka sebou škubl, jako by do něj

udeřil hrom.) „A dyš ten citlivej povaha dělal svou první ţeč do čídy,

dyš měl první šanc ukázat čed náma jeho jazyk a dostat naši první

pomoc — tak co dostal? Sympátii? Ne! Dorosu-mění? Né!

Rovněprávnost? Pfuj! Dostal od někerejch spoluškoláků —“ pan

Kaplan zmrazil všem nejmenovaným krev v ţilách, „— neurvaný

slova, česíravou krityku, nacvednutý mantle. Ať ty někerý lidi

stydějou!“ A několik se jich uţ vskutku svíjelo hanbou.

Náhle se pan Kaplan usmál na Reubena Olanského a sladce řekl:

„Pomiňte, Olansky, jak dlouho ste čistěhovákem?“

Pan Olansky zamţikal, protoţe ho zmátla jak otázka, tak to, ţe

jejího původce nemůţe lokalizovat.

„Milý pan Olansky, dyť ptám tak lechkounkou věcinku,“ vrkal pan

Kaplan. „Studniczku ste pejskoval za podminovací spůsob, a dyš

máte ţeknout opyčenský numero, tak ste ticho jak počesanej! Jak

dlouho ste čistěhovákem?“

„Sedum let!“ vykřikl pan Olansky. „Já sem —“

Pan Kaplan ho jediným gestem dlaně umlčel. „Sedum! Jémináku!

Celejch sedum let! Né pět nebo či, ale sedum!“ Pak vypálil. „A

teprvně v začádečnické čídě!“

„Co?!“ Pan Olansky si zaťal prsty do sinalého čela a začal ve své

mateřštině prskat odpovědi tak peprné, ţe profesor Parkhill chvátal

od zadních řad k prvním.

„Studniczka, jak dlouho ste čistěhovákem vy?“ zvolal pan Kaplan.

Všechny hlavy se obrátily k Petru Ignatiovi, všechny uši se na-

pnuly, ale v panu Studniczkovi by se nedořezal krve ani slova.

„Studniczka,“ zašeptal pan Kaplan. „Vy mně musíte pomoc, jako

by sem byl váš advokát, Nebojte, Studniczka. Pravdu ven.“ Jeho hlas

zazněl naplno. ,, Jak dlouho ste čistěhovákem?“

„Dvě roky,“ zasípěl pan Studniczka.

Pan Kaplan uchváceně zavýskl. „Jen dvě roky? A taky v za-

čádečnické čídě! Vy slyšeli, čído? Vy slyšel, Olansky?“

Pan Olansky nejenţe slyšel, ale znovu se otočil o sto osmdesát

stupňů, takţe potupně nastavil inkvizotorovi záda, a začal si vylévat

vztek na jednom ze zadních oken. „Proti Kaplana by měl bejt

234

zákon!… To je trhání na cti … Takovej mešuge chlap …“

„Třído —“

„Dvě roky versus sedum!“ připomněl nesmlouvavý advokát

porotě. „Hora vedle myše! Novej čistěhovák vedle starýho, kerej má

dávno mít papír na občanctví!… Olansky, červenejte! Studniczka,

dejte prsa ven! Buďte chrtej, ţe —“

„Stop!“ zaburácel pan Olansky. „jak dlouho ste přistěhoválcem

vy?“

„Srovnáfám já!“ zahřměl pan Kaplan.

Školní zvonec tomu masakru odzvonil. Ale třída zbraně nesloţila;

pokračovala ve přích, obviňováních, obhajobách a spíláních, chválila

pana Kaplana za jeho milosrdenství nebo ho odsuzovala za jeho

sudicství, nafukovala studijní schopnosti pana Studniczky nebo

utěšovala rozzuřeného Olanského, jemuţ připadl úděl obětního

berana. Vřava neustávala, ani kdyţ si rozbouřené stádo posbíralo

knihy, obléklo pláště a odcházelo v zástupu ze třídy, letmo se loučíc

se svým pastýřem.

„Dobrou noc…“ odpovídal profesor Parkhill. „Dobrou noc …“

Chtěl si promluvit s panem Kaplanem o samotě. Chtěl zdůraznit

bezpodmínečnou nutnost sebekázně, chtěl trvat na definitivním

skoncování se všemi uskoky a obezličkami.

Ale pan Kaplan uţ byl v půli cesty ke dveřím; a za ním chvátal pan

Studniczka a volal: „Prosím pána!… Prosím pána …“

Hyman Kaplan se otočil.

„Pán … pán dobře mluví,“ řekl pan Studniczka, soukaje se do

kabátu.

„Já?“ Pan Kaplan vzdychl. Zahleděl se na svého klienta. „Víte, jak

dlouho sem čistěhovák já?“

Pan Studniczka zavrtěl hlavou.

„Patnást roku.“

Pan Studniczka zamrkal. „Pán … dobře mluví.“

Profesor Parkhill zhasl světla.

235

6

NAROZENINY PANA PROFESORA

Byl to večer víc neţ nevlídný. Uţ od rána lilo a lilo, zrovna jako v

prázdninovém táboře u Quinnipaquigu, kde jednou profesor Parkhill

strávil léto ve funkci vedoucího. Bylo to příjemné léto, u toho

ledového, na výsost osvěţujícího jezera … Dodnes měl v ţivé

paměti, jak se tenkrát —

Na krbové římse zazvučely hodiny z falešného zlata. Odbíjely

stejně krásně, jako kdyţ je tam postavil poprvé, v podvečer dne, kdy

si přečetli otcovu závěť. Podíval se na ně: půl šesté. Právě tak čas na

sklenku sherry a nějakou mozartovskou desku — Profesor Parkhill

vyskočil z lenošky. Proboha ţivého! Začetl se do Suetonia, a úplně

zapomněl na čas. Vţdyť mu v půl osmé začíná výuka. A to chtěl

dnes do restaurace! Z toho uţ nic nebude. Usmaţí si pár vajec — ne,

neusmaţí, zapomněl je ráno koupit. Přesně řečeno, nezapomněl, jen

se mu nechtělo do toho lijavce, a tak si hověl celý den v teple a těšil

se na slavnostní večeři.

Nestihl ani pověsit ţupan na věšák — tak spěšně se musel

obléknout, vsoukat do saka, do pláště z nepromokavého koverkotu a

do galoší, nasadit si klobouk, strhnout odřenou aktovku z háčku

(ještě ţe dopoledne opravil domácí úkoly!), popadnout deštník.

Zamkl dveře a pádil po schodech.

Zdola do nich právě stoupala metr široká paní Mulvaneyová, která

bydlela na konci chodby, a sténala nade dvěma zmoklými kabelami.

Musel se přimáčknout ke stěně a zvednout deštník i aktovku nad

hlavu. „Dobrý večer, paní Mulvaneyová,“ vyhekl a sousedka

zahekala: „Do takovýho času bych nevyhnala psa ani člověka — a to

né ţe by byl jeden lepší jak druhej!“

Seběhl ze schodů („Lepší neţ druhý …“ Tolik lidí v tom stále

chybuje!) a otevřel deštník. Na černou kopuli zabubnoval déšť.

Jeho oblíbená restaurace byla jen o dva bloky dál. Před zelinář-

stvím „G. & R.“ uklouzl na kousku salátu. (Někdo by měl na „G. &

236

R.“ poslat stíţnost městské správě; chodník před obchodem byl o

dobrou polovinu zúţen vyhozenými bedničkami a krabicemi.)

La Belle Epoque mu přes mokrá, zamţená okna kynula staro-

bylými lustry.

„To je čas, co?“ sykl portýr.

„To tedy je.“

Pierre mu otevřel dveře a Adolphe mu pomohl z kabátu.

„Dnes jdu strašně pozdě,“ řekl profesor Parkhill.

Adolphe vyvalil oči. „Ale éšte nený šest, monsieur!“

„Jenţe já musím před sedmou odtud … Moje třída …“

„To je malheur…“ Adolphe ho doprovodil ke stolu. Bylo tak brzy,

ţe jiného hosta zatím La Belle Epoque neměla.

Rychle si objednal. A při aperitivu vytáhl z kapsy ozdobné bla-

hopřání; teta Agáta mu je kaţdoročně posílala tak, aby přišlo přesně

v den jeho narozenin, a kaţdoročně do něj vkládala zbrusu novou

pětidolarovku s jedovatým připomenutím „Na nějakou hloupost“. Tu

„hloupost“ vţdycky podtrhla.

Druhý dopis (jak příjemné překvapení) dostal od ředitele Lintona.

Znovu si jej přečetl.

TILSBURSKÁ AKADEMIE

(zaloţena r. 1802)

Old Tilsbury

Vermont

Ředitelství

4. května

Milý Parkhille, onehdy jsme s mou paní vzpomínali na

hochy z dávných časů, a kdyţ jsme spolu listovali

starými školními ročenkami, narazili jsme na Vaši

fotografii (z roku, kdy jste dostal medaili Ernestiny

Hoppové za studijní houţevnatost). Moje paní mi

připomněla, jak jste nás jiţ v prvém ročníku všechny při

večeři ohromil rozborem té Ciceronovy věty. Srdečně

jsme se zasmáli.

237

Jediný další hoch, na kterého se má paní tak dobře pa-

matuje, je Wesley Collender. Ten vsunul do skříně s

pojistkami jakýsi měděný plíšek, který se roztahoval a

stahoval, takţe zvonek ohlašující večerku se zapínal a

vypínal dobře deset minut, neţli kolega Thistlewaite

zjistil příčinu poruchy a odstranil ji. Thistlewaite jiţ u nás

není. Je tuším v Claremontu nebo v Carmelu nebo v

podobném místě na západním pobřeţí začínajícím na

písmeno C.

Buď jak buď, moje paní mne upozornila na datum

Vašeho narození, uvedené na fotografii. „Vţdyť je to

příští úterý!“ zvolala, a měla pravdu.

Jménem nás obou Vám tedy přeji, jak je loquendi usus,

všechno nejlepší!

Váš oddaný

Amos Royce Linton

P.S. Čím se teď zabýváte?

Bylo to od ředitele Lintona nesmírně milé. Profesor Parkhill viděl

„starého sláděru“ (jak mu hoši tajně říkávali) naposled před Šesti

lety, kdyţ jejich ročník daroval akademii vyřezávaný sloup pro točité

schodiště.

Ústřice jsou letos mimořádně lahodné, pomyslil si. A cibulová

polévka je skvostná. Nikdo neuměl uvařit takovou cibulovou polévku

jako jeho matka. Kdypak to bylo naposled … ano, toho jara, neţ

zemřela … byla uţ jako věchýtek, ale slůvkem si nepostě-ţovala.

Tenkrát mu bylo rovných třicet. A její poslední slova zněla: „Buď

hodný hoch.“

Kdyţ vychutnával ledvinky à la grecque, vzpomínal, jak se do

Tilsbury vrátil poprvé. Bylo to rok poté, co svá univerzitní studia

dovršil jako promovaný pedagog. Vzdělával se v Amherstu tak pilně,

ţe se do staré školy dřív nedostal. A teď si to vyčítal.

Kdyţ se ho tenkrát ředitel Linton zeptal, co dělá, odpověděl, ţe

nastoupil dočasně jako suplent — „čistě kvůli pedagogické praxi“ —

238

na Večerní přípravné škole pro dospělé.

„To je vtip, Parkhille?“ zeptal se ředitel Linton, který si na vtipy

nepotrpěl.

„Ne, prosím, to je večerní škola.“

„Přípravka na vysokou? Rychlokurs? Něco takového?“

„Ne, prosím. Základní škola.“

„Coţe? Mluvte nahlas, Parkhille!“

„Základní škola, prosím,“ opakoval profesor Parkhill. „Pro do-

spělé.“

Ředitel Linton byl uţ patrně silně nedoslýchavý, protoţe se na

svého bývalého ţáka strnule podíval a zahučel cosi jako „Prokris-

tapána!“ Ne, to ne, to by nebylo v jeho stylu; nejspíš řekl „Propá-

najána!“

Na tu návštěvu profesor Parkhill často vzpomínal. Chápal, ţe

člověk typu ředitele Lintona nemůţe vědět, jak vynikající instituce je

Večerní přípravná škola pro dospělé. Jeho někdejší učitel ţil vţdycky

stranou rušného světa, v Exeteru, Harvardu, Oxfordu. (Co by asi řekl,

kdyby věděl, ţe jedné ze špičkových univerzit říká pan Kaplan nikoli

„Harvardova“, ale „Charvátova“?) Vţdycky vyučoval latinu v

nejvyšším ročníku — a jak přísně! Sţíravě komentoval kaţdý lapsus

linguae a ještě sţíravěji lapsus calami.

Tilsbury … Jak jiný to byl svět. Profesor Parkhill se ponořil do

proudu příjemných vzpomínek: krásný areál, vţdy uklizený, zelený,

klidný a harmonický, široká řeka, na jaře rozvodněná, školní rybník,

podobný za jasných zimních dnů vyleštěnému zrcadlu, pěšina přes

hlavní prostranství, vyhrazená jen velmoţům z nejvyššího ročníku . ..

Byly to šťastné dny ve šťastném světě, ve světě vzdáleném tisíce mil

a roků.

Tu a tam se profesor Parkhill přistihl, ţe uvaţuje, jaké by to asi

bylo, kdyby se do Tilsbury vrátil jako člen tamního sboru. (V tomto

směru u něj ředitel Linton nikdy nesondoval.) Ţivot je podivný.

Koho by kdy napadlo, ţe profesor Brockway, pedagog, za kterého

měl profesor Parkhill na VPŠD „jednou či dvakrát“ suplovat, se

nikdy nevrátí? Prostě zmizel, a ředitel Robinson se uţ nikdy

nedověděl, co se s ním stalo. Tak neprofesionální útěk před

povinností pohnul řediteli Robinsonovi ţlučí, takţe napsal Newy-

239

orskému sdruţení učitelů několik ostrých dopisů, ale sdruţení mu

příliš platné nebylo; mohlo mu pouze sdělit, ţe profesor Brockway

poslal pohlednici z Acapulca a napsal na ni, ţe dva měsíce ve

Večerní přípravné škole pro dospělé ho přivedly na pokraj nervového

zhroucení a uzdraví-li se, najde si raději práci na jatkách.

„Café, m”sieur?“

„Ano, děkuji.“

Profesor Parkhill si vzpomněl, jak se ho teta Agáta při kaţdé

návštěvě ptá, míní-li strávit celý ţivot mezi „těmi lidmi v New

Yorku“. Teta Agáta, která do New Yorku nikdy nevkročila,

nechápala, jak vděčným objektem jsou dospělí ţáci pro někoho, ko-

mu není učitelství jen zaměstnáním, ale posláním. Jednou si na její

účet zavtipkoval: „Víš, tetinko, tak jak dědeček Hewitt přinášel boha

pohanům, já přináším gramatiku cizincům.“

Víckrát uţ o tom teta nemluvila.

Pohlédl na hodinky. Výborně. Stihne ještě jeden šálek kávy.

„Cizince?“ zasípěl tenkrát ředitel Linton. „Vy učíte cizince ?“

Profesor Parkhill si otřel rty. Vzpomněl si, jak jednou pan Kaplan,

vehnaný do kouta nepřáteli, kteří ţádali, ať vysvětlí, co znamená v. r,

za jeho podpisem na konci cvičného dopisu, opáčil: „To znamená

Vodpísejte rychle.“ Uţ při pouhé vzpomínce se musel usmát.

Zaplatil, navlékl si plášť a galoše a vyšel na ulici. Liják neustával.

Sklonil hlavu a vykročil napříč potopou. Nemohl se uţ své školy

dočkat. Někdy měl při vstupu do té staré, nevábné budovy pocit, ţe

podobně jako Carrollova Alenka prochází zrcadlem do jakési bizarní

a nepředvídatelné říše.

„Slečna Goldbergová … Pan Fledermann …“

Profesoru Parkhillovi neušlo, ţe pan Kaplan ještě nepřišel. Ţidle

uprostřed první řady, ta, která stála přímo před katedrou, byla

prázdná. Kdyţ na ní pan Kaplan seděl, působil dojmem, ţe se

zvětšuje a zvětšuje, aţ překrývá celou třídu; a kdyţ na ní (jako teď)

neseděl, bylo tam pusto jako na ztracené vartě.

„Paní Pilpulová … Pan Wilkomirski… Slečna Atrakianová …“

Nebylo to jen prázdno po páně Kaplanově těle. Bylo to, jako by z

oblohy zmizel Velký vůz.

240

„Slečna Gidwitzová …“

„Zde.“

„Pan Nathan . ..“

„K zábavě připraven!“ zasmál se Nathan P. Nathan a znervóznil

profesora Parkhilla významným mrknutím.

„Pan Olansky …“

Po panu Olanském nebylo vidu ani slechu. Profesor Parkhill se

obával, aby se mu při jeho krátkozrakosti a dnešním počasí něco

nepřihodilo.

„Pan Kap —“

Sam Pinsky přeťal to osudové jméno v půli. „Pan Kaplan prosil,

abych pověděl, ţe se uragantně zadrţel. Ale určitě bude!“

„Ţe se v urgentní věci zdrţel. Děkuji.“ Vyučující odloţil prezenční

listinu. „Dokončíme, třído, co jsme začali minule … Mluvní

cvičení.“

„Ja mam kuţi jak husa!“ zakvílela paní Moskowitzová.

„Praxe vám pomůţe,“ zašvitořila slečna Mitnicková.

„Leda do hroba.“

„Aleale, paní Moskowitzová,“ usmál se profesor Parkhill. „Komu

se nelení, tomu se zelení.“ (A patrně pod vlivem dopisu od ředitele

Lintona se mu vybavilo Empta dolore docet experientia. Jak

případné: Těţce nabytou zkušeností se učíme.) Ospale se zvedla ruka

Oscara Trabishe.

,Ano?“

„Co to je?“

„Prosím . ..?“

„Co to je?“ opakoval pan Trabish. „Ty zelení jeleni, jak ste říkal“

„Ach tak!“ zvolal pedagog. „Ne jeleni, pane Trabishi! Řekl jsem

Komu se nelení, tomu se zelení. Je to přísloví. A znamená, ţe kdo

není lenivý, dosáhne dobrých výsledků. Tak jako zemědělec, kdyţ se

mu zazelená pole, které —“

„Ďjúú!“ vyvalil oči pan Pinsky. „Pan Kaplan bude šílenej, ţe

takový krásný přísloví nemoh slyšet!“

„Nebude šílený, pane Pinsky, bude šílet. Řečeno krajně — ehm —

expresívně. Mnohem vhodnější by bylo říci, ţe pan Kaplan bude

zklamán nebo ţe bude litovat. Šílí především ten, kdo je postiţen

241

šílenstvím, čili šílenec.“

„Přesně!“ prohlásila Olga Tarnovská. „Přesně to pravý slovo pro

toho čelověka.“

„Na vaše uráţky počkejte, aţ pan Kaplan příde!“ křikl pohoršené

Sam Pinsky.

Pan Barbella se ironicky zasmál. „Dyţ do Kaplána škrábneš,

Pinsky volla au! Dyţ do Kaplána lechtáš, Pinsky dělla haha!“

Pan Pinsky se obrátil a pokusil se odrazit Luccu Barbellu po-

hledem ukutým z ledu a ohně, jakým pan Kaplan deptal své ne-

přátele.

„Vypadáte jak Čoli Čoplin, né jak Hymie Kaplan!“ ušklíbl se pan

Nussbaum a pobaveně si mnul pejz.

„To je fakt!“ řehtal se pan Nathan. „Chce to terénynk, Pinsky!“

„Paní Pilpulová,“ zvolal rychle vyučující. „Pojďte, prosím, k ta-

buli“

Na počest vdovy Pilpulové, vyvolané k mučednické pouti, vy-

tryskla kantáta povzbuzujících hlasů. Nešťastnice odsunula svou

ţidli, přičísla si vlasy, sebrala odvahu a dala ji najevo otázkou, jaká

ve třídě ještě nezazněla: „Zač se bát?“

„Jasně!“

„To se ví!“

„Co se můţe stát nejhorší?“ zeptala se leţérně „Zajda“ Kipnisová.

„Nejhorší se můţe stát, ţe naseknu milión chyb,“ řekla Minnie

Pilpulová.

Tato směs odvahy a stoicismu sklidila novou chválu publika.

„Výborně, pani!“

„Má guráš!“

„Zlomte vás!“ zapěla Lola Lopezová.

Paní Pilpulová důstojně odpochodovala na stupínek, jednou rukou

se opřela o katedru (chvíli to vypadalo, jako by se třásla, ale to jen

tak napínala svaly), druhou si dala v bok a zahlaholila:

Modre sou fiály,

pila je rušička,

sládka je malina

a moje mámička!

242

„Tuto školkovou báseň, kterou sem pověděla,“ oznámila recitá-

torka, „učí šechny těcka. Teš moje holčička Hinda, čest let stará, ze

které učila já. Tak proč obtěţuji povědět takovou báseň na mluvní

cvičení?“

„Proč?“ zeptal se pan Vinograd, vyznavač věcnosti.

„Protoţe svět bude lepčí, dyby velké lidi chovaly víc jak těcka!

Přímě a pěkně! Dyby polityka byla víc jak školka, mošna bude míň

ksindla a terora a kriminálky!… Volam šechny: Pamatujte těctví!“

Po tomto apelu odkráčela paní Pilpulová na místo.

Ještě tam nedošla, a nad lavicemi uţ se zmítaly ruce jako bóje ve

větru. Nejenergičtěji se zmítala paţe pana Olanského, který před

chvílí dorazil do třídy.

Profesor Parkhill vyvolal pana Blattberga a ten zahájil pitvu

zjištěním, ţe paní Pilpulová řekla stárá místo stará a lepčí místo

lepší. (Pan Blattberg udělal od svého vstupu do začátečnické třídy

značné pokroky.)

Slečna Gidwitzová upozornila, ţe paní Pilpulová „pouţila čest,

která je, kdyţ má někdo čest, místo šest, která je, kdyţ má někdo

šest“.

Stanislaus Wilkomirski s politováním konstatoval, ţe paní Pil-

pulová vyslovila podvakrát těcka, ačkoli správně se má říkat těti.

Pan Barbella uchvátil učené fórum tím, ţe naivní všelék paní

Pilpulové napadl. Kaţdý, kdo zná děti nebo školky, pravil pan

Barbella, ví, ţe naši nejmenší by „sekalli hlavu dollu“, kaţdému, na

koho by dosáhli, jen mít zbraně a příleţitost.

„Fúj! Séptik! Cýnik!“ zasyčela slečna Tarnovská.

Pan Barbella ji italsky kamsi poslal.

Slečna Tarnovská odpověděla drtivou palbou ve své mateřštině.

„Třído, prosím vás!“ zasáhl profesor Parkhill. „Nezavlékejme do

diskuse jiné jazyky. V přednesu paní Pilpulové musíme opravit ještě

další chyby — vzpomeňte si, co říkala hned na začátku!“

Třída se ponořila do úporného vzpomínání, co paní Pilpulová na

začátku říkala. Byl to ponor tak hluboký, ţe byl provázen příznaky

dušení.

„Ta říkanka přece začínala,“ napověděl pedagog, „Modré jsou

243

fialy…“

Třída si zopakovala verš o modrých fialách, aniţ jí na něm bylo co

podezřelého.

„ . . a pokračovala Bílá je růţička…“

Nikdo uţ si zřejmě nepamatoval, jak vdova Pilpulová růţičku

vyslovila.

Pedagog se obrátil k tabuli a napsal na ni:

FIALY

FIÁLY

„První slovo se píše i vyslovuje s krátkým a, jenţe paní Pilpulová

je vyslovila tak, jak jsem napsal slovo pod ním.“

Neozvalo se jediné „ach“, „och“ nebo „jé“ (jen pan Nathan znovu

mrkl).

„Fiály jsou ovšem něco úplně jiného neţ fialové květiny, o kte-

rých je v říkance řeč. Říkáme tak štíhlým věţicím, zdobícím vrcholy

gotických pilířů.“

Třída zírala. Profesor Parkhill chvíli váhal, má-li se u gotické ar-

chitektury zdrţet, ale zavrhl to.

„Nesetkáte se s tímto slovem často, ale můţe vám poslouţit jako

příklad toho, ţe nesprávnou výslovností lze od základu změnit

význam celého pojmenování.“ Protoţe nechtěl rozebírat pomyslnou

situaci, v níţ by si matka nebyla jista, zda jí dítě vyznává lásku

veršíky o květinách, anebo verši o gotických vězících, napsal na

tabuli:

BÍLÁ JE RŮŢIČKA

PILA JE RUŠIČKA

„Ve druhém verši jde o slova daleko běţnější, a přesto je paní

Pilpulová svou výslovností zkreslila. Namísto bílého poupěte se jí v

básni objevilo něco zhola nepatřičného: pila, která je rušící vysí-

lačkou.“

Tentokrát se „ach“ a „och“ ozvalo hned z několika stran a ko-

runovalo je uctivé „Propaničku!“ z úst Isaaca Nussbauma.

244

„A teď třetí příklad zavádějící výslovnosti…“ Pedagog postoupil k

další tabuli a co nejzřetelněji na ni napsal:

SLADKÁ

SLÁDKA

„Sladká je malina a moje mamička. Tak měla báseň končit. Jenţe

první slovo, které je jménem přídavným, vyslovila paní Pilpulová

jako druhý pád jména podstatného, a tak se stalo, ţe do jejích veršů

vstoupil náhle a nečekaně — víte kdo?“

Náhle a nečekaně, téměř strašidelně, se rozletěly dveře. Třídu

ovanul závan syrého chladu. Všechny hlavy se jako na povel otočily

a uviděly, ţe na prahu stojí — s mokrým obličejem, slunečným

úsměvem a zamţenou svatozáří vlasů —

„Pan Kaplan!“ vykřikla Fanny Gidwitzová.

„Konečně!“ zazubil se Sam Pinsky.

„Uáá,“ zívl Oscar Trabish.

Ne všichni kolegové však zdravili pana Kaplana v tónu tak ra-

dostném.

„Je na času!“ zaškaredil se pan Olansky a zašilhal významně na

hodinky.

„Měl ste rande se starostou New Yorka?“ ušklíbla se paní

Yanoffská.

„Přiházíte nebo odházíte?“ zeptal se pan Hruska, při čemţ první

sloveso vyslovil lítostivě a druhé touţebně.

Ale všem nepřátelům odpověděl v náhlé inspiraci pan Pinsky:

„Pan Kaplan neopoţďuje! Třída předbíhá!“

Pan Nathan uchváceně zvrátil hlavu. „Kaplan má mozek jako

tyfus! Nakaţlivej!“

„Dobrý večer, pane Kaplane,“ řekl profesor Parkhill.

Způsob, jakým tento ţák vstoupil, ho nikterak neudivoval. Kaţdý

jiný opozdilec by se snaţil být neviditelný (jako třeba před chvílí pan

Olansky), snaţil by se otevřít dveře jako zloděj, vklouznout do třídy

jako myška, odplíţit se k nejbliţšímu volnému místu jako pěna. Ne

tak Hyman Kaplan. Ani přijít pozdě nedokázal jen tak — aby tomu

nedodal lesku světové premiéry. Podle úsměvu, s nímţ teď shlíţel na

245

reptající lůzu, by člověk řekl, ţe jeho zpoţdění volá po veřejné

oslavě.

„Pojďte dál…“ Vyučující si všiml, ţe pan Pinsky cosi signalizuje

kradmými gesty a tlumeným „pšt! pšt!“. Pan Kaplan přikývl, ale ze

dveří se nehnul.

„Pojďte mezi nás,“ řekl suše pedagog.

„Pomiňte,“ ozval se pan Kaplan, „ale čekáţíte u stola.“

Profesor Parkhill nemohl uvěřit svým uším. Před chvílí sice přešel

od tabule k té straně katedry, odkud bylo ke dveřím nejblíţ, ale proč

by to mělo panu Kaplanovi bránit v cestě ode dveří k jeho místu? V

té mu nemohl překáţet vyučující, ani stůl… „Pane Kaplane,“

odpověděl mrazivě, „můţete se posadit —“

Nedopověděl, protoţe jen co se začal otáčet k tabuli (na kterou

chtěl napsat SLÁDEK), vyrazil pan Kaplan ke katedře, bleskově

vytáhl cosi objemného, co dosud ukrýval za zády, hodil to na stůl a

vykřikl: „Čekvapení!“

Třída, po celou tu dobu neobvykle klidná (aţ teď to vyučujícímu

došlo), vybuchla.

„Šivijó!“

„Veselý narozeniny!“

„Sto let, sto let!“

Pánové Wodjik a Wodjik jednohlasně zaprskali: „Prefent je od felé

tfídy naráf!“

Profesor Parkhill se začervenal. Tak proto se pan Kaplan opozdil

… proto tak okázale vstoupil … proto se za pozdní příchod

neomluvil. Šel koupit dar … Ale jak se proboha dopídili, ţe má dnes

narozeniny?

Pan Kaplan ukázal na balíček gestem jednoho z proroků na stropě

Sixtinské kaple. „Rozpalte, prosím, naši posornost.“

„Ať všechny vidíme!“ zvolala Lola Lopezová.

„Moţná uţ pan profesor má!“ zasténala slečna Tarnovská, raněná

jako vţdy zlou předtuchou.

„To je nemošný!“ odsekl pan Kaplan.

„Nic není nemoţný!“ zanaříkala fatalistka.

„Kukněte do zrcádla,“ řekl medově pan Kaplan.

„Pšššo!“ okřikla je paní Moskowitzová.

246

„Třída muzi byt jako chrop!“ rozkázal Ch. J. Fledermann. „Ani

netutat!“

Ruch ustal.

Profesor Parkhill se rozhlédl. „Já — ehm — ani nevím co říct.

„Vy — nevite co ţict?“ opakoval ohromeně pan Studniczka.

„Tak neříkejte! Řádujte!“ zvolala Minnie Pilpulová.

Pan Kaplan zvedl velitelsky ruku. „Čído, posor. Račte, pamprésor

…“

Obdarovaný zápolil s balíčkem. Papír měl barvu zlata, ale stuha

byla bělostná, s mašlí zvíci melounu, a celá provlhlá, takţe ji nemohl

přetrhnout ani stáhnout.

„Roškubejte!“

„Né! Táhněte za!“

„Píchnout nošem!“

„Ze boka!“

Konečně se mu podařilo zdolat mašli a stuhu a pustil se do zlatého

papíru. Kdyţ serval poslední cár, otevřel krabici. Leţela v ní

aktovka.

„Zvednout za ucho,“ zašeptal pan Kaplan.

Profesor Parkhill poslechl.

„Ďjúúú!“ plácl se pan Pinsky nadšeně do tváří. „Neni krása?“

„Bella, betla!“ To nemohl být nikdo jiný neţ Lucca Barbella.

„Abyste ji zdravou uţil!“ jásala vdova Pilpulová.

Pan Kaplan přejel lavice paprskem svého majáku a tlumeně se

zeptal: „Jak sem vybral?“

„Prima!“

„To muzi nechat!“

„Perfekt!“

Pan Kaplan vypjal hruď, jako by dostal medaili.

Profesor Parkhill si otřel dlaně. „Třído, udělali jste mi — opravdu

velkou —“

„Pamprésor!“ Výkřik pana Kaplana byl jednoznačně bolestný.

„Vaše poděšení pšíde aţ za moje vysvětlení!“

Pan Kaplan se otočil ke spoluţákům, zvedl ruce, naklonil hlavu tak

blahosklonně jako korunní princ rozdílející ceny na dobročinné

venkovské slavnosti a spustil: „Vysoko uctivý náš učitele na

247

Večerním školu pro vyspělý ţáky —“ (Profesor Parkhill si umiňoval,

ţe hned příští hodinu vysvětlí rozdíl mezi dospělostí a vyspělostí.)

„— dneska večer je mimošátnej večer. Takovej večer začiná vlásně

uš ráno, a pro kaţdýho čověka se najde jenom jednoukrát v roku, i

dyš ten čověk je pamprésor!“ Pan Kaplan udělal pauzu, protoţe

povaţoval za vhodné, aby na tomto místě zazněl potlesk. Skutečně

zazněl. A na pokyn řečníkova ukazováku dozněl. „Áno, dneska večer

oslávujeme naroděniny pamprésora Pakila. Nemáme na to ňákej

šouprokrám, ale često —“

„Zkrátit, safrplot!“ napomenul ho pan Olansky.

„Tak dlouhá není ani ústava!“ smál se pan Nathan. „A neměla

mluvit Rózi Mitnicková?“

„Měla!“

Nejméně deset rebelantských hlasů začalo skandovat „My chceme

Rózi!“

„Budete ji dostat.“ Tím gestem granda Hyman Kaplan naznačil, ţe

s lidskou pošetilostí je marné se přít. „Vášení čítomní, stůvodnění

prezenta proč a ják a komplet popsání jeho vnička si dáme slyšet od

jinýho členu naroděninovýho výbora! Kou kej, Mitnick! Seperte si

slovo!“

Ale slečna Mitnicková se na ţidli tak choulila, ţe ji nebylo vidět

ani slyšet.

„Mitnick …“ řekl pan Kaplan tišeji.

Sinalá slečnina tvář dostala barvu veverčí srsti.

„Promluvte něco!“ prosil pan Kaplan.

Ale slečna Mitnicková nemohla: rty se jí rozevřely, jazyk však

vypověděl poslušnost.

„Mitnick!“ naléhal pan Kaplan.

Slečna Mitnicková zkameněla.

„Ztratila jazyk?“ zvolala Fanny Gidwitzová.

„Ţblouchl jí nerv!“ naříkala „Zajda“ Kipnisová.

„Normální teréma,“ smál se Nathan P. Nathan. „Rózi, bojuj, do

toho!“

Rózou Mitnickovou nepohnul ani hlas jejího nápadníka.

„Mitnick, ţmarja, Mitnick, staňte, Rozi Mitnick!“ Kvílení paní

Moskowitzové znělo jako pláč nad mrtvolou.

248

Slečna Mitnicková, neschopná uhladit si vlasy, natoţ rozezvučet

hlasivky, leţela na ţidli jako zvadlá chryzantéma.

„Poplácněte jí obličej!“ zvolal pan Kaplan.

„Vypafněte na ni!“

„Louskněte prstem!“

„Moţná má moc těsný boty,“ mínil pan Pinsky a znalecky dodal:

„Potřebuje nejmíň pětky.“

Všechny je přeskučel kontraalt Olgy Tarnovské. „Ja znala bale-

rínu, u ni byl v kerku ten sám blok. Vosem minut. V zimě. V Rossíji.

Ţe milovník je ji záhnul s jednou sopranistkou.“ (Slečna Tarnovská

nedokázala říct ani „Dobrý den“, aby nevyčarovala nějakou

tragickou scénku ze zamrzlých stepí.)

Pak Kaplan zíral na slečnu Mitnickovou neméně zděšeně neţ ona

na něj. „Mitnick,“ ţadonil, „spamatujte! Né kůli mě! Kůli

pamprésora!“

Jen tento alarm dokázal slečnino ochromení prolomit. Vrávoravě, s

křečovitými pohyby robota se postavila a upřela skelný pohled na

prsa profesora Parkhilla. S heroickým vzepětim vůle pak zalapala po

dechu a klopýtavě se vrhla do boje: „Ve jménu začátečnické třídy a

všech ţáků vám předávám tento klíč —“ Slečna Mitnicková se

zarazila. „— klíč —“ zasténala. „Klíč … klíč?!“

„Klíč je pryč!“ rozesmál se pan Nathan.

Pan Kaplan omluvně luskl prsty a vytáhl z kapsy červenou stuţku,

na níţ se třpytila dvojice miniaturních klíčků. „Sou dva,“ zašeptal.

„Dejte mnošný číslo.“

Slečna Mitnicková vzala stuţku a prkenně ji před sebe zvedla.

„Předávám tyto klíče na otevření aktovky ze zaručeně pravé kůţe s

kvalitní podšívkou a spolehlivými mosaznými zámky pro pana

profesora Parkhilla!“

A bylo to. Hurá. Potlesk. Fanfára gratulací. Ticho.

Všichni se zubili na svého učitele.

Odkašlal si. „Děkuji vám. Vaše pozornost … mě překvapila. Jsem

… vám nesmírně vděčný. Je to od vás … od vás všech velmi milé.

Mnohokrát vám za to děkuji.“

„Pamprésor, odmykněte!“

Kdyţ oslavenec zasouval jeden z klíčků do zámku, všiml si, ţe na

249

aktovce jsou iniciály P.P.P. Ale proč P. P. P.? Jeho jméno přece

takové iniciály nemá. Ţe by Prodej památečních předmětů? Nebo

Při příleţitosti padesátin? Vţdyť padesátiny dnes neslaví … Přejeme

plno … plno čeho?

Do oken šlehal déšť a v dálce hlučelo velkoměsto. V Tilsbury

ohlašoval kaţdé jaro noční pískot, tak vytrvalý a melodický, ţe kdo

jej slyšel poprvé, nechtěl věřit svým uším. Někteří hosté prostě

nemohli uvěřit, ţe to nezpívají kosi, ale ţáby … Náhle se profesoru

Parkhillovi vybavil obličej ředitele Lintona ve chvíli, kdyţ uslyšel o

Večerní přípravné škole pro dospělé. Pak mu vplula do vzpomínek

upjatá tvář tety Agáty …

Zvedl hlavu. Měl pocit, ţe tváře, které má před sebou, nabývají

nadţivotní velikosti: pan Kaplan, slečna Mitnicková, slečna Tar-

novská … Pinsky, Olansky, Gidwitzová … Jako by dnes výjimečně

byli všichni zajedno.

A náhlé vnuknutí mu objasnilo iniciály na aktovce P.P.P. Jak

jednoduché! Pro třídu byl přece vţdycky „pan profesor Parkhill“.

Nikdy se nenaskytla příleţitost, aby se jeho ţáci dověděli (nebo aby

jim řekl), jaké má křestní jméno.

Ostatně si ani nevzpomínal, kdy ho tímto jménem oslovil někdo

naposled.

250

7

PAN K*A*P*L*A*N

A NEODPUSTITELNÉ „PF!“

„Fata viam invenient,“ pomyslel si profesor Parkhill na začátku té

hodiny. „Osud si svou cestu najde.“ Ano, tak pravil Vergilius. Bylo

to útěšné úsloví a profesor Parkhill se k němu upjal, kdyţ zjišťoval

prezenci.

„Pan Vinograd.“

„Zde.“

„Lola Lopezová.“

„Sí!“

„Pan Peter Studniczka.“

„Jo.“

„Pan Kaplan.“

Nic.

„Pan Kaplan?“ opakoval profesor Parkhill a pohlédl přímo na

Hymana Kaplana, uvelebeného jako vţdy uprostřed první řady.

Znovu nic.

Pedagog se zamračil. „Pan Kaplan!“ zvolal potřetí a tak rázně, ţe

jmenovaného donutil, aby mu pohlédl do očí. Donutil? Oči pana

Kaplana čekaly celou tu dobu na setkání s očima vyučujícího. Teprve

kdyţ si byl jist, ţe profesor Parkhill vidí kaţdý jeho pohyb,

přimhouřil je a posupně pohlédl na postavu sedící na levém konci

první řady. Hlasem plným opovrţení pak třikrát jmenovaný ţák

zazvučel: „Kaplan je v poţádku.“

Profesor Parkhill si znepokojeně posunul brýle. „Paní Pilpulo-

vá…“

Taková atmosféra se mu nelíbila; nelíbila se mu ani za mák.

Jestliţe Hyman Kaplan hodil rukavici hned na počátku vyučování a

navíc tak nápadně, ba okázale, dojde co nevidět k ostrému konfliktu.

Z neklidného bzukotu a četných „pst! pst!“ přeletujících z jednoho

tábora do druhého pedagog vycítil, ţe zlověstný význam páně

Kaplanovy pantomimy pochopila i třída. Ty přivřené oči, ten

251

vraţedný pohled, ten osudový tón … Kaţdý, kdo Hymana Kaplana

znal, věděl, ţe to znamená jen jedno: Hyman Kaplan vyjádřil

smrtelně váţné varování, jaké předchází otevřenému vyhlášení války.

O tom nebylo nejmenší pochyby.

„Ale proč?“ přemýšlel profesor Parkhill. Kdykoli vrhl pan Kaplan

na některého spoluţáka pohled tak sţíravý, mělo to jediný důvod:

jeho čest byla pokálena a ţádala si satisfakci.

Kdo byl ten padouch na levém konci první řady? Jistý Fischel

Pfeiffer. Původně se zapsal do třídy profesorky Higbyové, ale ta s

ním před chvílí připochodovala do třídy profesora Parkhilla, předala

kolegovi jakýsi papír a pošeptala mu, ţe ačkoli je Fischel Pfeiffer ţák

výjimečně snaţivý a nepochybně slibný, není „zcela zralý“ pro

závratné výšiny větné skladby a občanské nauky.

„Proč ne?“ zašeptal profesor Parkhill.

„Uvidíte,“ odpověděla šeptem profesorka Higbyová a diploma-

ticky se usmála. (Profesor Parkhill litoval, ţe jeho kolegyně, jindy

tak jednoznačná — „Tvrdě cvičit! Tvrdě cvičit!“ — si najednou li-

buje v nejasných naráţkách.)

Zatímco se učitelé šeptmo domlouvali, stál pan Pfeiffer mlčky,

zakřikle opodál, rty semknuté a v očích ţal. Jen slepý by nepoznal, ţe

je svou degradací hluboce pokořen.

Jinak to ovšem byl švihák. Měl frajerský knír, puntíkovanou

kravatu a smetanově bílý oblek s rukávy ostrými jako břitva.

„Hodně zdaru,“ řekla tiše profesorka Higbyová a odpochodovala

ze třídy.

Profesor Parkhill přivítal nového svěřence. „Máme radost, ţe

budete mezi námi.“ A povzbudivě se usmál. (Povzbudivě pro sebe;

na pana Pfeiffera to nezapůsobilo ani v nejmenším.)

„Třído, to je —“ rychle se podíval na jméno uvedené na pře-

vodním listu, „— pan Pfeiffer, pan — ehm — Fischel Pfeiffer …

Neposadíte se?“

Fischel Pfeiffer se z ponurých mlh své nelibosti rozhlédl po Sibiři,

do níţ byl vyhnán.

„Tamhle je zrovna volné místo — v první řadě,“ navrhl zvesela

profesor Parkhill.

Pan Pfeiffer se beze slova loudal k prázdné ţidli na levém konci

252

první řady. Vtom zahlodalo v profesoru Parkhillovi neblahé tušení:

cestou ke kraji první řady musí nový ţák projít kolem pana Kaplana.

A pan Kaplan — mohutně předkloněný pod záminkou, ţe hledá

tuţku, která mu vůbec nespadla — hltal před chvílí kaţdé slovo,

které říkala profesorka Higbyová svému kolegovi …

Kdyţ pan Pfeiffer procházel kolem pana Kaplana, samozvaný

ochránce nováčků zahlaholil: „Fítamvas, Fischel Pfeiffer! Fítamvas v

začátechnický čídě!“

Nový ţák se zastavil, s ledovým despektem si nezvaného pro-

tektora změřil a vyslovil slabiku, která profesoru Parkhillovi orosila

čelo, sotva si na ni vzpomněl: „Pf!“

To bylo vše, co Fischel Pfeiffer řekl: „Pf!“

Toto citoslovce uţ profesor Parkhill slyšel — ale zatím vţdy jen na

školní chodbě, nikdy ve třídě. Dokonce ho kdysi zaujalo jako

znamenitý příklad zvukomalebnosti. S nemenší přesností neţ bú

nebo kvák nebo vrkú tlumočí pf význam, který tlumočit má: je ţivým, byť neuhlazeným prostředkem k vyjádření nevole.

„Pf!“ Třída kolektivně zalapala po dechu a přesunula pohled z

Fischela Pfeiffera na Hymana Kaplana, muţe známého svou cit-

livostí.

Panu Kaplanovi poklesla dolní čelist. „Pf?“ opakoval ohromeně.

„Pf na naši čídu?“

„Dnes večer se budeme věnovat volným dotazům,“ ohlásil pe-

dagog co nejdříve. Dlouholetá zkušenost ho naučila rozeznávat první

příznaky sváru a neutralizovat nepřátelské emoce odvrácením

pozornosti. „Máte slovo, třído. Ptejte se na cokoli. Na jakýkoli

jazykový problém, s kterým jste se při četbě, psaní nebo hovoru

setkali… Kdo začne?“

Furiantsky vyletěla ruka Sama Pinského.

„Pan Pinsky?“

„Absolutně souhlásím s panem Kaplanem!“ prohlásil pan Pinsky.

„Ţák nemá dělat na třídu pf!“

„To není dotaz,“ řekl stroze vyučující.

O poučení zaţadonil nesmělý ukazováček Loly Lopezové.

„Slečna Lopezová?“

„Proč má zpívat na začátku z, a né s?“ zeptala se Lola Lopezová.

253

„Já slyšim s!“ (Profesor Parkhill si pomyslel, ţe slova jako zpívat,

zkoumat, způsob, zpět, jejichţ pravopis se neopírá o výslovnost ani o

význam předpony, jsou zřejmě postrachem v kterékoli začátečnické

třídě na světě.)

„Bohuţel se zpívat píše právě tak a ne jinak,“ odpověděl pedagog s

lítostí. „Poznali jsme uţ nejednou, ţe pravopis některých slov si

prostě musíme zapamatovat, protoţe si jej nelze odvodit z ţádného

pravidla.“

„Měkký!“ zasmál se Nathan P. Nathan.

„Ano. Dvě k, ačkoli vyslovujeme jen jedno.“

„Povinnost!“ přispěl Ch. J. Fledermann.

„Výborně!… Ale vraťme se k volným dotazům . ..“

Lucca Barbella se naštvaně zeptal, jak má poznat, ţe zapomněl se

píše s n a rozuměl bez n, kdyţ obojí je „od rozuma“.

„U prvního slova si musíte připomenout pomník, u druhého tvar

rozumím“ usmál se pedagog. „A učili jsme se přece takovou říkanku

pro snadnější zapamatování —“

„Němotechnickou onucku!“ zvolal Hyman Kaplan.

„Mnemotechnickou pomůcku, pane Kaplane. Zapamatoval jste si

ji, pane Barbello?“

„Ne.“

Pan profesor si odkašlal:

„Kdyţ jsi něco pozapomněl,

potřebuješ n,

ale kdyţ jsi porozuměl,

vypustíš n ven.

Uţ jste si vzpomněl?“

„Nebyl jsem čítomen.“

„Vy ste někdy nečítomen, i kdyţ ste čítomen,“ poznamenal pan

Kaplan.

Pan Barbella ho italsky proklel, ale Nathan P. Nathan se tomu tím

srdečně ji řehonil.

„Klid, třído … Slečna Zievová?“

„Menuje se Texas od toho, ţe tam nosí texasky?“

254

Profesor Parkhill se hbitě prosekával houštím dotazů, nástrah a

pravopisných klamů. Ale své neblahé tušení zapudit nemohl: v

hlubinách vědomí mu stále ještě doznívalo zlověstné, nabubřelé pf

Fischela Pfeiffera.

Bylo svízelné zachovat dekórum ve třídě zmítané sveřepými

vendetami, ve třídě, k níţ patřily tak antagonistické osobnosti jako

Hyman Kaplan a Reuben Olansky či jako pan Kaplan a Aaron

Blattberg či jako pan Kaplan a slečna Mitnicková. Strčit do tohoto

sudu střelného prachu jakéhosi Fischela Pfeiffera, tvora schopného

takové nepředloţenosti, jako je uráţka pana Kaplana … Profesor

Parkhill se na kolegyni Higbyovou opravdu začínal zlobit.

Kdyţ byly volné dotazy vyčerpány, oznámil pedagog: „A teď si,

třído, procvičíme slovní zásobu. Připravte si, prosím, tuţky a papír

…“

Třída zašuměla jako osika ve větru.

„Napíšu na tabuli pět slov. A vy pouţijete kaţdé z nich v nějaké —

ehm — smysluplné větě. Pět slov, pět vět,“ usmál se. „Tvořte věty

pečlivě. Pamatujte, ţe budu známkovat nejen pravopis, ale také

gramatiku, interpunkci, to, jak naloţíte s jinými slovy…“

Paní Moskowitzová se začala ovívat sešitem. Napsat jediné slovo

správně pro ni byl problém; napsat jich správně pět a pouţít je ve

větách, kde mají být správně napsána, dobře vybrána a patřičně

vsazena do záludné větné stavby všechna slova ostatní — to pro ni

bylo totéţ, jako být odsouzena na Ďábelské ostrovy.

Profesor Parkhill se obrátil k tabuli. Velkými tiskacími písmeny na

ni napsal:

1. ŠPERKY

2. ŠUMĚT

3. STÉNÁNÍ

4. GÁŢE

5. VRCHOL

„Jojj!“ zahořekovala zoufalá paní Moskowitzová.

„Moskowitz,“ zvolal pan Kaplan, „dělejte věty, a né funus!“

255

Pedagog procházel uličkou mezi lavicemi. Jak pregnantní bývá

taková předehra k písemce! Třída si prohlíţela tabuli tak napjatě,

jako by to byl les, kde v úkrytu číhají teroristé. Opatrně zkoumala

šperky, ztrápeně zauvaţovala, co všechno by mohlo šumět, přesko-

čila nevinné sténání, dorazila k neklamné gáţi, a teprve kdyţ nabrala

druhý dech, ztekla slovo, kterým profesor Parkhill s hravou

precizností tento labyrint završil: vrchol.

„Jsem přesvědčen, ţe význam těch slov všichni znáte,“ řekl pe-

dagog.

„Já,“ zasípěla Olga Tarnovská, „nejsem.“

„Klid, slečno Tarnovská … Klid a rozvahu.“

Rozvrácená bruneta odúpěla do říše neznáma.

Slečna Mitnicková uţ sklonila hlavu nad sešit a drdůlek na její

cudné šíji vypadal jako koblíţek. Její soused, Nathan P. Nathan, zářil

obdivem. Pan Olansky si rozepnul vestu, vyčistil si bifokální brýle,

stiskl tlačítko své propisky, zatřepal jí, protoţe léta byl zvyklý zápolit

s plnicím perem, a napsal první větu. Pan Kaplan nachýlil hlavu k

rameni, zopakoval kaţdé slovo co nejhlasitějším šepotem, přidávaje

obdivné „Jémináku!“ nebo „Ččč!“ na počest páně profesorova

pedagogického talentu, a nakonec vykřikl „Pět perfetních slov!“ a

šlehl po Fischelu Pfeifferovi pohledem, který měl barbarovi ukázat,

jaké poklady se v začátečnické třídě nabízejí těm, kdoţ jsou jich

hodni.

Pan Pfeiffer však jeho šleh nevnímal. Po jediném mrknutí na tabuli

se tento kníratý potíţista dal do práce tak rychle, aţ to překvapovalo.

Neţ se většina ţáků zorientovala v úskalích šperků, odloţil zvučně

tuţku a oznámil: „Hotovo!“

Třída zkoprněla, jako by se před ní zjevil tančící derviš.

„Hotovo?“

„Šecko?“

„Tak rychlo?“

Všude kolem se zvedaly hlavy a otvírala ústa.

„My máme ve třídě géniusa?“ zeptala se „Zajda“ Kipnisová.

„Nebo rychlopísače?“ zajímal se pan Nussbaum.

„Pfeiffer chce vychodit ze školy za jeden večer!“ ušklíbl se pan

Pinsky a pohlédl na svého velitele v očekávání, ţe bude pochválen.

256

Ale pan Kaplan se tvářil, jako by potkal Belzebuba.

Senzace vyvolaná takovou rychlostí ještě neopadla, a švihák

Pfeiffer uţ vyvolal druhou. Přistoupil k tabuli a začal na ni přepi-

sovat své věty s horlivostí, jakou začátečnická třída dosud nezaţila.

„Obvykle chodíme k tabuli, aţ kdyţ jsme vyvo —“ Profesor

Parkhill nedopověděl.

Pfeifferova křída ze sebe sypala slova, jako by to byla kouzelná

hůlka.

Všichni přihlíţející nechali práce. Třída zírala jako zhypnotizo-

vaná. Pak proťalo vzduch sborové „Och!“ a „Ach!“ a „Fantastický!“

Protoţe Fischel Přeiffer napsal na obyčejnou tabuli doslova

krasopisně:

1. V Detroitu ve státě Michigan viděla slušivé čínské

šperky z úţasně blyštivých plíšků.

Sedící se rozplývali obdivem — nejen nad skvostně kaligrafickým

písmem, za jaké by se nemusel stydět ani Peršan, ale i nad odvahou

hrdiny, jenţ se nebál sáhnout po slovech tak trnitých jako Detroit a

Michigan, ani po tématu tak exotickém, jako jsou čínské šperky.

„Ten rukapis!“ ţasl Ch. J. Fledermann.

„Píše jako umělec!“ zvolala Minnie Pilpulová.

„Jako? Ne! On je umělec!“ horovala slečna Tarnovská. „Tento

čelověk terpěl! Tento čelověk má důši!“ (Olga Tarnovská dělila

lidstvo na dvě nezaměnitelné skupiny: na lidi s duší a na ty bez

duše.)

Pan Blattberg jásal. „Kaplan, vidíte?“

„Vedle Pfeiffera ste zelenač!“ posmíval se Reuben Olansky, pá-

traje po zelenáči s pomocí bifokálních brýlí.

Pan Kaplan neříkal nic. Pobledle hleděl na tabuli, kde pan Přeiffer

dopisoval svou druhou větu:

2. Sodové vody jsou vody, které šumí.

Tentokrát vybuchla uchvácená „Ach!“ a „Och!“ jako ohňostroj,

vrcholící holdovací raketou: „Sfětový!“

257

„Mamma mia!“ vydechl Lucca Barbella.

„Pan Přeiffer můţe jít na vysokoškolu!“ prohlásil pan Vino-grad.

„Klid, třído! Klid …“ Po pravdě řečeno, profesor Parkhill byl

okouzlen stejně jako jeho svěřenci. A jak by ne? Dlouholeté zku-

šenosti se začátečnickými třídami ho naučily očekávat, ţe věty se

šperky budou znít „Mám šperky“ nebo „ „Dej mi šperky“ nebo

dokonce „To jsou šperky“. A pokud jde o sloveso šumět…

Své další tři věty přepsal pan Pfeiřřer na tabuli s rychlostí, která se

v dějinách Večerní přípravné školy pro dospělé stala legendou:

3. Ţivot není jen pláč a sténání.

4. Dobrá gáţe je nad zlato.

5. Co je Člověk? Pták? Zvíře? Ne. Vrchol tvorstva.

Zatímco třídou burácela symfonie té nejnadšenější chvály, jakou

kdy profesor Parkhill slyšel, odstoupil Fischel Pfeiffer od tabule,

smetl si jakýsi vlásek z krémově bílého rukávu a vrátil se na místo.

„První liga!“ smál se pan Nathan.

„Velikolepé!“ sténala Olga Tarnovská. „Maladěc!“

„Kaplan,“ šklebil se pan Olansky, „vy nemáte co řeknout? Ani

jednu kritiku?“

Pan Kaplan nejenţe neměl co říct, ale vypadal, jako by se ani

neměl kam schovat. Krčil se na ţidli tak úporně, ţe měl ramena tam

kde jindy boky.

„Vypadáte jak mokrá slepice!“ zakokrhal pan Blattberg.

Profesoru Parkhillovi bylo pana Kaplana líto. Jistě, člověk tak

bezmezně sebejistý a tak přebujele sebevědomý musí s občasnými

nezdary počítat. Ale pan Kaplan měl zároveň jakýsi hrdý talent, dar

kuráţe a vervy, mezi smrtelníky dost vzácný.

„Čas běţí, třído,“ řekl vyučující. „Dopište úkol.“

Třída neochotně odtrhla oči od krasopisně vyzdobené tabule.

Vzdychla, zavrtěla se a pokračovala ve svých skromných větách.

Brzy vyvolal profesor Parkhill první šestici ţáků k tabuli. Přepsali

své výtvory svědomitě, ale jaksi malomyslně: před očima jim jako

nedosaţitelný vrchol zářily slovní klenoty Fischela Pfeiffera.

Jak mdle vedle nich vypadala věta pana Hrusky „Herci dělali velké

258

sténání“. Jak vyšeptale působila věta slečny Gidwitzové „Déšť

šuměl“. Jak jalově vyzněl i výpad Ch. J. Fledermanna do hájemství

estetiky „Maďarská muzika má briliantní vrchol“.

S omluvami a poraţeneckými grimasami se nedomrlá šestice

vrátila do lavic.

„Dobře!“ řekl vesele pan profesor. „A teď diskuse … Slečno

Zievová, přečtěte nám, prosím, své věty, ano?“

Slečna Zievová (v poslední době ţivější, protoţe pan Andrassy z

třídy profesora Krouta jí znovu přislíbil sňatek) přečetla, co napsala,

ale bez jiskry — a diskuse ani nezadoutnala. Nikdo se neuchechtl ani

nad její větou „Ten chlap na mě stále šumí“.

Po slečně Zievové přišel na řadu Peter Studniczka. Jeho věta Opil

se jak zákon gáţe“ však nikoho nepohoršila ani nepobavila.

Po panu Studniczkovi přišla na řadu Lola Lopezová, a profesor

Parkhill, marně burcující své ovečky k aktivitě, musel oddiskutovat

všechno sám — dokonce i větu, která po odvetě přímo křičela:

„Kdyţ přejedol, chrosně vrchol.“

O nic silnější reakci nevzbudil ani pobuřující způsob, jakým pan

Pinsky naloţil se slovem sténání. („Co stenani viděl, ţe steji

oţenil?“)

Na všechny hříchy proti duchu i liteře jazyka musel vyučující

upozornit sám. Diskusní zápal začátečnické třídy vyhasl. Zmizely

impulsy, bez nichţ není debaty: pevná a statečně vyznávaná pře-

svědčení, konflikt urputně hájených názorů, nedocenitelné třenice

mezi ţákem přesvědčeným, ţe má pravdu, a ţákem netušícím, ţe

pravdu nemá …

Nakonec přišly na řadu věty pana Pfeiffera. Profesor Parkhill se

zhoupl na podpatcích. „Pane Pfeiffere, přečtete nám svůj úkol také

vy?“

Ticho. Všichni čekali. Všichni napjali uši. A s nevýslovným

úţasem (protoţe pan Pfeiffer otevřel dosud ústa jen dvakrát, jednou

při svém neodpustitelném „Pf!“ a podruhé při arogantním

„Hotovo!“) uslyšeli pronikavý, vysoký, pisklavý sykot: „V Detroitu

ve státě Misigan viděla slusivé sínské sperky z úsasně blystivých

plísků.“ Ne, nebylo to moţné přeslechnout: pan Pfeiffer vyslovoval

č, š a ţ jako s.

259

„Litvák!“ zavřískl kdosi. Byl to pan Kaplan. „Mein Gott, on je

Litvák!“ Prudce se otočil k profesoru Parkhillovi. „Čísahám! Je z

Litvácka! Fízlovuje š, jako dyš syčí smije— „

Nad začátečnickou třídou se roztrhla nebesa.

„Fúj, Kaplan,“ zanyla slečna Tarnovská.

„Můţe Pfeiffer za to, ţe je cizinec?“ protestoval Ch. J. Fleder-

mann.

„Je cisinec a Litvák,“ zvolal Hyman Kaplan.

„Ve třídě nemá se nikoho osočovat!“ vykřikl pan Olansky.

„Pravda,“ řekl pan Kaplan, „nikoho neosočová.“

Tou odpovědí jen rozdmychal zápal v šiku Pfeifferových obdi-

vovatelů.

„Neni fér!“ obvinil ho rozhorleně pan Blattberg.

„Neni fér?“ řekl sladce pan Kaplan. „Dyš ňákej ţák ţiká čudlikum

sudliky, tak mu máme uvaţit hostinu a volat: Sláva, sláva, sničil nám

jazyk!?“

„Ale diskuse má být pracovní,“ zasykotala slečna Atrakianová, „né

osobní.“

„Moje čipomínky nejsou osopní, ale fízlovnosťový,“ opáčil pan

Kaplan.

Pan Nathan dostal záchvat.

„Třído, třído,“ opakoval profesor Parkhill. „Přece byste se —“

„Kaplan, vy vidíte smilně!“ vyjelo z Isaaca Nussbauma. (Pan

Nussbaum, zboţný muţ, si často pletl omylnost se smilností.)

„Pfeiffer píše jak potentát!“

„Cha!“ ušklíbl se pan Kaplan. „Mošná píše jak hotentát, ale mluvi

jak Litvák!“

„Pánové, snaţně vás —“

„Kaplan šárlí!“ vzkypěl pan Hruska.

„To neni osopní čipomínka?“ usmál se pan Kaplan poťouchle.

„Pane Kap—“

„Stop!“ zahřměl Reuben Olansky. „Pan Hruska trefil do hřebíku!

Kaplan rozmazu je maličkosti!“

„Cha! Rybí kost je taky máličkost, a můše vás udusat!“

„Pan Pfeiffer má tak krásná slova, ţe vůbec nevadí, kdyţ vyslo-

vuje nedokonale!“ prohlásila slečna Mitnicková.

260

„Co je špatně,“ řekl Hyman Kaplan, „to je špatně.“

„Pan Pfeiffer potřebuje pochválu, né rypance!“ zaryla si vdova

Pilpulová.

„Chodíme se do čídy pochválovat — nebo učit?“ sekl po ní pan

Kaplan.

„Vy nedavate Litvakovi šanc!“ vykřikla paní Moskowitzová.

„Šanc huntovat jazyk by nedal sem ani Eskymovi!“

Pan Nathan se otřásal jako ţelatinová figurka.

„Kaplan, o píďu!“ ozvalo se opoţděně smírčí volání Bessie

Shimmelfarbové. „O maličkou píďu!“

Pan Kaplan si však cenil pravdy nade všechny pídě.

„Buďte znášenlivej do kolegů!“ zaútočil pan Blattberg.

„Dyby špatně mluvil muj brátr,“ odrazil ho pan Kaplan, „dám

jemu Nóblovu cenu? Dyby špatně mluvil Pinsky, ţekne Kaplan:

Nevádí, nevádí, čeba je bratránek od Albrechta Einsteina?“

„Pánové —“

„Co má Ajnftajn dělat f Pajfrem?“ uţasl Milas Wodjik.

„Co má Pajfr dělat f Ajnftajnem?“ nechápal Tomas Wodjik.

„Kaplan, Kaplan, vám nikoho neni líto!“ zanaříkala slečna Tar-

novská.

,,Líto?“ Pan Kaplan vyletěl jako vlajka na stoţár. „Vy chcete mít

líto pro čověka, kerej ţeknul čídě pf ?!“

Aţ teď pochopil pedagog páně Kaplanův hněv, jeho uraţenost,

jeho neústupnou palbu. „Třído, takové rozhorlené diskuse jsou

zbytečné. Vášně nám nepomohou,“ řekl. „Jsme přece všichni —“

Všiml si zvednuté ruky pana Pinského. „Ano?“

„Píše se vášně nebo váţně?“

Profesor Parkhill si odkašlal. Raději měl ruku pana Pinského

přehlédnout. „Vášně píšeme takto —“ chopil se křídy.

A neţ těch pět písmen na tabuli napsal, zvonek vášním odzvonil.

Válečnické řady se zvedly, posbíraly si věci, hrnuly se ke dveřím,

debatovaly, loučily se obvyklými slogany. „Dobrou noc šici.“ „Dnes

bylo prima.“ „Pěknej fikend.“ Pan Trabish, náhle procitnuvší, se

zeptal: „Co se stalo?“

Byl to nelehký večer, pomyslil si profesor Parkhill. Velmi nelehký.

Cesta k vědění je dlouhá, předlouhá, klopotná a posetá skrytými

261

minami.

Viděl, jak slečna Mitnicková míří k nováčkovi, kvůli kterému celá

bouře vypukla a na něhoţ se v ţáru boje úplně zapomnělo.

„Pane Pfeiffře,“ začervenala se, „máte nádherné písmo!“

„A větnou skladbu,“ zasmál se pan Nathan.

Pan Blattberg se připojil srdečným: „Nafuku Kaplana nevšímejte!“

Nadšeně točil mléčnými zoubky svého vnuka a vyslal k panu

Pfeifferovi napůl bratrský, napůl podvratný úsměv, k němuţ se

uchyloval, kdyţ verboval nové síly do protikaplanovského tábora.

A tu — k pedagogovu úţasu — přistoupil k panu Pfeifferovi sám

pan Kaplan a podal mu ruku. „Pfeiffer, kráduluji! Chápáte, doufám,

ţe dělám jen mou povinnost. Já s vámi nemyslel špatně.“

„Podkopl ste mu sebevědomí!“ bafl pan Blattberg.

„Udělal ste mu z úkolu mišmaš!“ hafl pan Olansky.

„Byl jste k-krutý,“ zakoktala slečna Mitnicková.

Pan Nathan ji vzal za ruku.

Ale pan Pfeiffer si upravil kravatu a řekl: „Podle mého násoru pan

Kaplan měl pravdu.“

„Coo?“

„Kdo?“

„Kaplan?!“ Elitní jednotce Blattberg—Mitnicková—Olansky to

vyrazilo dech.

„Co je spatně, to je spatně,“ ocitoval Fischel Pfeiffer pana Kap-

lana, neohlíţeje se na zděšení svých obhájců. „A co je fakt, to je fakt.

Moje výslovnost je strasná. Jako bych sislal.“

„Pfeiffer, já vám kráduluji tuplově!“ zvolal pan Kaplan. „Vy ste

učimnej! Lepší bejt špátnej a učimnej neţ úspěšnej skuňk! Dělal ste

pár chybu. No boţe! Kdo né? Ale nechal ste na mě vysokej dojem.

To špičkový krásopísmo! Tak fandasticky nepíše ani Mitnick nebo

Nátan P. Nátan. Vy píšete, jako dyš výšivkuje. Kde ste tak naučil?“

„Já dělám do výšivek,“ vypjal hruď pan Pfeiffer.

„Achá!“ zazářil pan Kaplan. „Vy nestydíte čiloţit ruku, kde je

počeba! Takoví načenci záchraňujou stát čed hospodáckejma kri-

sama … Dobrou noc, Olansky. Dobrou noc, Blattberg. Dobrou noc,

Mitnick.“ Odkráčel ke dveřím, ale na prahu se otočil, přimhouřil

podle své tradice oči a jakoby ve versích pravil: „Fischel Pfeiffer, to

262

pf! si s mý paměti vymásnu. Opusťme si, co sme si. Ale jednu věc

byste měl napsat do hlavy. Můšete psát jako andělíček, můšete mít

právopis jako ministr školctví, ale my máme, Pfeiffer, pamprésora,

kerýmu musíte fízlovit šss jako maminka na její mimánko, a né jako

dyš volá husa na houslata — nebo vás nechá v začátechnické čídě

čeba padesát let!“ A zmizel.

Kdyţ profesor Parkhill zamykal stůl, zmocnil se ho nepříjemný

pocit, ţe by pan Kaplan mohl mít pravdu, a navzdory všemu doufal,

ţe ji nemá. Padesát let …! Nesmysl. Ačkoli … Osud si svou cestu

najde.

263

8

HISTORICKÝ SVRAB

„Tu v bezdechém tichu sněmovny,“ předčítal profesor Parkhill v

bezdechém tichu třídy, „povstal Patrick Henry. Všechny oči se

obrátily k horkokrevnému mladému právníkovi, z jehoţ úst zazněl

nejdrtivější útok proti monarchii, jaký kdy virginská sněmovna

slyšela: ,Caesar měl svého Bruta, Karel I. svého Cromwella a Jiří III.

— ‘ ,Zrada! Zrada!‘ překřikli ho někteří poslanci, ale Patrick Henry

pokračoval: ,— a Jiří III. se můţe na jejich příkladu poučit!… Je-li to

zrada, obraťte ji ke svému prospěchu!‘ “

Uchvácené plénum zabouřilo potleskem.

„Hurá!“ vykřikl pan Umea.

„Překrásné!“ vydechla slečna Mitnicková.

„Tak se má mluvit!“ jásal pan Nathan.

Pedagog vzhlédl od knihy. Byl dojat: nejen proto, ţe památná

filipika ho vţdycky vzala za srdce, ale i tím, ţe v začátečnické třídě,

která ji vyslechla s napjatým zájmem, probudila tak širokou škálu

emocí. „To byl, třído, jeden z nejdramatičtějších okamţiků v

dějinách třinácti kolonií, z nichţ vznikla naše vlast. A o deset let

později pronesl tentýţ vlastenec další řeč, kterou mnozí povaţují za

ještě významnější. Ano, vešla do dějin jako jeden z opravdu — ehm

— nesmrtelných proslovů.“ Zavřel knihu. Který učitel hodný svého

jména by tuto jedinečnou řeč neznal zpaměti? „Je ţivot tak drahý či

mír tak sladký, ţe musí se vykupovat okovy a otroctvím? Bůh

všemohoucí chraň!’“ Udělal malou pauzu. „,Nevím, jak rozhodnou

se jiní, ale co mne se tkne — dejte mi svobodu, nebo mi dejte smrt!“

Ţactvo aplaudovalo Patricku Henrymu uţ za projev o monarchii,

ale po jeho slovech o svobodě div nezbořilo strop.

„Hurááá!“

„Ţivijó Patrick Henry!“

„Bravo! Bravo!“ vyskočil Lucca Barbella, jako by se chtěl postavit

do čela slavnostního průvodu.

„Třído …“

264

„Akorato tako mluvillo naš Mazzini!“

„Cha!“ Úsměšek pana Kaplana po něm šlehl jako blesk z nebe.

„Jak můšete měšit Pátra Henry s ňákym kdovijaksemenujevakem?“

„Giuseppe Mazzini nebyllo dţadno jebujevakko! Byllo velko

velikáno! Velko patriota!… V Italiji máme taky velky patriota!“

„Pane Barbello —“

„Dyby vy měli v Itálii Pátra Henry na sačátku, tak by vy neměli

Mussolina na koncu!“ prohlásil suverénně pan Kaplan. Zvedl hlavu k

nebesům a zadeklamoval: „ ,Dejte mi svobotu — nebo dejte smrat‘ “

„Spráfně!“ zvolal horkokrevný Hruska.

„Kaplan, vy by měl dělat do politiky!“ plácl se do tváří pan Pinsky

a obdivně zafuněl.

„Ten čelověk — do políítiky?!“ zakvílela Olga Tarnovská.

„Třído! Soustřeďte se, prosím!“ zaklepal vyučující rezolutně

ukazovátkem. (Jestliţe hold patřící Patricku Henrymu byl zčistajasna

vzdáván Hymanu Kaplanovi, schopnému vyslovit onu nesmrtelnou

větu, jako by ho právě napadla, bylo třeba rázně zakročit.) „Zadám

vám teď domácí úkol.“

Vynořily se tuţky a sešity, dychtivé pedagogových pokynů.

„V tomto školním roce,“ začal profesor Parkhill, „jsme měli

příleţitost probrat některé známější události amerických dějin.

Neprobíral jsem je — ehm — chronologicky, protoţe jsem odpovídal

na vaše dotazy, jak se naskytly, anebo jsem vysvětloval historické

pozadí různých svátků, jak se naskytly zase ony. Americké dějiny

jako takové jsou jedním z předmětů v třídě profesora Krouta.“

(Raději jim nepřipomínal, ţe tvrz profesora Krouta leţí daleko za

pevností profesorky Higbyové.) „Tak jsme například o prezidentu

Wilsonovi hovořili dříve neţ o Monroeově doktríně, ačkoli James

Monroe zastával prezidentský úřad dávno před ním. A k Thomasi

Painovi jsme se dostali dříve neţ k indiánské princezně Pokahontas.“

„Na princeznu sem ptala já …“ špitla „Zajda“ Kipnisová.

„A-ano … Takţe váš domácí úkol zní takto: napište slohovou

práci o libovolné postavě nebo libovolné události americké revo-

luce.“

„Špičkový tema!“ zářil pan Kaplan.

„Těšký,“ řekl pan Wilkomirski.

265

„Ale jak stravý! Kdo stojí o lehký? Lehký je pro lenohy.“

„Pro lenochy, pane Kaplane.“

Paní Moskowitzová nechápavě zaúpěla. „Jaky udalosti? Jaky

poctavy?“

„Postavy, paní Moskowitzová.“

„Ja nepamatuju poctavy ani postavy,“ naříkala paní Moskowit-

zová. „Prosím aspoň maličký načiklad.“

Obětavci jí přispěchali na pomoc.

„Pište Wahingtona.“

„Nebo Benčamína Franklina.“

„Vyhlášku nezávislosti.“

Paní Moskowitzová si otírala skráně.

„Osidlování Ameriky! Otcové poutníci!“

„Postání v bostonským čaju!“

„Kam padne zrak, tam rebelů mrak!“ zazpíval pan Nathan.

Ani hrdinové, události a historické výroky nevyprostily nebo-

ţačku z baţin melancholie.

„Paní Moskowitzová,“ začal profesor Parkhill, „myslím, ţe byste

mohla —“

„Moskowitz, vy vůbec nesnášíte!“ zlobil se pan Kaplan.

„Ja nesem slepica,“ odsekla paní Moskowitzová.

„Vy zdršujete čídu!“ prohlásil pan Kaplan.

„Tak děte bez mě!“

„Vy nám odkopáváte morálu!“

„Morálku, pane Kaplane, a podkopáváte,“ řekl nešťastně pedagog.

„Paní Moskowitzová, ten úkol opravdu není tak těţký, jak se

obáváte. Aţ přijdete domů a v klidu se zamyslíte a — podíváte se do

svých poznámek, určitě dostanete celou řadu nápadů.“ U paní

Moskowitzové si ovšem nemohl být jist nápadem jediným, natoţ

celou řadou; aby tuto paní nějaký nápad osvítil, musel by pocházet z

nějakého jiného světelného zdroje, neţ byla její buclatá hlava.

Ve vzduchu zakmitaly známé prstíky Loly Lopezové. „Jak dlouho

má úkol být dlouhý?“

„Měl by…“ Pedagog zvaţoval, jak to říci co nejjasněji. „Nechci po

vás ţádné dlouhé nebo — ehm — detailní pojednání, třído. Řekněme

— stránku a půl, ne víc. A jedna stránka docela postačí.“ Doufal, ţe

266

to neznělo příliš prosebně. „To je pro dnešek všechno …“

Po čtyřech dnech opravoval tyto kompozice ve svém mláde-

neckém bytě. Zatím ještě nevěděl, má-li být potěšen, nebo zklamán.

Domácí úkoly jeho ţáků nebyly nikdy chudé na překvapení. V

některých případech to bylo překvapení povzbudivé, v některých

neradostné, v některých se podobalo úderu do hlavy. Sloupec papírů,

který měl toho večera před sebou, byl na různá překvapení tak

bohatý, ţe bylo těţké najít pro ně správnou definici. Exkurs do

historie strhl jeho ţáky k výlevům, které se vymykaly všem

dosavadním zvyklostem.

Například pana Pinského. Sam Pinsky byl sympatický ţák, který

se nikdy nehnal za větším soustem, neţ na jaké stačil. Tentokrát však

hodil veškerou zdrţenlivost za hlavu. Při hodnocení anglické

koloniální politiky v osmnáctém století se tak rozohnil nad tím, co

nazval britskou „bezcitelností“, ţe se neštítil ani inzultace:

Kolonisti hladověli jako mouchi. Ale jediný na co

myslela Anglie byli vyššší daně. Daně, daně, daně! Na

jídlo. Na čaj. Do konce na postkartu umírající matce.

Já myslím ţe Jiří III byl pá blb!

Něco takového nebylo pro pana Pinského ani trochu typické.

Nebo třeba práce Stanislause Wilkomirského, jehoţ předkové

přeţili útisk, vedle něhoţ se britský zákon o kolkovném mohl zdát

lidumilný. Pan Wilkomirski vzdal hold prozíravému politikovi a

vynálezci „pleskovodu“ Franklinovi. Ţe tento novic chybil v

počáteční hlásce „bleskovodu“, bylo pochopitelné. Ale ţe Benjamina

Franklina nazval „Ben Jéminem Frankulinem“, to pedagog tolerovat

nemohl.

Anebo paní Yanoffská. Tato dáma v černém se cítila přímo osobně

uraţena anglickým generálem Cornwallisem, kterého pranýřovala za

to, ţe se Washingtonovi nevzdal včas. Profesoru Parkhillovi nebylo

jasné, zda paní Yanoffská mínila svou slohovou práci jako popis, či

jako dopis adresovaný generálské zrůdě všech zrůd.

Reuben Olansky sepsal tirádu proti anglickým toryům, které

267

obvinil ze zločinů tak ohavných, ţe se nedaly vůbec popsat, a pokud

se popsat daly, pak jen s tvaroslovnými a pravopisnými potíţemi.

(Nebylo zrovna objektivní vyčítat toryům, ţe „povrhli nábytky“

kolonistů, kdyţ ve skutečnosti jen opovrhli jejich nabídkami.)

Po takových klopýtavých horleních byla kompozice slečny

Mitnickové učiněnou potěchou. Její práce, nadepsaná Hrdina Nathan

Hale, obsahovala tuto jímavou pasáţ:

Před oběšením mu svázali ruce dozadu. Ale on

statečně a s holou hlavou udělal krásné prohlášení:

„Lituji, ţe mohu dát za vlast jen jeden ţivot.“

Moţná pan Hale nebyl tak důleţitý jako G.

Washington, ale je můj hrdina. Já obdivuji.

Ano, nebýt nešťastného zanedbání práva, které má sloveso ob-

divovat na předmět, mohl by na takové řádky být pyšný i ţák z třídy

profesorky O’Hallohanové.

Také chvályhodná kompozice Nathana P. Nathana zarazila pe-

dagoga jen na jednom místě. Kdyţ tento student vychválil slavné

vyhlášení nezávislosti, dodal, ţe bylo dokladem, „jakou sílu má vůl

lidu“. Profesor Parkhill si několik vteřin nebyl jist, zda mladý

horlivec nechtěl přirovnat vzbouřené masy k rozhněvanému býkovi,

ale pak mu došlo, ţe v zápalu psaní se osudnému slovu prostě

nedostalo koncového e.

Oddechl si. A rychle zapudil vzpomínku na nepříjemnou situaci,

do níţ ho před lety přivedl jeden začátečník větou „Vůl je vyklíštěný

kráv“.

Slečna Zievová, od níţ ani nečekal, ţe domácí úkol napíše (prsten

od pana Andrassyho přestala nosit), přišla s touto neobvyklou

úlitbou:

LIDOVÍ OZBROJENCI

Hoši na farmách s flintami. Vţdy připraveni bít. Bili.

Slavná bitva s 1 výstřelem, který slyšel celý svět byla

bitva u Komfortu.

Dobrá práce, hoši!

268

Jediné, čím si pedagog dokázal vysvětlit proměnu Concordu v

„Komfort“, bylo to, ţe slečna Zievová ve dne v noci snila o

komfortním bytě.

Pan Studniczka — profesor Parkhill vzdychl. Peter Studniczka

odevzdal další ze svých tajemných náhraţek za normální text:

1776

Nejlepší — J. Washington

Nejhorší — Král

Zrátci — generál Ben a Dick Arnold

Patriot — PULASKI Z POLSKA!

Z takové slohové práce profesor Parkhill šťastný nebyl. Cosi v

psychickém ustrojení pana Studniczky způsobovalo, ţe tento ţák

přistupoval ke svému novému jazyku vertikálně. Nedalo se poznat,

bylo-li to tím, ţe ve sloupcích skutečně myslel (coţ by pedagog

chápal, kdyby pan Studniczka byl účetním nebo Japoncem), anebo

tím, ţe měl fóbii před horizontálním textem, vyţadujícím podmět,

sloveso, přísudek. V kaţdém případě však měl Peter Ignatius co

dohánět. Profesor Parkhill opravil slovo zrátci a na okraj páně

Studniczkovy inventury připsal: „To není kompozice, pane S.

Uţívejte, prosím, celých vět!“ Uţuţ papír odsouval, ale pozdrţel jej a

připsal ještě: „Generál Benedict Arnold. Jeden zrádce, ne dva.“

Další papír mu odpálil do očí barevný ohňostroj.

ALEKS. HAMILTON VERSUS TOM JEFFERSON

hra!

Napsal

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

Profesor Parkhill ten list odloţil a šel si do kuchyně pro sklenici

vody. Pak si soustředěně naostřil červenou tuţku. A teprve poté se

vrátil ke „Hře!“, v níţ pan Kaplan hodlal konfrontovat pověstného

zastánce vládního centralismu s neméně pověstným obhájcem

místních samospráv. Ale uţ nad prvními dvěma řádky se mu stáhlo

269

hrdlo.

HAMILTON: Vláda musí bejt fest!

JEFFERSON: Né! Bacha na silnou vládu.

Rozchodovat musí lid.

HAMILTON: Lid! Ha, ha, ha, ha. Do lidu nejde dát

dúvěra.

JEFFERSON: JÁ DÁM! Dúvěrový banky taky dávaj.

Já sem dúvěrovej. Jakej ste vy?

HAMILTON: Vy ste senílek. Nebuďte najva.

Na tomto místě pan Kaplan, vyčerpán tíhou dlouhých jmen, přešel

ke zkratkám; jeho znaveným prstům to bezpochyby ulevilo, ale

zároveň to zdevastovalo příjmení obou protagonistů:

HAM: Kaţdej potnik počebuje šéfa!

JEFF: Ze šéfu stanou tyráni! Zapište na ucho!

HAM: To je moje poslední slovo do bránice, Tomášu

Jeffersone!

JEFF: Nápotopně, Aleksu Hamiltone!

Profesor Parkhill sáhl po aspirinu.

„Dobrý večer, třído,“ řekl vyučující. „Nejdříve se vrátím k vašemu

domácímu úkolu. Kaţdou práci jsem opravil — a ohodnotil. Pozorně

si, prosím, přečtěte mé připomínky — jsou psány červeně. Jsem

přesvědčen, ţe z vlastních chyb se můţete poučit víc neţ z čehokoli

—“

Vztyčila se ruka pana Kaplana.

„A-ano?“

„Líbily se vám naši úkoly, pamprésor?“

„Mno,“ klubala se opatrně odpověď, „myslím, ţe jste se všichni

opravdu snaţili. Jsou tam ovšem chyby, mnoho chyb — v některých

případech aţ příliš mnoho. Rozdám vám teď —“

„Někerý úkoly vás čekvápnuly moc?“

Profesor Parkhill odvrátil pohled. Věděl přesně, kam pan Kaplan

270

míří. Chtěl z něj vyloudit nějaký kompliment — například ţe

představivost je důleţitější neţ chyby a ţe jeden ţák se na křídlech

inspirace vznesl vysoko, vysoko nad ostatní… „Pane Kaplane,“ řekl

pevně, „účelem domácích úkolů není překvapovat. Po pravdě řečeno,

nejlepší úkol bývá ten, ve kterém nejsou ţádné chyby, takţe mě

ničím nepřekvapí.“ Po tomto úhybu začal rozdávat domácí práce.

„Slečna Atrakianová … pan Olansky …“

Pan Kaplan vypadal jako po ledové sprše. Ale jak mohl vypadat

jako po ledové sprše a přitom vyzařovat pýchu člověka, jenţ zdolal

Parnas, to pedagog nechápal.

„ … Ch. J. Fledermann.“

Kompozice proudily zpátky ke svým tvůrcům a pohotové po-

vzdechy prohlédnuvších hříšníků zněly pedagogovi jako rajská

hudba.

„Já sem napsala špatně Filadelfie?”

„New Jersey! A ne Ţerse…“

„Ďjúú! To sem ale smastil!“ Políček, který si pan Pinsky vlast-

noručně vyťal, svědčil o jeho odhodlání učit se za jakoukoli emoční

cenu.

„Dobře si opravy prohlédněte, třído. Máte-li dotaz, hlaste se …“

Pedagog zvolna přecházel uličkou. (Věděl, ţe mezi sezením za

katedrou a přecházením je propastný rozdíl: sezení je autoritativní,

přecházení je rovnostářské; sezení zdůrazňuje upjatost, přecházení

navozuje uvolnění.)

Hodina uplynula tak rychle, ţe zvonek zazvonil dřív, neţ třída

stačila zatouţit po přestávce.

Po přestávce vyrukoval profesor Parkhill s diktátem, na který byl

skutečně pyšný: dvacet slov začínajících na sh- (od sháňky přes

shromaţdiště po shyb) a dvacet začínajících na sch- (od scházeti přes

schovávanou po schválnost).

Kdyţ diktoval na shledanou, paní Moskowitzová odhodila pero a

zakvílela na svou sousedku, slečnu Kipnisovou: „Naschledanou?

Naschledanou? ’Proč máji lidi psát sch, dyš nevyslovujou š! Kdo ţi-

ká našledanou? Nikdo! Mně to praskne hlavu, Sajdo!“

„Musíte být trpělivá,“ vzdychla slečna Kipnisová.

271

„Nevzdávat!“ zvolala Rochelle Goldbergová, která si uklidňovala

nervy karamelkou. „Nikdo naučený se z nebe nespadl …“

Zapomněly však, ţe je slyší obránce víry pravé. „Cha! Tak mluví

študáčky? Moskowitz!“ zvolal pan Kaplan. „Ameriku nebudovali

slabouši!“

„Já neci budovat, já ci pravopisat!“

„Třído —“

„Nic dobrý není lechký!“ zahlaholil pan Kaplan.

„Jezeni je dobry a lechky!“

„Vy rovnáte psaní do jezení?“ Páně Kaplanův výraz zlomil

všechny rekordy úţasu. „Vy děláte z pravopisu skobový ţebirko?“

„A vy děláte z výslovnostě fašírku!“ zachechtal se pan Olansky.

Jeho kohorta propukla v smích.

„Ale třído,“ řekl pan profesor. (Nathan P. Nathan se dusil.) „Máme

diktát, ne volnou diskusi!“ Počkal, aţ souboj utichl, a obrátil se k

paní Moskowitzové. „Dovedu si představit, jak asi člověku z jiné

země je, kdyţ narazí na některé pravopisné zvláštnosti.“

„Já sem taky čověk z jiné země,“ řekl pan Kaplan. „A hulákuju

,Pomoc!‘? Nehulákuju.“

„Pane Kaplane,“ řekl pedagog břitce, „neučíte se zde jazyku nijak

snadnému. A mnoho slov se opravdu píše dost nelogicky —“

„Ale Moskowitz můţe obrátit číklady jinejch lidu ke svýmu

rozběhu!“ zahlaholil pan Kaplan.

Profesor Parkhill se zamračil. „Prosím?!“

Pan Kaplan ztichl jako myška.

„K čemu ţe můţe paní Moskowitzová — ehm — obrátit příklady

jiných lidí?“

„Jako Ocové proutníci,“ řekl pan Kaplan.

„Otcové poutníci!“ Pedagog se musel skutečně ovládat. Při-

putovali snad praotcové národa do Nového světa proto, aby se po

staletích museli obracet v hrobě?

„Co mají Otcové poutníci společného s paní Moskowitzovou?“

protestovala slečna Mitnicková.

„Mají!“

„Ale co?“

„To je samošejmý,“ řekl pan Kaplan nonšalantně. O samozřej-

272

mostech se odmítal bavit.

„Pane Kaplane,“ řekl pan Parkhill, „vaše připomínka je mi právě

tak nejasná jako slečně Mitnickové. Navrhuji, abyste nám vysvětlil

— ne, nemusíte chodit k tabuli —“

Ale pan Kaplan uţ byl v půli cestyke stupínku, který zboţňoval.

Tam se zastavil, otočil se a zpraţil paní Moskowitzovou opovrţlivým

pohledem. „Ocové boudníci —“

„Otcové poutníci!“

„— co čiplavali do Ameriky, se kůli pravopisu nasledanou ne-

seprali a neplavili zpátky do Anglicka!“ Vlastenec teď zaměřil svou

pozornost na slečnu Mitnickovou. „Měli věčí traple. Indyjány,

macakry, špatný porody obilí —“

„Úrody — !“

„— špijónování od Francouzáků, utiskování od Angličáků —“

„Nemějte přednášku na americkou histórii!“ zavyl pan Olansky.

„Drţte se paní Moskowitzové!“ zahučel pan Blattberg.

„Třído —“

„Otcové poutníci neměli traple s Kaplanem!“ zanyla Olga Tar-

novská.

Orel však byl k vrabcům hluchý. „A dyš usrál čas pro americkou

revoluci, tak šici kurášný muši jako John Adams, Tóma Špejn —“

„Tomáš Paine —“

„— viděli, ţe počebujou ňákej slogan, ňákou jikru, aby mohli

rozmíchat pošár svoboty! Tak čišel na plac Pátr Kantry.“

„Patrick Henry! A rozdmychat! A jiskru!“

Páně Kaplanovy oči se zasnily. „Jo, to byl muš … Suteréni ţečnik.

Jazyk jak číbro.“

„Suverénní, pane Kaplane! A —“

„Tak Petr Henry šel do virčinský směnovny —“

„Sněmovny —“

— a hned bylo šecko potichu jako v robě, nikdo ani netutnul. Tak

Petr tam otevţel jeho ústa a dal zasnít —“

„Zaznít!“ Profesoru Parkhillovi vyprahlo nejen v hrdle, ale po

celém těle.

„— ty krásný, šťabnatý slova, kerý si v Americe pamatujou celý

kolena!“

273

„Celá pokolení, probůh …!“

„Petr ţek: Júlijus Kajzr měl svýho Fruta —“

„Bruta!“ vykřikl pan profesor.

„— Kódl Jedna měl svýho Romela, a esli má ten pošuknutej král

Jiší kapku rozuma pod kloboukem, tak obrátí takový číklady ke

svýmu rozběhu!‘ “

Pedagog klesl na ţidli. Zdála se mu podstatně niţší neţ jindy.

„A to,“ prohlásil řečník na závěr, „platí taky na Moskowitz!“ A

odpochodoval na místo.

„Dyť ja jenom ţekla, ţe nasledanou by nemělo psát sch!“

„Kaplan, vy ste cvok!“ vybuchl Olaf Umea.

„O půl pídi, pane Kaplan —“

„Ten člověk změní historiji na to táta!“ S touto myšlenkou, snad

nejpravdivější ze všech dosud vyslovených, přišla Lola Lopezová.

„Volejte mu doktora! Na prohlídku hlavy!“ spustil pan Olansky

vlastní hlavu do dlaní.

„Pane Kaplane —“ začal profesor Parkhill. Ale protoţe nevěděl,

čím začít, začal znovu. „Pane Kaplane, málokdy jsem slyšel tolik

zkomolenin v tak krátkém projevu! Karel I. není Kódl Jedna a

Cromwell není Rommel. A Patrick Henry rozhodně neřekl, co jste

řekl, ţe řekl! Prospěch je přece úplně něco jiného neţ rozběh.

Nechápete to?“

Pan Nathan se dusil a smál zároveň.

Pan Kaplan nachýlil hlavu k rameni (známka soustředění), zavřel

obě oči (známka zahloubání) a pak jedno otevřel (známka osvícení).

„Chápám, pampresor. Ale dyš já tak obdivovám ten historickej svrab

…“

„Chyba!“ zašveholila slečna Mitnicková. „Zvrat není svrab“

Jeden z bratří Wodjikových se zachechtal. Druhý z bratří Wod-

jikových se zachichtal. Slečna Goldbergová zhltla čokoládový

bonbón.

„Dnes tady máme samý exberty?“ zeptal se jízlivě pan Kaplan.

„Dnes nemusí být nikdo expert,“ opáčila slečna Mitnicková, „aby

poznal, co je zvrat a co je svrab!“

Třída se prohýbala veselím.

„Výborně, slečno!“

274

„Bravissima!“

„Dnes ho Rózi uzemenila!“ jásal pan Nathan.

Pan Kaplan ignoroval banální štěničkování a obrátil se k té, která

ho napadla přímo. „Mitnick,“ řekl s lítostí téměř galantní, „vám de o

fízlovnost. Mně de o historickej patník.“

„Snad o historický mezník!“ zruměněla slečna Mitnicková a do očí

jí vhrkly slzy. „Ale takový mezník je zvrat! A vy jste řekl svrab!“

„Kaplan, kapitolujte!“ radil Ch. J. Fledermann.

„Kaplan, chytněte za nos!“ vřeštěla slečna Pomeranzová.

„Kaplan, o štvrt pídi…“ prosila Bessie Shimmelfarbová.

„Pane Kaplane,“ zasáhl profesor Parkhill. „Slečna Mitnicková má

stoprocentně pravdu. Zvrat je zásadní obrat, převratná událost,

kdeţto řekneme-li svrab, máme na mysli nějakou svízelnou, tísnivou

situ—“ Pozdě, příliš pozdě si pedagog uvědomil, ţe padl do stejné

pasti jako nebohá slečna Mitnicková.

„Dyš je někdo takovej tyrán jako král Jiší,“ prohlásil Hyman

Kaplan, „tak co na něho můše čekat jinýho neţ historickej svrab?“

Po něčem takovém se dvacet slov začínajících na sch- zdálo být

historicky bezvýznamnou prkotinou.

275

9

DOČASNÝ BUDDHA

Beze všech fanfár vpochodoval do třídy malý tlustý pán. Byl

kulatolící a růţolící. Měl mrňavý nos a nazrzlý knír. A byl to knír tak

rozrostlý, ţe tlouštíkův nos vedle něj vypadal jako zrnko hroznu.

Profesoru Parkhillovi připomínal tento muţíček Buddhu.

Buddhové sice nemívají knír, vypadají nanejvýš klidně, vševě-

doucně a dosti vesele, kdeţto z neznámého človíčka vyzařovalo asi

tolik veselosti jako z brukve. Přesto se profesoru Parkhillovi vybavil

Buddha …

Neznámý se zastavil před katedrou. Na levém předloktí kolébal

jako robě buřinku. Pravou rukou, prkenně ztuhlou, tasil ţlutou

kartičku:

PRŮKAZ HOSTA

VEČERNÍ PŘÍPRAVNÉ ŠKOLY

PRO DOSPĚLÉ

Připusťte, prosím, nositele: pana Teitelmana k jedné

zkušební lekci.

Leland Robinson

ředitel

S.S.

Jména byla na předtištěný průkaz vepsána nezaměnitelným ru-

kopisem slečny Schnepfové, ředitelovy pravé ruky. Slečna

Schnepfová se jmenovala Luella, ale ze zvyku se podepisovala

„Slečna S.“. Kdyţ měla naspěch, jako zřejmě v tomto případě,

označovala písemnosti iniciálami „S.S.“. (Někteří členové sboru si

říkali, ţe mocenská pozice stoupla slečně Schnepfové do hlavy.)

Zatímco vyučující luštil hostovo jméno, začátečnická třída si

zkoumavě prohlíţela budoucího kolegu: Rochelle Goldbergová s

ţíznivostí panny, které táhne na třicítku, pan Blattberg s podezí-

276

ravostí daňového úředníka, paní Yanoffská s odborností získanou při

hledání ţenicha pro dceru.

„Pan — ehm — Teitelman?“ usmál se profesor Parkhill.

Tlustý muţíček svěsil hlavu. Optimisticky zrovna nevypadal.

„Posaďte se, prosím … kde je libo.“ Pedagog se nepřestával

usmívat, protoţe věděl, jak takoví nováčkové bývají nejistí. „Pro

dnešek se povaţujte za plnoprávného člena třídy. A zapojte se do

naší práce, jako byste byl řádný ţák … Coţ po dnešním večeru,

doufám, budete.“ Profesor Parkhill napumpoval do svého úsměvu

nový vzduch, ale v Buddhově kamenném obličeji nezasvítila ani

jiskérka radosti. Tlouštík se odšoural k první volné ţidli, která mu

padla do oka; stála v první řadě. Mezi ostatními to vyvolalo nemalé

vzrušení a bručení, neboť noví ţáci, a zejména hosté, hledali vţdycky

útočiště v řadě poslední. Tento novic však spustil své podsadité tílko

na prázdnou ţidli v čelné řadě, mezi paní Pilpulovou (po levoboku) a

Hymana Kaplana (po pravoboku).

Profesor Parkhill oznámil: „Začneme tím, ţe dokončíme mluvní

cvičení z minula. Máme si ještě poslechnout —“ nahlédl do se-

znamu, „— pana Hrusku, slečnu Atrakianovou, paní Moskowit-

zovou a — ano, pana Trabishe.“

Tři ze čtyř odsouzenců zasténali hned.

„Já budu chrosnej,“ zaskučel pan Hruska.

Slečna Atrakianová si nervózně olízla rty. „Já rači by nešla.“

Pan Trabish se zvukově projevil, aţ kdyţ ho probudilo „Joj“ paní

Moskowitzové. „Konec školy?“ zamţikal.

„Konec šlofika!“ řekl pan Kaplan.

„Dopřejeme našim řečníkům několik minut, aby si mohli projít své

poznámky,“ řekl pedagog vesele, „a vy ostatní si zatím budete

opakovat v učebnici na straně čtyřicet šest.“

Zašelestily stránky začátečnických učebnic. Na straně 46 byl

seznam předmětových sloves. Ţákovská čela se zatáhla, v hrdlech

temně zahučelo. Tato slovesa neměli začátečníci v lásce; a přímo

nenáviděli tyranské pravidlo, které je svazuje s předmětem v určitém

pádě. Dosáhnout úspěchu, podobat se otci, házet kamením … Znovu

a znovu je musel profesor Parkhill přesvědčovat, ţe významu

takových sloves nelze plně porozumět, dokud je nespojíme s

277

patřičným předmětem. „Já sem rozumět i bez čedměta,“ zaţehral

jednou pan Kaplan.

Pedagog se obrátil k tlouštíkovi. „Můţete si přečíst stranu čtyřicet

šest s paní Pilpulovou …“

Vdova Pilpulová koketně posunula učebnici doprava. Buclatý host

se však nepřiklonil doleva ani o milimetr. Myšlenkami byl zřejmě

úplně jinde: jeho pohled se skelně upíral na cosi hrůzostrašného nad

pedagogovou hlavou.

Kaţdý ze čtyř ţáků vyvolaných k mluvnímu projevu začal mezitím

se svým přípravným rituálem. Slečna Atrakianová otvírala a zavírala

své zápisky — zašeptala větu, otevřela sešit, zkontrolovala text,

zavřela sešit, zaševelila další větu, otevřela sešit… Vasil Hruska,

zaloţený asketičtěji, se všem nedůstojným pomůckám vyhýbal a

procvičoval si proslov neslyšně artikulujícími ústy. Paní

Moskowitzová se pokoušela obměkčit osud kvílením: „Ja to

zblebnu!“ A poslední z tohoto kvarteta, pan Trabish, si třel dlaň o

dlaň. (Dlouholetá pekařská ţivnost ho naučila dělat si v hlavě jasno

masáţí rukou.)

Hyman Kaplan si těchto exercicií nevšímal. Byl plně zaměstnán

zkoumáním tlustého muţíčka, kterého sledoval koutkem jednoho

oka; druhé oko se jako bdělá hlídka upíralo na profesora Parkhilla.

(Pan Kaplan byl zřejmě vybaven ovládacím systémem pro kaţdou

bulvu zvlášť, a působilo to dosti přízračně.) Optická analýza, které

boubelatého hosta podrobil, šla nesporně do hloubky. Vyklube se z

tlouštíka mudrc, nebo tupec? Bude posvátnému vzdělávacímu

procesu vzpruhou, nebo brzdou? A co hlavního — bude přítelem,

nebo nepřítelem? (Neutralita nepřipadala pro Hymana Kaplana v

úvahu.)

Konečně se naklonil doleva a důvěrně zašeptal: „Jak ráčte laskavě

menovat?“

Nováček sebou škubl, ale neřekl nic.

Pan Kaplan si odkašlal. „Ehm … Jak — ráčte — menovat?“

Buddha mrkl, sáhl do vesty a poloţil před sebe impozantní plnicí

pero. Na korpusu pera se blyštěla zlatá písmena.

„F. Teitelman,“ přečetl si pan Kaplan. „F — achá! Fladimir.“

Knír se nesouhlasně zachvěl.

278

„Né Fladimir?“ Pan Kaplan se zahloubal nad ošidností písmena F.

„Achá! Filip!“

Nos nad knírem zamítl i Filipa.

„Tak — jak menujete?“

„Jerry.“

„Jerry! Ale to se píše s Dţ! Tak proč máte na péru F?!“

Tlouštík zavrčel: „To je péro mé ţeny.“

„Jémináku!“ vydechl pan Kaplan.

Obličej paní Pilpulové se zklamaně zachmuřil.

„Tak, třído!“ odtrhl se profesor Parkhill od tohoto malého, ale

fascinujícího dramatu, „čas na přípravu vypršel. Paní Moskowitzová

bude tak laskavá a ujme se slova jako první.“

Tělnatá paní povstala, mrtvolně ztuhla, znovu oţila, šlápla panu

Fledermannovi na nohu, provinile zaštkala, popotáhla si pásek,

zakvedlala kabelkou, odpověděla na povzbudivý úsměv slečny

Mitnickové zachroptěním — to vše, neţ se dopotácela z poslední

řady na stupínek.

„Tetka něco poslechnete!“ zazubil se pan Kaplan na tlouštíka.

„Nechci psíčkovat, ale s chybama se trhne pytel!“

Pan Nussbaum, který byl nadán mimořádně dobrým sluchem,

štěkl: „Zameťte u vašeho prachu!“

„Pravda je lepší neţ namazávat medem,“ opáčil pan Kaplan.

„Vy zničíte člověku celou důvěru!“ obvinila ho slečna Kipnisová.

„Jak můšete sničit, co neni?“

„Třído!“ zvolal pedagog. „Takhle začínat nebudeme! Musím vás

poţádat — o naprosté ticho. Paní Moskowitzová, povězte nám, na

jaké téma budete mluvit.“

Paní Moskowitzová, která byla tak rozrušena, ţe páně Kaplanovo

proroctví neslyšela, si otřela zpocené čelo. „Muj tema je Kolem

kvartyra. (Paní Moskowitzová se ve svých řečnických projevech uţ

tradičně upínala k bezpečnému terénu svého bytu: Nový tepich, Jak

peru záclony, Horký jídla … Jednou svůj záběr nečekaně rozšířila a

zpracovala téma V kuchyni je plyn nebezpečný!) „Muši nevi, jak

těšky je šivot pro damy. Prace kolem kvartyra je vic těška neţ prace

v škole. Je vic těška neţ dělat v tovarně nebo stat za pultem.“

Zarazila se. „Jak moc chyb sem zatim nadělala?“

279

„Málo,“ usmál se pan profesor. „Neříkáme víc těţká, ale těţší. A

kolem bytu je lepší neţ kolem kvartýru.“

„Máme špíčkovýho kantora,“ zazářil pan Kaplan na tlouštíka.

Nováčkova tvář však zůstala nehybná jako skála.

„Pokračujte, paní Moskowitzová.“

Matrona naprázdno polkla a s rozbouřenou hrudí zadeklamovala:

„Damy pracujou v dilně nebo kšefte cely den ale dyš přidou domu

neodpočinou! Musi uklidit barak dělat večeţe starat na děti dyš maji

děti — ja mam dvě pambu jim dej štěsti a stravi — potom chystat

snídaně na zitra rano a naprat pradlo a štupovat nebo zašivat šaty

nebo — nebo —“ Tak obšírnou pasáţí se rezervy paní

Moskowitzové vyčerpaly. „— a tak dale!“ Zmlkla.

Pan profesor přikývl, aby jí dodal sil.

Paní Moskowitzová rozhodila ruce. „Co mam vic povídat?“

„Jak štupováte šaty!“ zahlaholil pan Kaplan.

„Notakjo,“ řekla paní Moskowitzová, uţaslá, kdo jí to přispěchal

na pomoc. „Dam popis, jak zašivam šaty.“

„Teitelman,“ zašeptal pan Kaplan, „nebuďte stydlavej. Můšete

dávat nápady taky!“

Sfinga vedle něj se tvářila nevyzpytatelně.

„Na zašivani šatu,“ oznámila paní Moskowitzová, „člověk musi

mit jehlu, špulku niti te same barvy a taky trochu —“

„Čas!“ zvolal host.

Všechny hlavy se k němu překvapeně otočily. Aby hosté dob-

rovolně projevovali iniciativu, nebylo ve třídě slýcháno.

„Príma, Teitelman!“ tetelil se pan Kaplan. „Ste paša!“

Ale paní Moskowitzová vyvalila na vetřelce oči jako saň. „Na co

čas, pane novačku? Na zašívani šatu musite mit jehlu, niti —“

„Čas počebujete taky!“ hájil pan Kaplan svého chráněnce.

„A taky počebujete ţidlu, abyste sednul,“ vykřikla paní Mosko-

witzová, „a lustru, abyste viděl, a čechu, abyste nesmoknul! Čas?!“

opakovala rozpáleně. „Ja ci popisat zašivani ponoţku a košilu a ten

fousak do toho taha budika!“

„Ať fi to nechá!“ zvolal Tomas Wodjik.

„Jafně!“ přidal se Milas Wodjik.

„Kaplan, zavřit klepačku!“ zuřil pan Olansky.

280

Celých pět vteřin klepal pedagog pravítkem do katedry. „Ale třído

… třído … Náš host to nadhodil — prostě jako moţnost. Pokračujte,

paní Moskowitzová.“

„Jak jsem ţekla,“ navázala nit ukřivděná řečnice, „na šiti počebuju

jehlu, kousek niti a — a eště něco. Poněvač dyš je dira moc dirovata

tak jak mušete štupovat z jedny strany do druhé? Musíte dat do diry

takovy dţevičko dole tenky nahoţe kulaty aby to podrţelo. Menuje

se —“

„Čípek,“ pravil Buddha.

Někteří ţáci zatajili dech, někteří vytřeštili oči, jiní zasténali, ale

paní Moskowitzová vybafla: „Panenovyţaku, janevimkdoste —“

„Menuje Teitelman,“ zazářil pan Kaplan.

„— ale ja nemyslím ţadny čipek! Vaše ţena ať dava do štupovani

čipek. Ja davam čibek! Esli ten Tajtrman —“

„Teitelman,“ řekl pan Kaplan.

„— nečestane kibicovat tak nemluvím … Dyš mate jehlu a niti a

čibek tak de šecko jako po sadle. Zaštupovate diry a je to.“

„Bravo!“ zajásal pan Barbella.

„Gratuluji!“ dal se slyšel pan Wilkomirski.

Paní Moskowitzová, celá uřícená, si hrábla dvěma prsty do vlasů.

„Co mam eště popisat?“

„Umývání podlahy,“ napověděl pan Blattberg.

„Čistění oken,“ navrhla Goldie Pomeranzová.

„Natírání láku na stůl,“ nadhodil kterýsi stolař.

Ale paní Moskowitzová, neschopná myslet a poslouchat zároveň,

zalovila v hlubinách své duše. „Vaţeni! Jo! Kolem kvartyra je moc

vaţeni! A kolem byta taky! Ja vaţim strašně,“ nadechla se, „strašně

rada. Vaţim uţ dyš sem byla mala divka. A peču … Peču! Och jak ja

miluju dyš peču! Ja peču chleba buchty koláče a a dokonce —“

„Závin,“ zvolal pan Teitelman.

„Štrudl!“ vykřikla paní Moskowitzová. „Ne zavin! Štrudl! Š-T-R-

U-D-L!“

Pan Kaplan se vrhl svému svěřenci na pomoc. „Ale závin taky,

né?“

„Ja — pe — ču — štru — dl!“

„Moskowitz, proč se rosčílíte?“

281

„Pane Kap —“

„Ja — pe — ču — štru — dl!“

„Špičková kuchaška musí umět závin!“

„Správně!“ přisvědčil pan Trabish.

„Kdo vas ptal, Trabish?!“ odsekla paní Moskowitzová. On je

pekač!“ zvolal pan Kaplan.

„Třído —“

„A pan novaček? Ten je vrchni kuchač?“ vzplála matrona.

„Teitelman snašil vam pomoct!“

„Pane Kap—“

„Ať pan fousak pomuše vam!“ soptila paní Moskowitzová. „Mě

leda zblebne —“

„Paní Mosko—“

„— dyš dava čipek za čibek a tahá do šiti čas a haţe mi do štrudla

zavináče! Mam dost! Ja puknu! Sbohem!“ A s tvářemi hořícími a

vlasy tak zjeţenými, ţe vypadala jako rozzuřená Medúza, oddusala

Zelda Moskowitzová na místo.

Citlivý tribunál vzkypěl sympatiemi k paní Moskowitzové a nevolí

vůči netaktnímu Teitelmanovi.

„Nedal jí šans!“ úpěla Olga Tarnovská.

„Snaţil se pomoct!“ ozval se pan Pinsky jako ozvěna svého mistra.

„Taková pomoc je skása!“ prskl Christian Fledermann.

„Slyšim tady sykat hady,“ ušklíbl se pan Kaplan.

„Třído, prosím vás …!“ Profesor Parkhill vynaloţil všechny své

smiřovací schopnosti, aby předešel válečnému konfliktu. „I já si

myslím, ţe pan Teitelman se prostě jen chtěl zapojit —“

„Jásně!“ řekl pan Kaplan.

„Novýho ţáka bysme neměli persekovat,“ podotkla „Zajda“

Kipnisová.

„Kdo persekoval?“ vzplanul pan Blattberg. „To on chtěl —“

„Třído —“

„Podle mého názora,“ zvolala paní Pilpulová, jejíţ názor si nikdo

nevyţádal, „pan Teitelman zasluhuje trocha soucita.“

„Měl drţet ústa!“ opáčil pan Olansky.

Marně klepal pedagog kotníky prstů do stolu, marně se snaţil

nastolit příměří. „Třído, to je absolu—“

282

„Opravit má právo kaţdej,“ zahučel pan Studniczka.

„Ale né dělat skoky do projeva! Skoky né!“ okřikla ho paní

Yanoffská.

„Dyš je někdo prvníkrát ve třídě a mluví, tak za ním dám klobouk

dólu!“ prohlásila paní Shimmelfarbová.

„Já dám klobouk dólu za čelověkem, který zná rozdíl mezi zá-

vinami a štrudlami,“ zpraţila ji Olga Tarnovská.

„Tak uţ toho bylo dost!“ Pedagogův ostrý tón přeťal všechny

hádky a půtky. „Paní Moskowitzová, věřte, ţe vás všichni chápeme.

Ale pan Teitelman je —“

Jako by házel hrách na Mount Everest.

„Ten fousak je druhej Kaplan!“ zavřískla paní Moskowitzová.

„Třído —“

„Já navrhuji, aby Kaplan a jeho komplic neotvírali zobáky!“ za-

funěl pan Nussbaum přes rozechvělý vous.

„Já navrhuji, abyste nemluvil tak sprostý slova jako zobáky!“

vykřikla Shirley Zievová.

Během všech těchto sráţek a šarvátek seděli pánové Kaplan a

Teitelman tiše, bok po boku, jako dva spojenci, kteří jsou nad

zákeřnou palbu povzneseni. Projevu další vyvolané, slečny

Atrakianové, si téměř nevšímali. K proslovu pana Hrusky neměli

nejmenší výhrady. Slovům pana Trabishe, prvního, kdo přeběhl pod

jejich prapor, nepřítomně přikyvovali. Dva rytíři odpočívající po

chrabrém taţení a sbratření bojem za vznešenou věc.

Kdyţ zvonek ohlásil přestávku, třída se s repetěním hrnula na

chodbu.

Pan Kaplan se na tlouštíka usmál: „Pudete na momentik ven?“

Pan Teitelman — sirota po bouři — zavrtěl hlavou.

„Kou kej,“ řekl Hyman Kaplan. „Seďte. Opočívejte. Vymyslívejte

další krásný nápady!“ Spokojeně zamířil k davu za dveřmi.

Tlouštík seděl nehnutě na ţidli a hleděl na pana profesora. Zůstali

ve třídě sami dva.

Pedagog si odkašlal. Chtěl panu Teitelmanovi říct, ţe vyučování

nebývá obvykle tak bouřlivé, ţe emoce vzkypěly v důsledku ţá-

kovské ţízně po poznání a ţe zanícená debata je svým způsobem

cenná … Neţ stačil první z těch konejšivých argumentů zformulovat,

283

host se zvedl, nasadil si buřinku, řekl „Spánebohem“ a vykolébal se

ze třídy.

Profesor Parkhill se za ním díval jako opařený.

Zanedlouho ukončil gong přestávku. Ţáci se husím pochodem

vrátili. Sedli si na místa. Jen pan Kaplan zůstal stát. „Teitelman?“

zvolal. Zašmejdil očima doprava doleva. „Kdo viděl Teitelmana?“

Teitelmana neviděl nikdo. Nikdo nevěděl, kudy a jak se tlouštík

vytratil. (Profesora Parkhilla napadlo, ţe Buddha moţná pouţil

nouzového východu.)

„Vraťme se k předmětovým slovesům na straně čtyřicet šest,“ řekl

vyučující.

Učebnice pilně zašustěly.

„Slečno Goldbergová, začnete, prosím?“

Slečna Goldbergová četla: „Měnit… zvedat… zvětšovat…“

Nenáviděná slovesa udusila poslední zbytky rozruchu.

„Hafit… dufit.. . rofpuftit…“ četl pan Wodjik. (Protoţe dvojčata si

často vyměnila místa, nebyl si profesor Parkhill jist, který pan

Wodjik to je.)

Hlavy se zvedaly a klesaly v rytmu litánie. Všechny hlavy kromě

jedné. Hyman Kaplan seděl netečně, jeho obvyklou čipernost

odplavila melancholie. Porodní bolesti předmětových sloves igno-

roval. Ani jednou nevydechl nad jejich trpnými tvary „Jémináku!“

nebo „Achá!“ Vyprchal z něho všechen ţivot. Vypařila se jeho

obvyklá suverenita, vyhasla jeho oslnivá, nepotlačitelná jiskrnost.

Z propasti svého ţalu se povynořil jen jednou. To kdyţ obrátil oči

k prázdné ţidli po svém boku a vzdychl: „Achjo … Stratil sem bezva

kámouše.“

284

10

OSIDLA LOGIKY

Zpočátku se profesor Parkhill domníval, ţe neuvěřitelné věci, které

pan Kaplan s jazykem vyvádí, jsou plody neznalosti; neznalosti sice

ozdobené originalitou, nicméně — neznalosti. (Jak jinak vysvětlit

páně Kaplanovo přesvědčení, ţe šosák je orgán, kterým „moucha

šosá mlíko“?)

Ale časem dospěl k názoru, ţe pana Kaplana nepřivádí na scestí

ani tak neznalost jako impulzívnost. (To by vysvětlovalo, proč na

otázku, jak říkáme člověku pečujícímu o sad, odpověděl: „Sadista.“)

A nějakou dobu si pedagog pohrával s představou, ţe za páně

Kaplanovými udivujícími improvizacemi se tají určitá poťouchlost.

(Vţdyť jak si vysvětlit jeho blaţené tvrzení, ţe slavná Shakespearova

tragédie o ţárlivém mouřenínovi se jmenuje „O tělo“? Odtud byl uţ

jen krůček k tomu, aby „Cymbelína“ vydával za „Cimprlína“ a přidal

k němu „Komedii plnou Emilů“ či „Mnoho profiků pro nic“.)

Všechny tyto hypotézy však musely stranou, kdyţ jednou třída

procvičovala slova souznačná a protikladná. Pan Kaplan napsal na

tabuli tento soubor antonym:

fofr pomálu

dole vejš

podřízený důleţitý

Většina učitelů by povaţovala „důleţitého“ za groteskní nedo-

rozumění. Ale profesor Parkhill se nad tím bedlivě zamyslel. Proč,

ptal se v duchu, povaţuje inteligentní člověk jako pan Kaplan

„důleţitého“ za protiklad „podřízeného“? Odpověď se dostavila

rychlostí blesku: pana Kaplana k tomu vede zkušenost, ţe podřízení

bývají povaţováni za páté kolo u vozu! Ergo: je-li podřízeným

důleţitost upírána, pak (mutatis mutandis) jejich šéfové si ji osobují v

míře vrchovaté. (Byl by sice raději, kdyby pan Kaplan místo

„důleţitý“ napsal „nadřízený“, ale musel uznat, ţe „důleţitý“ je

285

trefnější.)

Čím více rozebíral Kaplanovy kuriózní prohřešky, tím přesvěd-

čenější byl, ţe klíčem k těmto velkorysým revizím jazykového

systému není neznalost nebo rozmar nebo potměšilost, ale logika.

Osobitá a privátní logika. Unikátní logika. Tajemná, šokující logika.

Ale logika. Pan Kaplan dělal chyby, protoţe prostě ignoroval nebo

odmítal dodrţovat konvence. Koneckonců, lidské konvence se

nezakládají na rozumu, ale na tom, ţe jsou obecně přijímány.

Přehmaty pana Kaplana tedy plynou z toho, ţe jeho logika a logika

osvojovaného jazyka se prostě nekryjí! (Profesor Parkhill byl vţdy

neochvějným vyznavačem zásady De gustibus non est disputandum)

Pokud o celém problému přetrvávaly nějaké pochyby, beze zbytku

zmizely, kdyţ pan Kaplan nazval přístroj, kterým lékaři naslouchají

lidskému srdci, „zdechoskop“.

Jednoho středečního večera se profesoru Parkhillovi naskytla

zbrusu nová příleţitost k náhledu do páně Kaplanových myšlen-

kových procesů. Slečna Goldie Pomeranzová referovala u tabule o

horroru, který zaţila s jistým psem. Tento pes se podle ní jmenoval

„Drek“. (Patrně měla na mysli „Reka“, protoţe o psu jménem Drek

pedagog ještě neslyšel.)

„On byl divoká bestyja!“ deklamovala slečna Pomeranzová. „A já

ho chtěla hladit něšně na hlavu. Já povídala sem, pšš pšš, Dreku, ty

nechovej jako zvíţe. A on bez jedinýho slovíčka, bez jedinýho hafu

nebo zavrtání ocáska skoknul a kousnul mi nohu!“

„Ne skoknul, slečno Pomeranzová,“ upozornil ji pan profesor.

„Skoknul!“ trvala na svém slečna. „Skoknul na mě skok!“

„To nepopírám,“ řekl omluvně pedagog. „Jde mi jen o správný

slovesný tvar.“

Tvář pokousané děvy potemněla zklamáním.

„Neříkáme skoknul, ale —“ usmál se vlídně vyučující.

Slečna Pomeranzová místo odpovědi zablekotala cosi k nebesům.

Pan Kaplan vyslal zkušební balónek. „Skáknul…?“

„Ne, neříkáme ani skáknul! “

„Jásně ţe ne,“ přisvědčil pan Kaplan.

Slečna Mitnicková zvedla ruku nad hlavu pana Trabishe, spo-

286

kojeně klímajícího v lavici před ní. „Říkáme skočil“ zašvitořila.

„Správně, slečno Mitnicková! Skočil je minulý čas slovesa — ?“

„Skočit,“ zruměněla slečna Mitnicková.

Nathan P. Nathan zatleskal.

Ale pan Kaplan zavřel oko, nachýlil hlavu k rameni a šeptal si:

„Mitnick hlásí skočil… Skočil hlásí Mitnick? Skok a skočil…skok a

skočit…? To je tifný, né?“

Profesor Parkhill nemohl předstírat, ţe ten monolog neslyší.

Slyšela jej celá třída. „Není to — ehm — jasné, pane Kaplane?“

„Jásné, pamprésor?“ Zahloubané oko se otevřelo. „Jásné to je. Ale

nerozumím, proč máme řeknout skočil, dyš je skok … To mně nedá

smysl.“ (Ano, řekl „řeknout“, ne „ţeknout“.)

„Nedává to smysl?“ opakoval pohaslým hlasem pedagog, ale

zvětřil vzácnou příleţitost. „Chcete říct, ţe to není logické?“

„Česně tak.“ (Ne, neřekl „přesně“, ale „česně“.)

„Jenţe jazyk, pane Kaplane, a povězme si to otevřeně — jazyk

není vţdycky logický. Ale má své zákony! Zákony, které se utvářely

a platily po celá staletí.“ Pedagogovi se rozbušilo srdce radostí, ţe

můţe třídu poučit o něčem tak závaţném. „Jistě si vzpomenete, pane

Kaplane, ţe s podobnou hláskovou změnou jsme se uţ několikrát

setkali. Například krok — vkročit. To zní velmi podobně! A říkáme-

li krok — vkročit nebo úrok — zúročit, proč by mělo být — ehm —

nelogické, ţe existuje dvojice skok — skočit?“

Pan Kaplan zaváhal jen na zlomek vteřiny. „Ja myslim, ţe mi-

nulej čás by měl bejt skokl.“

„Skokl?“ opakoval pedagog.

„Protoše dyš je lok — lokl, tak proč né skok — skokl?“

Pan Nathan se smál, aţ se mu slzy po tvářích koulely. Pan Bar-

bella ze všech sil dupal.

Profesor Parkhill by se nejraději neviděl.

„A-ale slovo skokl vůbec neexistuje!“ vykřikla slečna Mitnicková.

„Neexistuje,“ opakoval pan Kaplan zarmouceně. „A řeknul sem.

vášená Mitnick, ţe existuje? Nikdy! Já řeknul sem jenom: Proč

nemůše bejt?!“

„On se z toho skokl zcvokl,“ kvokl pan Olansky.

„Pane Kaplane, takové slovo skutečně neexistuje, slečna Mit-

287

nicková má naprosto pravdu!“ Nebohá slečna se začala hryzat do rtu.

„A není ani ,logické‘, aby existovalo!“ Tentokrát byl profesor

Parkhill odhodlán udusit Kaplanovu sofistiku v zárodku. Zopakoval

všechny třídy a vzory slovesného časování. Uvedl desítky příkladů.

Promlouval k ţákům s obzvláštní horlivostí, protoţe cítil, ţe jeho

výklad pro ně má úhelný význam.

Během jeho přednášky se do líček slečny Mitnickové vrátila

normální bledost, pan Olansky se začal zubit jako aligátor, slečna

Goldbergová vychutnávala ţuţú a pan Kaplan se rozzářil obdivem.

Na závěr byla znovu vyvolána slečna Pomeranzová; odříkala tvary

slovesa skočit opravdu poučeně, jen do rozkazovacího způsobu se

netrefila zcela přesně, takţe pan profesor musel nahradit její skočni

náleţitým skoč. A kvůli lepšímu zapamatování vyzval třídu, aby

tohoto tvaru pouţila v improvizovaných větách. Příklady se jen

hrnuly.

„Skoč do obchodu!“

„Skoč z vany!“

„Skoč pro hasiči!“

„Skoč do dálky!“

Hyman Kaplan trpělivě naslouchal, a kdyţ jeho spoluţákům

vyschla inspirace, vynesl s úsměvem svůj trumf.

„Skoč whisky!“ zvolal.

Profesoru Parkhillovi se podlomila kolena.

„Skoč co?“ lekla se paní Moskowitzová.

„On myslí Skoč pro whisky,“ osmělil se kdosi.

Ale pan profesor věděl o myšlení pana Kaplana svoje. A ztěţklou

rukou napsal na tabuli výraz, který pozornosti svých ţáků ještě nikdy

nedoporučoval: SCOTCH WHISKY.

Procvičování mluvního projevu pokračovalo. Sam Pinsky přednesl

krátký proslov o tajemstvích své profese, kterou bylo ţehlení šatů v

čistírně. Paní Pilpulová přispěla výpovědí očité svědkyně o jakési

hádce v dámském „kradešnictví“. Pan Trabish, osvěţený krátkým

spánkem, pronesl vášnivou obhajobu pekařského cechu, jehoţ

příslušníci jsou právě tak omylní jako ostatní smrtelníci, a přiznal, ţe

nejméně dvakrát vyrobil rohlíky zvenčí tvrdé, ale zevnitř „mazlivé

288

jak blato“. Paní Yanoffská, jako vţdy v černých šatech, vylíčila třídě

pohádkovou dovolenou, kterou touţila proţít s „mymanšelem“ v

mexickém „Katapulku“.

A po přestávce se ujal slova Hyman Kaplan. „Damyjapanove, náš

trpělivý pamprésor … Dnes dám jednu menši ţeč o masovejch

méďách, o těch úšasnejch —

„Pardon,“ přerušil ho hned profesor Parkhill. (Povolit panu

Kaplanovi uzdu od počátku projevu, jímţ chtěl oslavit hromadné

sdělovací prostředky, by bylo vyloţené hazardérství.) „Správně má

být ,Dnes přednesu krátký proslov o masových médiích‘…“ Rychle

napsal na tabuli MÉDIUM a vysvětlil, jak toto podstatné jméno

skloňovat. (Pan Blattberg, kterému došel rozdíl mezi slovy média a

méďa, se rozřehtal.) Po výkladu o tom, ţe médium lze nahradit

srozumitelnějším slovem prostředek, se přihlásil pan Umea s

dotazem, zda lze říci, ţe „špiritisti“ potřebují k vyvolávání duchů

prostředky. Profesor Parkhill vysvětlil rozdíl mezi potřebou

prostředků a médií, ale měl pocit, ţe se tématu, s nímţ přišel pan

Kaplan, vzdaluje více, neţ chtěl. Proto se rozhodl, ţe upustí od

výkladu o dvojznačnosti adjektiva masový — i kdyţ z obličeje paní

Moskowitzové četl téměř s jistotou, ţe tato ţákyně pochopila téma

kolegova projevu ryze kulinářsky. (Dobře si pamatoval, jak jednou

naloţila se slovem bečka. Vrazila je do věty „Vajička sou ačka a

bečka“.)

„Tak teda,“ zmocnil se znovu slova pan Kaplan, „masový pros-

četky sou podle mýho souda úblnej zázrak civilizačního pokroka.

Vemte čeba načiklad takový denitisky. Co sou denitisky?“

„Denní tisk, pane Kaplane. Číslo jednotné.“

„Ale dyš je jich fůra moc?“

„I kdyby jich bylo sebevíc, tisk je souhrnné označení pro všechny.

Je to podstatné jméno hromadné.“

„Jásně!“ plácl se pan Kaplan do čela. A pochvalně dodal:

„Pamprésor klepnul na hlavičku. Tisk je hromadný prosčetek,

poněvač sou v něm hromády čtení a koukáního — „

„Ale —“

„— je tam poučování a zábafa —“

„Poučení!“klopýtal za rychlořečníkem pedagog.

289

„Zábafa aţ po učení, samosébně!“ přikývl pan Kaplan. „Skrat-

kadobţe tisk je šecko! Je tragédyje! Je ţvanda! Je velká vymouče-

nost moderní doby —“

„ Vymoţenost…!“

„Tík. On dává milijónám opěratelů do hlavy poslední zprávy o

celým zeměkoulu, aby kaţdej věděl, kam to s ním de, a proto sou

tam tlustý tituly —“

„Titulky! A neříkáme tlusté, ale tuč—“

„— a důvodníky a komentáši a kreslený tipy do politiky a

manšelství —“

„Myslíte vtipy!“

„—a číţovky a šelijaký lušťovky pro chytrý mosky, ale hloupý to

můšou číst taky, poněvač dole je malinkejma písmenkama vy-

rozluštění — a pro šechny sou tam inzeráty na hledání pantnerů a

zvíţat, a reklamy, co se do sezónu nosí novomódního na hlavě, dyš je

to klobouk, nebo na nose, dyš sou to boty, nebo kerý sou prima

náboje do koktajlu, a čím se namáznout, dyš má čověk refma, a jaký

dou na pračku pescelery a tak.“

„Bestsellery! A na dračku!“ chtěl vykřiknout profesor Parkhill, ale

neţ stačil zalarmovat své hlasivky, dal mu řečník důvod k jinému

výkřiku.

„Dyš beru takovou novinu do ruk, tak —“

„Kdyţ berete noviny! Mnoţné číslo!“

„Ale já beru jednu novinu, pamprésor.“

„Noviny jsou, pane Kaplane, podstatné jméno pomnoţné, to

znamená, ţe tvarem mnoţného čísla označují význam obou čísel.“

„Já beru kaţdej den jedno číslo.“

„Vy mi nerozumíte. Noviny mohou znamenat jeden výtisk i

mnoho výtisků, kdeţto —“

„Rozumim!“ zajásal pan Kaplan. „V někerým jednom tisku je

taková hromada, ţe by z ní mohlo bejt pro mnoho tisků. Jásná facka!

Poněvač tisk píše komplet šecko, co se na světě šoustne —“

„Pane Kap—“

„— píše stádní náštěvy, píše vládní našizení, píše mordy a lou-

pačky a bankový defrajdace, a sráţení vlaků a bourání auťáků a šec-

ky moţný skandály a podrasy, kerý lictvo drobí —“ Pan Kaplan

290

zarmouceně mlaskl nad setrvalou pošetilostí lidského plemene. „Ale

taky píše ušitečný věci, čeba burcovní zprávy a rady pro daňový

poblatníky, nebo kde dávaj ňákej prima šou, dyby chtěl člověk strčit

majlant za stupenku, a kdo oţenil a umšel, nebo kdo zasnoubil a

bude dávat —“ Blahopřejně se uklonil směrem k slečně Zievové

(která se měla po několikrát zrušeném zasnoubení konečně stát paní

Andrassyovou) a povzbudivě mrkl na slečnu Mitnickovou a Nathana

P. Nathana (který se stále nemohl rozhodnout mezi košíkovou a

ţenitbou). „Taky se do tisku píšou horoskoky pro kaţdýho, kdo je

naroděnej do ňákýho zvěrodruhu, čeba do draka nebo do plíţenců

nebo do kozího roha, tak aby věděl, jak mu jeho planeta de do ruky

nebo esli mu jakseţiká nehoţí koupel — as horoskokama se píšou

metrologický čepovědi, esli ráno vyšlo slunko a jak dou brzdy

vysokýho tlaku —“

„Brázdy…“ zasténal pedagog jakoby z mrákot.

„— a kerý sou k nám na cestě kalamiky, to šecko šecánko najde

čovek natisknutý v různejch novinách a časopisách a révách a —“

Profesor Parkhill se vzepřel k nekompromisnímu zásahu. „V

révách nikdy! Révy jsou jen vinné! Vy myslíte ,revý‘!“ A napsal na

tabuli REVUE. „Je to tak?“

Hyman Kaplan hrdě přikývl.

„Pak ovšem musíte říci v ,revých‘!“ Na tabuli se zaskvělo RE-

VUÍCH. „Revue je slovo přejaté z francouzštiny a označujeme jím

časopis váţnějšího zaměření, zpravidla uměleckého nebo vědec-

kého,“ vysvětlil vyučující všem, ale zejména paní Moskowitzové,

která na nové slovo zírala jako na temnou zprávu ze záhrobí.

„Můţeme je sice skloňovat podle vzoru nůše, ale protoţe jeho za-

končení se jinak píše a jinak vyslovuje, vznikají při skloňování jisté

potíţe, zvláště v jednotném čísle.“ Napsal na tabuli:

2. revue

3. revui

4. revui

6. v revui

7. s revuí

291

a nahlas předvedl, jak pádové koncovky splývají s cizokrajným

„ý“, takţe skloňování zůstává pouze na papíře — či na tabuli. „V

mnoţném čísle je to poněkud lepší, ale přesto bych pro vaši

začátečnickou praxi doporučoval drţet se zásady, podle níţ jsou

přejatá slova tohoto typu nesklonná. To znamená, ţe si ve všech

pádech zachovávají tentýţ tvar při výslovnosti i při psaní. Co —

revue. Z čeho — z revue. K čemu — k revue…“

Jeho svěřenci uchváceně naslouchali. Netušili, ţe by obávané

skloňování mohlo dospět k tak sympatické jednoduchosti. Byli

okouzleni.

„To je sekoro jakko italiano!“ radoval se Lucca Barbella.

„Proč tak neskloníme všechny slova?!“ zvolala vyčítavě Rochelle

Goldbergová.

„Ja sem pro!“ přidala se paní Moskowitzová.

A z potlesku dalších nadšenců bylo cítit, ţe by reformu skloňování

jednomyslně odhlasovali, ba ţe by za její prosazení byli ochotni vyjít

do ulic.

„Všechna slova být nesklonná nemohou,“ řekl pevně pedagog, „to

by bylo proti duchu jazyka. Ale —“ dodal, aby potěšil ty, které

připravil o spásnou naději, „— podstatných jmen nesklonných není

nijak málo. Například angaţmá, interview, menu…“

„Mény?“ podivil se pan Blattberg. „Mény jako ménama?“

„Ne, pane Blattbergu, menu jako jídelní lístek. Ostatně právě v

souvislosti s jídelním lístkem — tedy s menu — se můţete setkat s

mnoha nesklonnými — ehm — jmény. Jistě znáte ţelé —“

Raněné oči slečny Goldbergové oţily. Ruka jí zabloudila do sáčku

v kabelce.

„— nebo ţervé —“

„Šerve nešere ani moje Micuška,“ otřásla se paní Moskowitzová.

„— nebo ragú —“ pokračoval profesor Parkhill, jako by si, chtěl

paní Moskowitzovou usmířit, „— to je maso s velmi lahodnou,

pikantní omáčkou —“

Zklamaná paní, oloupená o vidinu reformované gramatiky, však

neměla o ţádnou pikantérii zájem. Jejím útočištěm teď byly jen

vzpomínky na Micušku.

Profesor Parkhill přešel k nesklonným lahůdkám typu brandy,

292

sherry, whisky, a kdyţ viděl, ţe někteří muţi se výrazně pousmáli,

přidal derby, buly, finále a penále. „To všechno jsou slova, která

neskloňujeme!“ oznámil radostně. A pro povzbuzení dal k dobru také

taxi, kupé, turné a zebu. Indický tur mu pochopitelně připomněl Dillí

a nesklonná jména zeměpisná. „ … Chile! Baku! Peru! “ Na konci

výčtu mu vytanul starý studentský vtip, v němţ se Peru skloňovalo

Peru, Pereš, Pereme… Řekl si však, ţe jím nebude své začátečníky

mást, a starostlivě spočinul pohledem na panu Kaplanovi, který

zachmuřeně čekal, kdy bude moci pokračovat v pajánu na masová

média.

„Haiti!“ přispěla dalším příkladem slečna Mitnicková.

„Výborně! Rovněţ nesklonné jméno.“

„Mississippi,“ zabručel pan Kaplan.

„Ano! Výtečný příklad, pane Kaplane. Jména zakončená na i jsou

zpravidla nesklonná. Haiti, Mississippi, Tahiti —“

Pan Kaplan se zamračil. „TAHITY?“

„Jistě,“ přisvědčil pedagog. „ Tahiti. Nechcete si to zkusit?“

„TA — HI — TY?“ opakoval nevěřící Kaplan.

„Koncovka zůstává ve všech pádech stejná,“ ujišťoval ho pan

profesor. „Zkuste si to s pádovými otázkami. Kdo, co? Tahiti. Z

čeho? …“

Hyman Kaplan upřel na svého učitele oči. A náhle osvícen, spustil

litánii, které profesor Parkhill naslouchal jako uhranutý, jako

omámený, jako zkamenělý.

„ … Z čeho? Z té Hity. K čemu? K tý Hity. Na co? Na tu Hity.

Voláme — ty, Hity! O čem? O té Hity. S čim? S tou Hity …“

293

11

PAN K*A*P*L*A*N NA LOVU CHYB

Mnohé večery v začátečnické třídě si profesor Parkhill pamatoval

zvláště jasně, například ten, kdy pan Kaplan postavil svým

proslovem pomník Pepovi Popperovi. Anebo večer, kdy pan Kaplan

do neuvěřitelných podrobností zrekonstruoval skon Julia Caesara .. .

Kdyţ se nad tím zamyslel, musel uznat, ţe většina večerů, které si

pamatuje — a všechny, které si pamatuje nejţivěji — souvisí s

nějakou ohromivou kaplanovskou přestavbou jazykového systému.

Jak jinak nazvat počínání ţáka, který je schopen říkat opatrnic-né

osobě „tichošlapka“ a chlubivému člověku „konimír“? Který lidskou

pošetilost přisuzuje tomu, ţe dotyčný má „o kuličku víc“ a něčí

zapomnětlivost vyřídí diagnózou „Je starej sklenóza, má paměť

díravou jak zedník“? Který tvrdí, ţe „ranní červenky“ má mnohem

raději neţ „večerní smrkání“, a doporučuje „prášky na cpaní“

kaţdému, kdo po celodenní „výděrečné činnosti“ má „nervy na

cucy“?

Jak rád by profesor Parkhill na tato jazyková salta mortale za-

pomněl! Ale jak říkal jeho nezkrotný ţák — „pozdě honit picha“.

Excentričnosti jednou zaslechnuté mu uvízly v paměti jako veš. Či

jako „věţ“? Aţ příliš často si pedagog uvědomoval, ţe do běţných

úsloví mu zaznívá ozvěna kaplanovských variant, ba ţe mu je

přehlušuje. Kdykoli chtěl na schůzi sboru nebo ve třídě pouţít obratu

„z bláta do louţe“, musel si dát pozor, aby neopakoval Kaplanovu

inovaci „z bláta do loţe“. A kdykoli někde zaslechl střízlivé přísloví,

které radí nepřeceňovat první vlaštovky, urputně se snaţil nemyslet

na kaplanovskou transformaci „Jedna vlaštovka jaro nepodělá“.

Před obrazoborectvím tohoto jazykového převratníka neobstálo

nic, ani rčení, jejichţ obraznost se dávno opotřebovala a vybledla.

Pro pana Kaplana bylo nebe „jak ţmolka“ a horko „jak v pradleně“.

Loudavý člověk „lezl jako slinták“, zakaboněný se mračil „jako

kaktus“, nedbalý se oblékal „jako halajdák“, upravená dívka byla

„jako ze škatule“, čiperná zase „děvče jako cikorka“, a o vylekaném

294

chlapci byl ochoten napsat, ţe jeho vytřeštěné oči jsou velké „jako

tenisky“. Jednou vyvolal ve třídě učiněný „tajfuň“, kdyţ trval na tom,

ţe jeho teta měla „krásnou papoušku, kerá nadávala jako špaček“.

Ano, někdy byl profesor Parkhill raději, kdyţ kaplanovské no-

votvary zůstaly ostatním ţákům natolik nesrozumitelné, ţe diskuse

neměla proč vypuknout. Mohl je pak co nejstručněji opravit sám,

jako třeba ve větě o klábosivých uklízečkách z Kaplanova pracoviště:

„Ty starý dráperendy věčně klobásejou a dělají klepety.“

Ne ţe by tím všechny svízele končily. Právě slovo treperenda

zaujalo tenkrát pana Kaplana tak silně, ţe chtěl vědět, zda k němu

existuje muţský protějšek treperend. I jindy se zdálo, ţe má výrazný

zájem, aby obě pohlaví byla spravedlivě podělena. Tak například

zkoumal, zda lidé zdraví jako řimbaba mohou být zároveň zdraví

jako řimdědek, a příznačné bylo, ţe montérkami rozuměl spíše

manţelky montérů neţ „pracovní kostým“. To, ţe vedle zevlouna

vyţadoval také zevlounku, bylo koneckonců v rámci normy; pernější

chvíle však nastala, kdyţ ke slovesu okouněti stvořil okouna a

okounku. V takových situacích si profesor Parkhill nejednou

závistivě vzpomněl na muţe, o kterém tento student kdysi napsal, ţe

„vzal nohu na rameno a pelešil pryč“. Neboť rozplétat takové

propletence bylo stejně náročné jako — řečeno po kaplanovsku —

„čistit Augiášův chléb“.

Dnešního vlahého večera, kdy obě okna učebny byla dokořán

otevřena osvěţivému vánku, maně přemýšlel, jaké asi novoty, jaké

monstrózní vzlety falešné logiky by mohl pan Kaplan vytěţit z

prostého domácího úkolu, který třída posledně dostala: napsat

jednostránkovou slohovou práci na libovolné téma.

Měl totiţ v čerstvé paměti, jak to dopadlo, kdyţ nedávno třídě

uloţil, aby formulovala čtyři věty na způsob nápisů, které vídáme na

veřejných místech. Hyman Kaplan se úkolu zhostil těmito příklady:

1. Sípejte ptáčkám!

2. Nelaskejte u jídla!

3. Nemávejte paraplem!

4. Nepráskněte se na zem!

295

Šest ţáků uţ svou práci na libovolné téma přepsalo na tabuli a pět

těchto výtvorů bylo přečteno nahlas. Pan Ch. J. Fledermann

chvályhodně popsal „výlet v lodi řekou Rýn“. Pan Milas Wodjik

napsal strohý dopis bratru Tomasovi, který napsal na vedlejší tabuli

strohý dopis bratru Milasovi.

Slečna Lola Lopezová zapáleně vykreslila ušlechtilé vlastnosti a

dějinné zásluhy Simona Bolívara, zvaného „El Libertador“ a bo-

jujícího proti španělské krutovládě v Kolumbii, Venezuele a Peru.

Autorka, pocházející z Kuby, litovala, ţe jí osud nedopřál bít se „na

jeho boku“.

Nathan P. Nathan přepsal svou kompozici na tabuli velmi rychle

(po pravdě ji zkomponoval aţ ve třídě před prvním zvoněním) a jako

vţdy se při tom srdečně smál. Byla to zpráva o napínavém závěru

basketbalového zápasu s úhlavním nepřítelem Nathanova muţstva,

týmem „Kohnovi kanóni“:

Stav 72:72. Davy šílejí. Míče se zmocnil Magor Dave.

Přihrává na mně. Nosatej Prishkin si mně hlídá a chce

čmaiznout mičudu. Fauluje! Davy šílejí tuplem. Jdu na

lainu. Sem nervózní jak pes! Ale hluboko nadechnu, dám

si na čas a v sítím. Konec mače. Vyhráváme 73:72.

Se ví, ţe sem na můj mančaft hrdý.

Pan Nathan se během nedlouhé doby, po kterou s přestávkami

navštěvoval VPŠD, znatelně zlepšil. Škoda jen ţe pravopis netrénuje

stejně ukázněně jako trestné hody, povzdychl si profesor Parkhill…

Teď uţ na veřejnou pitvu čekala jen kompozice slečny Mitnic-

kové. Slečna ji přepsala na tabuli písmem, které bylo právě tak

drobné a křehounké jako celá její bytost. S rudými tvářemi a zají-

káním své věty přečetla.

Mé zaměstnání — servírka

Jsem zaměstnána jako servírka v samoobsluţné

restauraci. Má jméno „Mecklerovo Eso“. Pracuji 9 hodin

denně od 71/2 ráno do 41/2 od poledne.

Podáváme snídaně, obědy ( a také studená jídla) a

296

večeře. Ale já jdu domů před.

Můj úkol je, stát za pultem. Vydávat Kávu, Čaj,

Zmrzlinu nebo Studené mléko — co hosté ţádají. To

není velmi těţké. Ale stát celý den mne unaví. A hlava

mne někdy bolí tak ţe je mi zouvale.

Můj plat není velmi dobrý, ale jsem ráda, jelikoţ mám

práci. Lidé by měli být rádi, jelikoţ mají práci. Neboť na

celém světě je těţká situace.

Děkuji vám.

Slečna Mitnicková dočetla. Ruměnec jí z tváří zmizel, byla bledá

jako ústřice.

„Bezva, Rózi, bezva!“ smál se pan Nathan.

„Napsala jste to dobře,“ řekl profesor Parkhill. „Několik chyb tam

přirozeně je, ale vcelku, slečno Mitnicková, je to práce výtečná!“

Jata závratí z takové chvály, odpotácela se Róza Mitnicková za

hradbu své lavice.

„A teď připomínky,“ usmál se pan profesor. „Pozorně si práci

slečny Mitnickové prohlédněte, a poznamenejte si všechny chyby,

které najdete. Za chvíli vás vyzvu, abyste se hlásili.“

Ţáci a ţákyně odstartovali k hlubinám soustředění. Po čelech se

jim rozlily vlny vrásek, rty jim ztuhly jako odhodlané lodní přídě.

Reuben Olansky (který nejdříve zašel k tabuli a studoval text z

takové blízkosti, ţe jej div nesmazal nosem) si dělal poznámky na

starou poštovní obálku. Rochelle Goldbergová si dodávala sil

čokoládovou tyčinkou. Pan Blattberg napomáhal svým mozkovým

pochodům ohmatáváním řetízku, na němţ svítily řezáky jeho dědiců.

A Hyman Kaplan, který byl dnes nezvykle zdrţenlivý („Nemůšu

opravovat basketbál, dyš sem ţádnej neviděl osopně!“), střelil po

kompozici slečny Mitnickové jediným pronikavým pohledem,

pronesl varovné „Achá!“ a jal se kmitat perem po stránce svého

věrného sešitu.

Profesor Parkhill vykročil mezi lavice. „Napovím vám, třído,“ řekl

téměř šibalsky. „V celé této práci — a slečně Mitnickové to jistě

slouţí ke cti — je váţnější pravopisná chyba pouze v jednom

jediném slově.“

297

Třída obrátila oči od tabule k příkladné ţákyni, zrudlé jako malina.

Ale pan Kaplan nevzhlédl; horečně psal dál.

„Není třeba, abyste chyby slečny Mitnickové — ehm — široce

zpracovávali,“ řekl pedagog znepokojeně. „Stačí stručné poznámky.

Tím více času vám zbude na přemýšlení o interpunkci … o velkých

písmenech … (Velká písmena byla Achillovou patou začátečnické

třídy.)

Zvolna se vracel uličkou k tabuli. Přimhouřené oči pana Pinského

naznačovaly, ţe vypátral několik do nebe volajících chyb. Slečna

Atrakianová si nad svým notesem broukala cosi arménsky. Pan

Trabish se zmítal mezi zíváním a kritickou analýzou textu. A pan

Kaplan, ponořen do jakéhosi posvátného poslání, mocně funěl.

„Takţe, třído — kdo se hlásí první?“

K pedagogovu údivu zvedla buclatou dlaň paní Moskowitzová.

„Neměla slečna Mitnickova napsat servírku s kratkym íííí?“ vypískla.

„Ne … neměla,“ odpověděl pedagog. (Paní Moskowitzová měla

neblahý zvyk zkracovat kdejakou samohlásku; na jedné straně ji to

chránilo před neţádoucím prodluţováním samohlásek, které dlouhé

být neměly, ale na druhé straně to z jejího projevu vymycovalo

všechny samohlásky, které dlouhé být měly.)

„Jiné připomínky?“

Neuspěl ani Ch.J.Fledermann, který se domníval, ţe ve slově

samoobsluţná by místo ţ mělo být š. (Pan Fledermann si potrpěl na

slušnost.)

„Další?“

„Moc velkejch písmen!“ zvolal Isaac Nussbaum. „Kafe, čaj,

zmrzlina a studený mlíko se píše s velkým začátkem jen do nápisu v

restauraci! A neměla by jít domů před, ale předtím!“ Pan Nussbaum

byl dnes ve špičkové formě.

„Výborně,“ řekl profesor Parkhill a provedl opravy na tabuli. „Pan

Trabish …?“

„Lidi by měli být rádi, ţe mají práci,“ oznámil pan Trabish, „né

jelikoţ —“

„Správně.“

„— ačkoli já sem rád, ţe i jelikoţ. “

Ţákovské řady se souhlasně zakývaly: nikdo by se nenadál, ţe

298

pekař Trabish, který někdy celé vyučování prospal, je schopen tak

bystrého postřehu.

„Slečna Goldbergová?“

„Neměla by se velká zmrzlina psát s velkým Z a malá zmrzlina s

malým z?“ chtěla vědět neúnavná mlsalka.

Profesor Parkhill tento blud (zavánějící logikou pana Kaplana)

rezolutně vyvrátil a dal slovo slečně Kipnisové.

„Já nevím, jak vám,“ řekla „Zajda“ Kipnisová, „ale mně se nelíbí

ty studená jídla. To vypadá, ţe napřed byly teplá, a potom vystudila,

ne?“

„Říkáme vystydla, “ odpověděl pedagog a vyloţil, ţe studená

kuchyně je — prostě studená kuchyně.

„Chápu,“ řekla „Zajda“ Kipnisová.

„Kdo dál?“

Třída mlčela.

„Nikdo? Všechno jsme ještě neopravili… Pan Kaplan?“

„Mitnick nadělala fůra chyb, ale —“ pan Kaplan se pateticky

odmlčel, „— eště nejsem hotovej.“

Profesor Parkhill to nemohl pochopit. „Tak … proč nám nepovíte

aspoň o chybách, které jste uţ objevil?“ Nahlédl do páně Kaplanova

sešitu.

„Teprve sem začal.“ Pan Kaplan zvedl svou knihu stíţností a

ukázal pedagogovi, co mu dalo tolik usilovného psaní. Byl to or-

namentální nadpis:

Chybi od Mitnick

(s tabule)

Napsal

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

Jinak byla stránka prázdná.

Profesor Parkhill se utěšoval aspoň tím, ţe pan Kaplan zase o něco

vylepšil své psaní slova chyby. Kdysi bývaly „hipi“, pak „chipi“,

posléze „chypi“ a teď uţ vlastně zbývalo reformovat jediné, poslední

písmeno.

Paní Pilpulová zvedla velitelsky pravítko. „Není správně psat

299

půlku číslem. Za sedmičku ani za štyrku. Tak píšeme velikostě pro

punčochy, ponoţky a boty.“

„Velmi správná připomínka.“

„Pulka je pro holinky, a né pro hodinky,“ prohlásil pan Kaplan.

Pan Pinski se nad tím bonmotem plácl do tváří.

„A kdo nám, třído, poví, jak se půl osmé a půl páté psát má?“

Chvíli se zdálo, ţe mezi začátečníky není jediný, který by věděl,

jak půl osmé a půl páté zaznamenat. Pak řekl Christian Fledermann:

„Numerama! Zedum-dři-nic a šecnác-dři-nic!“

„Výtečně!“ Pedagog vymazal slečniny číslice se zlomky, a v ná-

hlém rozmaru napsal 730 a 1630. „Takhle, pane Fledermanne?“

Pozvedl obočí.

Pan Kaplan věděl, ţe pokaţdé, kdyţ profesor Parkhill zvedá obočí,

zní odpověď Ne. „Né!“ zahlaholil.

„Ptal jsem se pana Fledermanna,“ řekl vyučující chladně.

„On neodpovídnul,“ řekl pan Kaplan.

„Moţná neodpověděl proto, ţe jste ho předběhl,“ řekl pedagog

ledově. „Pane Fledermanne, je to takhle napsáno správně?“ Uka-

zovátko poklepalo na 730 a 1630.

„N-ne,“ odpověděl pan Fledermann opatrně.

„To uš sem řeknul,“ zařinčel pan Kaplan.

Profesor Parkhill si ho nevšímal. „A takhle, pane Fledermanne ?“

Napsal 7-30 a 4-30. Znovu se mu obočí vyklenulo, takţe pan Kaplan

znovu zavrtěl hlavou: „To vypadá jak rozpitý nádobí!“

Pan Nathan se otřásal vděčností za tak pohotový vtip.

„Pane Fledermanne,“ zamračil se pedagog.

„Myzlím, ţe ne,“ zaváhal pan Fledermann.

„Jistě ne! A takhle?“ Pedagog vykouzlil na tabuli 7/30 a 16/30.

Obočí mu šprýmařsky povyskočilo.

„Chrupka!“ vykřikl pan Kaplan. „Zázvorka je chrupka!“

„Ten čelověk je spadlý na hlavu,“ zaúpěla Olga Tarnovská. „Su-

mašédšij!“

„Za chvíli bude dělat profesora sám!“ soptil Reuben Olansky.

„Klid, třído,“ řekl pedagog rozmrzele. „Pan Kaplan má v podstatě

pravdu. Aţ na to, ţe nejde o závorku, ale o zlomkovou čáru … Ţádné

z těch znamének tedy do časových údajů nepatří.“

300

Povzbuzen páně Kaplanovými negativními odpověďmi, zeptal se:

„Povíte třídě, jaké znaménko tam patří?“

Panu Kaplanovi zmrzl úsměv na rtech. „Jaké tam pačí?“

„Ano, jaké tam správně patří.“

„To sme eště neučili.“

Pedagog se zarazil. „Jednou jsem to uţ vysvětloval. Ale — víte

to?“

„Co?“

„Jaké interpunkční znaménko pouţít v časovém údaji.“

„Povím postěji,“ zakličkoval pan Kaplan.

Ale mazaná vytáčka mu jen tak neprošla.

„Na to mu nebudeme skočit!“ vybafl pan Blattberg.

„Faul!“ zaskučel pan Hruska.

„Kaplan připoušťuje, ţe něco neví?“ ţasla paní Shimmelfarbová.

„Nepřipoušťuje!“ zvolal věrný pan Pinsky. „Nechává pro sebe!“

„Joj!“ usmála se paní Moskowitzová, coţ na ni byl výkon.

„Já padnu!“ smál se Nathan P. Nathan.

„Ale třído …! No tak! Ukázněte se, prosím …“ Profesor Parkhill

si připadal podveden. Ne proto, ţe páně Kaplanova znalost

nesprávného byla znehodnocena neznalostí správného; to se stávalo

běţně. Pedagoga zklamalo něco jiného: pan Kaplan ho suverénním

odmítnutím pomlčky a zlomkové čáry svedl k domnění, ţe správnou

odpověď zná … Profesor Parkhill připsal za sedmičku a šestnáctku

tečku. Klepl ukazovátkem na 7.30 a 16.30. „A co takhle, třído?“

„Výporně!“ vyjelo z pana Kaplana, protoţe pedagogovo obočí

zůstalo v klidu.

„Pan Kaplan má pravdu.“ Profesor Parkhill byl potěšen i zmaten.

„Uvádíme-li číselně hodinu i minuty, klademe doprostřed

rozdělovači znaménko, kterému říkáme — jak?“

„Četník,“ vyhrkl pan Kaplan.

Profesor Parkhill zalapal po dechu.

„Ţádnej středník!“ vykřikl Reuben Olansky. „Obyčejná tečka!“

„Ale dyš de doprosčetka, je četník!“ hájil svou teorii pan Kaplan.

„Tečka de na konec!“

Šokovaný pedagog dal přednost názornosti před slovy. Napsal na

tabuli:

301

;

.

středník tečka

A odloţil křídu s gestem tak výmluvným, ţe další diskuse na toto

téma nepřicházela v úvahu.

Pan Kaplan pokrčil tolerantně rameny. Pak se podíval přes rameno

na pana Olanského a procedil mezi zuby:

„Tečka je četník bez čárky.“

Profesor Parkhill se rychle otočil ke kompozici slečny Mitnickové

a zastíral své zděšení opravami dalších prohřešků. Opravil všechny

chyby aţ na jednu: tou bylo slečnino příslovce „zouvale“. Obrátil se

k ţactvu. „Nechal jsem v práci slečny Mitnickové jedinou chybu —

právě tu pravopisnou, o které jsem se na začátku zmínil. Kdo ji

najde?“

Znovu jeho stádo zmobilizovalo veškerou energii. Slečna Mit-

nicková třeštila na tabuli oči, touţíc odčinit svůj hřích tím, ţe jej

sama opraví. Vdova Pilpulová pročesávala řádky nelítostným zra-

kem. Pan Olansky se tvářil stále zuřivěji, jako by chtěl vzdálený text

zastrašit. Nathan P. Nathan, vědom si mezer ve svých pravopisných

znalostech, se prostě smál. A pan Kaplan, snad aby své kritické

schopnosti posílil zaříkáváním, opakoval kaţdé slovo nahlas: „Jsem

— zaměstnána — jako — servírka … Achá! Zaměstnána má mít n

po m!“

„Ne, pane Kaplane. „Zaměstnána souvisí se slovem místo, a proto

se píše bez n.“

Pan Kaplan se zatvářil jako raněná laň.

Olaf Umea jásal.

Slečna Mitnicková zakoktala: „Myslím, ţe jsem š-špatně napsala

slovo zouvale“

„Jasně!“ zvolal pan Kaplan. „Zouvale je napsaný špatně.“

„To slečna Mitnicková právě řekla.“ Profesor Parkhill se neubránil

tomu, aby do pana Kaplana zaslouţeně nezaryl. A hned ho ironicky

vyzval: „Jistě budete tak laskav a prozradíte nám, jak to opravit.“

Zvedl křídu. „Čekám.“

Pan Kaplan si jeho vyzvání vyloţil po svém. Vrhl se k tabuli,

popadl jinou křídu a napsal tiskacími písmeny:

302

JE MI SOUFALE

„Ale, pane Kaplane! Jednu chybu jste opravil a další udělal.

Prohlédněte si pozorně, co jste napsal, a uveďte to na pravou míru.“

Pan Kaplan zíral na tabuli jako alchymista do křivule. Bylo mimo

všechnu pochybnost, ţe se mu v hlavě rodí něco neobyčejného. Jeho

přátelé i nepřátelé svorně zatajili dech, kdyţ zvedl ruku a smazal

poslední tři písmena:

JE MI SOUF

Další dva tahy křídou dílo dovršily:

JE MI ŠOUFL

Profesor Parkhill ztratil řeč. Oněměl nejinak neţ jeho ţáci, kterým

nebylo jasné, zda pan Kaplan spáchal nový zločin, anebo obohatil

pravidla pravopisu. Po chvíli plné úděsu zavrtěl pedagog hlavou,

vymazal příšerné ŠOUFL a napsal na jeho místo ZOUFALE. Hyman

Kaplan zase jednou zmasakroval naděje, které tak sebejistě, tak

lehkováţně vyvolal.

303

12

WATERLOO S MŮROU

Americká revol. Gudbaj, Anglie! Vojáci padali.

Občanská válka. Poličtění otroků.

Vojáci padali na Severu. Vojáci padali na Jihu.

Světová válka. Pro demokracii na Světě, proti panen-

ství mocnářů. Vojáci padali. Námořníci padali.

Znova Světová válka. Vojáci, námořníci, ledci padali.

A proto 30ého května dáváme květiny na jejich hroby

jako kaţdým jiným lidem. Tak já vysvětluji Den obětí

války.

Mary Atrakianová

Profesor Parkhill se v lenošce zaklonil. Předevčírem udělal třídě

krátkou přednášku o Dni obětí války, o tom, jak jeho ohniskem je

Arlingtonský hřbitov a jeho světcem Neznámý vojín. Neopomněl

zdůraznit, ţe své padlé uctívá kaţdá země. Ukázal ţákům obrázky

londýnského Památníku padlých, paříţského Vítězného oblouku,

moskevského Rudého náměstí. (Olga Tarnovská, potomek

bělogvardějců, pohoršené zasyčela.)

A kdyţ teď doma, v pohodlném křesle, opravoval jejich úkoly,

viděl, ţe jeho slova i obrazy zapůsobily hlouběji, neţ čekal. Při

opravě elegie, kterou sloţila slečna Atrakianová, mu bylo útěchou, ţe

se jí zhostila písemně, a nikoli ústně. Vysvětlit třídě slovo panství by

bylo snadné; ale panenství — ! Kdyţ si uvědomil, jak

nevypočitatelní jsou někteří frekventanti začátečnické třídy, nemohl

se ubránit pocitu, ţe panenství je věc nanejvýš ošidná a nebezpečná.

Sáhl po dalším listu. Byla to práce Fanny Gidwitzové. Na papíře

však nebylo nic kromě nadpisu.

VOJÁCÍM A NÁMOŘNÍCÍM HŮRA!

Teprve po třetím přečtení mu smysl provolání došel. Jeho červená

304

tuţka se rozběhla po papíře:

Slečno G.

Chtěla jste napsat hurá. Mezi slovy hurá a hůra je

propastný rozdíl. A vojáky skloňujeme podle vzoru pán.

P.

Slečna Gidwitzová ho zklamala na celé čáře.

Sáhl po dalším úkolu. Ke svému překvapení (kompozice tentokrát

překvapením přímo sršely) uviděl báseň.

30. května

dospělí s dětma

mají vspomínací

den na vojáci.

Vojáci, mariňáci,

ţenysti, bombarďáci,

by neměli flákat

kolem restaurací.

Nathan P. Nathan

Koho by napadlo, ţe za světáckou fasádou páně Nathanovou hárají

takové lyrické emoce?

Pedagog opravil chyby, napsal na okraj „ne bombarďáci, ale piloti

bombardovacích letounů“ a dodal „Chvályhodná snaha, pane N.!“

(Komentovat nepatřičné postávání kolem restaurací nepovaţoval za

moudré.)

Další opus, dopis pana Christiana J. Fledermanna komusi, koho

oslovoval „Dráhy Heinrich“, obsahoval tuto myšlenku:

Za staré doby se armády hýbaly velmi pomalu, ale

dneska jde všechno hop hop.

A právě tehdy se profesor Parkhill rozhodl, ţe co nejdříve zase s

305

třídou procvičí antonyma čili slova protikladná. Domácí úkoly byly

mimo jiné uţitečné tím, ţe si nad nimi mohl v klidu, nerušen

bouřlivými konflikty ţákovských individualit a skupin, promyslet

cvičení zacílená k nápravě konkrétních, přetrvávajících nedostatků.

„Antonyma!“ říkal si, kdyţ střásal s nohou bačkory. „V antonymech

je tlačí bota.“

Hned další hodinu zahájil prohlášením: „Dnes se, třído, sou-

středíme na slova významově protikladná neboli antonyma.“ (Ne-

chtěl své začátečníky zatěţovat dodatkem, ţe antonymům se říká

také opozita). „Napište pod sebe pět slov a proti kaţdému z nich

zkuste napsat slovo protikladné. Proti — klást proti — klad.“ Mi-

loval slovní hříčky. (Nikdy nemohl pochopit, proč profesorka

Higbyová — podle všech pověstí — uzavírá svou výuku všem zá-

vanům humoru.) „Pak ta slova přepíšete na tabuli a kolektivně je

zhodnotíme.“

Nadšení, s nímţ jeho svěřenci úkol přijali, mu dodalo odvahy.

Antonyma si zřejmě získala jejich vřelé sympatie — na rozdíl od

časování, které nemilovali, nebo skloňování, které nenáviděli. Slova

s protikladným významem byla nezáludná, otevřená, upřímná. Třída

rozkvetla sebevědomím.

Pan Ch. J. Fledermann si rozepjal vestu a radostně ostřil tuţku.

Slečna Zievová s vervou přiloţila pero k papíru. (Její zamýšlený

sňatek s panem Andrassym byl uţ oznámen úředními ohláškami.)

Pan Trabish dokonce potlačil započaté zívnutí a přeorientoval svůj

dech z ochablosti na dychtivost. A pan Kaplan zvolal s vizionářským

světlem v oku: „Tak my píšeme antonína! Jémináku!“

Vše nasvědčovalo, ţe to bude plodný večer. Profesor Parkhill

zvolna procházel mezi lavicemi, pokyvoval hlavou a usmíval se; jeho

ţáci mu odpovídali úsměvy a pomrkáváním. Kdyţ došel k zadní

stěně, otevřel okno. Všiml si, ţe ve světelné reklamě na konci ulice –

PRVOTŘÍDNÍ AUTOBAZAR – zase poblikává několik ţárovek;

někdy doporučovala PRVOTŘÍDNÍ AUTOLAZAR. (Pan Studniczka

by to tak moţná napsal. Chudák Peter Ignatius Studniczka.

Nepravidelnosti ţenského skloňování, zvláště kolísání mezi vzorem

píseň a kost, ho zdrtily natolik, ţe kapituloval a víckrát uţ do školy

306

nepřišel …)

Pedagog se pomalounku vracel ke katedře a se zájmem nahlíţel do

sešitů, v nichţ přibývalo antonym jako hub po dešti.

Po chvíli oznámil: „Ještě minutu …“ A po dvou minutách zvolal:

„Čas vypršel … Jsme hotovi? … Výborně! Prosím si k tabuli tyto

ţáky: slečnu Mitnickovou … pana Nussbauma … paní

Shimmelfarbovou …“ Vyvolal celkem šest jmen.

Jestliţe toto druţstvo připochodovalo k tabuli optimisticky, do

lavic se vracelo triumfálně. Křídou přepsané sloupce byly holdem

pedagogově práci. Pětici antonym od slečny Mitnickové nenarušila

jediná chybička:

klid

ruch

čilý

skleslý

slábnout

sílit

nádherný

ohavný

bystrý

nechápavý

Protikladné dvojice pana Nussbauma poskvrnil jediný drobný

lapsus: Pracuje — zahalí. Slečna Kipnisová napsala čtyři perfektní

antonyma a klopýtla teprve na páté dvojici, kterou pojala v pro-

tikladu „vlasy — plyš“. Paní Yanoffská propadla omluvitelné iluzi,

ţe protikladem svobody je kriminál. Ale celkem vzato měla anto-

nyma šťastný start.

Profesor Parkhill hned vyvolal dalších šest ţáků. Nikdo z nich sice

nepodal tak bezvadný výkon jako slečna Mitnicková, ale nikdo také

nešlápl tak kuriózně vedle jako slečna Kipnisová …

Povolána byla další šestice. Profesor Parkhill se rozveselil, ba

rozzářil. Nic nezahřeje pedagogovo srdce tak jako pokrok — vidi-

telný, nepochybný pokrok — jeho stáda.

S úsměvem se díval na tabuli. Lola Lopezová, stojící na špičkách,

psala úhlednými, drobnými písmeny, jakoby stvořenými pro tento

miniúkol:

mimino

kluk

dítě

muţ

307

muţ

ţena

utrácí

šetří

dobrý den

naschledanou

Reuben Olansky psal mamutím písmem krátkozrakých:

nemocný

normální

nad

pod

předek

zadek

stojí

leţí

štěká

vije

Profesor Parkhill hned věděl, jakou metodu pro opravu posledního

řádku zvolí. Nejdříve opraví pravopisnou chybu a pak vyloţí, ţe

skutečným protikladem vytí není štěkání, ale mlčení. Psí mlčení…

Obrátil se k pětici pana Hrusky. Pan Hruska se učil ztěţka. (Ještě

nedávno pouţil slovo pára ve větě „Ten parák je stará pára pizna“.)

V potu tváře, s blesky v očích a kletbami na jazyku zdolával hradby

svého nového jazyka jen velmi částečně:

černý

bílý

bílý

černý

1

2

2

1

jím

nejím

Pedagog si povzdechl. Vasil Hruska bude muset zorat ještě

dlouhou, předlouhou líchu, ale ţe ji zorá, o tom jeho učitel nepochy-

boval.

Další písař u tabule byl pan Kaplan. Profesor Parkhill se nadechl.

A po jediném pohledu na to, co Hyman Kaplan z karnevalového víru

svých myšlenek vykouzlil, se raději obrátil k tabuli zády. Frangas,

non flectas. Můţeš být poraţen, nikdy však přemoţen.

Jak si měl s panem Kaplanem poradit? Konfrontace s takovými

překáţkami — originálními, důmyslnými, leč přesto překáţkami —

byla deprimující.

308

Pan Kaplan stál u tabule jako v sedmém nebi, ruku opřenu v bok,

oči plné extáze — konkvistador, stanuvší na březích Pacifiku. A

profesor Parkhill slyšel i z druhého konce učebny, jak si

konkvistador pobroukává, tichounce, a přece dost hlasitě na to, aby

kaţdý ve třídě mohl jeho vytrţení sdílet.

Co mu naplnilo duši takovým blahem? 1. Exhibice na stupínku,

kterou miloval. 2. Představa diskusní vřavy, kterou zboţňoval. 3.

Rozjímání o divech lidského mozku, které tak oslnivě reprezentoval:

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

dává

5. ant.

Jeho jméno bylo jako vţdy zářivou standartou: jasné hvězdy zmír-

ňovaly prázdnotu mezi jednotlivými písmeny. Pan Kaplan litoval, ţe

mu profesor Parkhill nedovolil pouţívat u tabule barevných kříd,

kterými by obtáhl písmena a rozplamenil hvězdičky; při takovém

ochuzení vypadalo jeho jméno jaksi bledničkovitě. Pod triumfální

nadpis napsal tento mág začátečnické třídy:

Můţe člověk ţít bez ant.? Né! Bez ant. nemůţe

eksistovat ţádná dyskuse.

Např. někdo volá „Leš!“ A jak se dá řeknout

„Pravda“? Jen s ant.!

Proto p. prof. dává krásný cvičení — 5 ant.

A proto Hyman Kaplan má potěšení představit:

Slovo Ant.

l.Cik Cak

2. Nešika Šika

3. Jiš. Dakota Sev. Dakota

Pan Kaplan hledal na konzolách novou křídu.

Profesor Parkhill si otřel čelo. Nebude to dnes večer tak snadné,

jak to vypadalo.

„Vraťte se na místa, prosím,“ pohlédl na hodinky. „Slečna Lo-

309

pezová …“

Slečna Lopezová přečetla svůj úkol tak, jako by kaţdé slovo v

levém sloupci bylo ptáčkem v kleci, kterému antonymum otvírá

dvířka ke svobodě.

„Nějaké připomínky?“ zeptal se profesor Parkhill.

„Nijaké!“ zvolal promptně pan Kaplan. „Kráduluji, Lipschitzo-

vá!“ (Proč si Lopezovou přetvořil v Lipschitzovou, věděl jen bůh.)

Pedagog připomněl, jak se správně píše na shledanou, a vyvolal

pana Olanského.

Reuben Olansky si zvedl sešit aţ ke špičce nosu (písmena na

vzdálené tabuli se mu měnila v hieroglyfy): „Nemocný — normální

… Předek — zadek … Štěká — vije.“

„Chyba!“ hlásila slečna Mitnicková.

„Ano?“ (Na Rózu Mitnickovou bylo vţdycky spolehnutí.)

„ Vije se tak nepíše!“

„A jak se píše?“

„S tvrdým y“ řekla slečna.

„Správně!“ usmál se profesor Parkhill. Pak Kaplan se zakabonil.

„ Vyje není totéţ co vije, pane Olansky.“ Pedagog napsal obě slova

na tabuli a ukázal na druhé z nich. „Kdo ví, co znamená vije?“

Neţ se nad tím stačil někdo zamyslit, zahlaholil pan Kaplan:

„Organizáční čipomínka!“

Pedagog se zamračil. Na takové formality nebyl v začátečnické

třídě zvyklý. „A-ano?“

„Neřeknul ste, ţe vije bylo špatný?“

„Řekl jsem, ţe vyje není totéţ co vije“

„Tak nebylo špatný!“ zašklebil se pyšně pan Olansky. „Jenom

jinak napsaný.“

„Totiţ,“ řekl nešťastně profesor Parkhill, „jako antonymum ke

slovu štěká to špatný příklad je …“

„Špatný a eště jinák napsaný?!“ vykřikl pan Kaplan. „Tak Olansky

udělal dvě chrupky místo jedné!“

„Pane Kap—“

„Ale vije je taky slovo!“ protestoval Reuben Olansky.

„Jitrnice je taky slovo!“ odsekl pan Kaplan. „Ale neni to anto-

nínum od smrsliny.“

310

Pan Olansky začal zoufale sténat. Pan Nathan zavyl.

„Pane Kaplane!“ Pedagog zaklepal přísně křídou na katedru.

„Můţeme se obejít beze všech — sarkasmů. Vraťme se k tomu, nač

jsem se původně ptal. Kdo ví, co znamená vije?“

Snaţivá čela se zkrabatila. Šedesát očí se kamsi upřeně zahledělo,

zatímco třicet mozků pátralo po tajemství vití.

„Jistě jste to slovo někdy slyšeli — nebo četli,“ řekl profesor

Parkhill s nadějí.

Do vzduchu vyplula ruka Hymana Kaplana.

Vyučující předstíral, ţe ji nevidí. „Nikdo?“ Ruka pana Kaplana

však zůstala osamocena a klátila se jako obrácené kyvadlo.

Profesor Parkhill zápolil se svým svědomím. Nakonec vydechl:

„Tak prosím …“

„ Vije znamená, ţe aby šli koně!“ zaburácel pan Kaplan.

„Ne, ne, ne!“ zhrozil se pedagog. „To je vijé!“ Pan Kaplan ho tak

popudil a roztrpčil, ţe kdyţ přiloţil křídu k tabuli, zlomil ji. Novou

křídou pak napsal:

VIJÉ

VIJE

VYJE

„Jémináku!“ vykřikl pan Kaplan. „Já sem našel četí slovo!“

„ Vijé je pokřik, kterým vozka pobízí taţná zvířata k chodu,“ řekl

profesor Parkhill a raději pomlčel o tom, ţe toto citoslovce lze

vyslovovat a psát také s krátkým e. Poklepal na třetí slovo. „ Vyje

znamená, ţe někdo táhle, pronikavě naříká, zpravidla pes.“ V té

chvíli se chtělo táhle a pronikavě naříkat i jemu, ale raději klepl na

slovo prostřední. „A vije znamená splétá. Vije se věnec nebo kytice.“

Zazněl chorál osvícených.

„Óóóch!“

„Ahá!“

„Je to mošný?!“

Tak to končívalo vţdycky: objev nového slova byl další skobou

zatlučenou do strmé velehory jazyka.

„Vijé, vije, vyje,“ procvičoval si Isaac Nussbaum.

311

„Vozka výje: ,Koně, víje!’“ rozvíjela zpěvně Olga Tarnovská ja-

kýsi stepní výjev…

Pan Trabish, který před chvílí procitl, rozvíjel slovní řadu po

svém: „Vijé — prr — čehý — hot —“

Profesor Parkhill vyvolal Vasila Hrusku.

Pan Hruska zaťal prsty do uzlu své kravaty. „Černý — bílý. Bílý

— černý. Jedna — dvě. Dvě — jedna. Jím — nejím …“ A s

pokleslými rameny dodal: „Snád to pude.“

Neţ mu profesor Parkhill mohl pomoci nějakým hojivým slovem,

vyskočil pan Olansky, který si potřeboval zchladit ţáhu: „Nejím neni

ţádný andominum!“

„Nousový šešení!“ opáčil pan Kaplan, ochoten bránit kaţdého,

koho napadl pan Olansky. „Vy myslíte, ţe hladovej čověk bude

mluvit právopisně?“

„O dietu tady nikdo nemluví,“ odbyl ho pan Olansky.

Pan Kaplan od něj povzneseně odvrátil oči.

„Ale nejím opravdu není antonymum,“ zakoktala slečna Mit-

nicková.

„Proč né?“

„Protoţe —“

„Achá! ,Protoţe’ neni důfot! ,Protoţe‘ je sponka!“

Slečna Mitnicková se nečekaného jazykovědného výpadu pana

Kaplana zalekla.

„Pane Kaplane!“ Profesor Parkhill se nepokoušel svou nevoli

zastřít. „Za prvé říkáme spojka a za druhé mají pan Olansky a slečna

Mitnicková naprosto pravdu. Nejím není antonymum, je to prostě

záporný tvar. Významový protiklad slova jím zní, pane Olansky,

jak?“

Pan Olansky zmateně zamrkal. „É … á … hhh …“

„No né!“ zavrkal pan Kaplan. „Hruska aspoň nehrochtal!“

Rozběsněný pan Olansky hledal Kaplana nesprávnou polovinou

svých bifokálních brýlí. „A vy, Kaplan, to andominum znáte?“

„Já,“ odpověděl pan Kaplan důstojně, „sem nebyl vyvolanej.“

„Stop!“ zahřměl pan Olansky. „Vy se vykroutíváte z kaţdé —“

„Antonymum k jím,“„ oznámil profesor Parkhill co nejhlasitěji, „je

—“ Napsal na tabuli HLADOVÍM. „Nebo —“ Připsal POSTÍM SE.

312

(Nejraději by Hymana Kaplana potrestal — ale poslat dospělého

muţe do kouta nebylo dost dobře moţné.) „A protoţe černý je, pane

Hrusko, protikladem bílého, je bílý samozřejmě protikladem

černého. A jedna a dvě jsou číslovky, nikoli antonyma.

Nevzpomenete si na jinou dvojici?“

Pan Hruska zkormouceně přemýšlel. Tvář mu zohnivěla, ale

myšlenky zamrzly.

„Rozhlédněte se po třídě,“ navrhl pedagog. „Uvidíte kolem sebe

mnoho — významových protikladů.“ Zvedl oči ke stropu, a sklonil

hlavu k podlaze. Sáhl si na hlavu, a pozvedl nohu. Poloţil si ruku na

prsa, a otočil se zády. (V duchu si kladl otázku, zda by s tím Plaut a

Biberman — profesor Samish totiţ před rokem nenadále utonul,

takţe spoluautorem nového, přepracovaného vydání Jazykové výuky

cizinců se stal dr. Luther Biberman — souhlasili.)

Pan Hruska uchváceně sledoval kaţdé gesto páně profesorovy

pantomimy.

„Uţ vás nějaké antonymum napadlo?“ zeptal se pedagog.

„Jo! Kafe — mlejnek!“

Jak mohly dvojice strop — podlaha, hlava — nohy, prsa — záda

asociovat panu Hruskoví kávu a mlýnek, bylo profesoru Parkhillovi

záhadou.

„Pane Hrusko, káva a mlýnek spolu jistě souvisejí, ale obávám se,

ţe přisuzovat jim protikladný význam by bylo přece jen poněkud —

ehm — násilné …“

Pohlédl na hodiny. Doufal, ţe pro dnešek uţ všechen čas vypršel,

protoţe teď byla řada na antonymech pana Kaplana. Ručičky na

ciferníku se však překrývaly přesně na desítce, takţe do konce

vyučování zbývalo deset minut, a pan Kaplan se uţ s úsměvem

zvedal. „Pane Kaplane,“ řekl rychle profesor Parkhill, „neţ vás

vyvolám, chtěl bych připomenout, ţe jste za úkol nedostali nic jiného

neţ napsat pět protikladných slovních dvojic. Nechci tedy ţádné —

ehm — proslovy, ţádný obšírný úvod!“

Kolikrát uţ se pokoušel pana Kaplana ukáznit! Ale spoutat fantazii

ţáka, který k sebeprozaičtějšímu úkolu přistupoval tak, jako by přes

něj vedla cesta ke stuţce Čestné legie, se mu zatím nepodařilo. Bylo

to totéţ jako ţádat gladiátora, aby zasadil jen jednu ránu, totéţ jako

313

ţádat Magellana, aby přeplul jen jedno moře.

Několik ţáků, kteří Kaplanovu práci pročenichali uţ předem (s

dravčí lačností, kterou si schovávali pro lasici ve vlastních řadách),

se labuţnicky pochechtávalo. Paní Yanoffská vrhala významné

pohledy na paní Pilpulovou. Pan Olansky vyslal spiklenecký

úšklebek k panu Barbellovi (ačkoli příjemcem měl být jeho soused,

pan Blattberg). Slečna Tarnovská vyzbrojila své nevyzpytatelné rty

nevyzpytatelným úsměvem a ostřila si čepel kapesníčku pro

nadcházející jatka.

Pan Kaplan pedagogovu výtku výjimečně nekomentoval. Kdykoli

jindy by reagoval, jako by měl být zkrácen o hlavu, ale tentokrát byl

zaneprázdněn mobilizací svých přívrţenců. „Trabish! Nespát!“

„Přečtěte své příklady z lavice!“ přikázal profesor Parkhill.

Pan Kaplan sebou škubl. „Já … nemám jít k tabuli?“

„Z první řady vidíte ta slova docela dobře! A nic víc se od vás

neţádá: jen tato slova!“

Pan Kaplan zasténal nad tím, jak můţe člověk být k člověku

nelidský, načerpal posilu z arzenálu svých věrných a chrabře se dal

do čtení: „Pět antonín od Hymana Kaplana!“ (Nadpis se do kategorie

„slov“ propašovat dal.)

„Antonym!“ opravil ho stroze pedagog.

Umlčovaný bard nehnul brvou. Recitoval dál: „Cik — cak. Ne-

šika — šika. Jišní Dakota — Severní Dakota. Mluv — dršubu. Noční

můra — dení můra.“

Profesor Parkhill se zděšeně obrátil k tabuli. Ano, právě tak to tam

bylo nezaměnitelným kaplanovským rukopisem napsáno: „Noční

můra — denní můra.“

„No tohle?!“ vykřikl pan Blattberg.

Slečně Tarnovské vyjela ze rtů jakási kletba.

„Ďjúú!“ plácl se obdivně do tváří pan Pinsky.

Ústa slečny Mitnickové se proměnila v krouţek hrůzy.

Pan Nathan měl hlavu mezi koleny.

Profesor Parkhill přemítal, jakou metodu zvolit. „Noční můra …

denní můra.“

Nad lavicemi se divoce vlnily pěsti, prsty, tuţky a pravítka ve

vichru bouřlivých proseb a protestů: „Sim!“ „Sim!“ „Pane profesor!“

314

„Chyba! Chyba!“

„Třído …“ řekl pedagog zaraţeně. „Dejte ruce a — ehm — jiné

věci dolů. Na kaţdého přijde řada … Probereme chyby pana Kaplana

jednu po druhé.“

Panu Kaplanovi poklesla brada. Ne „chybu pana Kaplana“, ale

„chyby pana Kaplana“. A „na kaţdého přijde řada“ … A „jednu po

druhé“ … Začal si procvičovat hluboké nádechy.

„Pan Fledermann,“ řekl profesor Parkhill.

Ch. J. Fledermann hnidopišsky prohlásil, ţe jelikoţ cik není an-

tonymem cak, nelze vydávat cak za antonymum cik. „Cik cak se

prozdě nemůţe dát od zebe!“

Tato filipika inspirovala Luccu Barbellu k výkřiku: „Neni ţadna

extra cika ani extra caka!“

„Je to jeden výraz,“ prohlásila slečna Atrakianová. „Jako siamský

dvojčata!“

Dvojčata Wodjikova byla nadšena.

„Siamský sou taky kočky,“ špitl pan Kaplan.

Jeho sofismatu však nikdo nevěnoval pozornost.

Formulace slečny Atrakianové byla tak šťastná a její příměr tak

sugestivní, ţe celá falanga Olansky— Blattberg—Nussbaum za-

bouřila potleskem. Slečna Mitnicková dokonce sebrala tolik odvahy,

ţe se zahihňala.

Sotva veselí pominulo, zaburácel Stanislaus Wilkomirski, ţe šiku

nelze ani při největší shovívavosti akceptovat jako protiklad nešiky.

„Šika,“ vykřikoval pan Wilkomirski, „je ryba, a ţádna ryba nelze byt

pantomimem — ani dyby to byl takovej sólokapr jako Kaplan!“

Brilantnost tohoto přirovnání stvrdil hurónský smích, jímţ došli

sladké pomsty všichni, kdoţ někdy trpěli pod botou Hymana

Kaplana.

Profesor Parkhill si s uspokojením uvědomil, jaký pokrok udělal

pan Wilkomirski od doby, kdy chtěl opravit páně Kaplanovu větu

„Ten člověk je kádrňák“; navrhoval tenkrát nahradit „kádrňáka“

„kaprňákem“. Dnes tento rybomilný ţák ovládá bezpečně sólokapra

a brzy jistě zvládne i štiku.

„Neříkáme šika, ale —“

Ale to uţ si vzala slovo dravá a hlubinná Olga Tarnovská. „Pro

315

všechny zdělaný lidi sou Juţná Dakota a Severná Dakota geográfi-

česke mena! A jak je moţno, aby jedno bylo protivokládem dru-

hému? Jsou protivoklády Minsk a Pinsk?“ (Ještě nikdy neprojevila

tato modistka tolik smyslu pro ironii.) „Sou protivoklády vánoce a

Nový rok? Nět!“

„Nový York je naproti Brooklyna,“ vzplál pan Kaplan.

„Pane Kaplane!“ Profesoru Parkhillovi došla trpělivost. „Jazyk

není zeměpis!“

„Jedna nula pro pana profesora!“ zasmál se Isaac Nussbaum.

„Kaplan, vemte aspirin!“ posmíval se Olaf Umea.

Nathan P. Nathan si zakryl oči a klátil se na ţidli ze strany na

stranu.

Slečna Mitnicková se přestala tvářit jako gazela a vrhla se do boje.

„Noční můra — a denní můra?“ tváře jí jen hořely. „To je

neuvěřitelné! Kdo někdy slyšel takové slovo — takový nápad —

jako denní můra?“

Lavice se otřásaly novým jásotem. Pan Blattberg škodolibě točil

svým řetízkem. Odškodněný pan Olansky se zubil od ucha k uchu.

Slečna Goldbergová oslavovala tureckým medem.

Profesor Parkhill měl tolik práce s mazáním páně Kaplanových

omylů a připisováním správných antonym, ţe si ani nevšímal, jaký

účinek má nemilosrdná palba na svůj terč. „Slečna Mitnicková má

naprosto pravdu, pane Kaplane! Přesně vzato, antonymum k noční

můře vůbec neexistuje. Jestliţe někdo noční můru nemá — má

prostě klidný, nerušený spánek bez tíţivých snů.“ Třikrát

nesmiřitelně přeškrtl denní můru a zeptal se: „Jsou vám všechny ty

opravy jasné, pane Kaplane?“

Pan Kaplan neodpovídal. Hleděl na svou práci, jako by rány pršely

na něho i na ni, zleva zprava, cik cak … Tolik posměchu od dušiček

tak přízemních … Byl ohromen. Byl ochromen. Byl zdrcen. Bylo to

nad slunce jasnější: pan Kaplan utrpěl své Waterloo. Poráţka, těţká a

jednoznačná, stihla nakonec i jeho.

„Pane Kaplane,“ opakoval profesor Parkhill, „je vám všechno

jasné?“

Hyman Kaplan zřejmě pozbyl řeči právě tak jako sluchu.

Profesora Parkhilla zahryzalo svědomí. Moţná neměl mluvit tak

316

příkře. Moţná neměl nepřátelům pana Kaplana dovolit, aby

nešťastníka roznesli na kopytech. Zastyděl se, ţe není bez viny ani

on: mohl zasáhnout a páně Kaplanovu prestiţ zachránit. V té chvíli

vypadala tvář nebohého štvance jako zralá do hrobu.

Náhle zazněl z chodby zvonek, výjimečně milosrdný.

Pedagog okamţitě zvolal: „To je pro dnešek všechno!“

Ještě nikdy neviděl své ţáky tak šťastné. Culili se a chichotali —

opojeni sladkým vínem pomsty. Někteří dávali k dobru vybraná

sousta z Kaplanových absurdních antonym, jiní se s ním pobaveně

nebo povýšeně loučili. Jen pan Pinsky, neochvějně věrný, probodával

očima všechny, kdo strhli jeho pána do bláta a kalu.

„Kaplan —“ sklonila se slečna Tarnovská nad kořistí, podobna

postavě z Gogola, „— dnes vy nadělal chyby na celý rok!“

„Vzal ste poučení?“ šklebil se pan Blattberg.

„Příště nepleťte andonyma a Antonína!“ Pan Olansky se podobal

škodolibé sově. „Jasný?“

Aţ teď zablikala v srdci Hymana Kaplana jakási poslední, chabá

jiskřička. „Jásný?“ opakoval s opovrţením jako muţ, který můţe

prohrát bitvu, ale nikdy ne válku. „Pro vás né, pan Olansky! Pro vás

nikdy, vášená Tarnovská. Pro vás šechny dám dárek, nový

andomínum do vaší hlavy: andomínum od jasný, kerý je —

plpouni!“

Profesor Parkhill měl pocit, ţe má denní můru.

317

13

PAN K*A*P*L*A*N

EUMOIRICKÝ AŢ DO KONCE

Začalo to všechno tak nevinně, říkal si profesor Parkhill. Teprve

kdyţ se zvířený prach usadil, dávno po bitvě a daleko od ţhavého

bojiště, mohl své vzpomínky urovnat.

Ale copak to mohl předvídat? Moţná to nějak souviselo s dobou, v

níţ se to odehrálo. Školní rok se nachýlil, a na jeho sklonku bývají

nervy vţdycky napjatější a trpělivost vyčerpána. Ale který kamínek

tu lavinu událostí strhl? Čí unáhlené slovo? Čí prostořekost? Jaká —

Snad to začalo domácím úkolem pana Isaaca Nussbauma, orto-

doxního předzpěváka, ale neortodoxního ţáka, který přepsal na tabuli

svou kompozici „Proč koni vymřívají“. Její úvod byl stejně

elektrizující jako nadpis :

Koni kteří mají čtyři nohy jsou pomalejší neţ

autmobily a jejichţ uţíváním vymřívají.

„Pane Nussbaume,“ začal pedagog, „zvířatům, o kterých píšete,

říkáme v prvním pádě plurálu koně. Tvar koni —“ Zaváhal. Má se

zmínit o tom, ţe tohoto tvaru se uţívá jen v řeči obhroublé, protoţe je

vlastně nadávkou? Nerad ţáky na takové moţnosti jazyka

upozorňoval; dost na tom, ţe na ně upozorňovali sami — byť be-

zelstně a v dobré vůli, kdyţ při volných dotazech vyzvídali, zda

„kráva jordánská“ je zvláštní druh arabského skotu a „starý tvrdo-

lín“ nějaká těţko poţivatelná ryba, nebo nemá-li se místo „ty paz-

nehte“ říkat „ty pasy nechte“. Ne, raději ţivočišné asociace nepo-

koušet, „— tvar koni zde nemá co dělat,“ řekl. Opravil ještě novotvar

„vymřívají“ a zamířil k problematice širší.

„Pozor na vztaţné věty. Kdyţ napíšete koně, kteří mají čtyři nohy,

naznačujete tím, ţe někteří koně čtyři nohy nemají.“

Pan Nathan se rozesmál. „To leda zerůdy!“

„Rozumíte mi, pane Nussbaume?“

318

„Jojojo,“ přikývl vousatec. „Jak by se to mělo vyměnit?“

„Změnit se to dá velmi prostě,“ usmál se pedagog. „Stačí —“

„Vzít koňum nohy!“ zvolal pan Kaplan.

„A-ano …“ Profesor Parkhill měl radost, ţe pan Kaplan se po-

slední dobou tak zlepšuje; ţe říká „nohy“ místo „nochy“ a „vzít“

místo „sít“. Pečlivější výslovnost slibovala, ţe vbrzku se vytříbí i

jeho slovní zásoba, která přece jen ještě nebyla bez problémů (jak

občas dosvědčil ne právě zdařilými větami jako „Ten starej mazavec

uţ zase krávoral z putyky“ nebo „Dyš se dítě rozbrekne, má se do

pusy zašoupnout čudlík“).

„A-ano .. . myslím, ţe nejlepší je —“ pedagog přeškrtl křídou kteří

mají čtyři nohy, „— zbavit se těchto čtyř slov. Přečtěte svou větu

teď.

„Koně jsou pomalejší neţ — To je fakt!“ přikývl pan Nussbaum

tak blaţeně, ţe se mu jarmulka smekla šejdrem. „Ty čtyři nohy

nemám vůbec nutný!“

„Přesně tak.“ Profesor Parkhill sunul ukazovátko kolem dalších

slov, úmyslně nechal bez povšimnutí zdeformované „autmobily“ a

zastavil se u prvního slova ve větě vedlejší. Toto a bylo dokonalým

příkladem nadbytečné spojky, gramatické chyby, kterou Plaut s

Bibermanem tak výstiţně pojmenovali „defektní subordinací“.

Ukazovátko třikrát zaklepalo na bludné a. „Nutné není ani to a,

pane Nussbaume. Kdyţ je prostě odstraníme —“ máchl pedagog

mazací houbou, „vztah mezi oběma sděleními zůstane zachován.

Zbývá jen doplnit — co?“ Rozhlédl se po třídě v domnění, ţe

chybějící čárka před jejichţ přímo křičí po nápravě.

„Čárku,“ vykřikla slečna Gidwitzová.

„Výborně! A kam?“

„Nad i.“

„Nad jaké i?“ zamţikal profesor Parkhill.

„Ve slově jejichţ“ pravila slečna Gidwitzová.

Pedagog posmutněl. Ale nedalo se nic dělat. Defektní subordinaci

by přece nenechal neopravenu, ani kdyby věděl, ţe oprava odhalí

další defekt — tentokrát ve skloňování vztaţných zájmen. S

takovým řetězením problémů se musí při výuce počítat.

I kdyţ … Sotva zopakoval deklinaci vztaţných zájmen, přihlásil se

319

pan Umea s otázkou, která s předešlými defekty nijak zřetězena

nebyla.

„Jaký sou takový koně rod?“ chtěl vědět.

„Koně jsou rodu muţského,“ odpověděl vyučující a v duchu se

připravoval na výklad o tom, ţe koňům ţenského rodu říkáme

kobyly.

Ale pan Umea chtěl přijít na kobylku něčemu jinému. „Sou rod

ţivotný?“ zeptal se.

„Jistě, pane Umeo. Ţivotný.“

„Ale dyţ vymírávají?!“

Profesor Parkhill znovu posmutněl. Domnělá neţivotnost koň-

ského rodu byla koneckonců právě tak zarmucující jako jeho ne-

ţivotnost skutečná. Jenţe zatímco koňů ubývá, neubývá ţáků, kteří

rok co rok pochybují, zda zastřelení zajíci na louce vskutku leţel i,

kdyţ vzhledem k jejich bezţivotí by koncové i mělo ztvrdnout

podobně jako jejich těla. A rok co rok (někdy měsíc co měsíc) je

třeba vysvětlovat, ţe mluvnická ţivotnost je kategorie takříkajíc

nadţivotná, takţe skolení zajíci, lvi i sloni měli odjakţiva slovesnou

koncovku měkkou, nejinak neţ skácení lesní velikáni, kteří pod

údery seker vţdycky padali, byť stromy daleko měkčí — padaly.

Kdyţ vyučující vyloţil, jak je to s ţivotností vymírajícího koň-

stva, obrátil se znovu k autorovi kompozice. „Pouţíváním auto-

mobilů ovšem koně nevymírají, pane Nussbaume … Nešlo vám spíše

o to, ţe je automobily z dopravy vytlačují?“

Pan Nussbaum beze všeho uznal, ţe koně jsou automobily spíše

vytlačováni neţ vyvraţďováni.

„A teď, třído, pozor. Všimli jste si, ţe v této větě je jedno ne-

správně napsané slovo?“

„Automobily!“ zvolala slečna Mitnicková, spolehlivá jako vţdy.

„Mezi t a m chybí o.“

„Výborně!“ Profesor Parkhill chybějící písmeno doplnil.

A právě to — jak mu s odstupem času došlo — byl ten osudový

okamţik! Tímto neškodným, neviňoučkým o se celá vleklá kalamita

začala. Neboť automobily mu poskytly jedinečnou příleţitost povědět

třídě něco o původu slov — coţ se mu pro ţáky znalé cizích jazyků

zdálo být téma nanejvýš podnětné. Znalost etymologie můţe dospělé

320

lidi z jiných zemí vyzbrojit novými a nedocenitelnými klíči k jazyku,

který právě studují.

„Ví někdo, proč ve slově automobily má být o po t?“ usmál se

široce.

Do vzduchu vyletěly dva prsty patřící Hymanu Kaplanovi.

„Ano?“

„Ve slově automobil má být o po t a před m, protoţe se to tak

píše!“

Pedagog nezastíral své zklamání. Argumentace s pomocí bludného

kruhu byla vţdy páně Kaplanovou chloubou i zhoubou. (Ale jak se

zlepšila jeho výslovnost! Neříkal uţ „protoše“, ale „protoţe“, „slově“

místo „slofě“, ba dokonce „před“ namísto „čet“!)

„Protoţe se to tak píše?“ opakoval profesor Parkhill. „Tím se přece

nic nevysvětluje. Tím se jen —“

„Protoţe bez písmenka bysme o nemohli namáčknout do našeho

mluvení?“

„N-ne.“ Jediným tahem křídy oddělil pedagog auto od mobily.

Poodstoupil od tabule. „Podívejte, třído. Automobil se skládá ze dvou

částí — auto a mobil. První část pochází z řečtiny, druhá z latiny. A

kaţdá z nich má svůj vlastní význam. Latinské mobilis znamená

pohyblivý. Řecké auto znamená —“

„Auto z Fecka!“ unáhlilo se jedno z dvojčat Wodjikových.

„Nenene!“ vykřikla jásavě slečna Atrakianová. „Auto znamená —

sám!“

„Přesně tak,“ řekl profesor Parkhill. „Takţe automobil je něco, co

se pohybuje vlastní silou, jinak řečeno samohyb. Řečtina tedy —“

„My teďka učime ţečtinu?“ zhrozila se paní Moskowitzová. Jestli

o něco nestála, pak o to, aby se jeden jazyk obohacoval — a

komplikoval — druhým.

„Řeci vynalesli auto?“ vyhrkl Vasil Hruska. „Já myslel, ţe Tomáš

Alpa Edison.“

„Alva!“

„Omyl!“ rozohnila se slečna Atrakianová. „Auto je řecký! Éro-

plán je řecký! Telegraf je řecký! Všecko, všecko, všecko je řecký!“

Kolem to zabublalo nacionalismem, jenţ byl pod vřící hladinou

třídy skryt vţdycky jen velmi provizorně.

321

„Atrakianová, nebuďte nenajedlá! Nechte taky trošku pro jiný

národy!“ zaútočil Sam Pinsky.

„Telegraf našel Morzeov! Co našel Morzeovou abecedu!“ tvrdila

„Zajda“ Kipnisová.

„Éroplány sou z Úesá,“ zacvrlikala slečna Lopezová.

„Třído …! Slečna Atrakianová nechtěla říct, ţe Řekové všechny ty

skvělé věci skutečně vynalezli. Chtěla říct, ţe slova, kterými je

označujeme, mají původ — ehm — v řeckém jazyce.“

„Ajóó …“ zašumělo třídou.

„Mhmmm …“ zabručeli mnozí.

„Achá!“ vykřikl Hyman Kaplan, jenţ pohrdal kaţdou poloviča-

tostí.

Na Mary Atrakianovou pršely uctivé pohledy, plné obdivu k jejím

zaslouţilým předkům. (Ţe je slečna Atrakianová Arménka a miluje

Řeky právě tak málo jako Turky, nikdo z ţáků netušil.)

Náhle vyšlehl baryton Luccy Barbelly. „Kdo dalla světu arki-

tekturu?“ tázal se. „A muziku? A silnice? A románský brány? A

Galilea? A Paganina? …“ Pan Barbella by v katalogizování římského

génia jistě pokračoval, kdyby hned prvními poloţkami neťal do

ţivého Olgu Tarnovskou.

„Rossíja! Rossíja!“ vzplanula byvší balerína. „Tolstój, Lérmon-

tov, Čechov.“

„Michelangelo! Leonardo! Marconi!“ flekoval pan Barbella.

„Ale dámy … ale pánové …!“ klepal profesor Parkhiíl ukazo-

vátkem na katedru. „Tímto způsobem nemůţete vést dialog!“

„Další z Řecka!“ zvolal Ch. J. Fledermann.

„Náš profesor je z Řecka?“ nemohl věřit svým uším pan Wil-

komirski, povoláním nýtař.

„Profesor né,“ ušklíbl se pan Fledermann. „Dialog.“

„Jak to, ţe umíte tak moc řecky, a tak málo americky?“ smál se

Nathan P. Nathan.

„Poněvač je kulturní člověk!“ vybafl pan Olansky.

„Cha!“ vzal si slovo pan Kaplan. „Atrakianová je v Řecku roděná

—“

„Já sem roděná v Bulharsku,“ protestovala slečna Atrakianová.

„— a za to zaslouhává pomnik? Čemýšlujte, Olansky. Ňákej jazyk

322

se musí naučit všici. A řeckej byl prostě její mateskej.“

„Ocovskej taky!“ opáčil pan Umea. „Snád nenarodila bez oce!“

Slečna Atrakianová se pokusila třídě sdělit, ţe své znalosti řečtiny

nepochytila od matky, ani od otce, ale od svého snoubence, s nímţ se

poznala v Roselandu, v Mekce společenského tance na Broadwayi;

nikdo ji však neposlouchal.

„Mluvit ňákej cizí jazyk umí v naší čídě kaţdej!“ Pan Kaplan se

obrátil k panu Pinskému. „Pinsky, dejte pár slov rumunsky.“

„Pane Kap—“

Sam Pinsky pronesl několik rumunských slov.

„Wodjik!“ vyvolal pan Kaplan dalšího nešťastníka. „Zamluvte

něco polsky.“

Oba Wodjikové, kteří vůbec nebyli Poláci, pohotově zaprskali

několik slabik jakéhosi nedešifrovatelného, jistě však úctyhodného

jazyka.

„Nussbaum, pověste ,Ahoj a čao‘ hebrejcky!“

„Ne! Ne!“ zabubnoval pedagog tuţkou na katedru. „To stačí, pane

Kaplane.“ (Odhadoval, ţe na Kaplanovo vyvolání čeká ještě nejméně

pět jazyků.) „Vraťme se ke slovu automobil. Chtěl jsem jen ukázat,

ţe mluvíme jazykem ţivým. Ţe není strnulý, neměnný. Stále se

vyvíjí, přibírá nová slova, dostává nové odstíny —“

„Uuuuf!“ Nebohá paní Moskowitzová. Pro ni byla slova mrtvá

jako balvany. Naznačovat jí, ţe všude kolem se líhnou slova nová —

znamenalo otvírat bránu do blázince.

„Vezměme si jiný příklad,“ řekl rychle profesor Parkhill. Obrátil

se k tabuli a napsal:

AUTOGRAM

„Viděli jsme, ţe auto- označuje původce toho, co je vyjádřeno

druhou částí slova. Víte, co znamená gram?“

Paní Moskowitzová se zachvěla jako citlivá váha pod gramy

cukru, mouky či másla. Váţit auto bylo nad její moţnosti.

Pan Kaplan se otočil ke slečně Atrakianové. „No? Ste tady jediná

Řečka.“

„Já — sem — Arménka.“

323

„To je blizko.“

Pan Fledermann vyhrkl: „Já zem v Německu učil trocha řecky.

Gram je pízmo nebo značka!“

„Výborně, pane Fledermanne!“ řekl profesor Parkhill. „Takţe

autogram je vlastnoruční podpis. Je to jasné, třído?“

Nejenţe to bylo jasné; přímo to oslňovalo.

„Kráása …“ vydechla slečna Tarnovská.

„Je to mošný?“

„Eště jiný příklady, prosím …!“

„Nu, příkladů je mnoho a mnoho,“ řekl profesor Parkhill vesele.

Chviličku přemýšlel. „Například slovo — které vám asi bude

připadat — ehm — těţké. A vím, ţe se můţe zdát těţké. Velmi

těţké. Ale určitě jste je uţ mnohokrát viděli!“ Napsal na tabuli:

HOMOGENIZOVANÝ

Pan Hruska spadl ze ţidle.

„To je slovo?“ vykvikla „Zajda“ Kipnisová.

„Co je slovo?“ mţoural před sebe Reuben Olansky, aniţ co viděl.

„Joj,“ zafuněla paní Moskowitzová.

Odevšad přilétaly rozpačité povzdechy provázené bolestnými

grimasami, jak se HOMOGENIZOVANÝ vzpíral všem měřítkům.

„Dámám mohu napovědět,“ řekl pedagog. „Kdykoli jdete do

obchodu s potravinami, vidíte tam výrobek, který je —“ Spočinul

ukazovátkem na slově HOMOGENIZOVANÝ.

„Pch!“ ohrnula nos paní Yanoffská. „Nikdy.“

„Copak chodím nakupovat do zoo?“ řekla vdova Pilpulová.

„Jak můţeme něco koupit, co nevíme vyslovit?“ zeptala se slečna

Goldbergová.

Pedagoga to nezastrašilo. „Jen přemýšlejte, dámy. Ujišťuji vás, ţe

jste s tím slovem kaţdá přišla do styku! A mnohokrát. Ţádná si

nevzpomenete?“

Slečna Mitnicková zrudla aţ po konečky prstů, kterými se při-

hlásila. „Neznamená to jistý druh mléka?“

„Jistěţe znamená!“ zvolal profesor Parkhill potěšené.

„Rózi je světová!“ smál se Nathan P. Nathan.

324

„Mléééka?!“ zamečela Lola Lopezová.

„Grindapáne!“ Slečna Zievová si to pro jistotu zapsala do sešitu,

aby měla čím zpestřovat večery, aţ se stane paní Andrassyovou.

„Já jsem věděl, ţe si vzpomenete!“ zářil profesor Parkhill.

„A teď pozor. Homogenizované mléko nabude mnohem bohatšího

významu, kdyţ si uvědomíme, z čeho je sloţeno.“

Zvedl křídu a sviţně rozsekl HOMOGENIZOVANÉHO na dva

kusy. „Homo znamená stejný, genos je druh nebo rod. Homoge-

nizovaný je tedy stejnorodý — a homogenizované mléko je takové

mléko, které je celé stejné, mléko, kde byla smetana rovnoměrně

rozdě—“

„Tak já piju řecký mlíko?“ vyletěla slečna Atrakianová.

„Ne!“

„Řecký mlíko dojí koza!“ zazubil se Olaf Umea.

„Já nejsem koza!“

„Ani né koza, ani né kráva,“ řekl pan Kaplan, „ale mlíko pijete

americký.“

Vtom povstal Lucca Barbella, jehoţ nevraţivost vůči Helladě ne-

zadrţitelně rostla, a zeptal se profesora Parkhilla, zda řečtina je je-

diný jazyk, který nás obohatil. Nepocházejí jazykové klenoty také z

jiné ušlechtilé řeči?Jak svým dotazem, tak intonací, kterou při-

pomínal rozohněného diplomata pronášejícího ledovou demarši, v

podstatě obvinil vyučujícího z nadrţování určitým národům.

„Latina,“ souhlasil promptně pedagog, „nám pravděpodobně dala

ještě více slov neţ řečtina.“

„Bravo,“ řekl pan Barbella.

„To se budem učit eště jeden jazyk?“ rozklepala se paní

Moskowitzová.

„Můj synovec píše latinsky,“ oznámil pan Wilkomirski.

„Co?!“

„Vy děláte vtip?!“

„On je lékaš,“ řekl pan Wilkomirski.

„Třído, co kdybychom se podívali na některá slova latinského

původu? Jsou nesmírně zajímavá!“

„Francouského původu jsou taky zajímavá!“ řekla hrdě Rochelle

Goldbergová.

325

„To jistě,“ přiznal pedagog. „Mohla byste nějaké uvést?“

Slečna Goldbergová si na ţádné nemohla vzpomenout. A jako z

udělání si momentálně nevzpomínal ani profesor Parkhill. Slečna

nervózně zalovila v kabelce. Bonbon! svitlo pedagogovi. Bon! Bon!

Sáhl po křídě, aby to napsal na tabuli, ale zároveň zazněl známý hlas.

„Někerý slova francouskýho původu sou jenom na pletení!“

prohlásil pan Kaplan štítivě.

„Jak to na pletení?!“ zamumlala přes bonbón Rochelle Gold-

bergová.

„Na pletení lickýho mosku! Na šplouchání do majáku!“

„Pane Kap—“

„Já to vím, poněvač sem se k takovýmu čípadu nachomoutnul!

Pamprésor, já sem znal čověka, kerej si tloukl do hlavy francouský

slovička, aby moh vypadat jako ňákej hoko voko, ale nic mu to

nebylo splatný, protoţe koukal, jako dyš neumí spočítat né do pěti,

ale ani do půl četí, a furt mě hicoval, abych sem se vyjádřoval jako

on, a trepentil samý sakraplot a bondyjé, a sedněte si, silvublé, ať

nám nevynesete paní, nebo mersi, ţe ste mě postili vaší čáramancí, a

dyš měl večer presbuřta, tak vykřikával, pardlé, to mám dneska

nonšalátní soaré! A jak to s ním, prosim, nakonec skoncovalo? Cha?“

Pan Kaplan se nadechl.

„Byl z něho motorickej piják, byl z něho motorickej budíškni-

čema! Pil burduázijé, to jo, a nosil na botouch francouský kamašle,

to taky jo, ale v jeho šišce to měl tak zapletený a zašmodrouchaný, ţe

dyš viděl na vchodách do sociálního toaletního zařízení obyčenský

písmena, tak byl v tý jeho fantasmaródyji česvěčenej, ţe M znamená

Madámy — a Ţ znamená Ţentlmáni“

Třída zírala jako králík uhranutý krajtou.

Profesor Parkhill vyuţil všeobecného ticha, do něhoţ se po svém

expozé pohrouţil i rozpálený pan Kaplan, a napsal na tabuli:

BONBON

„Nemálo francouzských slov je pro nás přínosem,“ řekl pomalu. A

rychle dodal: „Coţ stejnou měrou platí o slovech převzatých z jiných

jazyků, a jistě byste jich mohli uvést celou řadu.“

326

Pan Olansky přikývl tak mocně, ţe mu poskočily bifokální brýle.

„Například slovo bonbon“ pokračoval pedagog, „se vţilo natolik,

ţe uţ si ani neuvědomujeme, v které zemi vzniklo a jak. Je to vlastně

dvakrát vyslovené francouzské příslovce bon, které znamená —“

„Čaj!“

Profesor Parkhill se zarazil. „Prosím?“

„Čaj!“ Byl to hlas Reubena Olanského.

„Čaj?“ opakoval pedagog nechápavě. „Čaj není francouzského

původu …“

„Je čínckýho!“ zahřměl pan Olansky. „Chtěl ste slova, kerý sou z

importa!“

„Ach tak. Ano … Čaj myslím skutečně pochází z čínštiny —“

„Cviboch!“

Profesor Parkhill si odkašlal. „Jak?“

„Cviboch!“ trval na svém Ch. J. Fledermann. „Německýho pů-

vodu.“

„Ano … Správně!“

„Proboha šivýho!“ vykřikl Hyman Kaplan. „A nemělo by bejt v

angličině taky něco z Anglie?“

„Z Ánglie? Pfu!“ švihla Olga Tarnovská kapesníčkem po staro-

slavném Albionu. „Ánglie neni romantíícka. Ánglie je futbol, ves-

lácký závody. Ale kde má Ánglie dúši? Kde? … Nejvelikolepější

slova sou, kde sem rodila ja. Óseň, to značí podzim. Ljubóv, to značí

láska. Píšuščaja mašína — psací přístroj!“

To byla poslední kapka pro ty, jimţ proudila v ţilách středo-

mořská krev.

„To sou slova, co sou mluvený tam!“ zasupěl Lucca Barbella.

„Dávejte do příkladu slova, co sou mluvený tady!“ ţádal Olaf

Umea.

„Třído —“

„Dam tííísic příkladu!“ vzplála Olga Tarnovská. „Vodka! Kaviár!

Boršč!“

„To sou jídla, né slova!“ přisadil si pan Kaplan.

„Boródin! Dostojévskij! Púškin!“

„To sou mena!“ protestoval Christian Fledermann.

„Stáre, slávne mena!“

327

„Ale sůstavají v ruščině!“ rozčilil se pan Kaplan. „Dejte čiklad, co

je čevzatý! Co zná kaţdý dítě!“

„Blínčiky,“ řekla hlubokým hlasem Olga Tarnovská.

„Co?“

„Blínčiky. Lívanečeky! Zná kaţdý dítě.“

„Majn got … Tarnovská. Sou aspoň homokenyzovaný?“

„Pane Kap —“

„Vy ste zaujatej proti Rossiji!“ zapěnila slečna Tarnovská.

„A čárlivej proti Itálii!“ přidal se Lucca Barbella.

„Musíme všichni být velkomyslní!“ naříkala slečna Mitnicková.

„Pane Kaplane, vy nejste vůbec internacionál —!“

„Cha!“ ušklíbl se napadený. „Proti čínckýmu čaju sem nebyl!“

Profesor Parkhill klepal ukazovátkem tak ostře a mračil se tak

mrazivě, ţe utišil znepřátelené frakce pouhou silou vůle. „Takovými

bezhlavými spory nic nezískáme. Jsme tu proto, abychom se učili, a

ne hádali.“ Viděl, jak se obličeje viníků pokrývají stigmaty hanby.

„Kdyţ toto téma některé z vás tak vzrušuje, mám návrh. Kdo bude

chtít, můţe příště přinést krátký seznam slov, ve kterých rozeznal —

slova cizího původu!“

Tak to tedy začalo. Tak prostě. Kdo mohl tušit, ţe tento návrh

protrhne hráze a rozpoutá zátopu?

Právě tak si teď profesor Parkhill připadal — doslova zatopen,

zaplaven vlnobitím slov, jmen, kmenů, předpon a přípon, valících se

učebnou z dálných a exotických břehů. Sotva zjistil prezenci, slečna

Lola Lopezová, která snad konzultovala s polovinou španělsky

mluvícího obyvatelstva New Yorku, odhrkotala slova španělské

raţby, počínajíc arénou a končíc tabákem, včetně čtyř odvozenin

slova cigáro.

Sotva došel dech této Kubánce, nadechla se slečna Atrakianová,

která zřejmě vypáčila ze svého snoubence vše, co znal z Homéra a

Euripida, a začala metat po barbarech egejskými drahokamy. A jen

co zavřela ústa, jal se pan Barbella chrlit melodické slabiky,

nasbírané od Tyrol aţ po Kalábrii. A neţ mohla v rozţhaveném

vzduchu utichnout ozvěna jeho árie, ozvala se Olga Tarnovská a s

ňadry rozbouřenými a očima planoucíma výhradně retrospektivní

328

vášní ke svaté Rusi (kde pro ni veškerá civilizace končila rokem

1917) zanyla staromilnou litánii.

Něco takového ještě profesor Parkhill neslyšel. Slečnu Tarnov-

skou vystřídal Christian Fledermann s hrdou kořistí z Porýní, od

cimry a cemru přes šnaps po vercajk. Pan Wodjik poslouţil několika

výrazy z kteréhosi balkánského kraje, ale protoţe jim nikdo ne-

rozuměl, byly bez diskuse uznány za slova převzatá. (Nad zvukovým

houštím wodjikovské výslovnosti si pedagog maně vzpomněl, ţe

původ slova maglajz bývá v etymologických studiích spojován s

bosenským městem Maglajem, kde koncem minulého století došlo k

nepřehledné řeţi.) Pan Nussbaum nabídl tři výrazy, které nesly hrdé,

byť zprostředkované imprimatur Izraele: kibic, mišmaš, mešuge.

„Zajda“ Kipnisová, duše vyběravá, přidala košer a vdova Pilpulová

poslouţila macesem.

Pan Wilkomirski, který zadaným úkolům často nerozuměl, odolal

volání své otčiny a uvedl slova ze tří jazyků, k nimţ ho nic

nepoutalo: karneval, koňak, kimono. Dokonce i Oscar Trabish,

zmořený prací u pekařské pece, zívl: „Šartrézka … griotka …

šampus — samá frančina!“

„Borec!“ zvolal Vasil Hruska. Domníval se, ţe kolébkou tohoto

slova je Čína, neboť měl na mysli „borce morušovýho“. Jeho druhý

příklad zněl anablafet, ale po debaklu s Čínou si netroufal jeho

původ lokalizovat.

„Lógr… „začala slečna Gidwitzová, ale paní Yanoffská ji napo-

menula, ţe slušnější je soc. Olaf Umea však prohlásil, ţe je mu znám

výraz „vylógrovaná loţiska“, zatímco o „vysocovaných“ ještě

neslyšel.

„Francouzský klíč!“ zvolala pyšně Rochelle Goldbergová.

„To bude za chvíli cizí slovo i španělskej ptáček!“ ušklíbl se pan

Blattberg a spustil: „Ajntopf, gábl, prágr šunka!“

„Banka, valuta, bandita!“‘vypálil vlasteneckou salvu pan Bar-

bella navzdory všem a kaţdému.

„Ajncvaj!“

„Moment!“

„Fryško!“

„Presto!“

329

„Mašírovat!“

„Šupito!“

Hodina se začínala podobat olympijským hrám.

Profesor Parkhill jen taktak stačil opravit pana Barbellu, který byl

ochoten vydávat za výtvor svých římských předků i slovo rámus

(vzhledem k jeho koncovce). Alespoň letmo zasáhl, kdyţ Olaf Umea

zakončil řadu motocykl, motokára, motorest slovem motovidlo.

Doufal jen, ţe tento omyl vyplynul ze zvukové podobnosti, nikoli z

přesvědčení, ţe běţí o motorizované vidle.

A samozřejmě nemohl mlčet, kdyţ pan Pinsky — s hlavou

významně otočenou k panu Olanskému — zakončil svou jinak bez-

chybnou sérii triumfálním zvoláním „Bifekální brejle!“

Na okamţik měl dokonce podezření, ţe tato mstivá variace se

vylíhla v jiné hlavě, panu Pinskému tak blízké … Hyman Kaplan

však přihlíţel etymologické přehlídce aţ překvapivě klidně a tiše.

Teprve po drahné chvíli se začal domáhat pedagogovy pozornosti, a

to pohekáváním, pomňoukáváním a prosebným syčením,

posilovaným úpěnlivou grimasou, která naznačovala, ţe nebude-li

vyslyšen, padne na místě mrtev. Nakonec vyučujícímu nezbylo neţ

mu vyhovět, protoţe snaţivý ţák, předjímaje učitelův úmysl, začal

sám s jeho realizací. Vyskočil ze ţidle, oznámil „Já mám slova z

kaţdýho koncu světa!“ a vykročil ke stupínku.

Všichni ostatní samozřejmě promlouvali z lavice, ale Hyman

Kaplan nebyl z těch, kdo si dají ujít polohu stojícího řečníka před

sedícím posluchačstvem.

„Přátelé, spoluškoláci, novosvětáci!“ Pan Kaplan udělal pauzičku.

„Říkám novosvětáci, protoţe jenom v Novým světu můţeme mít

takovou pýchu nad číspěvkama z cizích národů! V této jedinečné

atomsféře —“

„Pane Kaplane,“ přerušil ho pedagog, „dnes neprocvičujeme

mluvní projev. Uveďte stručně své příklady.“

„To jako musim odpustit od vysvětlávacích poznámek?“ Pan

Kaplan se zatvářil jako Apollón, který má odhodit svou lyru.

„Ano, musíte od nich upustit,“ řekl s kamennou tváří profesor

Parkhill. „Vysvětlujících poznámek není zapotřebí.“

Pan Kaplan potěţkal křídu s povzdechem, v němţ se snoubila

330

ukřivděnost s nevinností, a napsal na tabuli deset písmen:

EUMOIRICKÝ

Profesoru Parkhillovi se pozatmělo před očima.

„Co?“ To vybuchl Olaf Umea.

„To je slovo nebo nemoc?“ zarţál pan Nathan.

„Některý lidi mají nervy jak ţlučový kámeny!“ To byl hlas paní

Yanoffské, dámy v černém.

„Jaké slovo?“ vyptával se zuřivě pan Olansky. „Co zase na tabuli

udělal?!“

„Pane Kaplane,“ zachmuřil se profesor Parkhill. „Já —“

„Napsal špatně humoristický?“ informovala pana Olanského slečna

Gidwitzová.

„Moje slovo neni humoristický, ale eumoirický,“ řekl pan Kaplan.

„To si vymyslel!“ zavyl pan Olansky. „Vycucnul z prsta!“

„To sou ty jeho špinavý trika!“ varovala Olga Tarnovská.

„Eumoi … ojoj!“ vyjekla paní Moskowitzová.

„Třído …“ Pedagog nevěděl kudy kam. Za všechna ta léta na

Večerní přípravné škole pro dospělé se ještě nestalo, aby někdo z

ţáků přinesl do třídy slovo, které by profesor Parkhill nebyl s to

vysvětlit. Pan Kaplan však vytáhl na světlo exemplář, který jeho

učitel nebyl s to ani poznat. Znovu a znovu zavrtával do těch deseti

písmen oči. Tak nemoţné, tak… bizarní slovo! Původem řecké (to

bylo jasné), ale obludné aţ hrůza: profesor Parkhill pochyboval, ţe je

kdy nějaký Řek vzal do úst.

„Eumoirický… eumoirický…“ vířilo mu hlavou. Předpona eu-

přece znamená dobrý, a moir — ţe by z moira} — bude mít něco

společného s osudem. „Euforie!“ blesklo mu. Co kdyţ chtěl pan

Kaplan napsat euforický, a ne eumoirický? Vţdyť do euforických

stavů upadá co chvíli…

„Kde ste takové šílené slovo nahrabal?“ slyšel pedagog zařvat

pana Olanského.

Pan Kaplan vladařsky namířil prst na poličku v koutě, kde byl

uloţen objemný slovník.

„Ďjúúú!“ plácl se pan Pinsky do rozzářených tváří.

331

Pan Nussbaum se chytil za vousy a začal se modlit.

„Pane Kaplane,“ řekl pedagog opatrně, „měl byste nám říct, co to

slovo — znamená.“

„Je řecký.“

Lakonická odpověď však třídní hněv jen rozdmychala.

„Odpovězte profesorovi!“

„Nehrejte schovávanou!“

„Ţádný ţulíchačky!“

„No ne!“ smál se Nathan P. Nathan. „Cirkus hadra!“

„Pane Kaplane,“ řekl suše profesor Parkhill, „ţe to slovo pochází z

řečtiny, je nade všechny pochyby. Ale na to jsem se vás neptal, ptal

jsem se, co to slovo znamená.“

„Vy nevíte?“ uţasl pan Kaplan.

Profesor Parkhill trpce pohlédl na tabuli. Lhát nebo hrát komedii

nebude. „Ne,“ řekl. Ale jen co to vyřkl, litoval, ţe to slůvko nemůţe

vzít zpět. Celá třída na něj zírala — na svého učitele, na svého

Solóna, na svého Šalomouna — očima plnýma hrůzy. Zachvěly se

před ní samy základy jejího vzdělání.

„Ufitel nefná to flovo?“ zděsil se Milas Wodjik.

Tomas Wodjik vydechl tutéţ otázku, ale v jiném sledu: „To flovo

nefná ufitel?“

„Přistěhovalec můţe pomátnout rodáka?“ Slečna Zievová z toho

byla tak perplex, ţe si rychle sáhla na zásnubní prsten, aby se ujistila,

ţe není vše ztraceno.

„Pane profesore …“ Na víc se slečna Mitnicková nezmohla. Byla

bledá jako stěna.

Vypadali jako pasaţéři na lodi, jejíţ kapitán uprostřed mořské

bouře přiznává, ţe nemá o navigaci nejmenší potuchy.

Profesora Parkhilla polilo horko. Podobné horko jako jednoho

dávného večera, kdy měli jeho ţáci pouţít v úkolu slovo kurník a kdy

pan Kaplan přišel s větou : „Kurník šupa, to je hic!“

„Třído …“ Pedagog si posunul brýle, uhladil kravatu, zhoupl se na

podpatcích a zkřivil rty v nuceném úsměvu — to vše, aby získal čas.

„Nedělejme z komára — ehm — velblouda. Nikdo nemůţe znát —

nebo pouţívat — všechna slova. Těch je přece v jazyce půl miliónu

— „ zaslechl strašlivé zaúpění paní Moskowitzové, která se hroutila

332

uţ při pomyšlení na půl tisíce, „— a nikdo je nemůţe nosit všechna v

hlavě. To je ostatně jeden z důvodů, proč máme slovníky!… Ale teď,

pane Kaplane, přejděme k věci. Definujte nám význam slova

eumoirický.“

Pan Kaplan — světe, div se! — nebyl vůbec polichocen. Ba ani

potěšen. Zkoprněle, ba omluvně civěl, podoben Eckermannovi, jenţ

nedopatřením poloţil Goetha na lopatky.

Vytáhl z kapsy jakýsi papírek. S bolestí z něj přečetl: „Eumoi-

rický. Přídavné jméno… Slovník píše, ţe znamená blaţený. Taky

ob… ob… obšťastněný dobrými úmysly či skutky.“ A zkroušeně

papírek schoval.

„Styďte! Styďte za takový slovo!“ zasyčela slečna Tarnovská.

„Za takovou vylámaninu!“ zahučel pan Hruska.

„To bych panprofesorovi neudělala!“ prohlásila Rochelle Gold-

bergová přes mentolku.

„Dejte Kaplanovi diplóm!“ běsnil pan Olansky. „Ať je vycho-

zenej ze školy! Sbohem!“

„Sbohem! Maucta!“ přizvukoval Olaf Umea. „Pochodem choď!“

Hyman Kaplan po nich neťal jediným slůvkem, jedinou slabikou.

Stál a mlčel, hluboce a — světe, zboř se! — kajícně.

„Vidíte, třído,“ řekl profesor Parkhill, „ţe pan Kaplan nám přinesl

slovo — velmi neobvyklé.“

„Neni neobvyklé, je neuvěřitelné!“ vykřikl pan Blattberg.

„Za to nepejskujte Kaplana, ale řečtinu,“ pravil pan Kaplan.

Tento manévr otřásl panu Blattbergovi ţlučí tak mocně, ţe roztočil

svůj řetízek, jako by to byl prak ne Davidův, ale Goliášův — prak

obra touţícího zabíjet vnoučkovými zuby.

„Kaplan — o jednu píďu!“ ţadonila Bessie Shimmelfarbová.

„Třído!“

„To nebylo fér, pane Kaplane!“ přemáhala slzy slečna Mitnic-

ková. „Pan profesor chtěl slova, která pomáhají, a ne která matou —“

„Někerý lidi,“ vzdychl pan Kaplan, „dovedou utopit na ţičce

vody.“

„A eště nás bude učit jak plavat?!“ rozlítila se paní Pilpulová.

„Nakvašněný by měl být pan profesor!“

„To se ví!“

333

„Ale dámy …“

„Nezastávejte ho, pansore!“

„Kdo jinemu vanu kopa, sam do ni pada!“ zakoulela očima paní

Moskowitzová.

„Kaţdý ostatní přinesl uţitečná slova!“ vykřikla slečna Mitnic-

ková.

„A musí bejt zdělání uţitečný?“ opáčil pan Kaplan.

„Takové slovo jako eumoirický neuţijeme ani jednou za sto let!“

lomila zoufale rukama slečna.

„Moţná je ve čídě ţák, kerej někdy uţije“ odpověděl pan Kaplan.

„Pane Kap —“

„Esli někdy to pošášený slovo uţijete,“ zaburácel pan Olansky,

„tak hadi budou lítat a sloni zpívat!“

„Kaplan,“ řekl nositel toho jména, „neni odpovědnej za ţivot-

čišnou říši.“

„Pane Kaplane!“ Profesor Parkhill se netajil svým roztrpčením. „Já

naprosto souhlasím se slečnou Mitnickovou a panem Olanským.

Vaše slovo je vrcholně nejasné. Vyjadřovat se dobře znamená

vyjadřovat se prostě. Slova jsou na to, abychom se jimi

dorozumívali, ne oslňovali. Slovo jako eumoirický —“

Obličej pana Kaplana povadl jako tvář sněhuláka v předjarním

slunci. Zřejmě čekal, ţe ho pan profesor za objev tak výjimečného

slova pochválí, ba ţe ho před třídou označí za vzor snaţivosti a

odvahy. Místo toho viděl chrabrý křiţák, jak jeho král přebíhá k

machometánům.

„A teď se podíváme na přechodníky!“ zvedl pedagog učebnici.

„Strana sedmdesát pět … Vy, pane Kaplane … se můţete vrátit na

místo.“

Do konce vyučování uţ Hyman Kaplan nepromluvil. Seděl bez

hnutí, jakoby zakután do svého ţalu. Stáhl se do stanu uraţené pýchy

a v něm — kdo mohl znát jeho myšlenky? Pohnul se, teprve kdyţ se

přiblíţila chvíle odchodu — ale i pak se jen sklonil nad notes a bez

hlesu do něj začal psát.

Minuty se vlekly, přechodníků uţ začínal mít dost i pan profesor,

ale konečně zazvonil zvonec — a pro ten den byl konec.

Zmoţené ţactvo si posbíralo věci, nacpalo je do kabelek a kabel,

334

očesalo z věšáků pláště, klobouky a šátky a hrnulo se ke dveřím.

„Dobrou noc, pane profesore.“

„Dobře vyspěte.“

„Nazledánou.“

„Naslanou.“

Profesor Parkhill opětoval pozdravy, ale zároveň si třídil knihy a

papíry. Sáhl po prezenční listině — a zamračil se. Pan Kaplan stále

seděl na svém místě. A psal. Pedagog zavřel svou zásuvku hlučněji,

neţ bylo třeba.

Pan Kaplan se zvedl. „Brou noc,“ řekl, kdyţ procházel kolem

katedry. Na vteřinku se zastavil, ale pak zamířil ke dveřím a zmizel.

Pedagog klesl na ţidli. Uţ dávno nebyl tak unaven. Šíji měl celou

ztuhlou. Zaklonil se a rozviklané opěradlo protivně zavrzalo. Začal si

třít spánky.

Tolik si od „slov z cizích zdrojů“ sliboval, takové naděje do nich

vkládal! Vzpomněl si, ţe před několika měsíci četl v Naší mluvě

obdivuhodnou stať dr. Helmuta Ganshmeiera, nazvanou „Slova

příbuzná: významná pomůcka z cizích jazyků“… Dr. Ganshmeier

byl lingvistický mág, kterému mezijazykové příbuzenství slov tak

učarovalo, ţe se stal moderátorem sympózia o „psycholingvistice“.

Jak novátorské, jak podnětné myšlenky to číslo Naší mluvy přineslo!

Jenţe dr. Ganshmeier nemusel nikdy učit ţáka, jako je Hyman

Kaplan …

Profesor Parkhill otevřel oči. Na stole před sebou uviděl linkovaný

papír. Byl přeloţen. Vzal jej a otevřel. Cosi na něm bylo napsáno, ale

vzhůru nohama. Obrátil papír a četl.

Váţený p. prof.!

Dneska jsem s vámi nesouhlasil. Přesto jste nejlepší

učitel.

Kdyţ nenaučím od vás, nenaučím od nikoho!

Hyman Kaplan

(autoručně)

ps. Ať vám je eumoiricky.

Popuzeně papír odhodil. Celý pan Kaplan! Vţdycky se ze všeho

335

vykličkuje a vyseká, jen aby mohl prosadit svou a mít poslední slovo,

chytrák … „Eumoirický … Oblaţený dobrými úmysly či skutky.“

Mně tedy není eumoiricky ani trochu, pomyslel si profesor

Parkhill. Ani trošičku!

Kdyţ si nasadil klobouk a natáhl galoše, zarazil se. Dodatečně si

uvědomil, ţe tu něco nehraje. „Hyman Kaplan (autoručně).“ Vţdyť

pan Kaplan se podepsal bez hvězdiček!

Znovu zvedl papír. Bylo to skutečně tak. „Hyman Kaplan“ —

smutečně černými čarami. Bez pastelkové barevnosti. Bez červených

písmen obtaţených modře. Neověnčený jedinou zelenou hvězdicí.

Pak zahlédl jakýsi barevný záblesk. Na druhé straně přeloţeného

papíru, kterou si zatím neprohlédl, bylo napsáno tiskacími písmeny:

P. PROF. P*A*R*K*H*I*L*L*O*V*I

Kdyţ pedagog zhášel světla, napadlo ho, jestlipak se mu ještě

někdy dostane takové pocty. Bylo mu eumoiricky.

336

* POZNÁMKA *

Rád bych nezamlčel svou vděčnost těm, kdo mají na české verzi

této knihy svůj dobrý podíl:

Leovi Rostenovi, který pokračováním v Kaplanových dobro-

druţstvích pomohl splnit můj nejdobrodruţnější překladatelský sen.

Pavlu Eisnerovi, z jehoţ divuplných jazykových průzkumů jsem se

mohl a potřeboval mnohému přiučovat; nejen v rámci Kaplanovy

třídy.

Přátelům, jejichţ mateřštinou nebyla čeština, ale kteří ji zvládli tak

dobře, ţe jejich drobná klopýtnutí zněla nevšedně: jako nápověď

moţných přemetů Kaplanových.

Svým dětem, Tomášovi a Marii, jejichţ po léta zapisované brepty

a šplechty mi dávaly naději, ţe Kaplanův gordický uzel je nejen

rozuzlitelný, ale znovu a jinak zauzlitelný.

A konečně své ţeně, první posluchačce a čtenářce zkusmých

řešení, jimţ bylo zapotřebí právě tak smíchu jako vlídné skepse.

A. P.

337

LEO

ROSTEN

Pan

K*A*P*L*A*N

stále

třídu

rád

Z anglického originálu O K*A*P*L*A*N! MY K*A*P*L*A*N! (Harper

and Row, Publishers, New York 1976) do češtiny převedl a předmluvou

opatřil Antonín Přidal. Obálku navrhl Pavel Štefan. Vydal Odeon, nakla-

datelství krásné literatury a umění, n. p., jako svou 4704. publikaci v

redakcí krásné literatury. Praha 1988. Odpovědný redaktor Jan Zelenka.

Výtvarný redaktor Vladimír Nároţník. Technická redaktorka Hana

Keslová. Z původní fotosazby vytiskla Stráţ, tiskařské závody, n. p., Plzeň,

závod ve Vimperku. 19,63 autorských archů, 20,08 vydavatelských archů.

605-22-826. Vydání druhé. Náklad 80 000 výtisků. 13/34. 01-047-88. Ω

Cena kart. 23 Kčs

338

Kdyţ Leo Rosten podepisoval roku 1963 smlouvu

na vydání svých dvou humoristických knih o panu

Kaplanovi (první z nich znají naši čtenáři v podání

Pavla Eisnera), netušil, kolik dřiny ho čeká.

Vyzrálý spisovatel se totiţ nakonec nespokojil

pouhým spojením obou předchozích knih a

dobrodruţství přistěhovalce do Ameriky a

„jazykového převratníka“ pana Kaplana, který se s

osobitou logikou prodírá záludnou houštinou

angličtiny, zcela přepracoval a obohatil o další

epizody a postavy, takţe v roce 1976 se objevila

zbrusu nová kniha. Této hozené rukavice se chopil

Antonín Přidal, aby se po čtyřiceti letech od

prvního vydání Eisnerova zpracování páně

Kaplanových jazykových klauniád pokusil o vlastní

variantu. Jsme svědky překladatelského koncertu,

jehoţ sólistou je jazyk, ohňostroje slovních

pitvorností, zkomolenin a přehmatů, kterých se —

ovšemţe na češtině — dopouští pan Kaplan i os-

tatní svěřenci začátečnické třídy profesora Parkhilla

na newyorské Večerní přípravné škole pro dospělé.

Pan Kaplan se tvrdošíjně odmítá řídit jakýmikoliv

jazykovými pravidly a konvencem jako by chtěl

celý jazyk „vybudovat znovu a od základů“, a proto

učebna připomíná spíše soudní síň, „kde je před

soudní stolici postaven sám jazyk“, či bojiště, na

němţ pan Kaplan nemíní ustoupit „ani o píďu“

Díky této kongeniální variaci na Rostenovo téma se

účastníme velkolepé oslavy naší mateřštiny z níţ

Antonín Přidal vykouzlil nádhernou fantaskní

grotesku.

339

Advertisements